ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.1623.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 1623/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce V. P. , zastoupeného Mgr. Jiřím Prokopem, advokátem se sídlem v Praze - Bubenči, Dejvická 664/46, proti žalovanému V. B. , zastoupenému Mgr. Luisem Velázquezem, advokátem se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Za Poříčskou bránou 390/18, o zaplacení částky 113 050 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 349/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 11 Cmo 116/2011-172, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.212,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2011, č. j. 59 Cm 349/2008-142, v napadeném zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 - dále též jen „o. s. ř.“ (srov. bod 7. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v projednávané věci naplněny (soud prvního stupně v pořadí prvním rozsudkem ve věci žalobu rovněž zamítl) a dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť důvod založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel nevymezuje žádnou právní otázku ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení odvolacím soudem by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, přičemž takovou otázku nelze dovodit ani z námitek, které dovolatel směřuje do skutkových zjištění odvolacího soudu, a kdy k závěru o nesprávném právním posouzení věci dospívá na podkladě jiného skutkového základu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Tím však ve skutečnosti, ač ohlašuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž správnost skutkových zjištění, čímž míří na dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatel tak přehlíží, že v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který však dovolatel nemá u dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jeho prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Obdobně tvrzená vada řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. též závěry vyjádřené ve výše uvedeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Tato situace však v projednávané věci nenastala, neboť vytýkal-li dovolatel soudu prvního stupně, že neprovedl výslech žalovaného a neprovedl další listinné důkazy, navržené dovolatelem, žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy byla v dovolání zřetelně formulována) a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (i kdyby byly dány), dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že neprovedl-li soud prvního stupně důkaz výslechem žalovaného, protože odmítl vypovídat, postupoval v souladu s ustanovením §131 odst. 1 o. s. ř., podle něhož důkaz výslechem účastníků může soud nařídit, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut. Dovolatel rovněž pomíjí, že o tom, které z navrhovaných důkazů budou provedeny, rozhoduje soud (srov. ustanovení §120 odst. 1 větu druhou o. s. ř., dále právní závěry např. v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 33 Cdo 5216/2008, ze dne 22. února 2011, sp. zn. 20 Cdo 1413/2009, ze dne 18. října 2011, sp. zn. 28 Cdo 116/2011, ze dne 14. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011, a v rozsudku ze dne 24. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 4892/2010, či z konstantní judikatury Ústavního soudu např. jeho nálezy ze dne 3. listopadu 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, a ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska námitky zpochybňující závěr odvolacího soudu, podle něhož úhradou částky 29.750,- Kč nedošlo k uznání závazku ve výši žalované částky. Ustanovení §407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), spojuje s částečným plněním závazku vznik vyvratitelné domněnky trvání zbytku závazku v době jeho uznání se splněním určitých podmínek. Částečné plnění totiž nemusí být uznáním závazku vždy. Musí být poskytnuto za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek závazku. Za částečné plnění závazku však nelze považovat situaci, kdy dlužník uhradil faktury za činnosti provedené v určitém období, neuhradil však již jiné faktury, které věřitel vystavil za činnosti provedené v jiném období (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. 32 Odo 956/2004). O takový případ jde i v projednávané věci, kdy žalovaný uhradil žalobci fakturu vystavenou den po uzavření smlouvy o obchodním zastoupení, následující fakturu vystavenou žalobcem za další období však již odmítl uhradit. V době zaplacení první faktury dovolateli nárok na zaplacení žalované částky ani nevznikl.
S výhradou, že jednání žalovaného a jeho námitky jsou v rozporu s dobrými mravy a především se zásadami poctivého obchodního styku, dovolatel přichází v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. až v dovolacím řízení. Odvolací soud (ani soud prvního stupně) se posouzením jednání žalovaného z pohledu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, resp. ustanovení §265 obch. zák., nezabýval, neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení.
Jelikož dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti výroku o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají [s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo - s účinností od 7. května 2013 - nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 5.660,- Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 5. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.252,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. dubna 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu