ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.736.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 736/2015 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 17. června 2015 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný A. Z., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2015, č. j. 12 To 71/2015-121, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 73/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2014, č. j. 3 T 73/2014-102, byl obviněný A. Z. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jehož se dopustil tím, že „ačkoli na základě usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 9. 5. 2013, č. j. 1 T 40/2013-62, které nabylo právní moci dne 14. 5. 2013 a kterým bylo podmíněně zastaveno jeho trestní stíhání ve věci vedené u Okresního soudu pro Prahu - východ pod sp. zn. 1 T 40/2013 pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku se zkušební dobou v trvání 18 měsíců, byl povinen ve zkušební době tohoto podmíněného zastavení trestního stíhání zdržet se řízení všech motorových vozidel, dne 9. března 2014 kolem 04:55 hodin v ulici Č. a. v H. K. řídil pod vlivem alkoholu osobní motorové vozidlo značky Jeep Grand Cherokee, a dne 14. března 2014 kolem 08:49 hodin v M. ul. v Č., okr. P. – v., řídil motorové vozidlo značky Ford Transit“. Za to byl obviněný podle §337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu soud dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků a šesti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 11. 3. 2015, č. j. 12 To 71/2015-121, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 3. 2015 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný A. Z. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný (dovolatel) odůvodnil tím, že soud prvního stupně učinil nesprávná zjištění ohledně skutku ze dne 9. 3. 2014. Vycházel totiž z nepravdivých výpovědí svědků J. H. a O. P. s poukazem na to, že jde o příslušníky Policie ČR. Za významnější okolnost pro účely hodnocení věrohodnosti jejich tvrzení však dovolatel považuje to, že jsou nyní oba trestně stíháni; svědek H. pro přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu a svědek P. pro přečiny zneužití pravomoci úřední osoby a nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Soud prvního stupně se s touto skutečností po výtce dovolatele vypořádal toliko obecným odkazem na zásadu presumpce neviny a konstatováním, že o skutcích, které jsou obžalobou svědkům kladeny za vinu, dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Na straně druhé pak nevzal v úvahu obhajobou předložené důkazy usvědčující svědky ze lži. Dovolatel trvá na tom, že policisté nemohli po zastavení vozidla žádný jeho přesun na místo spolujezdkyně L. A. M., která vůz ve skutečnosti řídila, vidět. Tehdejší světelné podmínky a tmavá skla, kterými byl automobil opatřen, to podle něj jednoznačně vylučovaly. Pokud se nepodrobil dechové zkoušce a následnému odběru krve, učinil tak z toho důvodu, že vůz neřídil.
Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem soudu prvního stupně, že u něho nebyly dány žádné polehčující okolnosti. Zdůraznil, že se přiznal k řízení vozidla dne 14. 3. 2014, od počátku spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a napomáhal k objasnění tohoto skutku, kterého upřímně lituje. Odvolací soud však z tohoto hlediska přezkoumal napadený rozsudek povrchně a své rozhodnutí ani řádně nezdůvodnil. Právní posouzení věci je tudíž v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc „vrátil“ soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán dne 25. 5. 2015 k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 3. 6. 2015 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný A. Z. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska podmínek a rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek založil na tvrzení, že soudy nesprávně vyhodnotily obsah provedeného dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který - pokud jde o inkriminované řízení motorového vozidla dne 9. 3. 2014 - neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení na základě použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky však dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat příliš formalisticky a restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Důsledně vyhodnotil jejich obsah a poté pečlivě a logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané části trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 2 - 5 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) náležitě odůvodnil (viz str. 2 napadeného usnesení). Ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč ani on obhajobě obviněného spočívající v tvrzení, že dne 9. 3. 2014 v ranních hodinách motorové vozidlo neřídil a silničního provozu se zúčastnil pouze jako spolujezdec svědkyně M., neuvěřil a proč shledal jeho vinu i tímto dílčím skutkem za prokázanou bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud tak nesdílí názor, že soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně a jejich rozhodnutí byla v tomto směru projevem nepřípustné libovůle.
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitky obviněného vůči zhodnocení kritérií rozhodných pro uložení trestu. Za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu citovaného dovolacího důvodu lze považovat - pokud jde o výrok o trestu - jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než samotné použití adekvátního (resp. neadekvátního) druhu či výměry trestu; tzn. zásadně zde nepůjde o otázku přiměřenosti uložené trestní sankce. Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze relevantně namítat pochybení soudu v hmotně právním závěru o tom, zda byly splněny zákonné podmínky pro uložení úhrnného nebo souhrnného trestu (§43 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku), popř. pro společný trest za pokračování v trestném činu (§45 odst. 1 tr. zákoníku) apod. V tomto směru však dovolatel ničeho nenamítl.
Pochybení spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku, §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k těmto otázkám srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003).
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud na tomto místě poznamenává, že za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku lze pachateli uložit trest odnětí svobody ve výměře až na dvě léta. Trest zákazu činnosti lze pak pachateli za splnění podmínek uvedených v §73 odst. 1 tr. ř. uložit v rozmezí od jednoho roku do deseti let. Je tedy zřejmé, že tresty uložené dovolateli v nyní projednávané trestní věci představují zákonné sankce co do druhu i výměry. Dovolatel by tedy nemohl výrok o uloženém trestu úspěšně napadnout ani prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zákonodárcem přímo určeného pro taxativně vyjmenované vady výroku o trestu.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného A. Z. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu