ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.898.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 898/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně InCoMi, s.r.o. , se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 128/2, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 27555712, zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29/39, proti žalované PACOVSKÉ STROJÍRNY, a.s. , se sídlem v Pacově, Nádražní 697, PSČ 395 01, identifikační číslo osoby 15821773, zastoupené JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, o zaplacení 61 848,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 12 C 264/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. září 2013, č. j. 15 Co 558/2013-154, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. září 2013, č. j. 15 Co 558/2013-154, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou zaplacení žalované částky jako nedoplatku ceny díla, které provedla pro žalovanou na základě uzavřené smlouvy o dílo. Tvrdila, že žalovaná sice cenu díla zaplatila, učinila však tak opožděně. Žalobkyně proto započítala částky uhrazené až po splatnosti vystavené faktury nejprve na sjednané úroky z prodlení a až ve zbytku na úhradu jistiny.
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 22. dubna 2013, č. j. 12 C 264/2012-105, zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že závazek žalované zanikl. Uvedl, že pokud žalovaná označila platby, které žalobkyně částečně započítala na úroky, jako variabilním symbolem číslem faktury týkající se jistiny, dala tím jasně najevo, že plní na částku, která byla fakturována, tedy na doplatek jistiny, a žalobkyně nebyla oprávněna toto plnění započítávat na sjednané úroky z prodlení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 61 848,33 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud neshledal důvodnou námitku odvolatelky, že pokud soud prvního stupně považoval částky uhrazené žalovanou za platby na jistinu, měl žalobě vyhovět z titulu úroků z prodlení. Přiznání nároku z titulu úroků z prodlení by totiž podle odvolacího soudu nebylo jiným právním posouzením nároku, který byl skutkově vymezen v žalobě, nýbrž přiznáním jiného nároku, který nebyl v žalobě uplatněn a jehož uplatnění je podmíněno jiným skutkovým tvrzením, že došlo k zaplacení jistiny, byť se zpožděním. Odvolací soud však přisvědčil výhradě odvolatelky proti závěru soudu prvního stupně, že žalovaná jednoznačně projevila vůli plnit svými platbami na jistinu. Podle odvolacího soudu není pochyb o tom, že pokud žalovaná uvedla při svých platbách jako variabilní symbol číslo faktury 201004, specifikovala tím platbu potud, že se týká faktury vystavené dne 23. prosince 2010 na částku 637 000 Kč. Jestliže ovšem byly takto označené platby poukázány s výrazným prodlením, sestával závazek žalované vůči žalobkyni identifikovaný uvedenou fakturou nejen z jistiny 637 000 Kč, ale i ze sjednaných úroků z prodlení. Odvolací soud proto dovodil, že samotné označení variabilního symbolu číslem faktury nemůže být jednoznačným projevem vůle žalované platit výlučně jistinu. Podle odvolacího soudu tedy žalovaná uvedením čísla faktury neurčila, že plní na jistinu, a proto žalobkyně byla oprávněna započítat tyto platby nejprve na úroky z prodlení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná dosud dluží žalobkyni na jistině žalovanou částku 61 848,33 Kč. Námitky žalované týkající se předání díla a práva žalobkyně fakturovat označil ve shodě se soudem prvního stupně za bezpředmětné, neboť částečným plněním závazku došlo ve smyslu §407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ze strany žalované k uznání zbytku dluhu.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. má být dovolacím soudem posouzena jinak. Podle dovolatelky jde zejména o otázku, zda vzhledem ke všem okolnostem případu byla žalobkyně oprávněna započítat platby žalované nejprve na úroky z prodlení, pokud žalovaná označila každou z provedených plateb číslem faktury účtující cenu díla s úmyslem platit na jistinu (vycházejíc z obchodní praxe, kdy úroky z prodlení jsou účtovány samostatnou fakturou), při jejímž řešení odvolací soud podle jejího názoru právně pochybil. Jako dovolací důvod proto uvádí nesprávné právní posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Kromě toho namítá, že napadený rozsudek je překvapivý, resp. že jeho vydáním odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení.
V souvislosti s tvrzeným právním pochybením odvolacího soudu dovolatelka poukazuje na to, že v okamžiku provádění plateb měla vůči žalobkyni pouze jediný závazek vyplývající z předmětné smlouvy o dílo, který byl vyúčtován konečnou fakturou číslo 201004 znějící na částku 637 000 Kč. Žalovaná ji uhradila v přesné výši postupně sedmi platbami (pěti platbami po 100 000 Kč a dále částkami 104 000 Kč a 33 000 Kč), když jako variabilní symbol označila číslo faktury. Uvádí, že žalobkyně nikdy netvrdila a nijak nedoložila, že by po vystavení faktury číslo 201004 na doplatek ceny díla vystavila v následné době nějaké další faktury, nebo ji jakkoli vyzvala k zaplacení sjednaných úroků z prodlení v důsledku opožděnosti platby konečné faktury. To podle dovolatelky svědčí pro její tvrzení o tom, že se se žalobkyní dohodla na jiné splatnosti ceny díla, a proto se do prodlení s platbou konečné faktury nedostala. Akcentuje, že žalobkyně neměla žádný důvod pochybovat o tom, že žalovaná plnila na jistinu a to i proto, že při označení dílčích plateb na fakturu číslo 201004 postupovala stejným způsobem jako u předchozích faktur číslo 2005 a 2007. Podle dovolatelky bylo označení předmětných plateb v souladu s běžnou praxí mezi podnikateli, kteří při platbě uvádí jako variabilní symbol číslo faktury a tím označují závazek, který je plněn. Úroky z prodlení se hradí obvykle na základě zvláštní faktury a při platbě se provádí identifikace variabilním symbolem takovéto faktury. Dovolatelka s odkazem na §266 odst. 1 a 2 obch. zák. uzavírá, že žalobkyni musel být znám její úmysl plnit výhradně na jistinu a že i jiný rozumně jednající podnikatel by v běžném obchodním styku zpravidla vykládal platbu s variabilním symbolem tak, že jde o úhradu na jistinu. S takovým závěrem se shoduje i odborná literatura a jednání dovolatelky bylo podle jejího mínění v souladu i se soudní judikaturou, podle níž určení dluhu může spočívat v tom, že dlužník poskytl věřiteli plnění ve výši, jež odpovídá právě výši jednoho (a nikoli jiného) z více dluhů. A právě tak jednala i ona, uhradila-li částku odpovídající jistině a označila-li všechny své platby variabilním symbolem dle čísla faktury. Neplatila tedy částku odpovídající úrokům z prodlení, či částku zvýšenou o úroky z prodlení. Podle dovolatelky nelze opomenout ani §266 odst. 3 obch. zák. S odkazem na toto ustanovení uvádí, že její chování po první dílčí platbě bylo takové, že postupně hradila celou jistinu ze závěrečné faktury. Lze proto jednoznačně dovodit, že její plnění směřovalo k úhradě jistiny, a nikoli k úhradě jakéhokoli příslušenství. Kromě toho poukazuje na to, že žalobkyně jí nesdělila žádné námitky vůči dílčím platbám, ani se nepokusila o vyjasnění účelu plateb, resp. nevyúčtovala jí postupně smluvní úrok z prodlení. S ohledem na své výhrady proti oprávněnosti splatnosti předmětné faktury ostatně ani žalovaná nemohla uvažovat o jakémkoli svém prodlení.
Dovolatelka rovněž poukazuje na to, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je třeba právní úkony vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo a jakým způsobem právní úkon učinil, není-li v rozporu s jazykovým projevem. Uzavírá, že výkladem jejího právního úkonu lze s přihlédnutím k okolnostem případu a k nastavení obchodních vztahů mezi účastnicemi dospět k závěru, že dala ve smyslu §330 odst. 2 obch. zák. určitě, srozumitelně a zcela jednoznačně najevo, že její plnění jsou plněním výlučně na jistinu.
Dovolatelka také odvolacímu soudu vytýká, že se odpovídajícím způsobem nevypořádal s její námitkou, že žalobkyně nebyla oprávněna cenu díla fakturovat, protože jí ho sjednaným způsobem nepředala a ze strany žalobkyně nebyly splněny i další podmínky pro účtování ceny díla. Nebyla-li žalobkyně oprávněna vyúčtovat konečnou cenu díla, nelze podle dovolatelky uvažovat ani o nároku žalobkyně na úrok z prodlení z faktur, které byly vystaveny v rozporu se smlouvou předčasně. Závěr odvolacího soudu, že úhradou sporné faktury došlo ze strany žalované ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. k uznání zbytku dluhu, podle dovolatelky neobstojí, neboť podle jejího mínění je zcela evidentní, že platbou jistiny rozhodně neuznala splatnost uvedenou na sporné faktuře, resp. nárok na úrok z prodlení odvíjející se z takto stanovené splatnosti.
Podle dovolatelky odvolací soud zatížil řízení i vadou, resp. porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, jestliže ji neseznámil s jiným právním názorem na věc a nepoučil ji o potřebě doplnit skutková tvrzení a důkazy k otázce oprávněnosti účtování ceny díla v kontextu sjednané změny splatnosti faktur dle dohody účastnic. Vytýká mu, že závěr o platně provedeném zápočtu jejich plateb nejprve na úroky a až pak na jistinu učinil až v rozsudku, aniž by s ním účastnice seznámil a dal jim možnost na něj reagovat. Obdobnou kritiku dovolatelka směřuje i proti závěru o údajném uznání zbytku dluhu. Rozhodnutí odvolacího soudu tak označuje za zcela nepředvídatelné.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s rozhodnutím odvolacího soudu zcela ztotožňuje a nesouhlasí ani s názorem dovolatelky o porušení zásady dvojinstančnosti řízení a o překvapivosti rozsudku odvolacího soudu. Podle žalobkyně odvolací soud právně nepochybil. Zdůrazňuje, že žalovaná uhradila fakturu číslo 201004 v nepravidelných splátkách s výrazným prodlením, a proto jí vznikl nárok i na vysoké úroky z prodlení. Uvádí, že postupovala zcela v souladu s §330 odst. 2 obch. zák., jestliže v situaci, kdy žalovaná označila dílčí úhrady pouze číslem faktury, a nikoli údajem, zda je placeno na úroky z prodlení nebo na jistinu, započetla dílčí platby žalované nejprve na úroky z prodlení a až zbytek došlé platby na jistinu. Kromě toho podotýká, že mezi účastnicemi nebylo zavedenou praxí, že by případné nároky na úroky z prodlení byly účtovány samostatnou fakturou, a to již z toho důvodu, že v minulosti se žalovaná do prodlení nedostala. Uvádí, že ani v jiných případech ohledně případných úroků z prodlení nevystavuje samostatnou fakturu a odmítá, že by něco takového bylo běžnou obchodní zvyklostí. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud odmítl dovolání žalované, případně ho zamítl.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek uznání závazku a započtení plnění, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §323 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání promlčena (odstavec 1). Za uznání nepromlčeného závazku se považují i právní úkony uvedené v §407 odst. 2 a 3 (odstavec 2).
Podle ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.
Uznání závazku zakládá vyvratitelnou právní domněnku o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného [srov. např. rozsudek ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 127, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, pak v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku (žalovaném)] .
Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud založil své rozhodnutí též na závěru, že námitky žalované o tom, že dílo nebylo řádně provedeno a že tím nevzniklo právo zhotovitelky (žalobkyně) na zaplacení ceny díla, jsou bezpředmětné, neboť částečným plněním závazku zaplatit cenu díla došlo k uznání zbytku dluhu ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. Odvolací soud však zcela pominul, že vyvratitelná právní domněnka o trvání závazku v době uznání, která je upravena v ustanovení §323 odst. 1 obch. zák., se uplatní i v případech upravených v ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. (srov. již cit. §323 odst. 2 obch. zák.). I v této situaci může dlužník vyvracet právní domněnku o trvání závazku v době uznání námitkou, že uznaný závazek v době uznání neexistoval, neboť zhotoviteli právo na zaplacení ceny díla nevzniklo (srov. např. právní závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. 32 Cdo 1060/2010, a v jeho rozsudcích ze dne 23. září 2010, sp. zn. 32 Cdo 170/2010, a ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3664/2011, jež jsou – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Jestliže proto odvolací soud považoval námitky žalované, že jí dílo nebylo řádně předáno a že žalobkyni nevzniklo právo vyúčtovat cenu díla, za bezpředmětné a z tohoto důvodu se jimi nezabýval, nemůže tento jeho názor obstát.
Podle ustanovení §330 odst. 2 obch. zák. při plnění peněžitého závazku se započte placení nejprve na úroky a potom na jistinu, neurčí-li dlužník jinak.
Při posuzování otázky, na jaký dluh žalované (zda na jistinu či na úroky z prodlení) má být plnění poskytnuté žalovanou ve prospěch žalobkyně započteno, se dopustily soudy obou stupňů při svých opačných závěrech stejného pochybení. Uvažovaly totiž pouze skutečnost uvedení variabilního symbolu při platbách, aniž by zohlednily související okolnosti, ke kterým měly dospět prostřednictvím výkladu právního úkonu provedeného v souladu s ustanovením §266 obch. zák. a s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, strana 386, dále rozsudky ze dne 9. července 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 33 Cdo 5263/2009 a ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 3417/2012, a rovněž dále usnesení ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2004, pod číslem 230, usnesení ze dne 25. října 2007, sp. zn. 32 Odo 525/2006, ze dne 26. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1869/2007, a ze dne 18. března 2014, sp. zn. 32 Cdo 3751/2013).
Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že plnění poskytnuté žalovanou je třeba započítat na úroky z prodlení, aniž aplikoval výkladová pravidla projevu vůle obsažená v §266 obch. zák., je jeho právní posouzení věci neúplné a proto i nesprávné (totéž platí pro soud prvního stupně, který věc posoudil opačně než odvolací soud, když plnění poskytnuté žalovanou započetl na jistinu). I v tomto směru byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn právem.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vytýkala-li dovolatelka odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, je tato její námitka oprávněná. Zaujal-li odvolací soud ve věci jiný právní názor než soud prvního stupně a neposkytl-li účastnicím řízení po seznámení s tímto odlišným právním posouzením možnost vznést příslušná tvrzení a navrhnout k nim důkazy, natož aby je vyzval k postupu dle §118a o. s. ř., zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, strana 909, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, strana 324 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. 32 Cdo 4802/2009, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, oba in www.usoud.cz )
S ohledem na uvedená právní pochybení i procesní nedostatky Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (a v závislém výroku o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2015
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu