ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.4326.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 4326/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Ingres group s. r. o. se sídlem v Lesnici 181, identifikační číslo 27796060, zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, náměstí Míru 9, proti žalované M. B. , zastoupené Mgr. Janem Drapáčem, advokátem se sídlem v Zábřehu, náměstí Osvobození 28, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 132/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 10. prosince 2013, č. j. 69 Co 402/2013-107, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 10. prosince 2013, č. j. 69 Co 402/2013-107, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. dubna 2013, č. j. 16 C 132/2012-60, zamítající žalobu o určení, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí ve výroku blíže specifikovaných nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné pro řešení otázky „zda a nakolik je soud vázán výsledky předcházejícího řízení, v němž nebyla účastníkem řízení“, aniž by expressis verbis specifikovala, zda jde o právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Souhlasí s odvolacím soudem potud, že rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. července 2012, č. j. 9 C 17/2011-65, ve věci žaloby o určení vlastnictví sporných nemovitostí mezi M. B. (v procesním postavení žalobkyně) a Z. B. (obdarovaným), není vůči dovolatelce závazný, neboť nebyla účastnicí tohoto řízení. Polemizuje s výsledky řízení, v němž byl uvedený rozsudek vydán, zejména s otázkou podmínek pro vrácení daru, zpochybňuje závěry o charakteru jednání obdarovaného (Z. B.) vůči dárkyni (žalované) jako hrubě porušujícího dobré mravy v situaci, kdy žalovaná sporné nemovitosti fakticky neužívala, neboť trvalé bydliště měla jinde, vznáší výhrady vůči pasivní legitimaci Z. B., existenci naléhavého právního zájmu dárkyně na určení jejího vlastnictví ke sporným nemovitostem, přičemž vytýká soudu prvního stupně, že vydal rozsudek bez účasti Z. B., a odvolacímu soudu, že jej nevyslechl, nezopakoval důkazy, které byly provedeny ve věci sp. zn. 9 C 17/2011, a že na tomto základě neposoudil „relevantnost důvodů pro vrácení daru“ jako předběžnou otázku. S odkazem na §159a odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) snáší argumenty ve prospěch závěru o (pro ni) nezávaznosti rozsudku vydaného ve věci 9 C 17/2011. Ze shora uvedených důvodů má zato, že odvolací soud měl posoudit jako předběžnou otázku existenci důvodů pro vrácení daru. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud předesílá, že je vázán závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 16. září 2015, sp. zn. I. ÚS 878/15, jímž bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2015, č. j. 33 Cdo 2894/2014-127, odmítající dovolání žalobkyně pro jeho vady. S odkazem na nález ze dne 15. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 313/14, Ústavní soud dovolacímu soudu vytkl, že ústavní stížností napadené usnesení nesplňuje požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, neboť pouhé obecné konstatování, že dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je nedostatečné a současně nepřezkoumatelné. Žalobkyně vymezila v dovolání právní otázku vázanosti soudu výsledky předcházejícího řízení, jehož nebyla účastnicí. Měl-li dovolací soud zato, že takto formulovaná právní otázka není dostatečně konkrétní, neúplně formulovaná nebo že obsah dovolání nabízí k řešení více právních otázek, mohl postupovat podle §241b odst. 3 o. s. ř. (odstranit vady dovolání), a předejít tak kategorickému závěru, k němuž posléze dospěl. Ústavní soud, posuzuje obsah podaného dovolání, konstatoval, že dovolání vyhovuje zákonným požadavkům (§241a o. s. ř.), a dovodil, že dovolatelka jí vymezenou právní otázku považuje za dosud neřešenou. Právní otázku sice formulovala za pomoci procesualistické argumentace (skrze §159a o. s. ř.), ale v kontextu odůvodnění dovolání reflektuje též hmotné právo, a to z pohledu postavení podle svých tvrzení dobrověrného nabyvatele, jenž uzavřel smlouvu s převodcem – vlastníkem nemovitostí – ještě předtím, než bylo prvostupňovým soudem rozhodnuto ve sporu mezi převodcem a předchozí vlastnicí nemovitostí určovacím výrokem (tedy výrokem o určení jejího vlastnictví z důvodu oprávněné žádosti o vrácení daru podle §630 obč. zák., účinného do 31. 12. 2013).
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nelze přehlédnout, že dovolatelka, přestože formuluje procesní otázku vázanosti rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. července 2012, č. j. 9 C 17/2011-65, nebyla-li účastnicí řízení, v němž byl rozsudek vydán, přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že tento pravomocný rozsudek n e n í pro dovolatelku závazný (viz str. 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Sama se ostatně s tímto závěrem odvolacího soudu podle bodu IV. odstavce prvního svého dovolání ztotožňuje, aby v dalším textu dovolání dospěla k opačnému závěru, že tedy odvolací soud považoval uvedený rozsudek pro ni za závazný. Uvedená otázka tak byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s jejím právním názorem a pro její řešení tak dovolání nemůže být subjektivně přípustné.
Již podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, platí, že „ vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí - nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu - materiální účinky právní moci rozhodnutí soudu. Skutečnost, že pravomocné rozhodnutí soudu je závazné pro všechny orgány, neznamená, že by takový orgán mohl z pravomocného rozhodnutí soudu vždy bez dalšího vycházet. Pro soudy, správní úřady a jiné orgány je výrok pravomocného rozhodnutí soudu závazný - nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu nebo jiné rozhodnutí, které je podle zákona závazné pro každého - jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě osobami, na něž byla zákonem závaznost rozhodnutí soudu rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny rozhodnutím soudu. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a není jeho právním nástupcem) a ani podle zákona vůči němu není pravomocné rozhodnutí soudu závazné, může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný "orgán" při posuzování jeho věci nemohou vůči němu vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto.“ Pro nyní projednávanou věc to znamená, že pravomocné rozhodnutí soudu ve věci určení vlastnického práva žalované ke sporným nemovitostem je závazné jen pro účastníky řízení vedeného pod sp. zn. 9 C 17/2011 a není možné vycházet z toho, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. července 2012, č. j. 9 C 17/2011-65, byla otázka vlastnictví mezi žalobkyní a žalovanou vyřešena.
Žalobkyně v dovolání argumentuje závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009, ovšem uvedené rozhodnutí necituje kompletně a závěry v něm vyjádřené tak zkresluje. Tento rozsudek Nejvyššího soudu vychází z toho, že „ byla-li otázka vlastnického práva k předmětným nemovitostem řešena v jiném soudním řízení, je soud vázán pravomocným rozhodnutím v tomto řízení vydaným ve smyslu §159 odst. 4 o. s. ř. jen potud, „pokud posuzuje (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě osobami, na něž byla zákonem závaznost rozhodnutí soudu rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny rozhodnutím soudu. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a není jeho právním nástupcem) a ani podle zákona vůči němu není pravomocné rozhodnutí soudu závazné, může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný "orgán" při posuzování jeho věci nemohou vůči němu vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, dostupný veřejnosti, jakož i všechny výše i níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ) . K tomu ovšem dodává, že uvedené „ neznamená, že soud může závěry dovozené v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. Nevázanost soudu předchozím pravomocným soudním rozhodnutím ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. tak, jak byla charakterizována ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu, nemůže být základem pro postup zcela ignorující skutkové a právní závěry z předchozího soudního řízení. Soud se musí vypořádat se zásadními skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit. Nejvyšší soud se v tomto ohledu zcela ztotožňuje se závěry dovozenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 120, svazku č. 34, str. 245, veřejnosti dostupném též na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz . Opačná interpretace citovaného ustanovení by mohla vést k potlačení principu právní jistoty a s tím svázanému principu legitimního očekávání účastníků řízení, v konečném důsledku pak k nenaplnění zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Domáhá-li se žalobkyně revize řešení několika otázek ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (viz např. usnesení ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 33 Cdo 4346/2014).
Z pohledu závěru nálezu Ústavního soudu ze dne 16. září 2015, sp. zn. I. ÚS 878/15, vytýkajícího Nejvyššímu soudu, že nepostupoval podle §241b odst. 3 o. s. ř., a neodstranil vady dovolání v rozsahu nedostatečně formulované otázky hmotného práva o postavení dobrověrného nabyvatele, jenž uzavřel smlouvu s převodcem – vlastníkem nemovitostí – ještě předtím, než bylo prvostupňovým soudem rozhodnuto ve sporu mezi převodcem a předchozí vlastnicí nemovitostí určovacím výrokem, je nezbytné poukázat na to, že v tomto rozsahu neúplné dovolání je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti buď z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu, avšak jen do uplynutí dovolací lhůty. Původně odstranitelné vady dovolání se totiž marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle §241b odst. 3 věty prvé ve spojení s §240 odst. 1 věty prvé o. s. ř. stávají neodstranitelnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2005, sp. zn. 29 Odo 25/2005, a ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 1220/2006). Uvedená lhůta je lhůtou zákonnou a soud ji prodloužit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2005, sp. zn. 29 Odo 25/2005, nebo ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 3623/2009, nebo ze dne 2. července 2015, sp. zn. 21 Cdo 3669/2014). Podle potvrzení o dodání a doručení do datové schránky zástupce žalobkyně (čl. 116 verte spisu) lhůta běžela od 28. 1. 2014 a uplynula v pátek 28. 3. 2014, přičemž soud prvního stupně spis předložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání až 20. 5. 2014, tj. po uplynutí lhůty k podání (doplnění) dovolání.
Nejvyšší soud jen jako obiter dictum považuje za vhodné zopakovat, že v §630 obč. zák. je upraven zvláštní způsob zániku darovacího vztahu jednostranným právním úkonem dárce. Okamžikem jednání obdarovaného, které naplňuje znaky uvedené v tomto ustanovení, vzniká dárci právo domáhat se vrácení daru, tedy požadovat po obdarovaném vrácení toho, co bylo předmětem darování. Využije-li dárce tohoto práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Byla-li darována věc, projevem vůle dárce o odvolání daru došlým obdarovanému se ruší darovací smlouva a obnovuje se původní právní vztah, tj. obnoví se vlastnictví dárce k věci ex nunc a obdarovaný, který se tak stal neoprávněným držitelem, je povinen mu věc vydat (§126 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013). Tato povinnost přitom není závislá na tom, zda dárce uplatnil u soudu právo na vrácení daru (srovnej rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. února 1996, sp. zn. 20 Co 72/1995, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 9/1998, str. 234, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 33 Odo 563/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 83/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2008, sp. zn. 33 Odo 936/2006).
Otázku dobré víry nabyvatele nemovitosti (žalobkyně) od nevlastníka vyřešil rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo1168/2013, v němž byl přijat a odůvodněn závěr, že „podle právního řádu platného a účinného do 31. 12 2013 (resp. do 31. 12. 2014, viz §3064 o. z.) nemohlo (nemůže) - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka“; proti němu podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 5. března 2015, sp. zn. I. ÚS 315/15, odmítl.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tím, že nevyslechl Z. B. a nezopakoval důkazy, které byly provedeny v řízení sp. zn. 9 C 17/2011, přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Její výhrady vůči závěru o naplnění podmínek pro vrácení daru, zejména ve vztahu ke zjištěnému chování obdarovaného (Z. B.) vůči dárkyni (žalované), mimo jiné proto, že žalovaná sporné nemovitosti fakticky neužívala, neboť trvalé bydliště měla jinde, nepředstavují zpochybnění právního posouzení věci, neboť vycházejí z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2015
JUDr. Václav Duda
předseda senátu