ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.817.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 817/2015 -33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 1. července 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným P. M., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 4. 2. 2015, č. j. 14 To 358/2014-851, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 T 66/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 21. 10. 2014, č. j. 8 T 66/2014-784, v trestní věci obviněných O. O., P. M. a R. P. byl obviněný P. M. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, na skutkovém základě popsaném v bodech ad 1/, 2/, 3/ a 4/ výroku o vině, a dále přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) , odst. 2 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, za jednání popsané pod bodem ad 7/ výroku o vině.
Za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod body ad 1/, 2/, 3/, 4/ výroku o vině) a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 2013, č. j. 6 T 216/2013-45, byl obviněný podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu pobytu v obvodu působnosti Okresního soudu v Českých Budějovicích v trvání dvou let. Soud současně podle §43 odst. 2 věty druhé tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 2013, č. j. 6 T 216/2013-45, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (jednání pod bodem ad 7/ výroku o vině) byl obviněnému podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně se spoluobviněným O. O. částku 2.565 Kč poškozenému J. N., trvale bytem Š., P., a dále společně a nerozdílně se spoluobviněnými O. O. a R. P. témuž poškozenému částku 2.100 Kč, poškozenému M. H., trvale bytem J. M., P., částku 9.826 Kč a poškozené M. H., trvale bytem tamtéž, částku 4.450 Kč.
O odvolání obviněného P. M. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, usnesením ze dne 4. 2. 2015, č. j. 14 To 358/2014-851, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl ve výrocích týkajících se jeho osoby právní moci dne 4. 2. 2015 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně obviněný poté napadl dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že dílčí skutková zjištění soudů ohledně jeho podílu na stíhané majetkové trestné činnosti jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soudům vytkl, že při posuzování jeho viny vycházely pouze z výpovědi spoluobviněného O. O. a nepřímých důkazů - pachových stop a s nimi souvisejícího odborného vyjádření. Naproti tomu podle něj nezohlednily ostatní důkazy, které svědčily v jeho prospěch. Dovolatel zároveň provedl vlastní rozbor výsledků ve věci provedeného dokazování, na jehož základě konstatoval, že ho nikdo ze slyšených svědků jako spolupachatele vloupání do inkriminovaných objektů neidentifikoval. Odcizené věci prodával pouze spoluobviněný O. za asistence jiných, dosud neztotožněných osob. K důkazu pachovými stopami odebranými na místech činu dovolatel uvedl, že mohlo dojít k jejich snadnému přenosu, neboť právě spoluobviněný O. někdy nosíval jeho oblečení, dokonce i nevyprané. Dovolatel nesouhlasí také se způsobem, jakým soudy hodnotily výpověď svědkyně V. Skutečnost, že se její vyjádření v drobnostech lišily od údajů, které uváděl sám, nutně neznamená, že vypovídala v jeho prospěch účelově a nepravdivě.
Dovolatel je přesvědčen, že v důsledku chybné realizace důkazního řízení a následným rozhodnutím obou soudů došlo k závažnému zásahu do jeho základních práv a svobod. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, zrušil ve vztahu k jeho osobě usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 4. 2. 2015, č. j. 14 To 358/2014-851, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další obsahově navazující rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán dne 27. 4. 2015 k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 20. 5. 2015 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Zároveň vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný P. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v posuzované věci v úvahu, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo obviněným namítanou vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, která zakládá existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem zjištěného skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na tvrzení, že soudy při neakceptování jeho obhajoby nesprávně vyhodnotily obsah provedeného dokazování v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení dovolatel na základě použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné hmotně právní posouzení stíhaného skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal primárně zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil i se zřetelem k názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V projednávaném případě však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení výše uvedenými vadami netrpí.
Odůvodnění:odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně zahrnuje náležitý rozbor obsahu provedeného dokazování. Soud se s důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech a své skutkové závěry logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.). V rozsudku nejen vysvětlil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za spolehlivě prokázané, ale též z jakých důvodů považoval usvědčující výpověď spoluobviněného O. O. za nikoli (důkazně) osamoceně stojící, a proč neuvěřil obhajobě obviněného (dovolatele), podle níž v inkriminovanou dobu vůbec nepobýval v katastru města P. (viz zejména str. 16 dole až 18 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) odůvodnil (viz část na str. 8 až 10 shora napadeného usnesení). Také on vysvětlil důvody, z jakých nepřisvědčil obhajobě obviněného spočívající v popírání žalovaného jednání a proč považoval napadený výrok o vině za prokázaný. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného P. M. bylo opřeno o námitky, které nejsou podřaditelné pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř., nebylo mu možno z hlediska dalšího uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) alinea druhá tr. ř. přiznat žádné opodstatnění. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. července 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu