ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.243.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 243/2015-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2015 dovolání obviněného M. Š. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 5 To 260/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 7/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 2 T 7/2014, byl obviněný M. Š. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem padělání a pozměňování platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
v přesněji nezjištěném období počátkem roku 2007 v P., S., v restauraci S. P., kterou obviněný provozoval jménem obchodní společnosti GLOBAL INTERNATIONAL LTD, s. r. o., s tehdejším sídlem v Praze 8, Sokolovská 274/142, IČ 25707035, kde formálně funkci jednatele vykonával provozní restaurace J. B. a společníkem byl syn obviněného J. Š., při jednání s obchodním zástupcem poškozené obchodní společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s., ohledně uzavření Smlouvy o podnájmu plochy pro reklamní účely, na jejímž základě poškozená obchodní společnost Plzeňský Prazdroj, a. s., nabízela poskytnout plnění ve prospěch společnosti GLOBAL INTERNATIONAL LTD, s. r. o., ve výši 2.380.000,- Kč, a Smlouvy na zajištění reklamy a propagace, na jejímž základě poškozená obchodní společnost Plzeňský Prazdroj, a. s., nabízela poskytnout plnění ve prospěch společnosti GLOBAL INTERNATIONAL LTD, s. r. o., ve výši 1.190.000,- Kč, poté, co zástupce poškozené obchodní společnosti požadoval jako záruku za poskytnuté plnění vystavení dvou blankosměnek splatných u poškozené společnosti, kde jako směnečník bude uvedena obchodní společnost GLOBAL INTERNATIONAL LTD, s. r. o., za kterou bude osobně ručit svým podpisem její společník J. Š., obviněný směnky připravené k podpisu převzal a následně zástupci poškozené obchodní společnosti předal zpět s tím, že je již J. Š. podepsal, ačkoli podpisy na těchto směnkách nebyly pravými podpisy J. Š., čehož si obviněný byl vědom, a takto uzavření smluv a poskytnutí uvedeného plnění u poškozené společnosti vylákal, neboť poškozená obchodní společnost po převzetí těchto směnek obě smlouvy s obchodní společností GLOBAL INTERNATIONAL LTD, s. r. o., dne 1. 4. 2007 uzavřela a sjednané plnění ke dni 3. 5. 2007 uhradila na účet této společnosti vedený u ČSOB, a. s., odkud si je obviněný vzápětí přisvojil, přičemž když obchodní společnost GLOBAL INTERNATIONAL LTD, s. r. o., nesplnila sjednané smluvní podmínky, neboť předčasně ukončila provozování uvedené restaurace, poškozená společnost nemohla úspěšně uplatnit své nároky v směnečném soudním řízení, neboť zde bylo zjištěno, že se jedná o zfalšované směnky, a tímto jednáním poškozené obchodní společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s., způsobil škodu v celkové výši 3.570.000,- Kč.
Za to byl odsouzen podle §234 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená společnost Plzeňský Prazdroj, a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 2 T 7/2014, podal obviněný M. Š. odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 5 To 260/2014, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 5 To 260/2014, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace uvedl, že dle jeho názoru úvahy a závěry rozhodujících soudů nenachází oporu v provedeném dokazování. Má za to, že soud dovodil průběh skutkového děje výlučně z výpovědi svědka M., nadto jeho návrhy na doplnění dokazování byly zamítnuty. Rovněž je přesvědčen o nesprávném právním posouzení věci v kontextu principu ultima ratio. Odmítá, že by jeho jednání bylo od počátku motivováno úmyslem způsobit poškozené společnosti škodu a tvrdí, že poškozenému se na oplátku za vynaložené finanční prostředky dostávalo dvojího druhu plnění. Jednak inkasoval finanční prostředky za prodej jeho produktů, jednak získával plnění v podobě poskytované reklamy. Ukončení provozu restaurace nebylo jeho rozhodnutím, ale rozhodnutím třetí osoby (majitele nemovitosti). Podpis směnek nebyl řádně objasněn, obviněný tvrdí, že svědkovi M. předal směnky nepodepsané, zatímco tento svědek tvrdí opak. Obviněný ve svém jednání postrádá úmysl uvést poškozeného v omyl a na jeho úkor se obohatit. Příslušné smlouvy byly naopak uzavřeny s úmyslem, aby byly dodrženy a v tomto směru je podle jeho mínění nutno rozlišovat smluvní ujednání jako takové a předmětné zajišťovací instituty.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Navíc v části dovolání obviněný nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky týkající se údajného nedostatečného rozsahu dokazování a nesprávného hodnocení důkazů je nutno považovat za námitky skutkového charakteru, týkající se úplnosti a způsobu hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že v tomto směru se obviněný pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Námitka obviněného, že jeho návrhy na doplnění dokazování byly zamítnuty, postrádá právní relevanci, neboť nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zdůvodnil, proč tyto návrhy vyhodnotil jako nadbytečné, stejný postoj k této otázce zaujal soud odvolací, přičemž Nejvyšší soud se s touto argumentací rovněž ztotožnil.
Lze dodat, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Nejvyšší soud má za to, že z výsledků provedeného dokazování je zřejmé, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť rozhodující soudy se návrhy obviněného na doplnění dokazování řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušné obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jejich viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud v tomto směru oběma soudům nic nevytýká.
Stejně tak rozhodující soudy ve svých rozhodnutích, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, z jakých důvodů nepochybovaly o věrohodnosti výpovědi svědka M. a na druhé straně proč výpověď obviněného vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Verze svědka M. je podporována dalšími v řízení provedenými důkazy a jeví se jako zcela logická. Obviněný, jak vyšlo v řízení najevo, nebyl v oboru restauratérství žádným nováčkem, z jeho výpovědi jasně vyplynulo, že se seznámil se smluvními podmínkami pivovaru uvedenými ve smluvních formulářích a že pochopil význam jištění smluv směnkami akceptovanými fyzickými osobami. Jen stěží by tak bylo možno uvěřit jeho tvrzení, že věřil tomu, že právě s ním pivovar uzavřel smlouvu bez jindy požadovaného standardního jištění směnkami. Navíc tato část obhajoby obviněného byla spolehlivě vyvrácena nejen výpovědí svědka M., ale i obsahem příslušné smlouvy, kterou obviněný se svědkem M. osobně vyjednal a která měla být podepsána nominálním jednatelem firmy B. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že nelze uvěřit tomu, že by obviněnému ušlo, že danou smlouvu podepisuje někdo jiný a že jeho podmínka týkající se odmítnutí jištění smluv směnou fyzické osoby byla ve smlouvě zcela pominuta.
Za právně relevantní je možno z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považovat pouze zpochybnění existence jednoho ze znaků posuzovaných trestných činů, úmyslu způsobit poškozené společnosti škodu, jakož i námitku nerespektování zásady ultima ratio. Nejvyšší soud však shledal, že se jedná o námitky neopodstatněné.
Učiněná skutková zjištění vypovídají dle názoru Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem soudů prvního i druhého stupně, o tom, že obviněný choval podvodný úmysl již předtím, než vybral zaslané peníze (částečně sám a částečně prostřednictvím k tomu sjednaných osob). Je třeba zdůraznit, že pokud by podvodně vyjednanou smlouvu za užití jím předložené a s jeho vědomím zfalšované směnky neuzavřel, pak by nedošlo ani k zaslání financí, které si následně přisvojil, kdy přitom vyvolával u poškozeného dojem, že návratnost ve smyslu uzavřené smlouvy je směnkami bezpečně zajištěna. Poškozeným poukázané peníze vybral prakticky najednou a naložil s nimi zcela jinak než za účelem udržení prosperity restaurace. Naopak podnik dovedl záhy ke krachu, podstrčením falešných směnek znemožnil poškozenému subjektu uplatnit nárok z nich a v poškozeném navodil přesvědčení, že jsou přijaty a podepsány jeho synem jako nominálním majitelem dané restaurace. Není proto pochyb o tom, že tímto svým jednáním naplnil všechny znaky skutkových podstat zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem padělání a pozměňování platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku.
K námitce nerespektování zásady subsidiarity trestní represe pak Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013).
Takto definovanou zásadou „ultima ratio“ jako jednou ze základních zásad trestního práva je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010).
V případě projednávané věci a s ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze dospět k závěru, že by posuzovaný čin obviněného vykazoval nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria §39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Podle názoru Nejvyššího soudu okolnosti spáchání příslušného činu nevedou k závěru, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip ultima ratio a vystačit s jiným než trestně právním řešením. Naopak za situace, kdy obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu, není pochyb o tom, že jde o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadeným rozhodnutím správně a zcela v souladu se zákonem učiněno.
Ze všech výše rozvedených důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem padělání a pozměňování platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného M. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. března 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná