ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1650.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1650/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2015 o dovolání obviněného O. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 11 To 244/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 36/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 3 T 36/2014, byl obviněný O. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku , kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
„ dne 8. dubna 2013 kolem 09:00 hod. v D. ul. v H. K. poté, co A. K., nar. 17. 7. 1986, nastoupila do svého osobního motorového vozidla zn. Renault Twingo, přistoupil k motorovému vozidlu a nutil ji, aby tzv. stáhla svou výpověď u hlavního líčení, které mělo proběhnout dne 9. dubna 2013 u Okresního soudu v Náchodě v trestní věci vedené pod sp. zn. 11 T 22/2013, ve které byl obviněn z přečinu nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle §285 odst. 1 trestního zákoníku s tím, že pokud tak neudělá, bude mít peklo, půjde si sednout za vraždu a ne „za trávu", že si podepsala ortel a zabije si dítě, přičemž na zdůraznění svých výhrůžek levou rukou uchopil za pažbu pistoli zasunutou za pasem svých kalhot a povytáhl ji ven “.
Za tento zločin a dále za přečin nedovolené pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle §285 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 11 T 22/2013 ze dne 18. 9. 2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 12 To 315/2013 ze dne 13. 11. 2013, byl obviněný podle 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §84 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let s dohledem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 11 T 22/2013, ze dne 18. 9. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 11 To 244/2014, tak, že je podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 11 To 244/2014, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
V dovolání obviněný předně namítl, že oba soudy pochybily v právním posouzení skutku a jejich postupem došlo k porušení jeho základních lidských práv, garantovaných v čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zejména zásady presumpce neviny a práva na spravedlivý proces projevujícího se v zásadě in dubio pro reo. Je přesvědčen, že soud prvního stupně ani soud odvolací se v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly s důkazy svědčícími v jeho prospěch. Jejich závěry jsou založeny toliko na svědectví svědkyně K., dále na znaleckém posudku a výpovědi dvou svědků, kteří uvedli, že jim svědkyně K. měla o předmětném skutku říci, avšak jeho přímými svědky nebyli. Je třeba vzít v úvahu výrazně negativní vztah svědkyně Kinclové vůči jeho osobě, která má důvod se mu mstít, a to s ohledem na jejich předchozí vztah a spory týkající se jejich nezletilého dítěte. Důkazy, které v tomto směru navrhl, však nebyly odvolacím soudem provedeny. Jedná se přitom o svědectví osob, které se svědkyní K. po delší dobu žily ve vztahu a tudíž se k její osobnosti a motivaci mohou vyjádřit fundovaněji než soudní znalec, když v tomto směru za zásadní je třeba považovat výpověď svědka Č. a písemné prohlášení svědka Z., který byl ochoten učinit svědeckou výpověď i před soudem. V návaznosti na výše uvedené obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010, když podle jeho mínění soudy vyčerpávajícím způsobem nepopsaly důkazní postup (v rozhodnutí soudu prvního stupně popis tohoto postupu chybí úplně) a logicky a věcně přesvědčivým způsobem jej neodůvodnily. Rovněž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu nesplňuje požadavky ust. §125 odst. 1 tr. řádu a z tohoto důvodu je rozsudek nepřezkoumatelný. Je přesvědčen, že odvolací soud měl správně postupovat dle ust. §258 odst. 1 písm. c) tr. řádu ve spojení s ust. §259 odst. 1 tr. řádu, tedy rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a celou věc mu vrátit za účelem doplnění dokazování. Nebylo tedy namístě rozhodnout dle ust. §256 tr. řádu a odvolání zamítnout. Výše uvedeným postupem soudu tak podle obviněného došlo k naplnění dovolacího důvodu podle ust. §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu.
Z těchto důvodů v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2014, č. j. 11 To 244/2014-218, i řízení jeho vydání předcházející a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 12. 12. 2014 sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. řádu odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Z logiky věci je třeba nejprve zmínit druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, na jehož základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265 odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod k dovolání, uvedený §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu Obviněný tento dovolací důvod uplatnil zjevně v jeho druhé alternativě, když tvrdil, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že námitky deklarované v podaném dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Kromě toho, že obviněný ve svém dovolání uplatnil totožné námitky jako v podaném odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, je třeba zdůraznit, že sice ve svém mimořádném opravném prostředku deklaroval důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadl soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je nutno považovat jak jeho výtky ohledně neúplného dokazování a nesprávného hodnocení v řízení provedených důkazů, tak i jeho tvrzení, že hodnocení důkazů nevyznělo v jeho prospěch a že se vytýkaného jednání nedopustil. Je zřejmé, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pokud jde o návrh obviněného na doplnění dokazování, odvolací soud ve svém rozhodnutí důvodně označil tento návrh vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci za nadbytečný. V posuzovaném případě okresní soud provedl dostatek důkazů k tomu, aby mohl učinit spolehlivý skutkový závěr, když další důkazy obviněným zmiňované přímo k projednávanému skutku nesměřují a de facto jen potvrzují vyhrocené vztahy mezi obviněným a poškozenou.
V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje v obecné poloze zjištění, že námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
V konkrétní věci pak dle názoru Nejvyššího soudu je vzhledem k rozsahu a povaze provedených důkazů zřejmé, že se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť za opomenutý byl označen takový důkazní návrh, jímž se soud druhého stupně řádně zabýval, avšak rozhodl, že dalšího dokazování, či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušný obviněným navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je plně v kompetenci rozhodujících soudů. Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování, jakož i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že obviněný, ač spáchání vytýkaného jednání od počátku trestního řízení popírá, byl ze svého jednání usvědčován nejen výpovědí svědkyně A. K. z přípravného řízení, na níž setrvala i u hlavního líčení, ale zejména i svědka V. K.– otce poškozené. Ten potvrdil výpověď své dcery k události ze dne 8. 4. 2013 a popsal i další případy nevhodného chování obviněného vůči její osobě, když rovněž svědkyně Z. R.– sociální pracovnice Městského úřadu v J. uvedla, že jí poškozená o dané události říkala. Tato tvrzení však nestojí osamoceně, ale jsou podporována i ostatními, v řízení provedenými důkazy. Jedná se zejména o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie na poškozenou A. K., ze kterého vyplývá, že u poškozené nebylo shledáno psychické onemocnění nebo porucha, tato je schopna správně vnímat prožívanou událost, správně si ji zapamatovat a reprodukovat. Nemá sklon ke zkreslování výpovědí, konfabulaci, patologické lhavosti, zveličování či naopak k bagatelizaci problému. Nejvyšší soud dal rozhodujícím soudům za pravdu v tom, jak se vypořádaly s námitkou obviněného v otázce věrohodnosti tvrzení poškozené. Trestná činnost obviněného byla dále prokázána i listinnými důkazy (kupř. trestním oznámením poškozené na Policii ČR v J., sdělením Manželské a rodinné poradny v H. K., úředními záznamy policie ohledně různých trestních oznámení podaných jak obviněným tak poškozenou, rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 11 T 22/2013 a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 12 To 315/2013, usnesením NS ze dne 19. 3.2014, sp. zn. 6 Tdo 236/2014 aj.)
V dané souvislosti tak nelze považovat za opodstatněnou ani námitku obviněného O. K., že soudy nerespektovaly základní zásadu trestního řízení vyplývající z ustanovení §2 odst. 2 tr. řádu – in dubio pro reo. K uplatnění tohoto pravidla dochází tehdy, zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších dostupných důkazů. V posuzovaném případě však po provedeném dokazování takováto procesní situace nenastala, neboť otázky významné pro stabilizování skutkového děje byly mimo pochybnost objasněny, tudíž aplikace uvedené procesní zásady nebyla odůvodněna.
Na základě shora rozvedených skutečností je tak třeba uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku. Příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn a právně kvalifikován a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud zcela přisvědčil závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém souhrnu prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. O žádný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů se tak v posuzované věci nejedná.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 14. ledna 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal