ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.891.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 891/2015 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 5. srpna 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněnou J. V., roz. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 67 To 26/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 225/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 4 T 225/2014, v trestní věci obviněných J. M. a J. V. byla obviněná J. V. uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že s obviněným J. M. „společně po předchozí vzájemné domluvě dne 15. 8. 2014 ve 13:56 hodin v P., v úmyslu se obohatit, po předchozí domluvě, v samoobslužné části prodejny TETA ve V. ulici, zatímco J. M. zabavoval obsluhu a odváděl její pozornost předstíraným zájmem a dotazy na zboží, J. V. z regálu sebrala 6 ks krémů značky L´oréal v celkové ceně 2.639,40 Kč, ukryla je do tašky a následována J. M. je vynesla z prodejny ven, kde mu předala 6 krémů, které u něj byly posléze nalezeny v batohu, a činu se dopustila, ačkoliv pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 150 T 36/2014, ze dne 30. 7. 2014, byla odsouzena za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců do 30. 10. 2015, a J. M. byl pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 10. 2009, který nabyl právní moci 11. 11. 2009, odsouzen mimo jiné k trestu zákazu pobytu v hl. m. Praze do 26. 2. 2016, který v důsledku výkonu následných nepodmíněných trestů odnětí svobody dosud nevykonal“. Za to byla obviněná podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.
Proti shora citovanému rozsudku podala obviněná a v její neprospěch do výroku o trestu také státní zástupce odvolání. Městský soud v Praze jako soud druhého stupně o těchto opravných prostředcích rozhodl v rámci rozsudku ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 67 To 26/2015, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek mimo jiné ohledně obviněné zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. obviněnou při nezměněném výroku o vině nově podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Její odvolání pak výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 5. 3. 2015 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl ohledně obviněné ve výroku o vině právní moci také rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná J. V. následně dovoláním s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Učinila tak formou dvou podání vypracovaných obhájci Mgr. Josefem Veverkou a JUDr. Tomášem Kaiserem.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) namítla, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily ve věci provedené důkazy a v důsledku toho celou věc chybně posoudily i po stránce hmotně právní. Zdůraznila, že jednala pod soustavným tlakem výhrůžek ze strany spoluobviněného J. M., který po ní chtěl, aby v prodejně něco odcizila. Přestože z něj měla dlouhodobě obavy, rozhodla se nakonec inkriminované krémy zn. L´oréal v obchodě zanechat. Odnesla je až paní S. N., kterou se však orgány činné v trestním řízení ani nepokusily vyhledat a k věci vyslechnout. Dovolatelka připustila, že krémy nejprve sama vložila do své kabelky, ovšem trvá na tom, že je poté zase na jiném místě v prodejně vrátila do regálu. V tomto směru soudu prvního stupně vytýká, že v rámci hlavního líčení, konaného dne 16. 9. 2014, účelově shlédl pouze tu část kamerového záznamu z obchodu, kde je zachycena, jak krémy odcizuje. Následný sled událostí, který musel být kamerami rovněž zachycen, však přehrán nebyl. Soud tak nezjistil skutkový stav v zákonem požadovaném rozsahu (§2 odst. 5 tr. ř.). V opačném případě by musel dospět k závěru o její nevině. Z krádeže ostatně dovolatelku neusvědčovaly ani rozporné výpovědi svědků M. B. a R. P., kteří ji při krádeži přímo nepřistihli a nevyloučili ani možnost, že zboží nalezené u J. M. mohl odcizit někdo jiný.
Výhrady vznesla dovolatelka i vůči nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, který jí nakonec uložil odvolací soud. Tuto sankci považuje za nepřiměřeně přísnou. Nesouhlasí s hodnocením své osoby jako člověka žijícího parazitickým způsobem života, který si běžně opatřuje prostředky k obživě majetkovou trestnou činností. V této souvislosti poukázala na své jediné odsouzení relevantní pro účely rozhodnutí o trestu, a to trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 150 T 36/2014. Dovolatelka je přesvědčena, že k nepodmíněnému trestu odnětí svobody byla odsouzena v rozporu s ustanovením §55 odst. 2 tr. zákoníku, když současně odvolací soud nepřihlédl ani k významné polehčující okolnosti ve smyslu §41 písm. d) tr. zákoníku, tj. že jednala pod nátlakem ze strany spoluobviněného J. M.
Z výše uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 67 To 26/2015, resp. též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 4 T 225/2014, a podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Opisy dovolání (obou podání) obviněné byly samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslány ve dnech 5. 5. 2015 a 4. 6. 2015 k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 15. 5. 2015 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Zároveň vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za použití ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněná J. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázala. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatelka - pokud jde o výrok o její vině přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku - nenamítla žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založila de facto na výtce, že soudy při neakceptování její obhajoby a v rozporu se zásadou in dubio pro reo nesprávně vyhodnotily obsah nedostatečně provedeného dokazování v její neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který zcela neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž předmětné kosmetické krémy z prodejny neodnesla ona, nýbrž jistá S. N., obviněná na základě uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné hmotně právní posouzení stíhaného skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhala zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Tyto její námitky tudíž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil i se zřetelem k názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzovaném případě však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnou popírané trestné činnosti za prokázané. Dostatečně přitom rozvedl, proč vzal za vyvrácenou obhajobu obviněné, že inkriminované zboží v drogerii odcizila třetí osoba (viz str. 5 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací, jakou obviněná vtělila i do nyní projednávaného dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona v napadeném rozsudku odůvodnil (viz část str. 5 písemného vyhotovení rozhodnutí). Také on vysvětlil, proč považoval obhajobu dovolatelky, podle níž ji ke krádeži nutil spoluobviněný J. M., jemuž však nakonec nevyhověla, z prodejny nic neodnesla a tohoto úkolu se tak zhostila osoba označovaná jako S. N., za ryze účelovou a nepravdivou a proč shledal napadený výrok o její vině za prokázaný bez důvodných pochybností.
Nejvyšší soud tedy nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.
Pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají ani námitky obviněné vůči trestní sankci, kterou jí uložil napadeným rozsudkem odvolací soud.
Pokud jde o výrok o trestu, lze podle judikatury Nejvyššího soudu prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně namítat pochybení soudu v hmotně právním závěru například o tom, zda byly splněny zákonné podmínky pro uložení úhrnného nebo souhrnného trestu (§43 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku), popř. společného trestu za pokračování v trestném činu (§45 odst. 1 tr. zákoníku) apod. V tomto směru však dovolatelka ničeho nenamítla. Způsob, jakým soud vyhodnotil kritéria pro ukládání trestu (tzv. individualizace trestu), jež jsou uvedena v §39 tr. zákoníku, §41 tr. zákoníku, §42 tr. zákoníku a odvozeně též v §55 odst. 2 věta první tr. zákoníku , však v dovolání nelze úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k těmto otázkám srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003).
Nejvyšší soud na tomto místě jen pro úplnost poznamenává, že za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku lze pachateli uložit trest odnětí svobody ve výměře od šesti měsíců do tří let. Jestliže odvolací soud obviněné za stíhané jednání, naplňující znaky výše uvedené skutkové podstaty trestného činu, uložil tento trest ve výměře dvaceti měsíců, jedná se o zákonnou sankci jak ve druhu trestu, tak i v jeho výměře. Dovolatelka by tak nemohla výrok o uloženém trestu úspěšně napadnout ani prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který je naplněn tehdy, jestliže soud obviněnému uložil takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na trestný čin, jímž ho uznal vinným.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněné J. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. srpna 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu