ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1330.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1330/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2014 o dovolání, které podal obviněný Ing. O. V. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 14 To 398/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 59/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 2. 9. 2013, sp. zn. 5 T 59/2013, byl obviněný Ing. O. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněný odsouzen podle §210 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti UNIQA pojišťovna, a.s., se sídlem Evropská 136, Praha 6, IČ: 49240480 na náhradě škody částku 15.750 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 14 To 398/2013, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že postupem soudů ve věci doposud činných došlo v jeho trestní věci k nepřiměřenému zásahu do práva na spravedlivý proces podle §36 Listiny základních práv a svobod, což ve svém důsledku zapříčinilo i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Nepřiměřený zásah shledal konkrétně v postupu soudu prvního stupně, který podle jeho názoru v odsuzujícím rozsudku neuvedl, jakými úvahami byl při svém rozhodování veden, jakým způsobem hodnotil provedené důkazy a z jakého důvodu neprovedl důkaz jím navržený. Odvolacímu soudu, jehož rozhodnutí shledal v tomto směru kvalitnějším, vytkl, že neměl pravomoc k tomu, aby odůvodněním svého rozhodnutí nahrazoval (dovysvětloval) chybějící náležitosti rozsudku soudu prvního stupně a tím fakticky vykonával jeho činnost. To zvláště za situace, kdy ve věci sám neprováděl žádné dokazování a zcela vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem nalézacím.
Následně obviněný namítl, že závěr o vině vyslovený soudem prvého stupně vyplývá zejména ze znaleckého posudku znalce E. Spergera a dvou odborných vyjádření. Ve prospěch jeho neviny naopak svědčil znalecký posudek zpracovaný Ing. J. Jílkem a Ing. T. Kubešem, který je současně v přímém rozporu se závěry výše uvedeného posudku znalce E. Spergera a odborných vyjádření. Soud prvého stupně se jednoznačně přiklonil k závěrům znalce E. Spergera, avšak žádným způsobem nevysvětlil, z jakého důvodu považoval předmětný posudek za věrohodný, ačkoli o tomto znaleckém posudku vyvstaly pochybnosti v důsledku závěrů oponujícího znaleckého posudku. Obviněný namítl, že soud se závěry oponentního posudku svědčícími v jeho prospěch prakticky nezabýval, pouze je odmítl a žádným způsobem nevysvětlil, z jakého důvodu pro něj tyto závěry nebyly hodnověrné. Podle názoru obviněného za situace, kdy z různých znaleckých posudků vyplývají protichůdné závěry, které mají rozhodující význam na posouzení trestnosti jeho jednání, bylo na místě provést v řízení jako důkaz revizní posudek z příslušného oboru, což on sám v řízení před soudy opakovaně navrhoval, avšak ani jedním ze soudů nebyl jeho návrh akceptován. Jelikož soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku nevyložil, z jakého důvodu provedení tohoto důkazu nepovažoval za potřebné, porušil rovněž jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný se přitom neztotožnil s názorem soudu odvolacího, že uvedené pochybení soudu prvého stupně není takového charakteru, aby mohlo mít vliv na správnost jeho skutkových a právních závěrů.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 1. 2014, č. j. 14 To 398/2013-313, popř. i rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 2. 9. 2013, č. j. 5 T 59/2013-289, zrušil a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 14 To 398/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že dovolací argumentace uplatněná obviněným žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. neodpovídá (viz níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení (neprovedení revizního znaleckého posudku) a nesprávné hodnocení provedených důkazů (především znaleckých posudků), potažmo tak i vadná skutková zjištění. Výhradně z uvedených skutkových a procesních námitek vyvozuje závěr o tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci. Svojí argumentací nevytýká rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nad tento rámec lze konstatovat, že mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů není extrémní nesoulad. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
K námitce opomenutého důkazu pak je možné (stručně) poznamenat, že vadu tohoto charakteru a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
Je skutečností, že soud prvního stupně neprovedl obhajobou navržený důkaz a ve svém rozhodnutí explicitně nevyložil jeho nadbytečnost. Z kontextu tohoto rozhodnutí ovšem zřetelně vyplývá skutečnost, že dotyčný soud považoval dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností, z čehož lze dovodit, že provádění dalších důkazů považoval za nadbytečné. Byť tedy výslovně neuvedl důvody, které jej vedly k neprovedení navrženého důkazu, v čemž je možno spatřovat určité pochybení, nejde však o pochybení tak závažné, že by nutně muselo způsobit porušení základních práv obviněného. V daných souvislostech se patří připomenout, že je třeba vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13).
Zejména je však na místě konstatovat, že odvolací soud, který rovněž důkaznímu návrhu obhajoby nevyhověl, napravil zmíněné pochybení soudu prvního stupně a vyložil důvody nadbytečnosti takového (navrženého) důkazu. Nejedná se proto o opomenutý důkaz, resp. neúplně provedené dokazování, jak je ve svém dovolání obviněný namítá.
Přitom je zapotřebí k námitce obviněného, že odvolací soud neměl pravomoc v odůvodnění svého rozhodnutí nahrazovat (dovysvětlovat) chybějící náležitosti rozsudku soudu prvního stupně a tím fakticky vykonávat jeho činnost, odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 264/03, podle něhož „ I kdyby bylo konstatováno, že odůvodnění rozsudku (např. díky argumentační střídmosti) nedostojí nárokům spravedlivého procesu, pak by toto zjištění nemohlo vést samo o sobě ke zrušení tohoto rozhodnutí. Ke zrušení by mohlo dojít tehdy, pokud by vady nebyly v dalším řízení zhojeny. Opačný výklad by popíral nejen dvojinstanční koncepci trestního řízení, zaručenou mj. čl. 2, Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ale především Ústavním soudem respektovaný princip subsidiarity ústavní stížnosti.“ Odvolací soud tedy v namítaném směru nepochybil.
Řízení jako celek tedy netrpělo vadami, jež by zakládaly porušení pravidel spravedlivého procesu.
V této souvislosti je možno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K uvedenému je pak třeba doplnit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. S ohledem na shora stručně (265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý