ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.1174.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 1174/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně BaFio, a.s. , se sídlem v Praze 1, V Celnici 1028/10, PSČ 117 21, identifikační číslo osoby 25 11 05 78, zastoupené JUDr. Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem v Jevanech 15, proti žalovanému M. H. , zastoupenému JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, o zaplacení částky 666.628,31 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 459/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2012, č. j. 17 Co 270/2012-305, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2012, č. j. 17 Co 270/2012-305, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 42 C 459/2004-234, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V řízení zahájeném 19. listopadu 2003 se žalobkyně domáhá zaplacení částky 666.628,31 Kč se 49,75% úrokem z prodlení (po částečném omezení žaloby) od 11. listopadu 2003 do zaplacení jako dluhu ze smlouvy o úvěru.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 42 C 459/2004-234 (v pořadí třetím ve věci), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 666.628,31 Kč se 49,75% úrokem z prodlení od 11. listopadu 2003 do zaplacení (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a o nákladech řízení státu (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaný jako klient a společnost FIO Brokerská, spol. s r.o. (dále jen „společnost“) jako obchodník uzavřeli 14. dubna 1998 obchodní smlouvu, v níž se společnost zavázala svým jménem na účet žalovaného vykonávat činnost směřující ke koupi nebo prodeji cenných papírů na Burze cenných papírů. Na základě dodatku z 29. února 2000 k obchodní smlouvě (dále jen „dodatek“) uzavřeném mezi žalobkyní jako věřitelem, společností jako obchodníkem a žalovaným jako klientem, byl žalovaný oprávněn v rozsahu dohodnutého debetního rámce ve výši 750.000,- Kč v době od 1. března 2000 do 31. května 2000 použít prostředky věřitele k nákupu cenných papírů prostřednictvím obchodníka. V dodatku byl dohodnut poplatek věřitele a odměna za skutečné čerpání prostředků věřitele a v případě vypovězení smlouvy (rozuměj dodatku) možnost žádat okamžité splacení debetního zůstatku. Obdobným způsobem účastníci uzavírali obchody i v minulosti, dodatek z 29. února 2000 byl uzavřen jako druhý k obchodní smlouvě. Žalovaný uznal 21. srpna 2000 závazek z dodatku ve výši 873.753,21 Kč. Podle ujednání v bodě 5 dodatku „Poplatek věřitele se stanoví ve výši 1 % z debetního rámce a je splatný první den platnosti debetního rámce a ve výši referenční sazby věřitele plus 6 % p. a. ze skutečného debetního zůstatku a je splatný k poslednímu dni každého měsíce. Odměna ze skutečného čerpání se zvyšuje na dvojnásobek referenční sazby z debetního zůstatku překračujícího debetní rámec nebo ručení dle bodu 2 až 4 v měsíci, kdy k překročení došlo, nejvýše po sedm kalendářních dní a v rozsahu nižším než 30 % debetního rámce, jinak na pětinásobek referenční sazby. Odměna dohodnutá na základě referenční sazby je fixní a pro její výpočet se použije referenční sazba platná ke dni podpisu smlouvy nebo sedm dní přede dnem obnovy smlouvy. Referenční sazba ke dni podpisu smlouvy činí 12,2 % p. a.“ Dodatek byl uzavřen na dobu debetního rámce a po jeho ukončení měl být použit na vypořádání závazků a pohledávek. Podle posudku znalce Ing. Tomáše Prouzy celkový dluh žalovaného vůči žalobkyni ke dni 30. listopadu 2001 (tj. ke dni vypovězení dodatku) činí žalovanou částku.
S odkazem na ustanovení §261 odst. 3 písm. d), §497 a §504 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, neboť dodatek měl podstatné náležitosti smlouvy o úvěru, žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 750.000,- Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit spolu s úrokem tak, jak bylo dohodnuto v dodatku. Poněvadž žalovaný svůj závazek řádně a včas přes výzvu žalobkyně nesplnil, byl zavázán k úhradě spolu s úrokem z prodlení v dohodnuté výši v souladu s ustanovením §369 odst. 1 obch. zák.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud setrval na svém názoru vyjádřeném již v předchozích kasačních rozhodnutích, podle něhož dodatek k obchodní smlouvě je svým obsahem ve vztahu mezi účastníky smlouvou o úvěru uzavřenou podle ustanovení §497 a násl. obch. zák. a vztah mezi nimi je třeba posoudit podle obchodního zákoníku. Námitku žalovaného, že šlo o půjčku, nepovažoval za důvodnou, neboť smlouva o půjčce oproti konsenzuální povaze smlouvy o úvěru má reálnou povahu a její vznik předpokládá vedle dohody stran i skutečné odevzdání předmětu půjčky. Nejde ani o inominátní smlouvu ve smyslu ustanovení §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), resp. ustanovení §269 odst. 2 obch. zák. K námitce žalovaného, že dodatek jakožto smlouva o úvěru je spotřebitelskou smlouvou podle ustanovení §51a a násl. obč. zák., uvedl, že institut spotřebitelských smluv byl do občanského zákoníku vtělen až zákonem č. 367/2000 Sb., účinným od 1. ledna 2001 a ochranu spotřebitele nelze chápat absolutně. Za situace, kdy žalovaný jednal v rámci svých obchodních aktivit - aktivní spekulant na burze s cílem dosažení zisku z obchodu s cennými papíry - a nikoliv za účelem osobní (s)potřeby, nemůže být vzhledem k osobnímu hledisku (postavení účastníků právního vztahu) ani věcnému hledisku (obsah právního vztahu, účel smlouvy) považován za spotřebitele. Pojem spotřebitele je třeba v rámci úpravy spotřebitelských smluv vykládat restriktivně.
Odvolací soud považoval za nepřípadnou námitku žalovaného, že mu výpověď (dodatku) z 30. listopadu 2001 nebyla doručena, s tím, že podle bodu 7 a 8 dodatku postačovalo její předání poštovní přepravě. Výše pohledávky žalobkyně byla prokázána znaleckým posudkem, úroky a úroky z prodlení mohou být placeny vedle sebe a protože jde o obchodní vztah, uplatní se úprava obsažená v §365 až §369 obch. zák., a nikoliv ustanovení §517 obč. zák. Důvodnou neshledal ani námitku, že uznání závazku z 21. srpna 2000 nesplňuje náležitosti vyžadované ustanovením §323 odst. 1 obch. zák. Naopak dovodil, že obsahuje jednoznačnou identifikaci uznaného peněžitého závazku co do důvodu i výše a žalovaný neprokázal, že jím uznaný závazek neexistuje. Není proto důvodná námitka promlčení, když od data uznání závazku běžela nová čtyřletá promlčecí doba podle ustanovení §407 odst. 1 obch. zák. Vzhledem k tomu, že ani neshledal, že by dosavadní řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel v obsáhlém dovolání namítá, že dodatek byl sice uzavřen 29. února 2000 na dobu debetního rámce od 1. března 2000 do 31. května 2000, podle ujednání v bodě 8 se však za stejných podmínek obnovoval vždy na dobu dalších tří měsíců se stejnou výší debetního rámce. Na závazkový vztah mezi podnikatelem a nepodnikatelem je proto třeba od 1. března 2001, kdy se obnovil na dobu dalších tří měsíců, aplikovat ustanovení §262 odst. 4 obch. zák., podle něhož smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností vyplývajících ze závazkového vztahu jinak regulovaného obchodním zákoníkem pouze podle občanského zákoníku. Odpovědnost za prodlení s plněním peněžitého závazku žalovaného vystupujícího v tomto vztahu v postavení nepodnikatele se proto bude řídit ustanovením §517 odst. 2 obč. zák., které je podle judikatury Nejvyššího soudu - rozsudku ze dne 17. března 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách) - ustanovením kogentním.
Dovolatel tvrdí, že ve vztahu se žalobkyní nebyl podnikatelem ve smyslu ustanovení §2 obch. zák. Každý občan, který chce koupit nebo prodat akcie na burze, musí uzavřít smlouvu s obchodníkem s cennými papíry a nestane se z něj podnikatel jen proto, že očekává zisk. Odvolacímu soudu vytýká, že jej nesprávně a nepodloženě staví do role podnikatele. Má za to, že odpovědnost za prodlení s plněním peněžitého závazku dovolatele vystupujícím v tomto vztahu v postavení nepodnikatele se řídí občanským zákoníkem.
Dovolatel se dále podrobně zabývá výší dlužné částky a jejím výpočtem a dospívá k závěru, že v době od 1. března 2000 (tj. od doby platnosti dodatku) do 14. února 2001 činily jeho výnosy po odečtení poplatků částku 524.189,40 Kč, poplatek za přistavení úvěru 52.500,- Kč, úroky z čerpání úvěru 1.723,14 Kč a snížená sankce a sankce činily 0,- Kč. Zdůrazňuje, že žalobkyně účtovala tyto sankce ve výši 4.166,60 Kč a 385.356,40 Kč za dobu od 30. října 1998, resp. již od 29. května 1998, tedy za dobu před uzavřením dodatku (za platnosti dodatku č. 1) a za situace, kdy nedošlo k překročení debetního rámce nebo k nedostatečnému zajištění ručením. I kdyby však došlo k prodlení dovolatele, byla žalobkyně oprávněna od 1. března 2001 požadovat úroky z prodlení podle občanského zákoníku.
Výkladem bodů 2, 3 a 4 dodatku obsahujících zajištění závazku dospívá k závěru, že jde o ujednání neurčité, nesrozumitelné a z toho důvodu neplatné podle ustanovení §37 a §55 obč. zák. Poukazuje na to, že soudy nižších stupňů se výkladem těchto ustanovení dodatku nezabývaly, právní posouzení co do nároku žalobkyně na zaplacení sankce za nedostatečné zajištění závazku je proto nesprávné. Podrobným výpočtem dovolatel dospívá k závěru, že od 18. září 2000 žalobkyni ničeho nedlužil, nebyl proto ani povinen jakékoliv zajištění podle bodu 2 dodatku poskytnout.
Odvolacímu soudu dovolatel dále vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkami k seznamům cenných papírů oceňovaných zvláštním způsobem, které měly být vydány společností po dohodě se žalobkyní podle bodu 4 dodatku s tím, žalobkyní předložené seznamy nejsou žádnými seznamy cenných papírů.
Dovolatel namítá, že žalovaná částka se mimo jiné skládá ze smluvních úroků a z úroků z prodlení a z ní žalobkyně požaduje opět úrok z prodlení ve výši 49,5 %. Přisouzením tohoto úroku z prodlení soudy obou stupňů rozhodly v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002. Odvolací soud se s touto námitkou nikterak nevypořádal.
Dovolatel dále zdůrazňuje, že odvolací soud nesprávně posoudil uznání závazku z 21. srpna 2000. Tvrdí, že v době od 1. března 2000 do 21. srpna 2000 prokazatelně (doloženo tabulkou) činila dlužná částka 31.727,21 Kč, 18. září 2000 složil na účet 700.000,- Kč a od toho dne až do skončení smluvního vztahu žalobkyni nic nedlužil. Má za to, že prokázal, že závazek ve výši 873.753,21 Kč nikdy neexistoval a nelze uznat neexistující závazek. Zpochybňuje rovněž závěr, že jde o platné uznání závazku s tím, že nemá náležitosti stanovené v §323 odst. 1 obch. zák. Neurčitost spatřuje v hodnotě závazku, tj. v částce 873.753,21 Kč a v právním důvodu vzniku tohoto závazku, neboť z toho, co již uvedl, je zřejmé, že tato částka nemá oporu v dodatku. Dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, a v něm vyjádřený závěr o přenosu důkazního břemene v případě uznání závazku o neexistenci závazku na dlužníka. Dovozuje, že jím tvrzené skutečnosti a předložené důkazy dokládají, že závazek v době uznání neexistoval. S námitkami týkajícími se uznání závazku a prokázání neexistence závazku se odvolací soud nevypořádal.
Dovolatel zpochybňuje rovněž závěry znaleckého posudku s argumentací, že znalec nemá dostatečné právní povědomí pro to, aby si sám posoudil z podkladů, zda dodatek je smlouvou o úvěru, zda obsahuje ujednání o úrocích a úrocích z prodlení, a při jednání před soudem prvního stupně znalec nebyl schopen z podkladů předložených k vypracování posudku určit, jaká byla výše půjčené částky.
Dovolatel uzavírá, že ze strany odvolacího soudu došlo k nesprávnému právnímu posouzení nároku žalobkyně, rozhodnutí odvolacího soudu je stiženo spoustou vad a pochybení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svých dřívějších rozhodnutích (v rozsudku ze dne 18. října 2005, č. j. 42 C 459/2004-87 a ze dne 24. června 2008, č. j. 42 C 459/2004-167, kterými žalobu zamítl) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Zkoumal též z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), zda řízení netrpí zmatečnostmi uvedenými v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud neshledal, zjistil však, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vadou řízení ve smyslu citovaného ustanovení je i nesplnění poučovací povinnosti soudu podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř.
Odvolací soud založil své rozhodnutí - kromě jiného - rovněž na závěru, že žalovaný závazek z dodatku písemně uznal 21. srpna 2000, a právě tento závěr a s ním spojené procesní souvislosti jsou zásadní pro rozhodnutí o dovolání.
Závěr odvolacího soudu o uznání závazku zpochybnil dovolatel námitkou, že uznání nesplňuje náležitosti uznání závazku podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák., jelikož je neurčité co do výše závazku a co do právního důvodu vzniku závazku, když podle jeho názoru tato částka nemá oporu v dodatku.
Podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena.
Otázkou určitosti a platnosti uznání závazku se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003, v němž dovodil, že ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. vedle písemné formy uznání závazku vyžaduje, aby byl uznán určitý závazek. Požadavek určitosti závazku je nutno vykládat ve smyslu jeho identifikace, a to takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Závazek, jehož se uznání týká, tak lze konkretizovat např. uvedením jeho důvodu, nebo odkazem na listinu, ve které je dále specifikován, a podobně. Určitost závazku tudíž nelze ztotožňovat jen s jeho výší, která má význam pouze pro vymezení rozsahu účinků předvídaných ustanovením §323 odst. 1 obch. zák. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v řadě svých dalších rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1489/2006, rozsudek ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1287/2006, usnesení ze dne 16. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 2947/2009, usnesení ze dne 21. března 2006, sp. zn. 32 Odo 181/2005, rozsudek ze dne 7. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 1419/2010, usnesení ze dne 16. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 2947/2009 a další).
V projednávané věci uznání závazku obsahuje následující text: „Já, M. H., r. č. ….., bytem …., uznávám v plné výši svůj závazek vůči společnosti BaFio, a.s., IČO 25110578, Senovážné náměstí 24, Praha 1 vyplývající z Dodatku k obchodní smlouvě - klientské ze dne 14. 4. 1998 (o debetním zůstatku na účtu), uzavřeném dne 29. 2. 2000. K dnešnímu dni je hodnota tohoto závazku 873.753,21 Kč (slovy ….).“ Následuje „V Praze 21. 8. 2000“ a podpis „H.“.
Odvolací soud se při posouzení uznání závazku žalovaným jako platného právního úkonu od judikatury dovolacího soudu neodchýlil, neboť závazek je specifikován výší i právním důvodem vzniku.
Nejvyšší soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, že uznáním závazku podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti z věřitele na dlužníka, na němž je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení §133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení §133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek ze dne 21. února 2001, sp. zn. 32 Cdo 633/2000, rozsudek ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2003, pod číslem 113, a rozsudek ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003).
V řízení před soudem prvního stupně byly provedeny důkazy navržené a předložené žalobkyní, včetně uznání závazku z 21. srpna 2000. Přestože žalovaný již před soudem prvního stupně tvrdil, že závazek, který uznal, neexistuje, protože od 18. září 2000 žalobkyni nic nedluží, a k tomuto svému tvrzení argumentoval údaji o výši poskytnutých peněžních prostředků žalobkyní, výpočty úroků a úroků z prodlení, soud prvního stupně jej nepoučil o tom, že s ohledem na uznání závazku a přenos důkazního břemene musí svá tvrzení prokázat, nevyzval žalovaného, aby důkazy o tom, že žalobkyni již nic nedluží, označil bez zbytečného odkladu s poučením o následcích nesplnění této výzvy. Odvolací soud pak uzavřel, že žalovaný neprokázal, že uznaný závazek neexistuje.
Ustanovení §101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. ukládá účastníkům k dosažení účelu řízení povinnost zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, jakož i plnit důkazní povinnost a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem.
Z ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Soud prvního stupně nesplnil vůči žalovanému poučovací povinnost podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., neboť se uznáním závazku nezabýval, ač se zabývat měl. Poučovací povinnost podle ustanovení §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu, což znamená, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení nebo měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci. V systému neúplné apelace odvolací soud k vadě spočívající v absenci poučení podle §118a o. s. ř. nepřihlédne ve smyslu §212a odst. 5 o. s. ř. jen tehdy, jestliže účastník na poučení podle §118a o. s. ř. nereagoval poté, co mu je řádně poskytl přímo odvolací soud (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2004, pod číslem 49).
Dovodil-li odvolací soud, že uznání závazku žalovaným je platným právním úkonem ve smyslu ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. a že žalovaný neprokázal své tvrzení, že závazek neexistuje, aniž by byl žalovaný poučen podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně závislých výroků o nákladech řízení) zrušil podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.
Z důvodu hospodárnosti dalšího řízení považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit i k závěru odvolacího soudu, podle něhož žalovaný nebyl ve vztahu se žalobkyní v postavení spotřebitele ve smyslu ustanovení §52 odst. 3 obč. zák. z věcného ani osobního hlediska, jednal-li v rámci svých obchodních aktivit - coby aktivní spekulant na burze s cílem dosažení zisku z obchodů s cennými papíry, tedy nikoliv za účelem osobní (s)potřeby, který dovolatel rovněž zpochybnil. Nejvyšší soud pokládá tento závěr za předčasný, neboť odvolací soud neučinil žádná zjištění o tom, v jakém rozsahu žalovaný obchodoval s cennými papíry, zda výnosy z těchto obchodů představovaly pro žalovaného podstatný příjem zajišťující jeho obživu, nebo měl i jinou výdělečnou činnost, a nezabýval se ani tím, zda postavení fyzických osob obchodujících na burze cenných papírů zastoupených registrovanými obchodníky s cennými papíry nevyplývalo z příslušného právního předpisu. Se závěrem o tom, zda žalovaný byl v postavení spotřebitele, souvisí otázka výše úroků z prodlení (ze závazku vzniklého z dodatku za dobu od 1. března 2001) s ohledem na ustanovení §262 odst. 4 obch. zák.
Z téhož důvodu shledává Nejvyšší soud přiléhavou námitku dovolatele, že soudy nižších stupňů se nezabývaly výkladem obsahu jednotlivých ujednání dodatku. Jde přitom o ujednání, jež výkladu za použití interpretačních pravidel stanovených v §266 obch. zák. měla být podrobena.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (i soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu