ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.969.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 969/2015-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2015 o dovolání obviněného K. S. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 14 To 22/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 2 T 115/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 2 T 115/2014, byl obviněný K. S. uznán vinným ze spáchání jednak zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „dne 8. 9. 2013 v přesně nezjištěné době kolem 13:30 hodin v obci B. před domem na travnatém pásu přináležející k místní pozemní komunikaci, za přítomnosti dalších nejméně šesti osob, po předchozí slovní rozepři úmyslně fyzicky napadl poškozeného R. M., tím způsobem, že jej jediným značně intenzivním úderem provedeným pravou nohou kopl do levé paže, v důsledku čehož poškozenému způsobil zranění v podobě tříštivé spirální zlomeniny těla levé pažní kosti s posunem kostních úlomků a otokem měkkých tkání v okolí, které si vyžádalo odborné lékařské ošetření poškozeného, který byl převezen do Nemocnice Havlíčkův Brod, kde byl od 8. 9. 2013 do 13. 9. 2013 hospitalizován na chirurgickém oddělení, přičemž poškozený byl minimálně do února 2014 podstatně omezen ve výkonu obvyklých každodenních činností nutností vyloučení pohybu levé horní končetiny nepřetržitým užíváním fixační ortézy, nejméně do 23. 4. 2014 nemohl levou končetinou plně zatížit, čímž doba léčení výrazně přesáhla dobu 6ti týdnů, přičemž tohoto jednání se obviněný dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 11. 4. 2011, č. j. 1 T 54/2011-111, který nabyl právní moci dne 27. 4. 2011, uznán vinným spácháním přečinu výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 7 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců, a dále byl trestním příkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. 7. 2013, č. j. 1 T 144/2013 – 48, který nabyl právní moci dne 9. 8. 2013, uznán vinným spácháním mimo jiné přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 10 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. “
Za uvedené jednání byl obviněný K. S. odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému R. M., částku ve výši 39.584,- Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku ve výši 13.339,- Kč jako náhradu škody.
Proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 2 T 115/2014, podal obviněný K. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 14 To 22/2015, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 14 To 22/2015, podal následně obviněný K. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř., neboť dle jeho názoru rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá v nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dále z důvodu, že došlo k zamítnutí jeho opravného prostředku, ačkoliv v řízení předcházejícím, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr.ř., tedy z důvodu §265b odst. 1 písm. l). Obviněný je toho názoru, že skutek popsaný ve výroku rozsudku, který zůstal nezměněn usnesením odvolacího soudu, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu dle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ale maximálně prostého ublížení na zdraví s následkem těžké újmy – pokud pro těžkou újmu jsou dány nezpochybnitelné důvody. Obviněný namítá, že pro kvalifikované jednání pachatele jakožto těžkého ublížení na zdraví je nutný předpoklad spočívající především v prokázání úmyslu pachatele těžké ublížení na zdraví způsobit. Nic takového se v projednávané věci nestalo a nevyplývá to ani z výroku rozsudku – ze skutkové věty ani z odůvodnění rozsudku. Z popisu skutku ani z odůvodnění rozsudku není zřejmé to nejpodstatnější – kde a čím je prokázáno a alespoň popsáno, že by obviněný jednal dle ustanovení §145 tr. zákoníku, že by tedy minimálně věděl, že takovým jednáním může poškozenému způsobit vážné zranění a pro případ, že ho způsobí, s tím byl srozuměn. Nic takového z popisu skutku zřejmé není a nevyplývá to nijak z odůvodnění rozsudku, proto se domnívá, že právní věta je tak v rozporu s větou skutkovou. Obviněný tvrdí, že mu nelze v žádném případě přičítat následek, protože zde chybí subjektivní stránka trestného činu, tuto nelze dovodit ani ze způsobu údajného útoku a již vůbec ne z části těla poškozeného, na které ke zranění došlo – levá paže, a kam tedy měl útok směřovat. Útok nesměřoval proti žádnému důležitému orgánu a ani z tělesné konstituce poškozeného nelze dovodit, že by obviněný mohl být byť jen srozuměn se vznikem těžké újmy u poškozeného. Z okolností skutku tedy nelze dovodit, že by byl obviněný s následkem srozuměn, natož jej chtěl způsobit. Obviněný dále pojednává o následku, když podle něj nelze vycházet pouze z doby léčení - která je závislá především na subjektivně sdělovaných údajných potížích poškozeného a která není objektivizována nálezem, dle kterého bylo naopak zřejmé bezproblémové zhojení v poměrně krátké době. Poškozený nebyl podstatně omezen tak, jak zamýšlel zákonodárce pro posouzení závažnosti újmy, ale pouze běžně omezen a jen v některých činnostech.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích zrušil, aby zrušil rovněž rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 2 T 115/2014 a aby přikázal věc Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný opakuje svou námitku z odvolání, a to, že v popisu skutku není vyjádřena subjektivní stránka a nelze ji seznat ani z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Doplnění úvah k subjektivní stránce odvolacím soudem považuje obviněný za nedostatečné a dále má za to, že zranění poškozeného nemělo znaky těžké újmy na zdraví. Ohledně obou námitek státní zástupce odkazuje a plně se ztotožňuje s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, který dle státního zástupce obě námitky zaznamenal a řádně se s nimi vypořádal. Obviněnému lze dát za pravdu, že v rozsudku nalézacího soudu nebyla dostatečným způsobem popsána subjektivní stránka jednání obviněného, když jeho jednání bylo označeno za úmyslné bez podrobnějšího vysvětlení, o jaký úmysl se jednalo a jakou úvahou byl tento úmysl dovozen. Tuto vadu avšak napravil odvolací soud. Ohledně intenzity omezení poškozeného v obvyklém způsobu života jsou navíc námitky obviněného spíše povahy skutkové, které v zásadě nemohou naplnit tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce dále uvádí, že v obou případech se jedná o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Státní zástupce považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v odvolání a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného K. S.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví se podle §145 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Naproti tomu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Z hlediska posouzení, zda jde o zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, nebo přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele, zavinění pachatele je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace. Na úmysl způsobit zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku lze usuzovat z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, z provedení útoku, zejména podle toho, proti jaké části těla útok směřoval, z pohnutky činu, z okolností, za kterých k útoku došlo a jaké nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo (viz zejména rozhodnutí pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., č. 35/1991 Sb. rozh. tr. a shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 686/2003). Všechny uvedené rozhodné skutečnosti přitom musí ve svém souhrnu vyjadřovat spolehlivý závěr, že úmyslné jednání pachatele bezprostředně směřovalo ke způsobení následku určitého trestného činu.
Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Volní složka úmyslu ve formě chtění, srozumění nebo smíření zahrnuje aktivní kladný vztah pachatele k možnému způsobení následku; v případě trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ke způsobení těžké újmy na zdraví jinému. Smíření se s možným následkem vyjadřuje nejnižší stupeň (aktivní kladné) vůle pachatele. V tomto pojetí je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, pro niž je charakteristické, že lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku.
Objektem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Těžká újma na zdraví je definována v §122 odst. 2 tr. zákoníku a je vymezena dvěma podmínkami - jde o vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění a jde zároveň o jeden z případů taxativně uvedených v zákoně. Podstatné je, že poškozený pociťuje citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Závěr o tom, zda v daném případě došlo k těžké újmě na zdraví je závěrem právním, který přísluší učinit toliko soudu. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžší následek a byl s tím srozuměn. Na základě provedených důkazů je nepochybné, že ze strany obviněného šlo o násilný útok vůči poškozenému.
Nejvyšší soud souhlasí se závěry obou soudů a potvrzuje, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, tento posoudil po právní stránce v souladu se zákonem s tím, že jednáním obviněného byl spáchán zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný svým jednáním způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku ve smyslu delší doby trvající poruchy zdraví. Pro uvedený závěr svědčí již charakter vzniklého zranění a způsob léčby poškozeného, když po prvotní hospitalizaci na oddělení chirurgie nemocnice v Havlíčkově Brodě od 8. 9. 2013 do 13. 9. 2013 docházel poškozený na opakované ambulantní kontroly až do 3. 12. 2013. Poškozený byl tímto podstatně omezen v obvyklém způsobu života v důsledku zlomeniny levé pažní kosti, se kterou nemohl pohybovat a musel nepřetržitě nosit ortézu, čímž byl omezen ve výkonu obvyklých každodenních činností.
Nejvyšší soud konstatuje, že jednání se obviněný dopustil nejméně v úmyslu nepřímém, neboť si musel být vědom, že kop obutou nohou o velké intenzitě do horní končetiny visící podél trupu poškozeného může poškozenému způsobit vážné poranění ať již samotné horní končetiny, nebo v případě jejího minutí například ke zlomenině žeber s případným průnikem kostních úlomků do pohrudniční dutiny a poranění plíce, tedy ke vzniku poškození důležitého orgánu potencionálně ohrožující život poškozeného.
Obviněný se svou námitkou, že v popisu skutku není vyjádřena subjektivní stránka a nelze ji seznat ani z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu nemůže být úspěšný. Ač lze dát obviněnému za pravdu, že zejména ve výroku rozsudku nalézacího soudu nebyla dostatečným způsobem popsána subjektivní stránka jednání obviněného, tuto vadu napravil ve svém odůvodnění odvolací soud. To, že odvolací soud může dovysvětlit rozsudek soudu nalézacího a tím zhojit jeho vady je akceptováno i judikaturou, jak je patrno například z usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 264/03 nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1330/2014.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl mimo jiné zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V posuzované věci nebylo odvolání obviněného zamítnuto nebo odmítnuto z procesních důvodů podle §253 odst. 1, odst. 3 tr. ř. bez meritorního přezkoumání rozsudku, ale bylo zamítnuto jako nedůvodné podle §256 tr. ř. po meritorním přezkoumání rozsudku. Proto byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnitelný ve variantě vymezené tím, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), tj. v dané věci důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z konstrukce této varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je zřejmá vázanost tohoto dovolacího důvodu na jiné dovolací důvody, na nichž je závislý. Pokud je tedy dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný K. S. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty jednak zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když byl příslušný skutek bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného K. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. srpna 2015
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu