ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1596.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1596/2014-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2015 o dovolání obviněného Ing. A. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 5 To 30/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 1/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. A. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 49 T 1/2007, byl obviněný Ing. A. V. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“), kterého se měl dopustit tím, že v době nejméně od 28. 1. 2002 do 16. 9. 2002 jako předseda představenstva a finanční ředitel společnosti Setuza, a. s., Ústí nad Labem (dále jen „Setuza“), nevykonával svou působnost s péčí řádného hospodáře ve smyslu ustanovení §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), když i při vědomí postoje ČSOB (dále jen „ČSOB“), která namítala, že pohledávka zakoupená od společnosti Goldfund Financial LLC (dále jen „Goldfund“) nikdy nevznikla a tudíž neexistuje, dále trval na jednostranném zápočtu s ČSOB, provedeném zástupci společnosti Setuza dne 25. 1. 2002, a v období nejméně od 28. 1. 2002 do 27. 9. 2002 na jeho pokyn byly vykázány úhrady za předmětnou pohledávku společnosti Goldfund, State of Delaware, USA, celkem nejméně 50 000 000 Kč, z toho jednou částka 1 500 000 Kč na účet společnosti Goldfund č. … u Rietumu Bank Riga, v pěti případech je osobní předání peněz obviněným deklarováno prohlášeními o převzetí hotovosti, na kterých je padělán podpis P. L., zástupce společnosti Goldfund, a tímto svým jednáním způsobil škodu společnosti Setuza nejméně ve výši 50 000 000 Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. A. V. odsouzen podle §255a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.
Tímtéž rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 49 T 1/2007, byli dále obvinění Mgr. P. Č., Ing. R. M., a Ing. S. S., podle §226 písm. b) trestního řádu (zákona č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. ř.“), zproštěni obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. a spočívající v tom, že jako členové představenstva společnosti Setuza nevykonávali svou působnost s péčí řádného hospodáře ve smyslu ustanovení §194 odst. 5 obchodního zákoníku, když rozhodli při mimořádném jednání představenstva společnosti Setuza, konaném dne 18. 12. 2001 v P., realizovat nákup pohledávky schválený zápisem č. … z operativního zasedání představenstva Setuzy ze dne 26. 11. 2001 v Ú. n. L., aniž řádně ověřili existenci závazku ČSOB za společností Goldfund, na základě tohoto rozhodnutí představenstva společnosti Setuza byla dne 24. 1. 2002 uzavřena smlouva o postoupení části pohledávky mezi společností Goldfund, zastoupenou na základě plné moci P. L., na straně jedné jako postupitelem, a společností Setuza, jejímž jménem jednali Ing. A. V. a Ing. R. M., na straně druhé jako postupníkem, kde předmětem smlouvy byla část pohledávky za ČSOB ve výši 1 865 000 000 Kč, kdy cena předmětu smlouvy byla 1 771 750 000 Kč, následně dne 25. 1. 2002 statutární zástupci Setuzy uznali své závazky vůči ČSOB, vzniklé z uzavřených úvěrových smluv v celkové výši 1 852 908 419,30 Kč a ke dni 28. 1. 2002 provedli jednostranný zápočet vzájemných pohledávek, pro neexistenci závazku vůči společnosti Goldfund společnost ČSOB provedený zápočet neuznala a obratem o této skutečnosti vyrozuměla společnost Setuza, i přes tuto skutečnost bylo od 25. 1. 2002 do 6. 5. 2004 za tuto pohledávku přímými platbami uhrazeno 272 985 000 Kč, závazky vůči ČSOB, vzniklé z uzavřených úvěrových smluv č. …, …, … a … v celkové výši 1 852 908 419,30 Kč postoupila ČSOB České konsolidační agentuře, a. s., a ta Podpůrnému a garančnímu rolnickému a lesnickému fondu, a. s., který je v současné době věřitelem společnosti Setuza, a uvedeným svým rozhodnutím způsobili obvinění škodu společnosti Setuza ve výši nejméně 272 985 000 Kč, neboť tento skutek popsaný v žalobním návrhu není trestným činem.
Vrchní soud v Praze, který projednal jako soud odvolací ve veřejném zasedání odvolání obviněného Ing. A. V., rozhodl rozsudkem ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 5 To 30/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 49 T 1/2007, zrušil výrok o trestu a s přihlédnutím k §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině se obviněný Ing. A. V. odsuzuje podle §255a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho (1) roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen a podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byla stanovena zkušební doba v trvání osmnácti (18) měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 5 To 30/2014, podal obviněný Ing. A. V. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Daniela Tetzeliho dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel namítal, že jeho odsouzení je přímým důsledkem vadného postupu odvolacího soudu, jenž v řízení předcházejícím napadenému rozsudku překročil pravidla přezkumu a nepřípustně vytkl nalézacímu soudu způsob hodnocení důkazů. Dovolatel dále namítal, že provedeným dokazováním nebylo jednoznačně prokázáno, že by se dopustil jednání, které mu obžaloba kladla za vinu. Podle názoru dovolatele se odvolací soud náležitě nevypořádal se všemi námitkami obhajoby, které byly obsahem odvolání proti rozsudku nalézacího soudu.
K postupu soudů prvního a druhého stupně dovolatel především namítal, že postupem Vrchního soudu v Praze, který usnesením ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 5 To 51/2012, věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aniž by mu uložil doplnit dokazování, ale zároveň mu vytkl údajnou nepřesvědčivost hodnotících úvah, byla překročena přezkumná povinnost odvolacího soudu, když soudu prvního stupně vytkl výsledky jeho hodnocení jak jednotlivých důkazů, tak i souhrnu všech provedených důkazů. Vrchní soud však současně tyto důkazy sám hodnotil odchylným způsobem než soud prvního stupně, a to aniž by jeho postupu při zjišťování skutečného stavu věci vytkl nějaké nedostatky. Dovolatel má za to, že jestliže je odvolací soud toho názoru, že nebyl správně zjištěn skutkový stav a že soud prvního stupně nehodnotil důkazy správně, odvolací soud může soud prvního stupně pouze upozornit, v kterých směrech má být dokazování doplněno nebo čím je třeba se znovu zabývat, nesmí však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má soud prvního stupně při hodnocení důkazů dospět. Dovolatel shledává v postupu odvolacího soudu rozpor se zásadou volného hodnocení důkazů podle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když sice v usnesení ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 5 To 51/2012, výslovně neuvedl, jak má soud prvního stupně hodnotit jednotlivé provedené důkazy, ale z jeho postupu, a zejména pak z následného postupu soudu prvního stupně, lze dovodit, že fakticky vyjádřil svůj požadavek k budoucímu hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně. Postup Vrchního soudu v Praze v usnesení pod sp. zn. 5 To 51/2012 podle názoru dovolatele svědčí o tom, že zrušením zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně se Vrchní soud v Praze snažil přimět soud prvního stupně k tomu, aby zaujal k provedeným důkazům jiný postoj a hodnotil je jiným způsobem než ve zrušeném rozsudku ze dne 25. 7. 2012, č. j. 49 T 1/2007-1966.
K nesprávnému hmotně právnímu posouzení dovolatel v podrobnostech uvedl, že nalézací soud ve vztahu ke spoluobviněným Mgr. P. Č., Ing. R. M. a Ing. S. S., dospěl k závěru, že skutek v obžalobě uvedený pod bodem I. není trestným činem, a proto je zprostil obžaloby ve smyslu ustanovení §226 písm. b) tr. ř., kdy k tomuto názoru dospěl po důkladném zhodnocení shromážděných důkazů. Dovolatel k tomu konkrétně citoval str. 29 – 30 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 49 T 1/2007. Dovolatel dále uvedl, že již v odvolání vyjádřil své přesvědčení, že citovaná zjištění nalézacího soudu jsou platná rovněž ve vztahu k dovolateli a k jednání popsanému pod bodem II. obžaloby. Dovolatel namítá, že pakliže soud prvního stupně k těmto zjištěním nepřihlédl při hodnocení důkazů rovněž u dovolatele, případně těmto zjištěním dal jinou důležitost či význam, je rozsudek vnitřně rozporný. Dovolatel má za to, že nalézacím soudem označené jednání obviněného Ing. A. V. jako „celkové a pokračující“ je zapotřebí hodnotit ze stejných hledisek, jako v případě skutku pod bodem I. obžaloby, u něhož soud dospěl k názoru, že není trestným činem. Dovolatel dále uvádí, že nalézací soud opřel své rozhodnutí o jeho vině o závěr, že od 28. 1. 2002 znal postoj ČSOB, která namítala, že pohledávka zakoupená od společnosti Goldfund nikdy nevznikla, dále trval na jednostranném zápočtu s ČSOB ze dne 25. 1. 2002, a proto měl způsobit společnosti Setuza škodu, když vyplatil na úhradu předmětné pohledávky celkem 50 milionů korun. K tomu dovolatel namítá, že odmítavý postoj dlužníků k uplatněným nárokům je běžnou praxí. S ohledem na to je dovolatel toho názoru, že stanovisko ČSOB nelze hodnotit izolovaně od ostatních důkazů a ve svém důsledku k tíži dovolatele. Uvedené námitky dovolatel shrnul tak, že podle jeho názoru i v případě skutku, pro který byl pravomocně odsouzen (v obžalobě označený pod bodem II.), platí zjištění nalézacího soudu o tom, že obvinění se otázce výhodnosti záměru nákupu N. pohledávky věnovali zodpovědně, po delší dobu shromažďovali všechny dostupné a relevantní informace a všechny dostupné a relevantní informace náležitě projednali, přičemž reagovali na všechny v úvahu přicházející varianty možného vývoje a v úvahu při svém rozhodování vzali všechny ty námitky, které jsou obsaženy v obžalobě, včetně námitky N. pohledávku nekupovat. Dovolatel je toho názoru, že vzhledem k výše uvedenému nelze dovozovat jeho trestní odpovědnost za to, že i když si byl vědom toho, že ČSOB odmítla provedený zápočet, zajišťoval nadále splácení dohodnuté úplaty podle smlouvy o postoupení pohledávky, když byl přesvědčen, že tato smlouva je platná.
Dovolatel dále namítal, že u něj nejsou naplněny objektivní znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Především nedošlo k tomu, že by obviněný Ing. A. V. porušil svým jednáním smluvně převzatou důležitou povinnost. K tomuto závěru dospěl nalézací soud ve vztahu ke spoluobviněným. Dovolatel má za to, že jelikož všichni spoluobvinění jakožto členové představenstva projednávali koupi tzv. N. pohledávky společně, měl by názor nalézacího soudu dopadat také na dovolatele.
Dovolatel také ve svém mimořádném opravném prostředku zmínil, že dokazováním nebyla prokázána existence škody na majetku společnosti Setuza, když podle jejího stanoviska jí jednáním dovolatele žádná škoda nevznikla. Dovolatel podotýká, že nebyl proveden žádný znalecký posudek, který by objektivizoval škodu způsobenou společnosti Setuza, a že žádný soud dosud nerozhodl o tom, že by dovolatel měl způsobit společnosti Setuza škodu. Dovolatel argumentuje tím, že výše škody, v tomto případě se jedná o škodu velkého rozsahu, jak plyne z ustanovení §255a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., musí být objektivně zjištěna a nelze se spokojit s pouhým konstatováním odvolacího soudu, že způsobení škody dovolatelem společnosti Setuza má být zřejmé (pozn. viz str. 4 odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 5 To 30/2014). Dovolatel vytýká odvolacímu i nalézacímu soudu, že z jejich rozsudků nevyplývá, na základě jakých důkazů byl učiněn závěr o způsobené škodě a její výši.
Ohledně zavinění dovolatel namítá, že u něj nebylo dáno zavinění ani ve formě vědomé nedbalosti. Společnost Setuza poskytovala finanční plnění společnosti Goldfund, jakožto postupiteli, na základě smlouvy o postoupení pohledávky, tedy v souladu se zásadou pacta sunt servanda, tedy chybí znak protiprávnosti. Dovolatel byl v inkriminovanou dobu důvodně přesvědčen o platnosti smlouvy o postoupení pohledávky, zejména když v té době nebylo v žádném civilním sporu rozhodnuto o neplatnosti této smlouvy. Dovolatel vytýká nalézacímu i odvolacímu soudu, že se platností smlouvy o postoupení pohledávky ve svých rozsudcích nezabývaly. Oba soudy pak při hodnocení zavinění dovolatele zcela pominuly zásadní důkaz, a to stanovisko Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky ze dne 12. 3. 2002, ze kterého plyne, že nárok JUDr. N. vůči ČSOB je oprávněný. Dovolatel uvádí, že média v danou dobu informovala o tom, že ČSOB prohrála boj o stamiliony s JUDr. N. (viz článek MF DNES ze dne 6. 4. 2002). Za daných okolností nebylo možné po obviněném požadovat, aby dokázal předpovídat, že právní stanoviska Ústavu státu a práva, dokonce i rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým podle článku MF DNES měl být shledán oprávněným požadavek JUDr. N. na odškodnění za to, že IPB v minulosti porušila s ním uzavřené smlouvy o řešení rizikových obchodů (srov. č. l. 2154 spisu), bude posléze překonáno s argumentem, že smlouva o poskytování právních služeb z 12. 11. 1998 mezi IPB a JUDr. N. nemá dostatečně určitě vymezen předmět, proto je tato smlouva neplatná a žádné nároky z ní tedy nemohly JUDr. N. vzniknout. Jak je patrné, právní názory na platnost předmětné smlouvy a nároky z ní vzešlé se po poměrně dlouhou dobu lišily nejen v odborné veřejnosti, ale i ve výkladu soudů a orgánů činných v trestním řízení. Není bez zajímavosti, že civilní soudy nakonec opřely stanovisko o neplatnosti smlouvy o argument, který ČSOB nikdy v médiích nepoužila (neurčitost projevu vůle). Dovolatel je toho názoru, že za daných okolností u něj nelze dovozovat vědomou nedbalost.
Závěrem dovolatel namítá, že právní názor odvolacího soudu, a sice že opakovaně dával pokyn k majetkové dispozici a nevyužíval veškeré dostupné právní prostředky k tomu, aby ji nerealizoval, absolutně neodpovídá provedeným důkazům ani závěrům, které na základě dokazování učinil nalézací soud. Odvolací soud ve snaze doplnit argumentaci nalézacího soudu o výklad požadavku náležité opatrnosti odhalil to, že jeho závěry míjí skutková zjištění nalézacího soudu.
Na základě výše uvedených skutečností dovolatel navrhl, aby z podnětu tohoto jeho dovolání Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 5 To 30/2014, zrušil, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ve svém přípise ze dne 3. 11. 2014 obviněný Ing. A. V. sdělil, že souhlasí s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného Ing. A. V. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření k němu uvedla, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit zejména ty námitky obviněného, v nichž vytýká soudům obou stupňů, zejména potom odvolacímu soudu, jejich procesní postup, a dále ty námitky, v nichž vytýká soudům, jakým způsobem hodnotily ve věci pořízené důkazy. Obviněný míní, že soud odvolací porušil princip nezávislého rozhodování soudů v otázkách hodnocení důkazů a vytváření skutkového základu pro rozhodnutí, pokud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil zprošťující rozsudek nalézacího soudu a vytkl mu způsob, jakým hodnotil důkazy. K uvedené námitce obviněného by bylo možno přihlédnout, pokud by postupem odvolacího soudu došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu. Obviněnému je třeba přisvědčit v tom, že pokud by soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. pokud by důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v souhrnu a učinil by logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemohl by odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že by sám na základě svého přesvědčení hodnotil tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení. Podle státní zástupkyně však v posuzované věci šlo o regulérní postup podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., když odvolací soud prokázal, že se soud nalézací nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí o vině, kdy se jednalo o vady znamenající nesprávná skutková zjištění. Odvolací soud ve svých dvou rozhodnutích, kterými zrušil předchozí zprošťující rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem, vždy poukázal na konkrétní nesrovnalosti v závěrech nalézacího soudu a obsáhle vysvětlil, z jakých důvodů mu věc vrací, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nikdy však odvolací soud nezavázal nalézací soud k tomu, aby uvedené rozpory řešil s předem určenými závěry. V uvedeném ohledu tedy nebylo právo obviněného na spravedlivý proces nijak dotčeno.
Státní zástupkyně se dále vyjádřila k právním námitkám obviněného, ve kterých tvrdí, že nedošlo k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 2 písm. b) tr. zák., přičemž rovněž zpochybňuje subjektivní stránku a vznik škody, neboť poškozená společnost Setuza tvrdí, že jí žádná škoda nevznikla. Obviněný byl uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Trestní odpovědnost za tento nedbalostní trestný čin je vázána pouze na porušení důležité povinnosti při opatrování a správě cizího majetku, kdy k naplnění základní skutkové podstaty se vyžaduje, aby porušením uvedené povinnosti byla způsobena značná škoda. Z iniciativy obviněného došlo k úhradě částky nejméně 50 000 000 Kč za pohledávku, kterou ČSOB odmítala uznat a akceptovat. Výsledkem jednání obviněného byla investice ve výši 50 000 000 Kč za pochybnou pohledávku, v důsledku čehož se dluh společnosti Setuza vůči ČSOB nijak nezmenšil. Obviněný byl z pozice předsedy představenstva a finančního ředitele vázán povinností vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře ve smyslu ustanovení §194 odst. 5 obchodního zákoníku, kdy zejména s ohledem na postoj ČSOB měl jednat obezřetně. Sama výše částky včetně poměrně kuriózního vzniku tzv. N. pohledávky měla obviněnému signalizovat, a to i přes právní analýzy o platnosti či neplatnosti předmětné pohledávky, že majetek společnosti Setuza může být v případě odkoupení předmětné pohledávky ohrožen. Obviněný nebyl obžaloby zproštěn jako ostatní spoluobvinění právě proto, že trval na úhradách za odkup předmětné pohledávky i přesto, že měl větší objem informací, včetně postoje ČSOB, které mu měly signalizovat vysokou rizikovost nákupu předmětné pohledávky, kdy ochrana zájmů společnosti Setuza by byla více chráněna nedodržením závazků ze smlouvy o postoupení pohledávky. Soudy obou stupňů tvrdí, že právě na základě informací, které měl obviněný k dispozici, mohl rozeznat hrozící škodu a zabránit jí. Za škodu je tedy v posuzované trestní věci třeba považovat to, že v důsledku nákupu tzv. N. pohledávky došlo ke zbytečné investici ve výši 50 000 000 Kč, neboť zamýšlený efekt nákupu pohledávky se nedostavil, neboť ČSOB odmítla zakoupenou pohledávku započíst, takže nedošlo k žádnému umoření dluhu vůči ČSOB. V uvedeném ohledu je tedy třeba odmítnout názor obviněného, že nedošlo ke způsobení škody. Postoj samotné poškozené společnosti není pro posuzovanou trestní věc relevantní.
Pokud jde o zavinění obviněného ve formě hrubé nedbalosti, pak ustanovení §16 odst. 2 trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) váže intenzitu nedbalosti na postoj pachatele k požadavku náležité opatrnosti, kdy přístup pachatele svědčí o zřejmé nedbalosti k zájmu chráněnému trestním zákonem. Posouzení zjevné bezohlednosti pachatele je nutno zvažovat z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu, kdy je třeba posuzovat na jedné straně povinnosti uložené pachateli zvláštními právními nebo bezpečnostními předpisy nebo uznávanými pravidly, a na druhé straně vlastnosti, znalosti a postavení pachatele a podobně. Veškeré zmíněné okolnosti soudy obou stupňů při posuzování hrubé nedbalosti obviněného zvážily.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zopakovala, že nákup tzv. N. pohledávky byl vysoce rizikový, neboť se jednalo o investování značného objemu finančních prostředků do značně nejisté záležitosti, kdy postoj ČSOB, který tato dávala zřetelně vůči zápočtu pohledávek najevo, měl obviněného varovat před tím, aby trval na úhradách společnosti Goldfund za odkoupenou pohledávku. Skutková podstata trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. tedy byla obviněným bezezbytku naplněna.
Vzhledem k těmto skutečnostem se státní zástupkyně domnívá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání je ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný Ing. A. V. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou dovolatele spočívající v tom, že Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 5 To 51/2012, překročil svou přezkumnou povinnost a uděloval soudu prvního stupně závazné pokyny ke způsobu hodnocení důkazů. Podle dovolatele odvolací soud sám hodnotil provedené důkazy odchylným způsobem než nalézací soud, aniž by mu vytknul nějaké nedostatky.
Nejvyšší soud předně považuje za nutné zrekapitulovat průběh trestního řízení ve věci obviněného Ing. A. V. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 7. 2010, č. j. 49 T 1/2007-1787, bylo podle ustanovení §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů uvedených v §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněných Ing. A. V., Mgr. P. Č., Ing. R. M. a Ing. S. S. pro oba skutky vymezené v obžalobě (srov. č. l. 1787 a násl. spisu). Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 5 To 76/2010, podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a jmenovanému soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl (srov. č. l. 1802 a násl. spisu). Krajský soud v Ústí nad Labem poté znovu rozhodl rozsudkem ze dne 17. 12. 2010, sp. zn. 49 T 1/2007, tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněné Ing. A. V., Mgr. P. Č., Ing. R. M. a Ing. S. S. obžaloby (srov. č. l. 1842 a násl. spisu). K odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem byl zprošťující rozsudek usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 5 To 34/2011, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., zrušen v celém rozsahu, a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby učinil ve věci nové rozhodnutí (srov. č. l. 1875 a násl. spisu). Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 49 T 1/2007, opět podle ustanovení §226 písm. b) tr. ř., zprostil všechny obžalované obžaloby v plném rozsahu (srov. č. l. 1966 a násl. spisu). I tento druhý zprošťující rozsudek byl z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 5 To 51/2012, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen a věc byla opětovně podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby ve věci učinil rozhodnutí nové (srov. č. l. 2001 a násl. spisu), a právě proti tomuto usnesení vznesl odvolatel shora uvedené námitky.
Podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Vadami rozsudku jsou takové vady, jimiž trpí sám rozsudek. Tyto vady způsobují, že v odvolacím řízení buď vůbec nelze přezkoumat správnost napadeného rozsudku, anebo že by odvolací soud musel sám vytvářet skutková zjištění v rozsahu přesahujícím apelační rámec jeho rozhodování, a nahrazoval by tak vlastně činnost soudu prvního stupně. Ke zrušení rozsudku nebo jeho částí dojde jen tam, kde odvolací soud shledá vadné skutkové závěry soudu prvního stupně, zejména když se zjištěná vada vyskytne přímo ve výroku rozsudku. Vadami rozsudku se rozumí též nedodržení předpisů o jeho odůvodnění. Přestože odvoláním může být napaden pouze výrok rozsudku, je nezbytné, aby každý výrok byl náležitě odůvodněn a aby odvolací soud mohl napadený rozsudek v rámci své přezkumné povinnosti vymezené ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. zásadně odvoláním náležitě přezkoumat. Odvolací soud nemůže shledat a vytknout vady rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Odvolací soud nemůže v takovém případě zrušit napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. jen proto, že sám na základě vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy, aniž by je sám provedl nebo zopakoval, s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96, publikovaný pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr.). Podle ustanovení §259 odst. 1 tr. ř., je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání. Podle §259 odst. 5 písm. a) tr. ř. nemůže přitom odvolací soud sám uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn. Z dikce ustanovení §259 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že odvolací soud může vrátit věc soudu prvního stupně, aby ji projednal jen v potřebném rozsahu, a proto soud prvního stupně nemusí ve všech případech po vrácení věci odvolacím soudem provádět znovu celé hlavní líčení. Je tedy důležité, aby odvolací soud při vrácení věci přesně vymezil rozsah potřebného projednání, popřípadě vyslovil svůj právní názor (§264 odst. 1 tr. ř.). Potřebný rozsah je tedy přímo závislý na zjištění vad ve smyslu §258 odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., které by měly být v rozhodnutí odvolacího soudu přesně označeny a novým rozhodnutím soudu prvního stupně odstraněny.
V rozsahu těchto požadavků, které trestní řád klade na postup odvolacího soudu, Nejvyšší soud přezkoumal odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 5 To 51/2012. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí konkrétně poukazuje na to, že soud prvního stupně se nevypořádal se všemi podstatnými okolnostmi případu, jím podané odůvodnění zprošťujícího výroku vyznívá nepřesvědčivě a obsahuje nesprávné právní úvahy. Úloha odvolacího soudu v trestním řízení se neomezuje na pouhé přezkoumávání právního posouzení skutkových zjištění soudu prvního stupně, neboť je oprávněn a povinen přezkoumat i způsob, jakým byly provedené důkazy hodnoceny, jakož i zda vývody soudu prvního stupně jsou logické a přesvědčivé. Soud prvního stupně je přitom oprávněn upozornit na případné rozpory v závěrech, nesmí mu ale dávat závazné pokyny k tomu, jakým způsobem má provedené důkazy hodnotit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 1965, sp. zn. 10 Tz 29/1965, publikované pod. č. 56/1965-I. Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1967, sp. zn. 9 Tz 78/1967, publikovaný pod č. 36/1968 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 1983, sp. zn. 5 Tz 78/1983, publikované pod č. 57/1984 Sb. rozh. trest.). Jak plyne ze shora uvedeného, je odvolací soud kromě jiného povinen zkoumat, zda při hodnocení provedených důkazů postupoval soud prvního stupně v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tj. zda některý z provedených důkazů nepominul, zda na základě těchto důkazů učinil závěry, jež se jeví jako přesvědčivé a netrpí logickými rozpory. Vrchní soud v Praze z tohoto pohledu Krajskému soudu v Ústí nad Labem vytknul, že se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Jeho závěr o tom, že obvinění jednali při nákupu N. pohledávky svědomitě a odpovědně, stejně jako tvrzení, že v důsledku jejich jednání nevznikla na spravovaném majetku Setuzy žádná škoda, nemají oporu v provedených důkazech. Proto ani právní posouzení věci prozatím nemůže obstát (srov. str. 4 – 5 odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 5 To 51/2012). V následujících pasážích se Vrchní soud v Praze věnuje jednotlivým pochybením nalézacího soudu stran jeho nepřesvědčivého hodnotícího postupu provedených důkazů, kdy zejména poukazuje na to, že závěry soudu prvního stupně o nenaplnění základních znaků objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku nemají oporu v provedených důkazech, odkazuje na důkazy, které zpochybňují závěr nalézacího soudu o tom, že společnosti Setuza nebyla způsobena škoda, a rovněž, pokud jde o zavinění, upozorňuje na to, že v posuzovaném případě provedené důkazy sice svědčily o tom, že obvinění společně rozhodli o nákupu pohledávky nezpůsobilé k započtení a v důsledku jejich rozhodnutí se majetek společnosti Setuza reálně zmenšil nejméně o 272 985 000 Kč, ale pro jejich trestní odpovědnost je podstatné, zda si toho byli vědomi již v okamžiku, kdy o předmětné majetkové dispozici rozhodli, a zda se vznikem škodlivého následku byli srozuměni, případně zda si toho mohli být vědomi, pokud by nebyli zřejmě bezohlední k zájmům Setuzy a jen bez přiměřených důvodů spoléhali na to, že škodu na majetku Setuzy nezpůsobí, když v uvedeném směru byla dosavadní argumentace nalézacího soudu nepřesvědčivá a nelogická. Pokud potom dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítal, že Vrchní soud v Praze sám hodnotil důkazy odchylným způsobem než soud prvního stupně, a to aniž by jeho postupu při zjišťování skutečného stavu věci vytkl nějaké nedostatky, není možné těmto jeho námitkám přisvědčit, neboť odvolací soud sám jednotlivé důkazy nehodnotil, pouze vždy upozornil na jednotlivé nesrovnalosti a nelogičnosti a poukázal na to, ve kterých směrech rozhodnutí soudu prvního stupně trpělo nedostatky a vadami a jaké okolnosti případu by měl nalézací soud v rámci svého nového rozhodnutí vzít rovněž v úvahu, aniž by jakkoliv předesílal, jak mají být důkazy nalézacím soudem hodnoceny. Nejvyšší soud nemá za důvodné ani ty námitky dovolatele, ve kterých shledává v postupu odvolacího soudu rozpor se zásadou volného hodnocení důkazů podle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když sice v usnesení ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 5 To 51/2012, výslovně neuvedl, jak má soud prvního stupně hodnotit jednotlivé provedené důkazy, ale z jeho postupu, a zejména pak z následného postupu soudu prvního stupně, lze dovodit, že fakticky vyjádřil svůj požadavek k budoucímu hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně. Jednak z postupu soudů nižších stupňů není takovýto postup patrný a navíc naopak sám odvolací soud v odůvodnění svého zrušujícího rozhodnutí vyzdvihl, že je věcí a povinností nalézacího soudu, aby podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil všechny důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, čímž mínil hodnotit je všestranně a ve všech souvislostech (srov. str. 7 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 5 To 51/2012).
Dále obviněný Ing. A. V. namítal, že postup Vrchního soudu v Praze v usnesení pod sp. zn. 5 To 51/2012 podle jeho názoru svědčí o tom, že zrušením zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně se Vrchní soud v Praze snažil přimět soud prvního stupně k tomu, aby zaujal k provedeným důkazům jiný postoj a hodnotil je jiným způsobem než ve zrušeném rozsudku ze dne 25. 7. 2012, č. j. 49 T 1/2007-1966. Ani tomuto argumentu dovolatele však Nejvyšší soud nemůže přisvědčit, neboť odvolací soud nalézacímu soudu pouze vytknul, že nepřesvědčivě realizoval svůj hodnotící postup ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když některé z podstatných důkazů hodnotit opomněl a u některých při hodnocení rezignoval na to zabývat se jejich obsahem a vycházel pouze z jejich označení, případně z toho, jak je hodnotili sami obvinění. Odvolací soud potom pouze označil důkazy, kterými se měl nalézací soud ve svém novém rozhodnutí zabývat a které otázky měl s ohledem na penzum provedených důkazů zodpovědět, aniž by mu současně dával jakýkoliv návod, jak jednotlivé nedořešené otázky případu zodpovědět. Vrchní soud v Praze tedy jednoznačně vymezil, v čem zjistil nesrovnalosti a nelogičnosti napadeného rozsudku, přičemž soudu prvního stupně uložil, aby se jimi v novém hlavním líčení znovu pečlivě zabýval. Přitom rovněž v závěru rozhodnutí zdůraznil, že nedává soudu prvního stupně žádné výslovné pokyny, zda a jak doplnit stávající dokazování (srov. str. 16 odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 5 To 51/2012).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu jestliže soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/91, publikovaný pod č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr.). Vrchní soud v Praze však v posuzované věci nepostupoval v rozporu s uvedeným názorem vysloveným v tomto citovaném rozhodnutí, neboť jak již bylo shora nastíněno, odvolací soud pouze soudu prvního stupně vytýkal, že nedostál své povinnosti postupovat v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., podle kterého orgány činné v trestním řízení a tedy i nalézací soud hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. str. 7 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 5 To 51/2012). Z těchto důvodů odvolací soud postupoval v souladu se zákonem, pokud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený zprošťující rozsudek, který dostatečně nehodnotil všechny provedené důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a učinil nepřesvědčivé závěry, trpící logickými rozpory. Nejvyšší soud ve své dřívější rozhodovací praxi rovněž ustálil, že pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. Přitom současně může soud prvního stupně jen upozornit, čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96, publikovaný pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr.). Z již podrobně uvedených důvodů odvolací soud postupoval v souladu s tímto judikátem, neboť aniž by dával soudu prvního stupně výslovné pokyny, zda a jak doplnit stávající dokazování, ponechal toto na úvaze nalézacího soudu v návaznosti na to, jak se vypořádá se stávající důkazní situací, a to ve vztahu k výtkám podrobně uvedeným odvolacím soudem v jeho postupně vyhlášených rozhodnutích. Odvolací soud se tak svým postupem neodchýlil od uvedené ustálené praxe Nejvyššího soudu, podle níž v případě, že má odvolací soud právem za to, že soud prvního stupně správně nehodnotil důkazy (či některý nebo některé z nich) z pohledu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž právě toto pochybení vedlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu, napadený rozsudek tohoto soudu podle §258 odst. 1 tr. ř. sice zruší, nesmí však ke konkrétnímu způsobu hodnocení těchto důkazů udělovat nalézacímu soudu závazné pokyny; může ovšem soud prvního stupně upozornit, v kterých směrech má být řízení doplněno anebo čím je třeba, a z jakých důvodů, se znovu zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 1997, sp. zn. 1 Tzn 7/97, publikované pod č. 93/1997 v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997). Za této situace Nejvyšší soud neshledává v postupu odvolacího soudu pochybení, kterými by překračoval zákonný rámec ustanovení §254, §258 odst. 1 písm. b) a §259 odst. 1, 5 písm. a) tr. ř. Ze žádné části přezkoumávaného rozhodnutí nevyplývá, že by Vrchní soud v Praze, byť výslovně neuvedl, jak má soud prvního stupně hodnotit jednotlivé provedené důkazy, fakticky nepřípustně vyjádřil svůj požadavek k budoucímu hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně, jak namítal v dovolání obviněný Ing. A. V.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, stejně jako tomu bylo i v odvolacím řízení, namítal, že zjištění nalézacího soudu ohledně spoluobviněných Mgr. P. Č., Ing. R. M. a Ing. S. S., které ve smyslu ustanovení §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, jsou platná rovněž ve vztahu k dovolateli a k jednání popsanému pod bodem II. obžaloby.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí po náležitém vyhodnocení provedeného dokazování ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. dospěl k závěru, že obvinění se společně dohodli na tom, že problematika shromáždění podkladů pro konečné řešení ve věci závazků vůči ČSOB bude výlučně v kompetenci obviněného Ing. A. V. Konečné rozhodnutí ale beztak zůstalo na všech členech představenstva společnosti Setuza. Obvinění Ing. R. M., Ing. S. S. a Mgr. P. Č. rámcově vybavili obviněného Ing. A. V. okruhem otázek, které bylo nejprve třeba vyřešit, než k nákupu N. pohledávky mohlo být Setuzou přistoupeno. Takto bylo jasně stanoveno, že musí být doloženo, jak to je s původem N. pohledávky, s její reálností a započitatelností. Ze všeho výše rozvedeného pak vyplývá závěr o tom, že obvinění Ing. M., Ing. S., Mgr. Č. a Ing. V. měli v okamžiku, kdy jimi tvořené představenstvo Setuzy na svém mimořádném jednání dne 18. 12. 2001 rozhodlo o realizaci nákupu N. pohledávky, všechny dostupné a v úvahu přicházející podklady, a že při svém rozhodování zohlednili všechny alternativy možného vyústění jejich rozhodnutí, včetně alternativy neuznání pohledávky ze strany ČSOB. Prokázáno také bylo to, že všichni obvinění se z pozice členů představenstva společnosti Setuza dlouhodobě a intenzivně zaobírali aktuální situací, v níž se Setuza ve vztahu k ČSOB nacházela, registrovali problémy související s neakceptací všech stávajících návrhů na optimalizaci úvěrové zatíženosti společnosti Setuza, vnímali celkově negativní postoj ČSOB vůči Setuze a hledali cestu, jak společnosti Setuza v danou chvíli pomoci. Samotný nákup N. pohledávky byl v kontextu nyní konstatovaného až tím finálním krokem, k němuž se obvinění, coby členové představenstva společnosti Setuza, uchýlili. Za této situace měl nalézací soud za to, že nelze dost dobře o obviněných prohlásit, že svým rozhodnutím o realizaci nákupu N. pohledávky jednali bezohledně k zájmům společnosti Setuza a jeho akcionářů. Obvinění se otázce výhodnosti záměru nákupu N. pohledávky věnovali zodpovědně, po delší dobu, shromáždili všechny dostupné a relevantní informace, tyto náležitě projednali, přičemž reagovali na všechny v úvahu přicházející varianty možného vývoje a v úvahu při svém rozhodování vzali všechny ty námitky, které jsou obsaženy v obžalobě, včetně námitky N. pohledávku nekupovat. Jednání obviněných tak postrádá znak hrubé nedbalosti, v důsledku čehož u nich absentuje znak subjektivní stránky spáchaného trestného činu, protože úmyslná forma zavinění u obviněných vůbec v úvahu nepřichází, a soud proto o nich rozhodl za použití §226 písm. b) tr. ř. tak, že obviněné Ing. R. M., Ing. S. S. a Mgr. P. Č. obžaloby v plném rozsahu zprostil. Ohledně obviněného Ing. A. V. bylo rozhodnuto odlišně, a to proto, že jeho jednání specifikované pod bodem I. obžaloby fakticky navazuje na jednání specifikované pod bodem II. obžaloby (pozn. Nejvyššího soudu – zřejmě se jedná o návaznost či spíše souvislost z hlediska věcného, nikoliv časového, protože bod I. obžaloby zčásti časově předchází bodu II. obžaloby) a toto celkové, pokračující jednání obviněného Ing. V. je nutno hodnotit jinak, byť při hodnocení jeho první části se na něj vztahují tytéž závěry soudu, jaké byly zmíněny v případě zbylých spoluobviněných. Tím ale, že obviněný Ing. V. v době od 28. 1. 2002 do 16. 9. 2002 jako předseda představenstva a finanční ředitel společnosti Setuza, i při vědomí postoje ČSOB, která namítala, že pohledávka zakoupená od společnosti Goldfund nikdy nevznikla a tudíž neexistuje, dále trval na jednostranném zápočtu s ČSOB, provedeném zástupci společnosti Setuza dne 25. 1. 2002, a v období nejméně od 28. 1. 2002 do 27. 9. 2002 na jeho pokyn byly vykázány úhrady za předmětnou pohledávku společnosti Goldfund, celkem nejméně 50 000 000 Kč, a to i prostřednictvím „bílého koně“ P. L., svým jednáním v tomto rozsahu způsobil společnosti Setuza škodu. Zde měl nalézací soud za to, že obviněný Ing. V. skutečně porušil svou povinnost při správě majetku společnosti Setuza, a to z hrubé nedbalosti, když i přes stav, kdy zápočet nebyl uznán, bylo zde zcela konkrétně vytyčeno množství překážek, na základě kterých není stav s ČSOB optimálně vyřešen, i přesto obviněný trval na tom, a prakticky činil veškeré nezbytné kroky k tomu, aby byly z majetku Setuzy vypláceny dále částky ve prospěch společnosti Goldfund, čímž Setuzu a její majetek poškodil. Daný závěr jednoznačně vyplývá ze shromážděných důkazů, které tvoří především výpovědi svědků Ing. D. L., Ing. P. F. a Ing. M. S., jež potvrdili, že jednali na přímé pokyny obviněného Ing. V., pokud poukazovali či vypláceli finanční prostředky na úhradu závazku ke společnosti Goldfund Financial (srov. str. 29 – 30 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud ve svém rozsudku zrekapituloval průběh dokazování, jak bylo provedeno nalézacím soudem, a uvedl, že uvedené důkazy dokládají průběh projednávaného skutku tak, jak byl zjištěn nalézacím soudem, který o něm ve vztahu k obviněnému správně rozhodl jako o skutku jediném, jehož závěrečná fáze zakládá trestněprávní odpovědnost obviněného. Odvolací soud tedy k námitce o nutnosti vztáhnout závěry podporující zprošťující rozhodnutí ohledně ostatních spoluobviněných i na něj konstatoval, že toto nalézací soud fakticky učinil, neboť obviněného uznal vinným pouze tou částí skutku, která nastala až po postoupení předmětné pohledávky. Odvolací soud spatřuje zásadním pro rozhodnutí o vině obviněného jeho pokyn k opakovaným úhradám za předmětnou pohledávku společnosti Goldfund v těsné návaznosti na jednoznačné negativní stanovisko ČSOB k zápočtu předmětné pohledávky. Námitku obviněného, že odmítavý postoj dlužníků je obvyklý a že byl vázán smlouvou o postoupení pohledávky, kterou považoval za platnou, odvolací soud jednoznačně odmítl. Obviněný byl totiž v předmětné době s ohledem na své postavení předsedy představenstva společnosti Setuza povinen podle §194 odst. 5 obchodního zákoníku vykonávat svou působnost zahrnující i správu majetku uvedené obchodní společnosti s péčí řádného hospodáře. Pokud za této situace vyvstala jakákoli pochybnost o právní nezávadnosti majetkové dispozice, měl jako řádný hospodář takovou operaci odložit až do doby, kdy by měl postaveno na jisto, že neznamená pro svěřený majetek riziko ve formě ztráty. Ani uzavřená smlouva mu v tomto postupu nebránila, neboť sice v zásadě platí povinnost uzavřené smlouvy dodržovat, avšak nikoli bezvýjimečně. V daném případě měl obviněný postupovat podle ustanovení §37 odst. 2 občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „občanský zákoník“) v tehdejším účinném znění, který stanoví, že právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný a v důsledku toho neplnit ze smlouvy, kterou obviněný měl a mohl označit za neplatnou od počátku. Odvolací soud dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 28 Cdo 870/2003, z něhož vyplývá, že podle ustanovení §37 odst. 2 občanského zákoníku právní úkon, jehož předmět plnění je nemožný v době vzniku tohoto právního úkonu (např. v době uzavření smlouvy), je neplatný. To, zda o počáteční nemožnosti subjekty právního úkonu věděly či nikoli, je právně bezvýznamné (pozn. na tomto místě Nejvyšší soud doplňuje, že ona vědomost subjektů právního úkonu o počáteční nemožnosti plnění dlužníka je právně bezvýznamná pouze z hlediska občanského práva, nikoliv z hlediska subjektivní stránky spáchaného trestného činu, čímž se soudy nižších stupňů zabývaly, jak vyplývá z následujícího odůvodnění tohoto usnesení Nejvyššího soudu týkajících se zavinění). Počáteční právní nemožnost plnění dlužníka z důvodu nemožnosti plnění přichází v úvahu tam, kde předmět plnění je neuskutečnitelný v důsledku určité právní překážky existující v době učinění právního úkonu. Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci bylo možno namítat, že smlouva o postoupení pohledávky převáděla pohledávku, která neexistovala, a proto byla od počátku neplatná. Obviněný tak porušil podle zákona mu uloženou důležitou povinnost při správě cizího majetku, když pojem spravovat zahrnuje aktivní nakládání s majetkem zahrnující oprávnění k širšímu okruhu možných majetkových dispozic než jen těch směřujících k ochraně majetku před jeho znehodnocením, poškozením či odcizením (v podrobnostech srov. str. 3 – 4 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud v návaznosti na konstatované odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů uvádí následující. Z předloženého spisového materiálu se jednoznačně podává, že všichni obvinění jako členové představenstva společnosti Setuza rozhodli na mimořádném zasedání konaném dne 18. 12. 2001 (č. l. 253 přílohy č. 2) o nákupu části tzv. N. pohledávky od společnosti Goldfund za 95 % její nominální hodnoty, tedy za 1 771 750 000 Kč, za účelem následného započtení této pohledávky vůči pohledávce v zásadě ve stejné výši, kterou ve stejné době měla ČSOB za Setuzou, načež dne 24. 1. 2002 předseda představenstva obviněný Ing. A. V. a místopředseda představenstva obviněný Ing. R. M. uzavřeli s postupitelem společností Goldfund, zastoupeným na plnou moc P. L., smlouvu o postoupení výše zmíněné pohledávky (strov. č. l. 266 – 271 spisu) a posléze na základě této smlouvy společnost Setuza zaplatila celkem 272 985 000 Kč, přičemž pokyny k úhradě nejméně 50 000 000 Kč z této částky dal v době od 31. 1. 2002 do 23. 8. 2002 (k tomu srov. nové časové vymezení, ke kterému dospěl odvolací soud na str. 3 shora odůvodnění svého rozsudku, které Nejvyšší soud považuje za správné, neboť se jedná pouze o formální vadu, a to i proto, že nové časové vymezení, zkrácené na začátku o tři dny a na konci o měsíc a čtyři dny, nevybočovalo z širšího vymezení provedeného soudem prvního stupně – tj. od 28. 1. 2002 do 16. 9. 2002, a proto nebylo nutné provádět ani úpravu znění skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu) obviněný Ing. A. V., ačkoliv věděl, že ČSOB jednostranný zápočet předmětné pohledávky ze dne 25. 1. 2002 proti své pohledávce za Setuzou neuznala (srov. č. l. 742 spisu). Jak již bylo shora zmíněno, soudy nižších stupňů dovodily, že představenstvo Setuzy mělo na svém mimořádném jednání dne 18. 12. 2001 všechny dostupné a v úvahu přicházející podklady, dlouhodobě a intenzivně se zaobíralo aktuální situací, v níž se společnost Setuza vůči ČSOB nacházela, a proto jeho členové jednali při plném respektování zájmů společnosti Setuza. Rozhodující pro posouzení trestní odpovědnosti dovolatele Ing. A. V. však byla zpráva ČSOB ze dne 28. 1. 2002, v níž ČSOB jednostranný zápočet sporné pohledávky ze dne 25. 1. 2002 proti své pohledávce se shora uvedených důvodů za Setuzou neuznala. I přes tuto skutečnost dovolatel ve zmíněné době od 31. 1. 2002 do 23. 8. 2002 trval na jednostranném zápočtu s ČSOB a na jeho pokyn byly nadále vypláceny úhrady za pohledávku společnosti Goldfund, a to prostřednictvím tzv. „bílého koně“ P. L., jehož podpis na prohlášení o převzetí peněz byl navíc padělán, celkem nejméně ve výši 50 000 000 Kč. Soudy nižších stupňů tedy uznaly obviněného Ing. A. V. vinným pouze tou částí skutku, která nastala až poté, co ČSOB neuznala zápočet sporné pohledávky ze dne 25. 1. 2002, přičemž Nejvyšší soud má tyto jejich závěry s ohledem na skutečnosti vyplývající z předloženého spisového materiálu za správné (v dostatečné míře se odvolací soud vypořádal i s námitkou odvolatele, uplatňovanou již v předchozích stadiích řízení, že odmítavý postoj dlužníků k uplatněným nárokům je běžnou praxí – srov. č. l. 3 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud uzavírá, že na jednání dovolatele, které následovalo poté, co ČSOB ve svém přípise ze dne 28. 1. 2002 vyslovila svůj jednoznačný postoj k zápočtu pohledávek, nelze vztáhnout důvody, které svědčily ostatním spoluobviněným. Ostatně nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jednoznačně rozlišil, že ohledně obviněného Ing. V. bylo rozhodnuto odlišně, a to proto, že jeho jednání specifikované pod bodem I. obžaloby fakticky navazuje na jednání specifikované pod bodem II. obžaloby (pozn. jak již Nejvyšší soud shora podotknul, zřejmě se jedná o návaznost či souvislost z hlediska věcného, nikoliv časového, protože bod I. obžaloby zčásti časově předchází bodu II. obžaloby) a toto celkové, pokračující jednání obviněného Ing. V., je nutno hodnotit jinak, byť při hodnocení jeho první části se na něj vztahují tytéž závěry soudu, jaké byly zmíněny v případě zbylých spoluobviněných (srov. str. 30 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Z těchto důvodů je třeba podle Nejvyššího soudu na druhou část jednání dovolatele třeba pohlížet na rozdíl od spoluobviněných Mgr. P. Č., Ing. R. M. a Ing. S. S. tak, že nezachoval potřebnou míru opatrnosti, kterou na něm bylo možné vzhledem ke všem okolnostem případu požadovat, když neučinil dostatečná opatření k ochraně spravovaného majetku, tj. při vědomosti obchodního rizika případu za situace, kdy ČSOB odmítla zápočet sporné pohledávky, dával opakované pokyny k proplácení nemalých finančních částek navíc v převážné většině prostřednictvím tzv. „bílého koně“ P. L., který sám u hlavního líčení vypověděl, že jednal z pokynu jiných osob, zejména z pokynu pana R., kterému dělal osobního trenéra (srov. č. l. 1833 a násl. spisu). Obviněný Ing. A. V. tak svým následným jednáním porušil důležitou povinnost při správě cizího majetku, neboť toto jeho jednání bylo spojeno s nebezpečím vzniku škody velkého rozsahu na cizím spravovaném majetku, která také na majetku společnosti Setuza skutečně vznikla nejméně ve výši 50 000 000 Kč (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 747/2008, publikované pod č. 14/2009 Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů není důvodná ani námitka odvolatele, že stanovisko ČSOB hodnotily oba nižší soudy izolovaně od ostatních důkazů, čemuž neodpovídá odůvodnění jejich citovaných rozsudků, v nichž hodnotí ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. i toto stanovisko ve spojení s ostatními ve věci provedenými důkazy.
V návaznosti na to, co bylo shora uvedeno, Nejvyšší soud konstatuje, že v případě obviněného Ing. A. V. byly naplněny objektivní znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., tj. i znak porušení podle zákona uložené důležité povinnost při správě cizího majetku. Obviněný Ing. A. V. v tomto směru především namítal, že nedošlo k tomu, že by porušil svým jednáním smluvně převzatou důležitou povinnost (bod VI., str. 9 dovolání), což je však v rozporu se zněním právní věty výroku rozsudku nalézacího soudu, která mu klade za vinu porušení zákonné povinnosti. Zákonem uložená povinnost je povinnost, která vyplývá přímo ze zákonného ustanovení a je dána již přirozeným vzájemným vztahem lidí mezi sebou nebo vztahem určité osoby k cizímu majetku vyplývajícím z jejího právního postavení, takže není třeba dalšího výroku státního orgánu (např. vztah člena statutárního orgánu právnické osoby k jejímu majetku). Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné uvést, že ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu je uvedeno, že obviněný Ing. A. V. nevykonával svou působnost s péčí řádného hospodáře ve smyslu ustanovení §194 odst. 5 obchodního zákoníku. Pod pojmem péče řádného hospodáře si je třeba představovat takovou péči, s jakou by hospodář, který je vybaven potřebnými znalostmi a dovednostmi a chová se odpovědně a svědomitě, pečoval o svůj vlastní majetek. Jak dovodil odvolací soud, s jehož argumentací se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje, obviněný byl v kritické době s ohledem na své postavení předsedy představenstva Setuza povinen podle §194 odst. 5 obchodního zákoníku vykonávat svou působnost zahrnující i správu majetku uvedené obchodní společnosti s péčí řádného hospodáře. Nákup tzv. N. pohledávky byl nepochybně vysoce rizikový, neboť se jednalo o investování velkého objemu finančních prostředků do značně nejisté záležitosti, která vyplývala již z okolností vzniku této pohledávky. Pokud za této situace vyvstala určitá odůvodněná pochybnost (nepřesně v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu „jakákoli“ pochybnost) o právní nezávadnosti majetkové dispozice (viz negativní stanovisko ČSOB k zápočtu pohledávky), k níž byl formálně díky svému postavení ve společnosti oprávněn a kterou se chystal učinit (viz pokyny k platbám za předmětnou pohledávku), měl i podle názoru Nejvyššího soudu jako řádný hospodář takovou operaci odložit až do doby, kdy by měl postaveno najisto, že neznamená pro svěřený majetek riziko ve formě ztráty (srov. str. 3 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jinak řečeno postoj ČSOB, který tato dávala zřetelně vůči zápočtu předmětné pohledávky najevo, měl obviněného varovat před tím, aby trval na úhradách společnosti Goldfund za odkoupenou pohledávku. Ze všech těchto důvodů je tedy třeba souhlasit s názorem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného Ing. A. V., že obviněný nebyl obžaloby zproštěn jako ostatní spoluobvinění právě proto, že trval na úhradách za odkup předmětné pohledávky i přesto, že měl větší objem informací, včetně postoje ČSOB, které mu měly signalizovat vysokou rizikovost nákupu předmětné pohledávky, kdy ochrana zájmů společnosti Setuza měla být z jeho strany více chráněna i za cenu nedodržení závazků z předmětné smlouvy o postoupení pohledávky.
Pokud se dále týká naplnění znaků skutkové podstaty souzeného trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a tr. zák., dovolatel také namítal, že dokazováním nebyla prokázána existence škody na majetku společnosti Setuza, když podle jejího stanoviska jí jednáním dovolatele žádná škoda nevznikla. Dovolatel podotknul, že nebyl proveden žádný znalecký posudek, který by objektivizoval škodu způsobenou společnosti Setuza, a že žádný soud dosud nerozhodl o tom, že by dovolatel měl způsobit společnosti Setuza škodu. Dovolatel vytýkal odvolacímu i nalézacímu soudu, že z jejich rozsudků nevyplývá, na základě jakých důkazů byl učiněn závěr o způsobené škodě a její výši.
Nalézací soud ke vzniku škody uvádí, že jednáním obviněného Ing. A. V. byla společnosti Setuza způsobena škoda ve výši nejméně 50 000 000 Kč, když v období nejméně od 28. 1. 2002 do 27. 9. 2002 byly na základě pokynů obviněného vykázány úhrady za předmětnou pohledávkou společnosti Goldfund (srov. str. 30 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve zabýval platností smlouvy o postoupení pohledávky mezi společnostmi Goldfund a Setuza ze dne 24. 1. 2002 včetně jejích dvou dodatků, přičemž na základě prezentovaných ustanovení občanského zákoníku a civilní judikatury Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že v dané věci bylo možno namítat, že smlouva o postoupení pohledávky převáděla pohledávku, která neexistovala, a proto byla od počátku neplatná (není tedy důvodná námitka odvolatele, že se žádný ze soudů nižších stupňů platností uvedené smlouvy nezabýval). Odvolací soud rovněž uvedl, že námitka obviněného ohledně toho, že společnosti Setuza ve skutečnosti nevznikla žádná škoda, je mylná, neboť k zániku pohledávky ČSOB vůči Setuze z titulu jejího započtení nedošlo a finanční prostředky ve výši 272 985 000 Kč byly reálně za předmětnou pohledávku zaplaceny z majetku Setuzy (viz č. l. 253 a násl. a 383 a násl.). Z provedených důkazů, které krajský soud řádně hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., je tedy zřejmé, že obviněný společnosti Setuza způsobil škodu velkého rozsahu, tj. škodu převyšující 5 000 000 Kč tím, že porušil podle zákona mu uloženou důležitou povinnost při správě cizího majetku (srov. str. 3 – 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud tak na tomto místě poznamenává, že pokud dovolatel namítal, že odvolací soud se spokojil s pouhým konstatováním, že způsobení škody dovolatelem společnosti Setuza má být zřejmé, nelze mu přisvědčit, neboť dovolatel toto konstatování odvolacího soudu vytrhává ze souvislostí, a jak bylo Nejvyšším soudem ve stručnosti shora citováno, odvolací soud jednoznačně popsal, na základě jakých důkazů a okolností případu dospěl ke zjištění o způsobení škody a její výši. Kromě toho v podrobnostech odvolací soud odkázal na své usnesení ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 5 To 51/2012 (srov. str. 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud se proto k námitkám dovolatele znovu a v návaznosti na rozsudky obou nižších soudů zabýval výší způsobené škody. Obviněný Ing. A. V. byl uznán vinným, že v období nejméně od 28. 1. 2002 do 27. 9. 2002 [pozn. odvolací soud, aniž by změnil znění skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu, na str. 3 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že úhrady Setuzy za předmětnou pohledávku ve prospěch společnosti Goldfund byly realizovány v období od 31. 1. 2002 do 23. 8. 2002, nikoliv v době od 28. 1. 2002 do 27. 9. 2002, přičemž toto upřesnění učinil na základě zprávy Setuzy ve spojení s jejími účetními doklady (č. l. 369 a násl., a 383 spisu); uvedené upřesnění mohl odvolací soud i podle Nejvyššího soudu provést, neboť se pohyboval v časovém vymezení skutku ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu – viz zdůvodnění shora] byly na jeho pokyn vykázány úhrady za pohledávku společnosti Goldfund, celkem nejméně 50 000 000 Kč, z toho jednou částka 1 500 000 Kč na účet společnosti Goldfund č. … u Rietumu Bank Riga, v pěti případech bylo osobní předání peněz obviněným deklarováno prohlášeními o převzetí hotovosti, na kterých je padělán podpis P. L., zástupce společnosti, čímž obviněný způsobil škodu společnosti nejméně 50 000 000 Kč. K té části námitek dovolatele, jimiž soudům nižších stupňů vytýkal, že z jejich rozsudků nevyplývá, na základě jakých důkazů byl učiněn závěr o způsobené škodě a její výši, Nejvyšší soud podotýká, že se konkrétně jedná o výpis z účtu společnosti Setuza vedený u COMMERZBANK, pobočka Praha, z nějž se podává, že dne 25. 7. 2002 byl učiněn zahraniční převod částky 1 500 000 Kč ve prospěch účtu společnosti Goldfund č. … (srov. č. l. 332 spisu). Dále se jedná o interní účetní doklady Setuzy č. … ze dne 31. 1. 2002 na 25 000 000 Kč včetně výdajového pokladního dokladu (č. l. 369 – 370 spisu), č. … ze dne 28. 2. 2002 na 10 000 000 Kč včetně výdajového pokladního dokladu (č. l. 371 – 372 spisu), č. … ze dne 15. 3. 2002 na 5 000 000 Kč včetně výdajového pokladního dokladu (č. l. 373 – 374 spisu), č. … ze dne 23. 8. 2002 na 7 500 000 Kč včetně výdajového pokladního dokladu (č. l. 375 – 376 spisu) a č. … ze dne 17. 7. 2002 na 1 000 000 Kč včetně výdajového účetního dokladu (č. l. 377 – 378 spisu). Interní účetní doklady jsou doplňovány prohlášeními P. L. za společnost Goldfund, které tvoří součást nečíslované přílohy č. 5. Prostým součtem shora uvedených finančních částek je zjišťována částka 50 000 000 Kč, tj. minimální výše škody, která je dovolateli kladena za vinu. S ohledem na tyto skutečnosti, které jsou nesporné, je potom bezpředmětné, aby byl prováděn znalecký posudek, který by objektivizoval škodu způsobenou společnosti Setuza, jak navrhoval dovolatel.
K těm námitkám dovolatele, že dokazováním nebyla prokázána existence škody na majetku společnosti Setuza, když podle jejího stanoviska jí jednáním dovolatele žádná škoda nevznikla, a že žádný soud dosud nerozhodl o tom, že by dovolatel měl způsobit společnosti Setuza škodu, Nejvyšší soud zejména odkazuje na závěry odvolacího soudu, které učinil již ve svém rozhodnutí ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 5 To 51/2012. Odvolací soud konkrétně uvedl, že je třeba považovat za chybný závěr spočívající v tom, že uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky od společnosti Goldfund a na ni navazujícím zaplacením sjednané ceny za postoupení nebyla na majetku Setuzy způsobena žádná škoda. Závěr je v příkrém rozporu s tím, že k zániku pohledávky ČSOB vůči Setuze z titulu započtení této pohledávky nedošlo. Mimo jiné to jasně dokládá skutečnost, že společnost Setuza dne 23. 4. 2004 při uzavírání dohody s Českou konsolidační agenturou o uznání závazku a jeho splnění, se svolením k vykonatelnosti (viz notářský zápis ze dne 23. 4. 2004 o dohodě o uznání závazku a jeho splnění se svolením k vykonatelnosti, jehož účastníky byli ČSOB a Setuza na č. l. 1230 a násl. spisu a prohlášení o trvání závazků učiněné mezi ČSOB a Setuzou dne 25. 1. 2002 na č. l. 735 spisu) její započtení označila za neplatné a neúčinné. Finanční prostředky dokonce ve výši 272 985 000 Kč ale reálně vyplaceny byly a nebyly postupitelem nikdy vráceny. Vrchní soud v Praze dále upozornil na to, že tzv. N. pohledávkou se z pohledu její způsobilosti k započtení z podnětu civilních žalob zaobírala řada soudních rozhodnutí a shodně konstatovala její neexistenci s poukazem na neplatnost [pozn. jak odvolací soud rovněž dovodil, jedná se o neplatnost absolutní, neboť podle §37 odst. 2 občanského zákoníku právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný a v důsledku toho měl obviněný možnost neplnit ze smlouvy, kterou měl a mohl označit za neplatnou od počátku (srov. str. 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 5 To 30/2014)] samotné smlouvy mezi IPB a JUDr. V. N. o poskytování právních služeb ze dne 21. 10. 1998 (srovnej rozsudky na č. l. 891, 895, 902, 905 a další). Z hlediska závěru o naplnění objektivní stránky trestného činu nehraje roli to, že tato rozhodnutí byla vydána až po spáchání skutku. Tato skutečnost má dopad pouze na subjektivní stránku činu. Závěr o tom, že předmětná pohledávka JUDr. N. za IPB nikdy nevznikla nepřímo vyplývá také ze znaleckého posudku, který na žádost orgánů činných v trestní věci JUDr. V. N. vypracovala Vysoká škola ekonomická (srovnej č. l. 856 a násl. spisu) a odborného vyjádření, které zpracovala firma Baker a McKenzie, v. o. s., na žádost ČSOB (srovnej č. l. 1215 a násl. spisu), jež srovnávaly projekt snížení portfolia klasifikovaných aktiv vypracovaný JUDr. N. se skutečně realizovaným postupem vyvádění nekvalitních aktiv z majetku IPB a shodně konstatovaly tolik zásadních rozdílů, že nelze hovořit o použití „N. projektu“. Neexistenci vzniku škody nelze dovozovat z prohlášení statutárních orgánů společnosti Setuza, že žádnou škodu v účetnictví neevidují. K závěru o neexistenci škody nelze relevantně dospět ani poukazem na způsob, jakým byl následně vyřešen závazek společnosti Setuza vůči ČSOB poté, co ČSOB svou pohledávku za Setuzou postoupila na Českou konsolidační agenturu, která ji pak postoupila na Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond, jež ji nijak nevymáhal (v podrobnostech srov. str. 8 – 9 odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 5 To 51/2012). S ohledem na závěry, které již ve svém dřívějším rozhodnutí rozvedl Vrchní soud v Praze, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožňuje, má i Nejvyšší soud za jednoznačně prokázanou existenci škody na majetku společnosti Setuza, přičemž s ohledem na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v návaznosti na rozsudek nalézacího soudu, není důvodná ani námitka odvolatele, že se odvolací soud spokojil s pouhým konstatováním, že způsobení škody dovolatelem společnosti Setuza mělo být zřejmé, když tato část věty z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je vytržena ze souvislosti a zejména z návaznosti na jeho další část odůvodnění ve stručnosti shora citovanou (srov. str. 4 rozsudku odvolacího soudu).
K otázce zavinění dovolatel namítal, že u něj nebylo dáno ani ve formě vědomé nedbalosti. Společnost Setuza poskytovala finanční plnění společnosti Goldfund, jakožto postupiteli, na základě smlouvy o postoupení pohledávky, tedy v souladu se zásadou pacta sunt servanda, tedy chybí znak protiprávnosti. Dovolatel byl v inkriminovanou dobu důvodně přesvědčen o platnosti smlouvy o postoupení pohledávky, zejména když v té době nebylo v žádném civilním sporu rozhodnuto o neplatnosti této smlouvy. Oba soudy nižších stupňů při hodnocení zavinění obviněného Ing. A. V. podle dovolání zcela pominuly zásadní důkaz, a to stanovisko Ústavu státu a práva Akademie České republiky ze dne 12. 3. 2002 (č. l. 685 – 706 spisu), ze kterého plyne, že nárok JUDr. N. vůči ČSOB je oprávněný. Dovolatel uvádí, že média v danou dobu informovala o tom, že ČSOB prohrála boj o stamiliony s JUDr. N. (viz článek MF DNES ze dne 6. 4. 2002). Za daných okolností nebylo možné proto po obviněném požadovat, aby dokázal předpovídat, že právní stanovisko Ústavu státu a práva bude posléze překonáno s argumentem, že smlouva o poskytování právních služeb z 12. 11. 1998 mezi IPB a JUDr. N. nemá dostatečně určitě vymezen předmět, proto je tato smlouva neplatná a žádné nároky z ní tedy nemohly JUDr. N. vzniknout. Není bez zajímavosti, že civilní soudy nakonec opřely stanovisko o neplatnosti smlouvy o argument, který ČSOB nikdy v médiích nepoužila (neurčitost projevu vůle). Dovolatel je toho názoru, že za daných okolností u něj nelze dovozovat vědomou nedbalost.
Nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný porušil svou povinnost při správě cizího majetku z hrubé nedbalosti, když i přes stav, kdy zápočet nebyl uznán, bylo zde zcela konkrétně vytyčeno množství překážek, na základě kterých není stav s ČSOB optimálně vyřešen, i přesto obviněný trval na tom, a prakticky činil veškeré nezbytné kroky k tomu, aby byly z majetku Setuzy vypláceny dále částky shora uvedené ve prospěch společnosti Goldfund, čímž Setuzu a její majetek poškodil. Daný závěr jednoznačně vyplývá ze shromážděných důkazů, které tvoří především výpovědi svědků Ing. D. L., Ing. P. F. a Ing. M. S., jež potvrdili, že jednali na přímé pokyny obviněného Ing. V., pokud poukazovali či vypláceli finanční prostředky na úhradu závazku ke společnosti Goldfund. V souladu se svědectvím je i obsah shromážděných listinných důkazů, konkrétně příjmových a výdajových pokladních dokladů, výpisů z bankovních účtů společnosti Setuza, směnek a dále z písemností, jimiž disponoval P. L., údajný představitel společnosti Goldfund. Obviněný tak svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť z vědomé nedbalosti, která současně splňuje předpoklady hrubé nedbalosti ve smyslu trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), poněvadž obviněný věděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že takové porušení nezpůsobí, přičemž přístup obviněného k požadavku náležité opatrnosti tu svědčí o zřejmé bezohlednosti k chráněnému zájmu, jinému způsobil škodu velkého rozsahu, za kteroužto je ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. nutno považovat každou škodu vyšší než 5 000 000 Kč, a to tím, že porušil podle zákona mu uloženou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku (srov. str. 30 – 31 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud doplnil úvahy nalézacího soudu odůvodněním, že za situace, kdy obviněný dává opakovaně pokyn k majetkové dispozici, jejíž riziko ztráty pro spravovaný majetek zná a nevyužívá veškeré dostupné právní prostředky k tomu, aby ji nerealizoval, je závěr o jeho jednání z hrubé nedbalosti zcela na místě, neboť se bez pochyb jedná o hrubé porušení jeho náležité obezřetnosti vůči spravovanému majetku (srov. str. 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud nejprve k posouzení zavinění obviněného Ing. A. V. soudy nižších stupňů konstatuje, že tyto správně postupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která ukládá, aby k posuzování trestnosti činu z hlediska časové působnosti trestních zákonů, pokud jde o nedbalostní trestný čin, u něhož trestní zákoník vyžaduje hrubou nedbalost (skutek, který byl spáchán za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a o němž se rozhoduje již za účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může být posouzen jako trestný čin jen tehdy, když naplňuje zákonné znaky určité skutkové podstaty podle obou těchto zákonů. Jestliže jím měl být spáchán trestný čin, jehož subjektivní stránka vyžaduje zavinění z nedbalosti (§5 tr. zák., §16 tr. zákoníku), přičemž podle trestního zákoníku musí jít o hrubou nedbalost (§16 odst. 2 tr. zákoníku), lze skutek posoudit jako trestný čin jen tehdy, když soud dovodí u obviněného (pachatele) hrubou nedbalost. To platí i tehdy, pokud soud v takovém případě nakonec dospěje k závěru, že při posuzování trestnosti činu z hlediska časové působnosti zákona (§16 odst. 1 tr. zák., §2 odst. 1 tr. zákoníku) není pro pachatele příznivější použití trestního zákoníku (např. z důvodu přísnější sazby trestu odnětí svobody) a že čin je třeba kvalifikovat podle trestního zákona – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1298/2011, publikované pod č. 1435/2011 Souboru tr. rozhodnutí NS, C. H. Beck Praha). Ve smyslu §255a tr. zák. se nedbalostního trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku dopustí ten, kdo z vědomé nedbalosti [§5 písm. a) tr. zák.] jinému způsobí značnou škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku. Podle §221 tr. zákoníku se tohoto trestného činu dopustí ten, kdo z hrubé nedbalosti poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku a tím jinému způsobí značnou škodu. Trestní zákon hrubou nedbalost nijak nedefinoval, daný typ zavinění vázaný na vyšší stupeň intenzity vědomé či nevědomé nedbalosti vůbec neznal. Trestní zákoník ji vymezuje v §16 odst. 2 tak, že trestný čin je spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákoníkem. Jelikož nalézací soud dovodil u obviněného zavinění i ve formě hrubé nedbalosti, posoudil skutek v souladu s výše uvedenou judikaturou podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (srov. str. 25 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Pokud se týká argumentace dovolatele stran jeho zavinění ve formě vědomé nedbalosti, kterou vyžaduje ustanovení§255a odst. 1 tr, zák., Nejvyšší soud považuje za nutné uvést následující. Obsahem předloženého spisového materiálu je stanovisko Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky k posouzení platnosti „Smlouvy o poskytování právních služeb“ (č. l. 686 a násl. spisu), které bylo zpracováno na žádost správce konkursní podstaty obchodní společnosti AL-LEAS, s. r. o., dne 12. 3. 2002. V úvodu tohoto posudku se konstatuje, že v posudku má být zodpovězeno, zda byla platná „Smlouva o poskytování právních služeb“ ze dne 12. 11. 1998, uzavřená mezi advokátní kanceláří Doc. JUDr. Aleš Gerloch, CSc., JUDr. V. N. a partneři a Investiční a poštovní bankou, a. s., a „Smlouva o postoupení pohledávky podle §524 a násl. OZ“ ze dne 27. 6. 2000, uzavřená mezi JUDr. V. N., advokátem, a společností Goldfund. Zpracovatel posudku dovodil, že u předložených smluv jsou splněny všechny podstatné náležitosti a smlouva by měla platit, a to i z hlediska možnosti a dovolenosti jejího předmětu, dostatku formy a toho, že její obsah a účel neodporuje zákonu, neobchází jej a nepříčí se dobrým mravům (srov. č. l. 687 spisu). V posudku se dále uvádí, že v případě sporu by se mandatář měl šanci domáhat s úspěchem řádně sjednané smluvní pokuty ve smyslu ustanovení §544 občanského zákoníku v souvislosti s ustanovením §300 obchodního zákoníku v plně sjednané výši (srov. č. l. 691 spisu). I při znalosti tohoto stanoviska Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, datovaného 12. 3. 2002, je třeba mít na paměti, že dovolateli, obviněnému Ing. A. V., je kladeno za vinu, že již v době od 28. 1. 2002 do 27. 9. 2002 (podle odvolacího soudu v době od 31. 1. 2002 do 23. 8. 2002, tedy zčásti již před tím, než bylo uvedené stanovisko Ústavu státu a práva Akademie věd ČR vypracováno) byly na jeho pokyn vykázány úhrady za pohledávku společnosti Goldfund v souhrnné výši nejméně 50 000 000 Kč. Současně je třeba opětovně podtrhnout, že dovolatel takto jednal i přesto, že ačkoliv statutární zástupci Setuzy provedli jednostranný zápočet vzájemných pohledávek (č. l. 743 spisu), který pro neexistenci závazku vůči Goldfund společnost ČSOB neuznala, přičemž obratem o této skutečnosti dne 28. 1. 2002 vyrozuměla Setuzu (srov. č. l. 742 spisu), dovolatel přesto sám rozhodl o zaplacení 50 000 000 Kč, tedy poté, co od ČSOB obdržel zmíněné písemné vyjádření, které zpochybňovalo správnost závěrů i uvedeného pozdějšího stanoviska Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky, přičemž nelze přehlédnout, že od tohoto stanoviska se později odchýlily i civilní soudy ve svých pravomocných rozhodnutích [např. Okresní soud v Náchodě ve svém rozsudku ze dne 13. 2. 2004, sp. zn. 10 C 60/2003 uvedl, že v důsledku neunesení důkazního břemene žalobcem má za to, že smlouva o poskytování právních služeb z 12. 11. 1998 byla skutečně uzavřena, avšak pro nedostatek určitosti projevu vůle je tato smlouva neplatná (srov. č. l. 926 a násl. spisu), Okresní soud v Klatovech ve svém rozsudku ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 7 C 113/2002, uvedl, že smlouvu nemohl uzavřít subjekt sdružení advokátů, neboť nemá právní subjektivitu; smlouva tudíž nebyla platně uzavřena, JUDr. N. nemohl platně vzniknout nárok na smluvní pokutu, a proto i další smlouvy o postoupení pohledávky na tuto smlouvu navazující nelze považovat za platné (srov. č. l. 895 a násl. spisu), Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 47 Cm 46/2000, uvedl, že smlouva o poskytování právních služeb z 12. 11. 1998 není platnou smlouvou mandátní ani platnou smlouvou inominátní z důvodu neurčitosti předmětu právních služeb, které měl JUDr. N. bance poskytnout, protože neobsahuje, jaké konkrétní pohledávky banky, v jaké výši, v jakém časovém údobí v návaznosti na jednotlivé klasifikované pohledávky, prostřednictvím jakých konkrétních subjektů měla být klasifikována aktiva, tj. pohledávky banky sekuritizovány; ve smlouvě je vše jen v obecné poloze, smlouva je v rozporu se zákonem o bankách. tj. nemohl vzniknout nárok JUDr. N. na zaplacení; žalobě v předmětné věci nebylo vyhověno z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobce (srov. č. l. 941 a násl. spisu)]. Navíc obviněného Ing. A. V. jako zkušeného manažera [podle pracovního hodnocení poskytnutého společností Setuza obviněný Ing. V. nastoupil do funkce finančního ředitele dne 1. 1. 2001, zastávanou funkci zvládal bez větších problémů (srov. č. l. 1404 spisu)] měla vést k náležité opatrnosti i sama výše částky vztahující se k tzv. N. pohledávce, jakož i okolnosti jejího vzniku, kdy dne 12. 11. 1998 uzavřel JUDr. V. N. s IPB smlouvu o poskytování právních služeb (č. l. 260 a násl. spisu), přičemž předmětem uzavřené smlouvy bylo mimo jiné poskytování právních služeb při realizaci snížení portfolia klasifikovaných aktiv českých bank s možností využití pro všechny průmyslové a finanční instituce (sekuritizace) a využití know-how JUDr. V. N., jak je výslovně definováno v uzavřené smlouvě, při sekuritizaci na základě jeho výslovného písemného souhlasu a zmocnění. Banka však použila know-how JUDr. V. N., podle jeho tvrzení, bez souhlasu a bez vědomí JUDr. V. N. v celkovém objemu 54 828 020 550 Kč, přičemž JUDr. V. N. tak vznikl podle čl. VII odst. 1 smlouvy o poskytování právních služeb nárok na smluvní pokutu ve výši 5 482 802 055 Kč (srov. č. l. 266 a násl, spisu, zejména č. l. 268 spisu). Tyto okolnosti měly obviněnému Ing. A. V. signalizovat, a to i přes pozdější právní analýzy, které se zabývají formální platností smlouvy [Ústav státu a práva Akademie věd České republiky poskytl Ing. V. expertízu profesorky dr. Marty Knappové, DrSc., která v závěru konstatovala, že neshledává konkrétní normu kogentního práva, která by byla smlouvou (v expertíze specifikované jako „Smlouva o poskytování právních služeb ze dne 12. 11. 1998, kterou uzavřel JUDr. V. N., advokát advokátní kanceláře doc. JUDr. Aleš Gerloch, JUDr. V. N. a partneři, s IPB, a. s.) porušena, neshledává tudíž důvod neplatnosti této smlouvy, nic v této smlouvě nebrání tomu, aby pohledávky z ní vzešlé, byly postoupeny třetí osobě (srov. č. l. 1900 – 1904 spisu)], že majetek společnosti Setuza může být v případě odkoupení předmětné pohledávky a zejména jejího plnění přes uvedené signály významně ohrožen. Na tom nemůže ničeho změnit ani článek MF DNES ze dne 6. 4. 2002 (č. l. 2154 spisu), kterého se obviněný Ing. A. V. ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž dovolává. Kromě toho závěr o tom, že předmětná pohledávka JUDr. N. za IPB nikdy nevznikla, nepřímo vyplývá také ze znaleckého posudku, který na žádost orgánů činných v trestní věci JUDr. V. N. vypracovala Vysoká škola ekonomická (č. l. 856 a násl. spisu) a odborného vyjádření, které zpracovala společnost Baker a McKenzie na žádost ČSOB (č. l. 1215 a násl.), které srovnávaly projekt snížení portfolia klasifikovaných aktiv vypracovaný N. se skutečně realizovaným postupem vyvádění nekvalitních aktiv z majetku IPB a shodně konstatovaly tolik zásadních rozdílů, že nelze hovořit o použití „N. projektu“], Podle Nejvyššího soudu tedy není žádných pochyb, že obviněný Ing. A. V. svým jednáním, kdy opakovaně přes uvedené významné skutečnosti zpochybňující platnost předmětné pohledávky dával pokyny k finančně objemným majetkovým dispozicím, a to při vědomosti rizika pro majetek, který měl spravovat s péčí řádného hospodáře, hrubě porušil zájmy Setuzy, a proto je zcela na místě závěr o jednání nejen z hrubé nedbalosti, ale i z nedbalosti vědomé, neboť vzhledem ke zmíněné zprávě ČSOB, která závazek vůči společnosti Goldfund neuznala, věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [srov. §5 písm. a) tr. zák.]. Právě s ohledem na uvedené stanovisko Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky a předcházející postup obviněných, což bylo předmětem původního bodu I. obžaloby, kterým nebyli obviněný Ing. A. V. a jeho spoluobvinění Mgr. P. Č., Ing. R. M. a Ing. S. S. uznání vinnými, zjevně nebyl obviněný Ing. A. V. odsouzen pro přísnější trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1, odst. 3 tr. zák., neboť by jinak bylo možno dovodit u něj zavinění ve formě srozumění ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. (srov. závěry Vrchního soudu v Praze na str. 9 a násl. v usnesení ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 5 To 51/2012). Vzhledem k těmto závěrům ani námitky obviněného Ing. A. V. směřující k zavinění ve formě vědomé nedbalosti neshledal Nejvyšší soud důvodnými.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Ing. A. V. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 7. 2015
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
předseda senátu