ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2291.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 2291/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně SHELDON a.s. , se sídlem v Praze 9, Martinická 987/3, PSČ 197 00, identifikační číslo osoby 27 89 45 25, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, 1. máje 535/50, proti žalované Realitní kanceláři STING, s.r.o. , se sídlem v Třinci, 1. máje 540, PSČ 739 61, identifikační číslo osoby 25 84 26 25, zastoupené Mgr. Michalem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Fibichova 1141/2, o zaplacení částky 520.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 4/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. prosince 2013, č. j. 5 Cmo 418/2013-155, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. května 2013, č. j. 4 Cm 4/2010-119, uložil žalované zaplatit žalobkyni 520.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně zjistil, že mezi společností SAUN s.r.o. (právní předchůdkyní žalobkyně) jako prodávající, I. V. jako kupující a žalovanou jako zprostředkovatelkou prodeje byla uzavřena 15. ledna 2009 smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky. Kupující se zavázala zaplatit kupní cenu bezhotovostním převodem do úschovy žalované. Předmětem sporu bylo, zda žalovaná ve prospěch prodávající poukázala i zbývající část z kupní ceny ve výši 520.000,- Kč. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že tato částka nebyla žalovanou dosud zaplacena a žaloba je důvodná.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v částce 240.000,- Kč (první výrok), ve zbývající části výroku I. a ve výroku II. rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně pouze částečně, a to o platbách z 18. března 2009 ve výši 170.000,- Kč a z 3. dubna 2009 ve výši 20.000,- Kč. Ostatní závěry jsou podle něj předčasné. S ohledem na skutečnost, že usnesením ze dne 2. dubna 2009, č. j. KSUL 77 INS 4542/2008, 1 VSPH 63/2009-A-70, které nabylo právní moci dne 22. dubna 2009, změnil Vrchní soud v Praze usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. ledna 2009, č. j. KSUL 77 INS 4542/2008-A-52, jímž bylo rozhodnuto o úpadku dlužnice SAUN s.r.o., tak, že insolvenční návrh zamítl, přičemž opětovně pak insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužnice SAUN s.r.o. dne 13. září 2011 s účinky od tohoto dne, vztahuje se závěr o nutnosti plnit insolvenčnímu správci pouze k platbám žalované podle pokladních výdajových dokladů z 18. března 2009 na 170.000,- Kč a z 3. dubna 2009 na 20.000,- Kč. Platby ze 4. května 2009 ve výši 63.000,- Kč a z 20. května 2009 ve výši 17.000,- Kč spadají do období po právní moci rozhodnutí, kterým byl insolvenční návrh zamítnut. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že M. H. nemohlo být ze strany žalované placeno s účinky splnění dluhu proto, že od 21. ledna 2009 byla společnost SAUN s.r.o. v úpadku, dlužné částky tak měly být žalovanou hrazeny insolvenčnímu správci, a navíc M. H. nebyl od 21. dubna 2009 již jednatelem této společnosti. Podle zjištění odvolacího soudu však k jeho výmazu z obchodního rejstříku došlo až 20. května 2009, proto mohlo plnění poskytnuté ze strany žalované M. H. způsobit částečný zánik dluhu, pokud byla žalovaná v dobré víře ve stav zápisů v obchodním rejstříku. S ohledem na svůj právní názor se soud prvního stupně touto otázkou nezabýval a neprováděl k ní žádné dokazování, jeho závěr je z toho důvodu předčasný.
Podle odvolacího soudu částka 200.000,- Kč zaplacená M. H. 23. prosince 2008 zřejmě nebyla zaplacena na kupní cenu, když smlouva o převodu bytové jednotky byla uzavřena až 15. ledna 2009. Ovšem platba vzbuzuje pochybnosti, neboť na výdajovém pokladním dokladu je jako účel platby uvedeno „zaplacení kupní ceny - provize“. Soud prvního stupně ale s ohledem na svůj právní názor neprovedl dokazování navrženým výslechem svědků, jejichž podpisy byly na předmětných výdajových dokladech a kteří mohli objasnit účel platby.
Na základě dosud učiněných tvrzení účastníků řízení a dosud provedených důkazů nelze podle odvolacího soudu dovodit správnost závěru soudu prvního stupně, že nedošlo k zaplacení částek 200.000,- Kč, 63.000,- Kč a 17.000,- Kč. K zaplacení nedošlo jednoznačně u částek 170.000,- Kč a 20.000,- Kč. Zároveň nebylo prokázáno ani zaplacení částky
50.000,- Kč, která zbývá na jistině.
Rozhodnutí soudu prvního stupně shledal odvolací soud zcela nepřezkoumatelným ohledně příslušenství pro vnitřní rozpornost a nedostatek důvodů. Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. v částce 240.000,- Kč potvrdil a ve zbývající části vrátil k dalšímu řízení.
Proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že odvolací soud se při řešení otázky zásadního významu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která má po právní stránce zásadní význam a dovolatelce není známo, že by byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Odvolací soud se podle dovolatelky odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu názorem, že existují pochyby ohledně zaplacení částky 200.000,- Kč, kterou společnost SAUN s.r.o. inkasovala před uzavřením kupní smlouvy, jen z toho důvodu, že na výdajovém pokladním dokladu je jako účel platby uvedeno „zaplacení kupní ceny - provize“, ačkoli ve skutečnosti šlo o půjčku. Podle soudní praxe lze vyložit písemné právní úkony i podle vůle účastníků. V tomto případě bylo vůlí účastníků poskytnutí půjčky, přičemž dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 1893/2011 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu), v němž se zabýval pravidly výkladu projevu vůle.
Dovolatelka považuje za otázku zásadního právního významu, kterou je nutné zodpovědět, „zdali není vhodné respektovat účinky spojené s prvotním rozhodnutím o úpadku dlužníka i přes dočasné rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu, kdy následně za využití institutu dovolání je úpadek opětovně potvrzen a je tak potvrzeno, že dlužník neměl být oprávněn přijímat jakékoliv plnění“. Odvolací soud dospěl k závěru, že povinnost žalované plnit insolvenčnímu správci se může vztahovat jen k platbám podle pokladních výdajových dokladů na 170.000,- Kč a na 20.000,- Kč. Platby ve výši 63.000,- Kč a 17.000,- Kč spadají do období po právní moci rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu. Opětovně pak insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka, a proto byla společnost SAUN s.r.o. podle názoru dovolatelky zřejmě po celou dobu v úpadku bez ohledu na rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu.
Zdůrazňuje, že k závěru o dobré víře třetích osob nestačí samotný zápis v obchodním rejstříku. Soud měl předpokládat na základě komunikace obou účastníků, že žalovaná o zániku funkce M. H. jako jednatele společnosti SAUN s.r.o. věděla.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v napadeném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odkazuje-li dovolatelka v otázce přípustnosti dovolání sice na ustanovení §237 o. s. ř., ale současně i na to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky zásadního právního významu, patrně přehlédla, že dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu se - vzhledem k datu jeho vydání - projedná a rozhodne podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. bod 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a bod 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a že přípustnost dovolání není již budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 1893/2011, při výkladu právního úkonu názorem, že zde existují pochyby ohledně zaplacení částky 200.000,- Kč na úhradu kupní ceny, neboť na výdajovém pokladním dokladu vyhotoveném před uzavřením smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky je již jako účel platby uvedeno „zaplacení kupní ceny - provize“, ačkoliv mělo jít podle jejího tvrzení o půjčku. V citovaném rozhodnutí dovolací soud dospěl k závěru, že „text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy.“ Odvolací soud se při výkladu projevu vůle od závěrů tohoto rozhodnutí neodchýlil. Ve svém rozhodnutí se přiklonil k závěru, že předmětná částka zřejmě nemohla být vyplacena na kupní cenu, a připustil, že platba vzbuzuje pochybnosti. Z toho důvodu věc (nejen) v této části vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, aby mimo jiné výpověďmi účastníků a navržených svědků mohl být zjištěn skutečný účel platby ze dne 23. prosince 2008, zda jde o platbu na kupní cenu, či o půjčku. Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán.
Vymezuje-li dovolatelka otázku, „zdali není vhodné respektovat účinky spojené s prvotním rozhodnutím o úpadku dlužníka i přes dočasné rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu, kdy následně za využití institutu dovolání je úpadek opětovně potvrzen a je tak potvrzeno, že dlužník neměl být oprávněn přijímat jakékoliv plnění“, nejde o otázku zakládající přípustnost dovolání.
Podle zjištění odvolacího soudu Vrchní soud v Praze v insolvenční věci dlužníka SAUN s.r.o. k odvolání dlužníka usnesením ze dne 2. dubna 2009, č. j. KSUL 77 INS 4542/2008, 1 VSPH 63/2009-A-70, změnil usnesení ze dne 21. ledna 2009, č. j. KSUL 77 INS 4542/2008-A-52, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl o úpadku dlužníka, tak, že insolvenční návrh zamítl. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil Nejvyšší soud (usnesením ze dne 26. října 2010, sp. zn. KSUL 77 INS 4542/2008, 29 NSČR 17/2009-A-84), poté Vrchní soud v Praze zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. dubna 2009 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně soud prvního stupně opětovně rozhodl o úpadku dlužníka a Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Z výše uvedeného je zřejmé, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. dubna 2009, č. j. KSUL 77 INS 4542/2008, 1 VSPH 63/2009-A-70, kterým byl zamítnut insolvenční návrh, nabylo právní moci doručením. Výrok tohoto rozhodnutí byl od okamžiku doručení podle §159a o. s. ř. závazný jak pro účastníky řízení, tak i pro všechny orgány, až do okamžiku, kdy ho Nejvyšší soud zrušil na základě podaného dovolání, které je podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce účinků pravomocného rozhodnutí ustálená a není důvodu se od ní odchylovat (srov. usnesení ze dne 5. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 4560/2009, a ze dne 17. února 2011, sp. zn. 29 NSCR 29/2009, a dále také rozsudek ze dne 10. srpna 2011, sp. zn. 21 Cdo 4229/2009, usnesení ze dne 3. července 2012, sp. zn. 21 Cdo 2163/2011, usnesení ze dne 4. září 2013, sp. zn. 28 Cdo 2320/2013, a rozsudek ze dne 11. září 2013, sp. zn. 21 Cdo 2107/2012).
Namítá-li dovolatelka nesprávné posouzení dobré víry třetích osob v zápis v obchodním rejstříku, není dovolání v této části přípustné, neboť dovolatelka v této otázce nevymezila přípustnost dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nezabýval jejími námitkami, že výdajové doklady jsou falešné, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu