ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.572.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 572/2015 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. května 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným E. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 18. 2. 2015, č. j. 14 To 25/2015-260, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 89/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 7. 1. 2015, č. j. 3 T 89/2014-219, byl obviněný E. K. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), c), d), odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) za jednání popsaná v bodech ad a/ - c/ výroku o vině a současně přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsaná v bodech ad b/ a c/ výroku o vině, na skutkovém základě, že:
„a) dne 24. 1. 2014 kolem 17:40 hodin v S. Ú., okres T., na náměstí T. B. - v prodejně COOP Jednota v supermarketu A. odcizil 10 čokolád Figaro Sladká vášeň (2 ks - 70% kakaa, 100g, á 51,- Kč/ks a 8 ks - 86% kakaa, 100 g, á 53,- Kč/ks), a to tak, že je uschoval pod bundu a pronesl prostorem pokladen bez zaplacení, a poté, co jej zástupkyně vedoucí prodejny D. P., vyzvala, aby jí ukázal, co má pod bundou, udeřil ji zboku do žeber a utekl, a způsobil tak Jednotě, obchodnímu družstvu Tábor, Budějovická 1413, IČ: 00031925, škodu odcizením v celkové výši 526,- Kč,
b) dne 4. 3. 2014 v době od 07:05 do 07:15 hodin v P. n. L., okres T., v ulici Č., na parkovišti poblíž domu rozbil skleněnou výplň pravých předních dveří osobního motorového vozidla tov. zn. Ford Mondeo, a z pravého předního sedadla tohoto vozidla odcizil látkovou tašku s notebookem zn. Dell Latitude D 631 v hodnotě 4.600,- Kč a dámskou koženkovou kabelku v hodnotě 50,- Kč s následujícím obsahem: dámská koženková peněženka v hodnotě 20,- Kč s finanční hotovostí ve výši 900,- Kč a platebními kartami Komerční banky, a. s., Fio banky, a. s. - Maestro Fio Chip a České spořitelny, a. s., všechny na jméno L. P., pouzdro na doklady bez hodnoty s občanským průkazem, řidičským průkazem, třemi průkazy pojištěnce Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR a osvědčením o registraci vozidla, mobilní telefon zn. Alcatel One Touch, se 2 SIM kartami a paměťovou kartou 32 GB, v hodnotě 650,- Kč, a svazek se třemi klíči v hodnotě 63,- Kč, a způsobil tak škodu odcizením L. P., v celkové výši 1.683,- Kč, občanskému sdružení PROUTEK, se sídlem Kardašova Řečice, Plasná 3, IČ: 70805831, škodu ve výši 4.600,- Kč a manželům L. P. a A. P., škodu poškozením vozidla ve výši 2.000,- Kč,
c) dne 4. 3. 2014 kolem 14:55 hodin v T., na ulici Č. A., před domem, M. Š., odcizil ze síťové tašky, kterou nesla v ruce, dámskou koženkovou peněženku v hodnotě 50,- Kč s finanční hotovostí ve výši 150,- Kč, občanským průkazem, průkazem pojištěnce Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR a platební kartou Poštovní spořitelny ERA vše na jméno M. Š., a způsobil jí tak škodu odcizením v celkové výši 200,- Kč,
a výše popsaných jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen
- rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 2. 2. 2011, č. j. 2 T 122/2010-200, pravomocným dne 20. 4. 2011, mj. za pokus přečinu krádeže podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 8. 5. 2012,
- rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 7. 2012, č. j. 5 T 73/2012-42, pravomocným dne 26. 2. 2013, za přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 15. 1. 2014,
- rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2013, č. j. 4 T 4/2013-136, pravomocným dne 23. 1. 2014, za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c), odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody nepodmíněně v trvání 14 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou“.
Za shora uvedenou trestnou činnost byl obviněný podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Jednota, obchodní družstvo Tábor, Budějovická 1413, IČ: 00031925, částku 354 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, usnesením ze dne 18. 2. 2015, č. j. 14 To 25/2015-260, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 2. 2015 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný E. K. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že v době spáchání přečinů, které jsou mu kladeny za vinu, nemohl pro duševní poruchu rozpoznat protiprávnost svého jednání a ovládat je; resp. že tyto schopnosti u něj byly sníženy v míře vylučující jeho trestní odpovědnost. V této souvislosti vznesl výhrady vůči závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného MUDr. Michalem Hesslerem. Poukázal na to, že v průběhu vyšetření duševního stavu byl krátce po propuštění z psychiatrické léčebny a byl pod silnou medikací. Z vyšetření i z celého trestního řízení měl velké obavy, a byť se snažil se znalcem spolupracovat, uváděl nepravdivé informace, což si uvědomil až zpětně. Posudek tak vychází z nepřesných údajů. Na svou duševní poruchu i na skutečnost, že bere léky, upozorňoval dovolatel následně v rámci podaného odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, tomu však po jeho výtce nevěnoval náležitou pozornost a vady rozsudku soudu prvního stupně neodstranil.
Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. vyhověl jeho dovolání, z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 18. 2. 2015, č. j. 14 To 25/2015-260, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. dne 10. 4. 2015 zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 29. 4. 2015 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný E. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebo řízení mu předcházejí bylo skutečně zatíženo dovolatelem namítanou vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, která zakládá existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na zpochybnění závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, vypracovaného ke zjištění jeho duševního stavu v době páchání projednávané trestné činnosti, a vůči způsobu, jakým soudy tento posudek hodnotily jako důkaz. Teprve v návaznosti na tom pak na základě použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal nesprávnost právního posouzení věci, konkrétně otázky jeho příčetnosti. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky však dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při svém rozhodování respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V projednávaném případě však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, jejich obsah důsledně vyhodnotil a poté přiléhavě a logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Odvolací soud se v rámci přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obhajoby jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, včetně těch, která byla významná pro závěr o trestní odpovědnosti obviněného, neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) odůvodnil. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného E. K. bylo opřeno o námitku, kterou nelze podřadit pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř., nebylo mu z hlediska dalšího uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) alinea druhá tr. ř. možno přiznat žádné opodstatnění. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler