ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3759.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3759/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce V. Č. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 378.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 122/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2014, č.j. 13 Co 208/2014 - 113, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., podanou dne 16. května 2011 domáhal zaplacení částky 378.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobce požadoval zaplacení uvedené částky z titulu nesprávného úředního postupu v trestním řízení vedeném proti členům společnosti Joint Invest Action, k.s. v likvidaci, do kterého se žalobce připojil se svým nárokem na náhradu škody jako poškozený. Trestní stíhání zahájené dne 19. března 1997 bylo usnesením Policie České republiky ze dne 31. března 2008 odloženo, neboť trestní stíhání je nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu z důvodu promlčení, s tím, že sdělení obvinění odporuje zákonným požadavkům ust. §160 odst. 1 tr. řádu. Škoda měla představovat žalobcův vklad do komanditní společnosti a uhrazené emisní ážio.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. ledna 2014, č.j. 12 C 122/2011-83, výrokem I. žalobu zamítl a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi žalobcem tvrzenou škodou a odpovědnostním titulem, protože nedošlo ke zmaření možnosti uplatnit nárok na náhradu škody vůči tvrzeným pachatelům trestné činnosti, když v důsledku pochybení orgánů činných v trestním řízení nedošlo k uplynutí promlčecí doby a žalobci nic nebránilo uplatnit svůj nárok občanskoprávní cestou.
Městský soud v Praze rozsudkem se dne 7. května 2014, č.j. 13 Co 208/2014 - 113, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že po odložení trestního stíhání žalobci nic nebránilo, aby ještě před skončením zákonem stanovené promlčecí doby uplatnil svůj nárok na náhradu škody proti primárním škůdcům formou občanskoprávní žaloby. Pokud tak neučinil, nelze za to činit odpovědnou žalovanou.
Rozsudek odvolacího soudu napadl výslovně v celém rozsahu žalobce dovoláním ze dne 28. července 2014, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), protože napadený rozsudek závisí na vyřešení několika otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. jde o otázky, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně dovolacím soudem vyřešené právní otázky mají být vyřešeny jinak. V prvé řadě dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o tom, že neprokázal příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Domnívá se, že i faktické ztížení vymožení nároku má důsledek v majetkové sféře poškozeného v důsledku horší vymahatelnosti. Dovolatel dále namítá, že mu bylo znemožněno prokázat vznik škody. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.)za situace, kdy dovolání bylo podáno v lednu roku 2014, přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Zabýval se pak nejprve otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož dovolatel ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto jen o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o.s.ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na právním závěru, že žalobce měl možnost po odložení trestního stíhání uplatnit svůj nárok proti primárním škůdcům a pokud tak neučinil, nelze za to činit odpovědnou žalovanou. Dovolací soud již dříve judikoval, že neuplatnil-li žalobce svůj nárok v občanskoprávním řízení, byť z jakéhokoli důvodu (tj. i z důvodu avizované finanční náročnosti takových sporů), pak nebylo možné shledat ani příčinnou souvislost mezi žalobcem tvrzenou škodou a údajným nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem státu (k tomu srov. např. usnesení ze dne 28. července 2004, sp. zn. 25 Cdo 633/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2823, C. H. Beck, či usnesení ze dne 16. srpna 2006, sp. zn. 25 Cdo 3029/2005, uveřejněné tamtéž pod C 4477). Jestliže tedy bylo uzavřeno, že mezi nesprávným výkonem veřejné moci a vzniklou škodou není dána příčinná souvislost, není tak naplněn jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti státu za tuto škodu. Dále dovolací soud konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu v případech obdobných nároků uplatňovaných vůči žalované dalšími věřiteli primárních škůdců, kteří uplatňovali své nároky v adhezním řízení v rámci stejného trestního stíhání a ze stejných důvodů jako žalobce (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 1157/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 370/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 4114/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 2184/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 2613/2014, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 2158/2014).
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nepodařilo se žalobci uplatněnými dovolacími důvody založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud pak toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2015
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu