ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.675.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 675/2015-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2015 dovolání obviněného P. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 8 To 484/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 289/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 9. 2014, sp. zn. 2 T 289/2013, byl obviněný P. B. (vedle spoluobviněných M. J. a K. K.) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že společně s obviněným M. J.
po předchozí vzájemné domluvě uzavřeli obviněný M. J. jako OSVČ, IČ 68052219, se sídlem Hodonínská 1206/46a, Rohatec, okres Hodonín, jako zaměstnavatel a obviněný P. B. jako zaměstnanec pracovní smlouvu datovanou dne 4. 8. 2008, na jejímž základě se stal obviněný P. B. pouze formálně od 4. 8. 2008 na dobu neurčitou zaměstnancem obviněného M. J. na pozici obchodní zástupce, kdy přihláška zaměstnavatele do registru malých organizací a přihláška k nemocenskému pojištění obviněného P. B. byly na Okresní správu sociálního zabezpečení Hodonín (dále jen „OSSZ v Hodoníně“) doručeny dne 30. 9. 2008, tedy až poté, kdy dne 13. 8. 2008 tento utrpěl při sportu vážný úraz, který si vyžádal pracovní neschopnost od 13. 8. 2008 do 12. 8. 2010, kdy potvrzení o pracovní neschopnosti bylo vystaveno dne 13. 10. 2008 zpětně, přičemž za toto období mu byly na základě obviněným M. J. vypracovaného Přehledu o vyměřovacích základech a pojistném malé organizace vyměřeny a vyplaceny nemocenské dávky ve výši celkem 360.733,- Kč, které by jinak s ohledem na to, že byl pojištěn jako OSVČ na OSSZ Hodonín jen do 31. 3. 2008, nedostal, čímž způsobili České republice zastoupené OSSZ Hodonín, IČ 00006963, se sídlem Národní třída 38, Hodonín, škodu ve výši 360.733,- Kč.
Za tento a za sbíhající se přečin nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou a psychotropní látku podle §285 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 2. 2014, č. j. 2 T 32/2014–159, který nabyl právní moci dne 20. 2. 2014, byl obviněný P. B. podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře osmnácti měsíců a podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest propadnutí věci, a to věcí podrobně specifikovaných ve výroku předmětného rozsudku. Podle §70 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že propadlé věci připadají státu. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl dále zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 2. 2014, č. j. 2 T 32/2014–159, který nabyl právní moci dne 20. 2. 2014, a současně byla zrušena všechna další rozhodnutí na daný výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 9. 2014, sp. zn. 2 T 289/2013, podal obviněný P. B. odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 8 To 484/2014, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 8 To 484/2014, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že se tvrzeného skutku dopustil, neboť důkazní situace v posuzované trestní věci indikovala užití zásady in dubio pro reo. Domnívá se, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní. V tomto smyslu pak rozebírá provedené důkazy ze svého úhlu pohledu. Zdůraznil, že skutečně pracoval pro obviněného M. J., což podle jeho názoru vylučuje tvrzení soudu o fiktivnosti uzavřené pracovní smlouvy. Dále se pozastavuje nad přístupem OSSZ v Hodoníně, kdy vedoucí oddělení nemocenského pojištění OSSZ Hodonín Ing. E. připustila, že za pozdní přihlášení zaměstnance nebyla obviněnému M. J. jako OSVČ uložena žádná pokuta a nebyl na pozdní přihlášení zaměstnance žádným způsobem upozorněn. Dovolatel je také přesvědčen, že rozhodující soud opomněl provést důkaz výslechem svědka Ing. J. R., který měl potvrdit, že v roce 2008 byl přítomen společně se spoluobviněným M. J. na veletrhu v B. a následně se s ním setkal v sídle firmy obviněného M. J.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že ani jednu z dovolacích námitek obviněného nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, neboť obviněný nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale napadá výlučně soudy učiněná skutková zjištění. K zásadě in dubio pro reo pak dodala, že jde o zásadu procesního charakteru, která souvisí se zásadou presumpce neviny vyjádřenou v ustanovení §2 odst. 2 tr. řádu. Namítá-li obviněný vadnou aplikaci zmíněných zásad, namítá vadnou aplikaci procesních ustanovení trestního řádu, nikoliv vadnou aplikaci hmotně právních ustanovení. K námitce obviněného, že jeho vina nebyla opřena o žádný z přímých důkazů, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podotkla, že soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, pokud v souhrnu jednoznačně svědčí o vině obviněného, což je případ posuzované věci. Dle jejího mínění v dané trestní věci není možné nalézt v rozhodnutí soudů obou stupňů jakékoliv prvky svévole, neboť skutková zjištění soudů učiněná na základě vyhodnocení důkazů splňují kritéria upravená v §2 odst. 6 tr. řádu. Ohledně tvrzeného neúplného dokazování pak zdůraznila, že z rozhodnutí soudů obou stupňů není zřejmé, že by došlo k opomenutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci. Pokud odvolací soud k návrhu obviněného neprovedl jím navrhovaný důkaz a nevyslechl svědka Ing. J. R., vysvětlil řádně svůj postup, neboť vyložil, že jde o důkaz nadbytečný, tedy o důkaz, který by měl vyvrátit skutečnost, která již ale byla s potřebnou mírou jistoty vyřešena.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že obviněný sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak v dovolání ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Tvrzení obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil a že jeho vina nebyla prokázána, je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování.
Je zřejmé, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu považovaly za ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud se s jejich závěrem plněn ztotožnil.
V řízení bylo bez pochybností prokázáno, že pracovní smlouva uzavřená mezi obviněnými P. B. a M. J. je fiktivní, resp. že byla uzavřena toliko účelově s cílem vylákat dávky od OSSZ, na které by jinak obviněnému P. B. nevznikl nárok.
Pokud obviněný v dovolání namítl, že důkazní situace v posuzované věci indikovala užití zásady „in dubio pro reo“, k tomu je třeba uvést, že tato zásada spadá do kategorie procesních, nikoli hmotně právních ustanovení, tudíž odkaz na to, že nebyla aplikována, je nutno označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za irelevantní. Zmíněná zásada znamená, že za situace, kdy dalším dokazováním nelze odstranit důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. K takovému stavu však v dané věci nedošlo. I když vina obviněného nebyla opřena o žádný přímý důkaz, souhrn v řízení provedených nepřímých důkazů jednoznačně jeho vinu prokazuje. Ty tvoří ve svém souhrnu logickou ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že je z nich možné dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost závěru jiného, což je případ nyní projednávané věci.
Podle názoru Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, skutková zjištění rozhodujících soudů v předmětné věci učiněná na základě vyhodnocení provedených důkazů splňují kritéria stanovená v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu a v rozhodnutí soudů obou stupňů scházejí jakékoli prvky svévole. Mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními není dán žádný natož extrémní rozpor, jak obviněný v podaném dovolání naznačil. Skutečnost, že představy obviněného o hodnocení důkazů jsou odlišné, nelze v rámci dovolacího řízení zohledňovat.
Obviněný v dovolání brojí také proti neprovedení jím navrhovaného důkazu, výslechu svědka Ing. J. R. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, uvedl, že podle jeho přesvědčení není na místě provádět další dokazování výslechem jmenovaného svědka, který měl být přítomen na veletrhu v B. a měl se následně setkat s obviněným P. B. v sídle firmy obviněného M. J., neboť k této okolnosti se již vyjadřovali R. M. a L. K. Příslušná otázka tak byla s potřebnou mírou jistoty vyřešena, proto odvolací soud správně vyhodnotil zmíněný důkaz jako nadbytečný.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Jak vyplývá již z výše uvedeného, v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť rozhodující soudy se návrhem na doplnění dokazování řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušné obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jejich viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.
Na základě shora specifikovaných skutečností Nejvyšší soud uzavřel, že není pochyb o tom, že obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a svým jednáním tak naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona. Závěr o jeho vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného P. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu