ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.113.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 113/2015-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2015 dovolání obviněného R. F. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 9 To 443/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 106/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 8 T 106/2012, byl obviněný R. F. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon), za což mu byl v sazbě §248 odst. 3 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §59 odst. 2 tr. zákona byl obviněný zavázán k povinnosti ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozenému A. B., částku 1.447.500,- Kč.
Podle rozsudku se vytýkaného jednání dopustil tím, že
dne 11. 12. 2005 po předchozí dohodě oslovil poškozeného A. B., pomocí e-mailu, s žádostí o okamžité složené zálohy ve výši 50.000,- Eur na bankovní účet, vedený u eBanky, a.s., se sídlem Praha 1, ul. Na Příkopě 19, pod příslibem spoluúčasti týkající se koupě privatizovaných bytových domů v L., kdy poškozený dne 15. 12. 2005 prostřednictvím J. J., A. & C. I. na tento účet výše uvedenou hotovost zaslal, ke koupi bytových domů v L. však poté nedošlo, načež obviněný přestal s poškozeným i jeho právním zástupcem komunikovat, finanční částka nebyla poškozenému ani přes urgence vrácena s tím, že ze strany obviněného došlo k neoprávněnému započtení poskytnuté zálohy na smluvní pokutu, k níž se měl poškozený údajně zavázat pro případ zmaření investice, přičemž tímto svým jednáním způsobil poškozenému A. B. škodu v celkové výši 50.000,- Eur, tj. 1.447.500,- Kč při kurzu 28,95 Kč za 1 Euro dle kurzovního lístku ČNB ze dne 15. 12. 2005.
Obviněný podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, které projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání dne 19. 6. 2014. Rozsudkem z téhož dne sp. zn. 9 To 443/2013 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil z podnětu tohoto odvolání napadený rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu a sám nově v intencích §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu nově o tomto výroku rozhodl. Obviněnému při nezměněném výroku o vině nově uložil podle §248 odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zákona zavázal obviněného k povinnosti ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit trestným činem způsobenou škodu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti rozsudku soudu druhého stupně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný má za to, že soudy obou stupňů řádně nezjistily skutkový stav věci, a proto poukazuje na hrubý nesoulad skutkových zjištění s vykonanými důkazy. Pokud by totiž soudy obou stupňů vycházely ze skutkových zjištění, které učinily, musely by obviněného obžaloby zprostit. Opačný závěr je pouhým výrazem naprosté neujasněnosti zásadních skutkových okolností případu, jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího i odvolacího. Obviněný je nadto názoru, že celé trestní řízení a řízení u soudu bylo vedeno pouze jednostranně v jeho neprospěch. Nebyly tak respektovány základní principy trestního procesu, jednak presumpce neviny, jednak zásada in dubio pro reo. Nedostalo se mu spravedlivého procesu v situaci, kdy nebyli soudem vyslechnuti svědkové, jejichž výslechu se domáhal.
Dovolatel poukazuje na svou obhajobu, která podle jeho názoru nebyla provedenými důkazy vyvrácena, zpochybňuje naopak věrohodnost poškozeného, který neuspokojivě vysvětlil, proč vlastně s ním obviněný pokračoval nadále v jednáních. Obviněný akcentuje svou dosavadní bezúhonnost, úspěšnost v podnikání s obratem obchodů ve stovkách milionů korun, a vyslovuje pochybnost, proč by pro 50.000,- Euro riskoval svou pověst bezúhonného obchodníka. Nadto bylo možné celou záležitost řešit prostředky práva obchodního, takže namítl rovněž porušení zásady ultima ratio.
Vzhledem k namítaným vadám a okolnosti, že obžaloba neunesla důkazní břemeno, navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, a věc tomuto soudu vrátil s pokynem znovu ji v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout, případně aby sám ve věci rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby v celém rozsahu.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která jednak provedla rozbor dosavadního stavu věci, jednak se podrobně vyjádřila k jednotlivým námitkám, jež obviněný uplatnil. Poukázala především na obviněným užitý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož úspěšné uplatnění vyžaduje zjištění nesprávné aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnosti v provádění důkazů, jejich hodnocení či vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy práva procesního. Je-li těžiště dokazování v řízení před soudem prvního stupně, může jeho skutkové závěry doplňovat či korigovat jen soud druhého stupně v řízení o opravném prostředku, jak vyplývá z ustanovení §259 odst. 3, §263 odst. 6,7 tr. řádu. Dovolací soud je při posouzení existence dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vždy vázán konečným skutkovým stavem, který ve věci učinily soudy obou stupňů. Sám se nemůže odchýlit od skutkového zjištění provedeného v předcházejících stadiích trestního řízení, a protože není oprávněn jakýmkoli způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán, jak již výše uvedeno (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Určitý zásah by byl možný v případě zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a z toho vyvozenými právními závěry, avšak po prostudování věci státní zástupkyně takovou situaci nezjistila a námitka podle jejího názoru zjevně postrádá validitu. Za důvodně uplatněnou námitku v rámci použitého dovolacího důvodu nepokládá ani zpochybňování věrohodnosti poškozeného, ani zpochybnění právní kvalifikace činu. Podle jejího názoru obviněný neuvedl námitky, které by byly pod užitý dovolací důvod podřaditelné. Argumentaci obviněného, jíž v dovolání uplatnil, shledává zjevně neopodstatněnou, proto navrhla, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto.
Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila s tím, aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu případné jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
V případě projednávané věci obviněný navíc sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Tvrzení obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil a jeho výhrady týkající se údajných nedostatků provedeného dokazování, v rámci kterých podotýká, že v řízení nebyly provedeny jím navrhované důkazy a že ve věci provedené důkazy byly nesprávně zhodnoceny (skutková zjištění považuje za nesprávná a nepravdivá a shledává natolik extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, že k nim dle jeho mínění nemělo být vůbec přihlíženo), je třeba považovat za námitky čistě skutkové. Je tak zřejmé, že obviněný se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán, nabízí svoji verzi skutkového děje, že se uvedeného jednání nedopustil a domáhá se změny skutkových zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
V rámci této konstrukce dovolacích námitek dovolatel vytknul i neuplatnění principu ultima ratio. Tuto námitku samu o sobě by za určitých podmínek bylo možno považovat za námitku vůči právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení, tj. námitku podřaditelnou pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nicméně v posuzovaném případě se tato námitka s uvedeným zákonným dovolacím důvodem míjí, neboť je uplatňována až na podkladě výše popsaného zpochybnění skutkových zjištění soudu a v jeho rámci.
V řízení bylo bez pochybností prokázáno, že poškozený A. B. po předchozí ústní dohodě a k žádosti obviněného složil zálohu ve výši 50.000,- Eur na shora specifikovaný bankovní účet vedený u eBanky v P., k němuž měl dispoziční právo obviněný, a to za účelem slíbené spoluúčasti týkající se koupě privatizovaných bytových domů v L. Peníze poslal dne 15. 12. 2005 a dne 19. 12. 2005 byly připsány na účet. Poškozený přitom věděl, že peníze posílá k dražbě konané dne 16. 12. 2005 a že jistina je vratná. Dokazováním dále vyšlo najevo, že obviněný poškozenému slíbil, že pokud dražba nebude úspěšná, tak mu zaslané peníze vrátí. Obviněný se skutečně dražby zúčastnil, a to prostřednictvím společnosti Service Point, spol. s r. o., avšak tato společnost předmětné bytové domy nevydražila.
Pokud obviněný namítá, že šlo o čistě obchodní vztah a že si příslušnou částku mohl ponechat jako smluvní pokutu (započíst ji) z nevydařeného obchodu a za pozdní zaslání peněz, k tomu již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně uvedl, že dle v řízení provedených důkazů je zápočet naprosto nelogický, neboť poškozený žádnou dražbu nezmařil. Peníze od poškozeného došly na příslušný účet sice až po datu plánované dražby (dne 19. 12. 2005), ale dražební jistina byla složena po dohodě s obviněným jinou společností, která nakonec nevydražila, navíc z důvodů, které nemají nic společného s poškozeným. Rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, na které je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, z jakých důvodů považovaly výpověď poškozeného, která koresponduje s provedenými listinnými důkazy i s výpověďmi dalších svědků, za věrohodnou a proč naopak výpověď obviněného vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti.
K tíži příslušných soudů nelze přičítat ani to, že v řízení nebyli vyslechnuti obviněným navrhovaní svědci D. M., E. D. a T. B. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího sodu v tom, že jmenovaní svědci by nemohli na výsledku dokazování a správnosti skutkových zjištění nic změnit, a to s ohledem na nevěrohodný důkaz údajné písemné dohody ze dne 5. 12. 2005, jejíž originál obviněný nebyl schopen u soudu předložit. Nelze proto nic namítat proti postupu soudu druhého stupně, když navrhované doplnění dokazování výslechem zmíněných svědků zamítl.
Pro úplnost lze dodat, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Na základě provedeného dokazování je zřejmé, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť za opomenuté byly označeny takové důkazní návrhy, se kterými se příslušné soudy řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušné obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto přiklonil k názoru odvolacího soudu v tom, že obviněný R. F. svým výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Příslušný skutek byl tak bez jakýchkoliv pochybností objasněn a právně kvalifikován a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. O žádný extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními se tak v dané věci nejedná.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného R. F. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. února 2015
Předsedkyně senátu: JUDr. Danuše Novotná