ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.872.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 872/2015 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 5. srpna 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. J., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 17. 3. 2015, č. j. 13 To 574/2014-640, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 62/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 10. 2014, č. j. 2 T 62/2014-590, v trestní věci obviněných J. H. a M. J. byl obviněný M. J. uznán vinným organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) k §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „zjednal J. H., jednatele společnosti FAAB, s. r. o., IČ: 25965069, se sídlem Rožkova 120, Pardubice, k sjednání úvěrové smlouvy u Československé obchodní banky, a. s., dne 17. 10. 2011 jej doprovázel na pobočku banky na třídě M. v P., kde J. H. pro společnost FAAB, s. r. o., založil bankovní účet, následně doprovázel J. H. u všech jednání s bankou ve věci poskytnutí úvěru formou povoleného přečerpání bankovního účtu do výše úvěrového limitu 3.000.000,- Kč, kterých se aktivně účastnil, předal J. H. zfalšovaná přiznání k dani z příjmu právnických osob za roky 2009 a 2010, zfalšované výpisy z účtu a zfalšovaná potvrzení Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR a Okresní správy sociálního zabezpečení P., obsahující nepravdivé údaje, které J. H. předložil k žádosti o úvěr, po schválení bankovního úvěru převzal od J. H. vystavenou platební kartu, jejímž prostřednictvím prováděl výběry z bankovního účtu takto: - dne 11. 11. 2011 vybral z bankomatu ČSOB, a. s., v ul. G. v P. celkem 13 výběry finanční hotovost ve výši 500.000 Kč,
- dne 14. 11. 2011 vybral z bankomatu ČSOB, a. s., v ul. Č. v Ch. celkem 7 výběry finanční hotovost ve výši 500.000 Kč,
- dne 21. 11. 2011 vybral z bankomatu ČSOB, a. s., na S. náměstí v P. celkem 7 výběry finanční hotovost ve výši 500.000 Kč,
- dne 28. 11. 2011 vybral z bankomatu ČSOB, a. s., v ul. Č. v Ch. celkem 7 výběry finanční hotovost ve výši 500.000 Kč,
- dne 6. 12. 2011 vybral z bankomatu České spořitelny, a. s., na náměstí M. v H. M. celkem 4 výběry finanční hotovost ve výši 160.000 Kč,
- dne 6. 12. 2011 vybral z bankomatu Komerční banky, a. s., na náměstí M. v H. M. celkem 3 výběry finanční hotovost ve výši 180.000 Kč,
- dne 6. 12. 2011 vybral z bankomatu Komerční banky, a. s., v ul. J. v P. celkem 4 výběry finanční hotovost ve výši 160.000 Kč,
- dne 13. 12. 2011 vybral z bankomatu Komerční banky, a. s., na náměstí M. v H. M. finanční hotovost ve výši 9.500 Kč,
- dále dne 22. 11. 2011 doprovázel J. H. na pobočku ČSOB, a. s., v ul. Č. v Ch. při výběru finanční hotovosti ve výši 200.000 Kč na pokladně,
- dne 28. 11. 2011 doprovázel J. H. na pobočku ČSOB, a. s., v ul. Č. v Ch. při výběru finanční hotovosti ve výši 200.000 Kč na pokladně,
- dne 6. 12. 2011 doprovázel J. H. na pobočku ČSOB, a. s., v ul. Č. v Ch. při výběru finanční hotovosti ve výši 80.000 Kč na pokladně,
s vybranými prostředky z bankovního účtu naložil neznámým způsobem; uvedeným jednáním tak Československé obchodní bance, a. s., IČ: 00001350, se sídlem Radlická 133/150, Praha způsobil škodu ve výši 2.989.500 Kč“.
Za to byl obviněný podle §211 odst. 5 tr. zákoníku, ve spojení s §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně se obviněným J. H. na náhradě škody poškozené Československé obchodní bance, a. s., se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, IČ: 00001350, částku 2.989.500 Kč. Postupem podle §230 odst. 2 tr. ř. soud vyhradil pro veřejné zasedání rozhodnutí o nemovitostech ve vlastnictví obviněného, specifikovaných ve výroku rozsudku.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, v rámci rozsudku ze dne 17. 3. 2015, č. j. 13 To 574/2014-640, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl (výrok ad II/ rozsudku). Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně obviněného nabyl právní moci dne 17. 3. 2015 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. J. následně dovoláním s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soudy obou stupňů dospěly k závěru o jeho vině výhradně na základě zjevně nepravdivých a účelových výpovědí spoluobviněného J. H., který se jimi snažil minimalizovat vlastní podíl na stíhané trestné činnosti a dosáhnout co nejmírnějšího potrestání. Spoluobviněný se záměrně prezentoval jako ten, kdo pouze podepisoval předem připravené listiny, aniž by měl o páchání trestného činu jakoukoli vědomost. Dovolatel tuto verzi skutkového děje nadále zásadně odmítá. Zdůraznil, že z žádného jiného důkazu nevyplynulo, že by byl iniciátorem inkriminovaného skutku. Soudům přitom dostatečně věrohodně vysvětlil, že J. H. pouze poskytoval ochranu při jednáních s bankou a peníze z bankomatů poté vybíral na základě jeho pokynů za předem sjednanou odměnu ve výši 5.000 Kč denně. Závěr soudů, že si ponechal celou podvodně vylákanou finanční částku pro sebe, dovolatel zpochybnil poukazem na skutečnost, že jeho finanční situace se nijak nezlepšila a je prokazatelně dlouhodobě nepříznivá, nebylo zjištěno žádné jeho nakládání s většími peněžními obnosy v rozhodné době. Jediná jeho nemovitost, kterou si pořídil ještě před údajným spácháním úvěrového podvodu, je nadále zatížena četnými exekucemi. Tyto skutečnosti však odvolací soud podle dovolatele při svém rozhodování nijak nezohlednil, ačkoli se mělo jednat o klíčové poznatky svědčící pro jeho nevinu. Úvahy soudu o jeho vazbách na společnost H. P. Agro, s. r. o., s jejímiž účetními doklady se měl seznámit a falšovat je, označil dovolatel za ničím nepodloženou spekulaci. Trvá na tom, že úvěrový podvod připravoval spoluobviněný J. H. ještě dříve, než se spolu seznámili. Do celé věci mohl být zapojen i svědek H., který odmítl na policii vypovídat s poukazem na to, že by mu hrozilo trestní stíhání. Oba jmenovaní pak dovolatele zřejmě využili k účasti na jednáních v bance a k pozdějším výběrům peněz z bankomatů, aby mohli případnou trestní odpovědnost přenést na něho.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. „usnesení“ Pozn.: Správně ovšem část „rozsudku“ v bodě II/. Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, ze dne 17. 3. 2015, č. j. 13 To 574/2014-640, zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán dne 9. 6. 2015 k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 19. 6. 2015 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Zároveň vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za v souladu s ustanovením §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný M. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy učiněná skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na výtce, že soudy při neakceptování jeho obhajoby a v rozporu se zásadou in dubio pro reo nesprávně vyhodnotily obsah provedeného dokazování v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž byl de facto zneužit spoluobviněným J. H. k páchání trestné činnosti, aniž by to tušil, obviněný na základě uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné hmotně právní posouzení stíhaného skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal primárně zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil i se zřetelem k názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzovaném případě však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přiléhavě a logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti a roli každého z obviněných při jejím páchání za prokázané. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že závěr o vině dovolatele organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku nezaložil výhradně na výpovědi spoluobviněného J. H., kterou by hodnotil nekriticky, bez návaznosti na další ve věci provedené důkazy (viz odůvodnění rozsudku zejména na str. 11 dole až 13 shora). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací, jakou obviněný vtělil i do nyní projednávaného dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona v napadeném rozsudku odůvodnil (viz str. 8 dole až 10 písemného vyhotovení rozhodnutí). Také on dostatečně vysvětlil, proč neuvěřil konstantní obhajobě dovolatele, podle níž spoluobviněnému J. H. dělal pouze „ochranku“ při jednáních v bance a úvěrové prostředky z bankovního účtu následně vybíral v jeho prospěch, za vyvrácenou a proč shledal napadený výrok o jeho vině za prokázaný bez důvodných pochybností.
Nejvyšší soud tedy nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného M. J. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. srpna 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu