ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.3.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 3/2015-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2015 o dovolání obviněného P. N. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 13 To 284/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 209/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 2 T 209/2013 (dále jen „rozsudek nalézacího soudu“), byl obviněný P. N. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), jehož se měl dopustit tím, že
dne 31. 7. 2013 kolem 17.15 hodin v Ch. , ulici P. K. , v blízkosti domu čp. ..., poté co krátce před tím měl slovní rozepři s P. S. , bytem Ch. , P. , nasedl jako řidič a nastartoval své nákladní auto zn. Praga V3S reg. zn. ...... (dále jen „nákladní automobil“) a záměrně s ním dvakrát narazil do tam zaparkovaného osobního automobilu zn. Škoda Fabia, reg. zn. ..... (dále jen „osobní automobil“), a tím způsobil na vozidle poškození levých předních dveří, a to promáčklinu oplechování o rozměru 40 x 20 cm, poškrábání laku a vyhnutí ochranné plastové lišty dveří, dále poškození levých zadních dveří, a to promáčknutí oplechování o rozměru 70 x 50 cm, v jehož středu došlo k proražení oplechování o rozměru 7 x 1 cm, poškození laku na těchto dveřích, dále poškození levého zadního blatníku, a to poškrábáním laku a promáčklinou v oplechování o rozměru 7 x 7 cm, dále zničení levého zadního světla a dále poškození předního nárazníku, a to poškozením laku na dvou místech o délce 19 cm a 12 cm, čímž T. S. , bytem B. (dále jen „poškozená“), způsobil škodu v celkové výši 28 700 Kč.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §228 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k samostatnému peněžitému trestu ve 120 denních sazbách, přičemž výše denní sazby byla určena částkou 160 Kč, tedy celková výše peněžitého trestu činí 19 200 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku byla obviněnému stanovena splatnost peněžitého trestu ve čtyřech měsíčních splátkách po 4 800 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž rozsudek nalézacího soudu nabyl právní moci. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výši čtyř (4) měsíců.
Podle §228 odst. 1 trestního řádu (zák. č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. ř.“) bylo obviněnému zároveň uloženo, aby zaplatil poškozené T. S. na náhradě škody částku 28 700 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, který jako soud odvolací projednal ve veřejném zasedání odvolání obviněného, rozhodl usnesením ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 13 To 284/2014 (dále jen „usnesení odvolacího soudu“), tak, že podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu, ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu, podal obviněný P. N. prostřednictvím obhájkyně JUDr. Jarmily Černé dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž považuje za nesprávné výroky o vině, o trestu i o náhradě škody uvedené v rozsudku nalézacího soudu a rovněž považuje za nesprávné zamítnutí svého odvolání soudem odvolacím.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve setrval na svém tvrzení uváděném v průběhu celého trestního řízení, a to, že do osobního automobilu poškozené nenajel úmyslně, náraz do tohoto vozidla byl způsoben jednáním S. , kteří obviněného při řízení jeho nákladního automobilu napadli, a znemožnili mu tak nákladní automobil bezpečně ovládat. K této své námitce dovolatel nakonec doplnil, že pokud si lze podle názoru soudů nižších stupňů těžko představit možnost, že by obviněný nezastavil vozidlo, kdy sám chtěl, odkazuje na stranu 17 znaleckého posudku objasňující jízdu na volnoběh. Obviněný rovněž tvrdí, že znaleckým posudkem byl vyvrácen jeho úmysl do osobního automobilu najet. Podle dovolatele tím, že k poškození cizí věci došlo v důsledku jednání S. , není naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci.
Obviněný ve svém dovolání dále poukazuje na to, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami týkajícími se provedeného dokazování, kdy mimo jiné uvádí, že svědecké výpovědi R. N. a T. V. nelze označit za nevěrohodné jen s odkazem na blízký vztah k obviněnému a domněnku, že způsob obhajoby s ním zřejmě diskutovali. Obviněný je toho názoru, že i výpovědi svědků P. S. st. a P. S. ml. by musely být hodnoceny s ohledem na blízký vztah těchto svědků s poškozenou, a tím pádem by ve světle výše uvedeného musely být rovněž hodnoceny jako nevěrohodné. Obviněný dále uvádí, že výpovědi svědků R. N. a T. V. jsou podpořeny závěry znaleckého posudku č. 501-05-14 zpracovaného Ing. Lubošem Přibylem (dále jen „znalecký posudek“).
Dovolatel rovněž vytýká soudům nižších stupňů, že považují za věrohodné výpovědi svědkyň K. Š. a M. Š. , konkrétně jejich tvrzení, že se dovolatel rozjel proti osobnímu automobilu s úmyslem poškodit jej, přitom svědkyně nemohly rozpoznat úmysl obviněného, navíc z místa, kde se nacházely, nemohly přes nákladní automobil na místo incidentu řádně vidět. Nadto ještě podotýká, že výpověď těchto svědkyň je také vyvrácena znaleckým posudkem, ze kterého podle dovolatele vyplývá, že se tento „nemohl proti osobnímu automobilu poškozené rozjet, neboť rychlost 20 – 30 km/hod se v daném místě jeví jako nepřijatelně vysoká, fakticky technicky nepřijatelná“. Znalecký posudek podle dovolatele rovněž vyvrací výpověď svědkyně Š. , když tato uvádí, že nákladní automobil narazil nejprve do přední části osobního automobilu, naopak ze znaleckého posudku plyne, že náraz byl do zadní části vozu, přičemž tento závěr je podpořen i policejními fotografiemi pořízenými na místě incidentu, na kterých je patrné poškození levého zadního světla. Soudy se rozporem mezi tvrzením svědkyň a závěry znaleckého posudku nezabývaly, k závěrům znaleckého posudku nepřihlédly. K podpoření své námitky o nevěrohodnosti výpovědí uvedených svědkyň dovolatel nakonec poukazuje na jednotlivé rozpory v těchto výpovědích, když konkrétně uvádí, že svědkyně Š. vypověděla, že oba S. v době incidentu seděli blízko u břehu na stoličkách a byli venku z auta, což je v rozporu s tvrzením samotných S. , kdy S. st. měl sedět v autě. Další rozpor, na který dovolatel poukazuje, spočívá v tom, že podle tvrzení svědkyně Š. chtěl obviněný osobní automobil shodit do vody, přičemž v přípravném řízení tuto skutečnost neuvedla. Rovněž její tvrzení o tom, že svědkyně Š. seděla zády k incidentu, a tudíž ho nemohla vidět, nechaly soudy bez povšimnutí. Nevěrohodnost výpovědi svědkyně Š. týkající se toho, že incident sledovala od začátku, podporuje obviněný rovněž tvrzením, že z místa, kde seděla, nemohla vidět, že nákladní automobil narazil do přední části osobního automobilu. Svědkyně Š. a Š. nesledovaly celý incident od počátku, proto nemohly samy posoudit s náležitým přehledem průběh události. Dovolatel je toho názoru, že tyto svědkyně přejaly svá tvrzení obsažená ve svých výpovědích od S. Podle dovolatele soudy nižších stupňů rozpory ve výpovědích svědkyň řádně nezhodnotily.
K hodnocení důkazů dovolatel ještě uvádí, že soudy nižších stupňů sice přihlédly k přestupkovému jednání obviněného z roku 2010, a udělaly si tak úsudek o jeho povaze, ponechaly však bez povšimnutí, že S. st. měl v krvi vysokou hladinu alkoholu, jeho reakce byly nepřiměřené a za své chování k obviněnému dostal v předmětném dni pokutu od Policie ČR.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudem v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích dne 2. 9. 2014, č. j. 13 To 284/2014-167, jakož i rozsudek Okresního soudu v Chrudimi dne 8. 4. 2014, č. j. 2 T 209/2013-142, a současně přikázal Okresnímu soudu v Chrudimi věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného P. N. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., uvedl, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a nebude se k dovolání vyjadřovat, současně sdělil, že výslovně souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný P. N. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Vzhledem k tomu, že právní námitka dovolatele souvisí se zjištěným skutkovým stavem, zabýval se Nejvyšší soud ve stručnosti právě z uvedených hledisek skutkovými námitkami obviněného P. N. vztahujícími se k tvrzenému extrémnímu nesouladu zjištěného skutkového stavu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší soud proto pokládá za vhodné vyjádřit se i k dovolacím námitkám týkajícím se provedeného dokazování, zejména pak namítaným svědeckým výpovědím, neboť v daném případě lze především na jejich základě dospět k závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu.
Obviněný P. N. ve svém mimořádném opravném prostředku uvádí, že výpovědi svědků R. N. a T. V. nelze označit za nevěrohodné pouze s odkazem na blízký vztah k obviněnému (svědkyně N. je manželkou obviněného a svědek V. je kamarádem jeho syna, jejich rodiny se stýkají a jezdí na společné dovolené) tak, jak měly učinit soudy nižších stupňů, výpovědi těchto svědků mají navíc podporovat i závěry znaleckého posudku. Ve stejném světle by tak bylo nutné pohlížet na výpovědi svědků P. S. st. a P. S. ml., když se soud prvního stupně podle obviněného nezabýval hodnocením výpovědí svědků S. a jejich příbuzenského vztahu.
K výpovědi svědků N. a V. soud prvního stupně uvádí, že vyznívaly až strojově shodně s obhajobou obviněného, a to ve všech podstatných bodech již ve své spontánní části. Tito svědci byli podle názoru soudu prvního stupně vystaveni opakování tvrzení obviněného, když se jedná o osoby z jeho okolí a je pravděpodobné, že tato záležitost byla opakovaně v rodině probírána, navíc k obviněnému mají blízký vztah a nepochybují o něm, jeho tvrzení tak převzali za objektivní. Nalézací soud se ve svém rozsudku hodnocením výpovědí svědků S. výslovně nezabývá, rovněž se nezabývá tvrzeným souladem výpovědí svědků N. a V. se závěry znaleckého posudku. Odvolací soud ve svém usnesení situaci zhodnotil tak, že nalézací soud měl k dispozici dvě skupiny důkazů, kdy jedna skupina svědků podporovala verzi obviněného (výpovědi svědkyně R. N. a svědka T. V. ) a druhá verzi obžaloby (výpovědi svědků S. , K. Š. a M. Š. ). Odvolací soud k tomu uvedl, že pokud soud prvního stupně vyhodnotil výpovědi svědků, které podporují verzi obžaloby, jako věrohodnější, je odvolací soud podle konstantní judikatury zásadně vázán hodnocením důkazů provedeným soudem nalézacím. Do tohoto hodnocení by mohl zasáhnout pouze v případě, že by vybočovalo ze zásad formální logiky, bylo by neúplné, nebo nebralo na zřetel podstatné skutečnosti významné pro stanovení skutkových zjištění, takové zásadní pochybení však odvolací soud neshledal.
S námitkou dovolatele týkající se toho, že výpovědi svědků N. a V. nelze označit za nevěrohodné jen s odkazem na blízký vztah k obviněnému, Nejvyšší soud souhlasí, neboť k příbuzenskému (nebo jinému obdobnému blízkému) poměru svědka k obviněnému je třeba přihlédnout jako k jedné z okolností při hodnocení věrohodnosti svědecké výpovědi, z této okolnosti však nelze bez uvážení ostatních okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., učinit závěr o věrohodnosti svědka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 1983, sp. zn. 5 Tz 14/1983, publikovaný pod č. 20/1984 Sb. rozh. tr.). Z rozsudku nalézacího soudu je však patrno, že tento soud nedospívá k závěru o nevěrohodnosti výpovědí svědků N. a V. pouze na základě jejich blízkého vztahu k obviněnému. Vedle této skutečnosti hodnotil soud prvního stupně celkové vyznění výpovědí těchto svědků („…vyznívaly až strojově shodně s obhajobou obviněného…“), a proto i vzhledem k totožnosti výpovědí a blízkému vztahu svědků k obviněnému, dospěl k závěru, že tito svědci převzali tvrzení obviněného za objektivní, když událost byla zřejmě v rodině opakovaně probírána (srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu). Výpovědi těchto svědků tak nepůsobí na nalézací soud věrohodně právě s ohledem na svou strojovou, nepřirozeně působící, shodnost s obhajobou obviněného. Jak již bylo uvedeno výše, hodnocení důkazů přísluší soudu prvního stupně, z rozsudku nalézacího soudu je patrno, proč nerozhodl v souladu se závěry vyplývajícími ze svědeckých výpovědí svědků N. a V. , rovněž postupu odvolacího soudu není při hodnocení této námitky co vytknout. Dovolatel uvádí, že nalézací soud měl hodnotit rovněž výpověď svědků S. s ohledem na jejich příbuzenský vztah. K tomu je třeba uvést, že nalézací soud skutečně nepostupoval důsledně, když ve svém rozsudku neuvedl, že vzal v úvahu příbuzenský vztah svědků S. a poškozené. Z rozsudku nalézacího soudu je však patrné, že k těmto svědeckým výpovědím přihlížel, ale k závěru o vině obviněného dospívá především na základě výpovědí ve věci nezainteresovaných svědkyň Š. a Š. , když uvádí, že obviněný je usvědčován zejména výpovědí zcela nezávislých a náhodných svědkyň (srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu). Výpovědi dvou skupin svědků s vazbou na obviněného a na poškozenou pak právě s ohledem na tyto vazby nevyhodnocuje jako stěžejní důkazy. K hodnocení výpovědí svědků N. a V. dovolatel také uvádí, že jsou podpořeny závěry znaleckého posudku. K tomu však již nalézací soud uvedl, že znalecký posudek se otázkou zásahu do řízení obviněného ze strany S. nijak nezabývá, z toho tedy vyplývá, že se nalézací soud vztahem závěrů znaleckého posudku a výpovědí svědků zabýval a vyvodil z něj potřebné skutkové závěry, které (přes absenci možného podrobnějšího rozebrání těchto závěrů v rozhodnutích soudů obou stupňů) podle názoru Nejvyššího soudu i přes uvedené nedostatky ani zdaleka nedosahují onoho výše uvedeného extrémního nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, pro který by byl na místě zásah Nejvyššího soudu do hodnocení těchto důkazů, a to zejména s přihlédnutím k hodnocení svědeckých výpovědí M. Š. a K. Š.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dále rozporuje věrohodnost svědkyň Š. a Š. , když poukazuje na to, že svědkyně nemohly rozpoznat, zda obviněný poškodil osobní automobil úmyslně, že z místa, kde se v době incidentu nacházely, nemohly přes nákladní automobil na místo incidentu vidět, přičemž poukazuje i na to, že znalecký posudek znázorňuje průběh střetu vozidel a jejich polohu před střetem odlišně, než jak popsaly, a zejména zakreslily, svědkyně Š. a Š. , a nakonec opětovně argumentuje rozporem výpovědí těchto svědkyň se znaleckým posudkem, neboť konkrétně znalecký posudek uvádí, že rychlost 20 – 30 km/h se jeví jako nepřiměřeně vysoká, což má vyvracet tvrzení uvedených svědkyň, že se obviněný proti osobnímu automobilu rozjel úmyslně. Dále pak měl podle znaleckého posudku nákladní automobil narazit do zadní části osobního automobilu, což vyvrací tvrzení svědkyně Š. , že náraz byl do přední části poškozené věci. Tuto svou námitku podporuje dovolatel ještě uvedením konkrétních rozporů ve výpovědích svědkyň Š. a Š. , když uvádí, že výpověď svědkyně Š. o tom, že v době nárazu seděli oba S. na stoličkách u řeky, je v rozporu s tvrzením samotných S. , podle kterého měl sedět S. st. v této době v osobním automobilu, dále svědkyně Š. vypověděla, že chtěl obviněný osobní vozidlo shodit do řeky, když toto však v přípravném řízení neuvádí. Dovolatel poukazuje rovněž na skutečnost, že svědkyně Š. měla sedět k incidentu zády, proto jej nemohla vidět, což podporuje tvrzením samotné Š. , že „jeden pán seděl v autě, což nemohu dokázat“. V neposlední řadě uvádí, že svědkyně Š. vypověděla, že nákladní automobil svým čelem narazil do přední části automobilu osobního, když však z místa, kde seděla, nemohla na tento náraz vidět, z čehož dovolatel dovozuje, že nemohla událost jednoznačně vidět, jak tvrdí.
Nalézací soud k výpovědi těchto svědkyň uvádí, že přes svůj nízký věk a zjevný stres, který v jednací síni prožívaly, velmi přesvědčivě vypovídaly a stály si za svým svědectvím. K tomu nalézací soud doplňuje, že neměly žádný zájem na výsledku řízení, nebyly nikým ovlivňovány a nebyly v kontaktu se S. ode dne události, o které svědčily. Nalézací soud rovněž hodnotí provedení náčrtků svědkyň Š. a Š. , tyto jsou vyhotoveny v souladu s jejich schopností orientace a reprodukce shlédnutého děje, nejsou přesně shodné a nikterak jejich výpovědi nevyvrací. Soud prvního stupně také uvádí, že výpověď svědkyně Š. je v rozporu s výpovědí svědků S. v tom bodě, kde se měli tito nacházet v době, kdy došlo k nárazu nákladního automobilu do osobního. Dále nalézací soud uvádí, že výpovědi těchto svědkyň nejsou vyvráceny ani znaleckým posudkem, který se otázkou případného zásahu do řízení obžalovaného ze strany S. nijak nezabývá. Krajský soud ve svém usnesení nesdílí argumentaci obviněného, který rovněž v podaném odvolání uplatnil námitku nevěrohodnosti svědkyň Š. a Š. Odvolací soud k tomu upozorňuje na skutečnost, že svědkyně K. Š. vypověděla, že „po druhém nárazu (auta obviněného do Fabie) ti rybáři šli za obžalovaným, aby ho vyndali z auta. Auto narazilo do Fabie asi dvakrát“. Svědkyně M. Š. při hlavním líčení uvedla na dotaz státní zástupkyně, zda „ten náraz nebo to tlačení do té Fabie, tak jste si myslela, že je to naschvál, nebo že je auto nějak porouchané“ odpověděla: „naschvál“. Odvolací soud se dále zabývá hodnocením věrohodnosti výpovědi svědkyně Š. , když uvádí, že popsala při hlavním líčení celý incident konzistentně, a to i přesto, že její výslech byl prováděn zřejmě v poněkud hektické atmosféře (v protokolu o hlavním líčení je uvedeno, že „samosoudce konstatuje, že obhájkyně svědkyni ovlivňuje“.) Nad to odvolací soud uvádí, že v průběhu celého trestního řízení nebyla prokázána žádná skutečnost, která by svědčila pro závěr tvrzený obžalovaným, že by svědkyně proti němu záměrně křivě vypovídaly. Podle názoru krajského soudu ani obsah znaleckého posudku tak, jak jej v napadeném rozsudku popsal okresní soud, vinu obžalovaného nevyvrací.
Nejvyšší soud k námitce o nevěrohodnosti výpovědí svědkyň Š. a Š. uvádí, že podanými námitkami se již zabýval soud odvolací a neshledal je relevantními. Dovolací soud k námitce obviněného týkající se toho, že svědkyně nemohly rozpoznat jeho úmysl, doplňuje, že svědkyně tento úmysl objektivně rozpoznat skutečně nemohly, bezesporu však svědkyně mohou vypovídat, jak na ně situace subjektivně působila. Je ostatně podstatou výpovědi svědka (na rozdíl například od znaleckého posudku), že je jako důkazní prostředek ovlivněna osobou svědka, jedná se o jeho subjektivní výpověď, která nemůže být oproštěna od prvků jeho vlastního úsudku a projevů svědkova mínění o vnímaných skutečnostech, byť toto je třeba při hodnocení svědecké výpovědi jinak rozlišovat. Svědkyně Š. a Š. tedy vypovídaly, jak na ně celá situace působila, přitom nic nenasvědčuje tomu, že by soudy nižších stupňů tyto důkazy vykládaly jinak a že by nedokázaly uvedené objektivní pozorování od úsudků svědkyň odlišit a na základě toho učinit odpovídající skutkové a na ně navazující právní závěry, přičemž hodnotily i v tomto směru tyto svědecké výpovědi v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. K argumentu dovolatele týkajícímu se toho, že svědkyně Š. a Š. nemohly z místa, kde se v rozhodné době nacházely, na místo incidentu řádně vidět, je třeba podotknout, že obě svědkyně nezávisle na sobě vypověděly, že nákladní automobil sledovaly nejpozději od okamžiku, kdy zacouval k nim (viz protokol o hlavním líčení, č. l. 96, 97 spisu), měly tedy přehled o průběhu incidentu, zároveň svědkyně Š. výslovně uvádí, že poté, co se nákladní automobil rozjel od nich směrem dopředu, nebránil jim ve výhledu na osobní automobil, ale pouze ve výhledu na S. (srov. č. l. 96 spisu). Dále dovolatel uvádí, že stanovení nepřiměřeně vysoké rychlosti, kterou se měl nákladní automobil pohybovat, v znaleckém posudku vyvrací tvrzení svědkyň o tom, že do osobního automobilu se rozjel úmyslně. K tomu je třeba podotknout, že znalecký posudek se úmyslem obviněného poškodit osobní automobil nezabývá, stanovení rychlosti, která se jeví v daném případě jako nepřiměřeně vysoká, nikterak úmysl obviněného narazit do osobního automobilu nevyvrací, tato námitka postrádá logiku, když je zřejmé, že k rozjetí nákladního automobilu postačí i menší rychlost. Dovolatel dále uvádí, že znalecký posudek znázorňuje průběh střetu vozidel a jejich polohu před samotným střetem odlišně, než jak ji popsaly a zakreslily svědkyně Š. a Š. K tomu je třeba uvést, že znalecký posudek uvádí pravděpodobnou polohu automobilů před začátkem nehodového děje (k tomu srov. č. l. 124 spisu), tedy před okamžikem, než došlo k prvnímu nárazu do osobního automobilu. Z grafického znázornění pravděpodobné polohy nákladního automobilu před prvním nárazem (č. l. 17 znaleckého posudku) je patrno, že pokud by jel nákladní automobil rovně a nijak složitě nemanévroval, musel by sedící svědkyně objet z druhé strany, než jak tyto uvedly. Z výpovědi svědkyně Š. však vyplývá, že nákladní automobil před prvním nárazem na uvedeném místě „popojížděl“ (srov. č. l. 96 spisu). Z nákresů svědkyň je naopak patrné i to, jak nákladní automobil vycouval, nezabývají se tedy pouze polohou automobilů před samotným nárazem, ale i couváním nákladního automobilu od garáží ke svědkyním a následným rozjetím směrem k osobnímu automobilu. Nákresy jsou přitom jednoduššího charakteru, což odpovídá onomu výše uvedenému laickému pohledu na problematiku. Znalecký posudek v daném bodě výpověď svědkyně Š. podporuje lépe, než její nákres, ve kterém ono popojíždění nikterak znázorněno není. I s ohledem na skutečnost, že ze znaleckého posudku plyne pravděpodobná poloha vozidel před začátkem nehodového děje, nikoliv poloha najisto stanovená, nelze tvrdit, že by výpověď svědkyň vyvracel. Nejvyšší soud se dále zabýval odvolatelem tvrzenými rozpory ve výpovědích svědkyň Š. a Š. , když nejprve zkoumal výpověď svědkyně Š. ohledně toho, že S. seděli v době nárazu oba na stoličkách u řeky. K tomuto je třeba podotknout, že soud prvního stupně ve svém rozsudku na tento rozpor sám poukázal (srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu), z čehož vyplývá, že tuto skutečnost vzal nalézací soud při hodnocení důkazů v úvahu, přestože se k ní dále explicitně v rozsudku nevyjadřuje. Z toho je patrné, že nalézací soud tuto odlišnost nehodnotil jako zásadní. Nejvyšší soud je toho názoru, že drobné odlišnosti ve výpovědích svědků jsou důsledkem rozdílného vnímání skutečnosti jednotlivými osobami, když zkrátka každému připadá z hlediska před ním probíhajícího děje důležité něco jiného, což je navíc ovlivněno i rychlostí a složitostí probíhajícího děje, místem odkud je děj pozorován a subjektivními vlastnostmi pozorovatele, jimiž je ovlivněno, jak vlastní pozorování, tak zapamatování i pozdější reprodukce vnímaného děje. Z toho vyplývá, že je obvyklé, že různí svědci vnímají a zapamatují si určité skutečnosti pozorovaného děje částečně rozdílně, z čehož pak vyplývají i konkrétní rozpory ve svědeckých výpovědích. Při provádění důkazu výslechem svědka a při hodnocení výpovědi svědka učiněné u hlavního líčení je třeba ke všem těmto zmíněným skutečnostem přihlédnout, stejně jako k tomu, že od události, o níž konkrétní svědek vypovídal, zpravidla uplynula určitá doba, což má nepochybně vedle jeho schopností pozorovacích, také podstatný vliv na svědkem uváděné jednotlivé skutečnosti. Rovněž další tvrzený rozpor mezi znaleckým posudkem a výpovědí svědkyně M. Š. ohledně místa prvního nárazu je podle názoru Nejvyššího soudu méně důležitý, a to zejména s ohledem na skutečnost, že z hlediska celkového průběhu pozorovaného děje a hodnocení věrohodnosti a pravdivosti této svědecké výpovědi a to i ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazům se nejedná o natolik podstatnou skutečnost, která by mohla sama o sobě zvrátit jinak náležité a logické zhodnocení všech rozhodných skutečností skutkového děje, který je obviněnému P. N. kladen za vinu. K tomu, že svědkyně K. Š. vypověděla, že obviněný do nákladního automobilu narazil úmyslně, když tuto skutečnost v přípravném řízení neuváděla, je třeba uvést, že při hlavním líčení se v tomto směru vyjádřila až k otázce samosoudce (srov. č. l. 96 spisu), přičemž v přípravném řízení jí tuto otázku zřejmě nepoložili. Předtím svědkyně uvedla, že osobní automobil obviněný „chtěl asi shodit do řeky“ (č. l. 95 spisu), čímž však vypověděla, jak na ni situace působila, což je nepochybně hodnotící soud ze strany svědkyně a takto je třeba k němu podle názoru Nejvyššího soudu i přistupovat (viz výše). Rovněž argument týkající se toho, že svědkyně Š. neměla incident vidět, když k němu měla sedět zády, je rovněž třeba považovat za nedůvodný, neboť jej vyvrací samotná K. Š. , která vypověděla, že se k nákladnímu vozidlu otočila hned poté, co toto vyjelo z garáže a od té doby ho sledovala. Děj následně popisuje ve shodě s ostatními, včetně obviněného, když uvádí, že nákladní auto couvalo směrem k svědkyním, pak začalo najíždět zpátky (srov. č. l. 97 spisového materiálu), není tedy důvod zpochybňovat výpověď svědkyně Š. v tom bodě, že nákladní automobil, a tedy následně celý incident, sledovala. Nakonec k tvrzení o tom, že svědkyně Š. nemohla událost jednoznačně vidět, neboť z místa kde seděla, nemohla sledovat, jak nákladní automobil narazil čelem do automobilu osobního, je třeba uvést, že postrádá argumentační hodnotu, když je zcela zřejmé, že pokud svědkyně sledovaly nákladní automobil ze zadu a viděly, jak se blíží k automobilu osobnímu, který od nich byl vzdálen dál, a popisují přitom náraz, nemohlo k tomuto nárazu dojít jinou částí nákladního automobilu, než jak popisuje svědkyně Š. „čelem“ (srov. č. l. 96 spisu), tedy přední částí nákladního automobilu. K relevanci námitky ohledně části osobního automobilu, do kterého nákladní automobil najel, tedy zda se první náraz odehrál do předních, či zadních dveří osobního automobilu, se Nejvyšší soud vyjadřoval již výše. Nejvyšší soud k námitce o nevěrohodnosti svědkyň Š. a Š. proto z těchto důvodů uzavírá, že jí nelze přisvědčit. Dále považuje Nejvyšší soud k výše uvedenému zdůraznit, že soudy obou stupňů se hodnocením výpovědí uvedených svědkyň dostatečně zabývaly, jejich hodnocení těchto výpovědí jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy je logické a nevykazuje takových vad, které by je podstatným způsobem zpochybňovaly. Oba soudy nižších stupňů přihlédly k nízkému věku svědkyň a dospěly k přesvědčivému závěru, že svědkyně nebyly ve věci ovlivňovány, přičemž logicky vysvětlily, proč jejich výpovědi považují za věrohodné. Zváží-li se z těchto hledisek hodnocení důkazů provedené oběma soudy, pak v dovolání zmíněné rozpory nemohou zpochybnit jejich správné závěry při hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud se tedy neztotožňuje ani s námitkou dovolatele, že soudy obou nižších stupňů při hodnocení výpovědí zmíněných svědkyň své závěry neodůvodnily, byť jejich hodnocení mohlo být podrobnější.
K námitce obviněného týkající se absence hodnocení skutečnosti, že S. st. měl v době incidentu v krvi vysokou hladinu alkoholu a že za jeho chování vůči obviněnému téhož dne mu byla uložena pokuta od Policie ČR, a současného hodnocení dřívějšího přestupkového jednání obviněného je třeba uvést, že nalézací soud k druhé zmiňované skutečnosti skutečně přihlíží, když z výše tehdy uložené pokuty usuzuje, že se nejednalo o závažný přestupek, ze samotného přestupkového jednání obviněného, jehož předmětem bylo fyzické napadení jiné osoby, však nalézací soud dovozuje, že obviněný již v minulosti jednal impulzivně a má jistou tendenci brát spravedlnost do svých rukou. Odvolací soud tento závěr ještě rozvádí, když popisuje, jak se přestupkové jednání obviněného odehrálo. Z rozsudku soudu prvního stupně je patrno, že při hodnocení důkazů vzal v úvahu skutečnost, že S. st. před incidentem požil alkoholický nápoj, rovněž jako skutečnost, že mu za jeho vulgární nadávku vůči obviněnému byla udělena pokuta ve výši 100 Kč od Policie ČR, když na tyto skutečnosti soud upozorňuje v odůvodnění daného rozsudku (srovnej str. 3 tohoto rozsudku). Odvolací soud ve svém usnesení k těmto skutečnostem týkajícím se S. st. rovněž přihlíží, když vychází z výpovědi obviněného ohledně výtržnického chování pana S. st. a jeho dojmu o podnapilosti pana S. st., jakož i z dalších důležitých skutečností (srovnej str. 6 usnesení odvolacího soudu, na kterou Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje).
Z výše uvedeného vyplývá, že soudy nižších stupňů skutečnost, že byl S. st. v době incidentu pod vlivem alkoholu a že mu byla uložena pokuta od Policie ČR, při rozhodování v dané věci braly v úvahu a k této skutečnosti při hodnocení důkazů přihlédly. Ani tomu, že soudy nižších instancí přihlédly k předchozímu přestupkovému jednání obviněného, nelze nic vytknout, neboť z ní vyvodily závěr, který zjevně neodporuje skutkovým zjištěním v řízení nalezeným, zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu tedy do hodnocení těchto důkazů není na místě.
Vzhledem k tomu, že napadené závěry nalézacího soudu, které přezkoumal způsobem shora uvedeným odvolací soud, odpovídají důkazům obsaženým ve spise a provedeným v hlavních líčeních, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že postup nalézacího soudu nevykazuje žádných podstatných vad z hlediska hodnocení provedených důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a proto i zjištění skutkového stavu věci odpovídá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Z těchto důvodů nevykazuje zjištěný skutkový stav nalézacím soudem extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními v jeho odsuzujícím rozsudku.
Nejvyšší soud připomíná, že jestliže dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, logicky z toho vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotněprávní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotněprávního je aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jiné skutkové zjištění, kterého se domáhá obviněný na podkladě jiného hodnocení provedených důkazů, než učinil nalézací soud, a které náležitě přezkoumal i soud odvolací. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že v dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou však čistě skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž dovolatel usiluje o jiné hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, čímž se jen snaží o změnu ve skutkových zjištěních soudů a o jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje (tedy že svědkové S. st. a S. ml. zasáhli obviněnému do řízení nákladního automobilu ještě před jeho samotným nárazem do automobilu osobního). Dovolacím důvodem proto zásadně nejsou námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z důkazů vyvodily a jak postupovaly při provádění důkazů. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí a na základě toho přehodnocován zjištěný skutkový stav v souladu s požadavky dovolatele, pokud tyto nejsou odůvodněny výsledky provedeného dokazování v přezkoumávaném řízení. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Rovněž z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, přičemž v tomto směru neshledal Nejvyšší soud v postupu obou nižších soudů žádné pochybení. Pouze v případě, pokud by bylo zjištěno, že právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, bylo by nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak je nutné považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V posuzovaném případě se však o takový extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Chrudimi v rozsudku ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 2 T 209/2013, která v napadeném usnesení akceptoval také odvolací Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahovou vazbu na provedené důkazy, soudy své hodnotící úvahy vysvětlily, aniž při tom vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Ze závěrů, ke kterým soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích dospěly, je zřejmé, že obviněného shledaly vinným zejména na základě výpovědí ve věci nezaujatých svědkyň M. Š. a K. Š. Přitom tvrzení dovolatele obsaženému v jeho mimořádném opravném prostředku ohledně nevěrohodnosti těchto svědkyň s ohledem na shora uvedené závěry obou nižších soudů, kterými se zabýval z vymezených hledisek i Nejvyšší soud, nelze přisvědčit. Soudy nižších stupňů přitom hodnotily tyto výpovědi jednotlivě i ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy (výpovědi ostatních svědků, znalecký posudek a další důkazy). Pouhý nesouhlas obviněného s tímto hodnocením a se skutkovými závěry obou nižších soudů není dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 224/2009). Nejvyšší soud proto konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí, i přes drobné nedostatky, byla dostatečně odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o vině obviněného P. N. v rozsahu uvedeném ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 2 T 209/2013.
V posuzované věci obviněný P. N. ve svém mimořádném opravném prostředku namítá dále skutečnost, která je souladná s deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť brojí proti tomu, že soudy neprokázaly jeho úmysl, tedy subjektivní stránku daného trestného činu, přičemž otázka subjektivní stránky je otázkou právní.
Obviněný v tomto směru namítal, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen. Tuto svou námitku podporuje odkazem na znalecký posudek, který má vyvracet jeho úmysl do osobního automobilu najet, konkrétně upozorňuje na stranu 17 znaleckého posudku, kde je objasněna jízda na volnoběh. Důvod nárazu nákladního automobilu do osobního automobilu spatřuje v zásahu S. do řízení obviněného, kterému tak bylo znemožněno ovládání nákladního automobilu. Nejvyšší soud se tedy v návaznosti na zjištěný skutkový stav, ohledně něhož platí shora uvedené závěry, zabýval i posouzením subjektivní stránky daného trestného činu.
Dovolatel byl uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že poškodil osobní automobil tím, že do něj najel nákladním automobilem, přičemž takto na cizím majetku způsobil škodu nikoliv nepatrnou. Podstatou trestného činu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku je poškozovací jednání, objektem tohoto trestného činu je vlastnické právo, ve smyslu ochrany jak neporušenosti cizí věci před jejím zničením či poškozením, tak i její použitelnosti, přičemž podle §228 tr. zákoníku je chráněn nejen vlastník, ale i držitel věci. U skutkové podstaty tohoto trestného činu je ve smyslu §13 odst. 2 a §15 tr. zákoníku požadován úmysl.
Nalézací soud dospěl k názoru, že obviněný P. N. jednal v úmyslu přímém, neboť zcela záměrně chtěl osobní automobil poškodit. Neuvěřil obhajobě obviněného, kterou argumentoval postupně v nalézacím řízení, později v řízení před odvolacím soudem a opětovně argumentuje i před dovolacím soudem, že byl napaden jen proto, že přijel příliš blízko k osobnímu automobilu, a nárazy způsobili S. svými zásahy do řízení obviněného. Toto tvrzení se jeví nalézacímu soudu jako účelové a je podle něj jednoznačně vyvráceno výpověďmi ve věci nezaujatých svědkyň Š. a Š. Nalézací soud dále uvádí, že mnohem logičtější je, že S. začali jednat až poté, co byli v ohrožení jednáním obviněného, který narazil do osobního automobilu. Soud prvního stupně následně uzavřel, že si těžko představit možnost, že by obviněný nezastavil nákladní automobil, pokud by sám chtěl. Obviněný tak podle závěru nalézacího soudu naplnil po objektivní i subjektivní stránce všechny znaky uvedené skutkové podstaty, když zcela záměrně opakovaně narazil do vozidla poškozené a způsobil na něm škodu přesahující částku 5 000 Kč. Obžalovaný jednal v úmyslu přímém, neboť zcela záměrně chtěl poškodit vozidlo (srov. str. 4 – 5 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud rovněž dospívá k závěru, že vina obviněného byla bez důvodných pochybností prokázána. Vychází přitom z hodnocení důkazů soudem prvního stupně, k čemuž poznamenává, že je jím zásadně vázán. Správně poznamenává, že do hodnocení důkazů okresním soudem by mohl zasáhnout jen v případě, že by vybočovalo ze zásad formální logiky, bylo by neúplné, nebo nebralo na zřetel podstatné skutečnosti významné pro stanovení skutkových zjištění. Takové zásadní nedostatky však přezkoumávanému rozsudku podle názoru odvolacího soudu vytknout nelze. Dále se odvolací soud podrobně zabýval vypořádáním námitek obviněného obsažených v dovolání, které však směřovaly ve své podstatě proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně (k tomu viz shora). Odvolací soud rovněž ve svém odůvodnění poukazuje na rozpory ve výpovědích obviněného, když uvádí, že na jedné straně obviněný nechce požádat pana S. st. o to, aby přeparkoval z důvodu jeho podnapilosti a (předchozího) výtržnického jednání, na druhé straně v těchto místech provádí otáčecí manévr a mnohokrát popojíždí tak, že, jak vypoví sám obviněný, panu S. způsobil asi obavy. Odvolací soud na základě těchto rozporů uzavírá, že závěr okresního soudu o zkratové reakci obviněného na jeho předchozí slovní roztržku se S. st. má v provedeném dokazování oporu. Okresní soud nepochybil, pokud uznal obviněného vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obviněný po subjektivní i objektivní stránce naplnil znaky skutkové podstaty tohoto přečinu (str. 5 – 7 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů ohledně subjektivní stránky daného trestného činu s tím, že obviněný jednal ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný zcela jistě věděl, že nárazem nákladního automobilu do automobilu osobního způsobí na této cizí věci škodu, a tuto škodu chtěl ve skutkové větě výroku o vině svým popsaným jednáním způsobit. K tvrzení obviněného, že náraz byl zapříčiněn zásahem S. do jeho řízení, je třeba uvést, že v řízení před soudem prvního stupně bylo zejména výpověďmi ve věci nezaujatých svědkyň M. Š. a K. Š. na základě shora uvedeného zhodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. prokázáno, že S. zasáhli do řízení obviněného až poté, co k nárazům došlo (srov. č. l. 96, 97 spisu), a to ve snaze zabránit obviněnému v dalším poškození osobního automobilu. K odkazu na stranu 17 znaleckého posudku a zdejšímu údajnému objasnění jízdy na volnoběh, je třeba uvést, že znalecký posudek stanovuje rychlost nákladního vozidla při zařazeném prvním rychlostním stupni při jízdě na volnoběh přibližně na 1 km/h, při vytočení motoru na maximální otáčky pak 10 km/h. Z těchto údajů znalecký posudek dospívá pouze k závěru o tom, že nákladní vozidlo nemohlo najet do osobního vozidla rychlostí 20 – 30 km/h (srov. č. l. 126 spisu). Uvedený závěr znaleckého posudku však nemá žádnou vypovídací hodnotu ohledně rozjetí obviněného proti osobnímu automobilu s úmyslem poškodit jej. V ovládání nákladního automobilu tak obviněnému nebránila žádná překážka, a pokud k tvrzení nalézacího soudu o možnosti zastavit nákladní automobil, když obviněný chce, dovolatel odkazuje na jízdu na volnoběh, Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že k tomu, že pachatel poškodí cizí věc, může dojít i opomenutím takového jednání, k němuž byl pachatel povinen proto, že taková jeho zvláštní povinnost vyplývala z jeho předchozího ohrožujícího jednání. V dané věci je tedy nerozhodné, zda obviněný jel na volnoběh nebo zda šlapal na plynový pedál. Obě varianty svědčí o tom, že nákladní automobil uvedl do pohybu on, a v případě, že nešlapal na plynový pedál a jel tedy na volnoběh, byl povinen zastavit nákladní automobil sešlápnutím brzdového pedálu. Navíc bez povšimnutí nelze ponechat ani tu skutečnost, že obviněný do nákladního automobilu narazil dvakrát, což znamená, že musel zasáhnout do ovládání nákladního automobilu v tom smyslu, že přeřadil. Toto jednání nelze logicky vysvětlit jinak, než úmyslem obviněného poškodit osobní automobil, a způsobit tak škodu na cizím majetku. Nejvyšší soud k otázce subjektivní stránky trestného činu podotýká, že v daném případě byl závěr o jejím naplnění prokázán výsledky dokazování a logicky z nich vyplynul (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 28/70-III., publikované pod č. 19/1971 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud tak v závislosti na výše uvedeném uzavírá, že pokud obviněný P. N. vytknul nesprávné posouzení subjektivní stránky přečinu poškození cizí věci, kterým byl uznán vinným, potom toto jeho tvrzení je založeno především na již podrobně zmíněném odlišném hodnocení důkazů a z něj vyplývajících skutkových závěrů. Nalézacím soudem zmíněné okolnosti případu bez pochybností vypovídají o úmyslném zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu, tj. o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle §228 tr. zákoníku, kde jinak postačí i zavinění ve formě nepřímého úmyslu (srov. §15 tr. zákoníku). Subjektivní stránkou zmíněného trestného činu z hlediska uplatněných převážně skutkových námitek se dostatečně zabývaly již oba soudy nižších stupňů, na jejichž argumentaci Nejvyšší soud odkazuje.
Lze uzavřít, že trestní řízení předcházející dovolání bylo prováděno v souladu se zákonem, nebylo porušeno právo obviněného na obhajobu a orgány činné v trestním řízení postupovaly ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tedy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Jak již uvedl odvolací soud ve svém usnesení, soud prvního stupně provedl v hlavním líčení úplné dokazování potřebné pro objasnění věci v rozsahu stanoveném v §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy nalézací soud zhodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a správně dospěl k závěru o vině obviněného. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že důkazy byly hodnoceny nejen v jednotlivostech, ale – což je třeba obzvlášť zdůraznit – v jejich souhrnu. Závěr o naplnění subjektivní stránky citovaného přečinu zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného v příslušné skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, jak na ně bylo shora podrobně poukázáno. Proto podle Nejvyššího soudu s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, je třeba uzavřít, že ani ohledně obviněným namítané subjektivní stránky nelze shledat extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a na ně navazujícími právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, které Nejvyšší soud shledává zcela správné a zákonné.
Obviněný v dovolání rovněž rozporuje, byť v obecné poloze, správnost výroku o náhradě škody přiznané poškozené. K této námitce dovolatele je třeba uvést, že nalézací soud postupoval v souladu s §228 odst. 1 tr. ř., podle kterého v rozsudku obviněnému uložil, aby poškozené nahradil majetkovou škodu, kterou jí obviněný P. N. způsobil skutkem, pro který byl daným rozsudkem odsouzen, byť odůvodnění tohoto výroku je velmi stručné. Odvolací soud se k výroku o náhradě škody ve svém zamítavém usnesení výslovně nevyjádřil, ostatně obviněný P. N. v odvolání se ani tímto výrokem nezabýval jinak, než že uvedl, že odvolání směřuje do všech výroků napadeného rozsudku nalézacího soudu (srov. č. l. 151 spisu). Odvolací soud se ve svém usnesení sice konkrétně nezabýval hodnocením správnosti výroku nalézacího soudu o náhradě škody, což však samo o sobě nemůže mít vliv na správnost zamítavého usnesení odvolacího soudu jako takového, když ani obviněný jak v odvolání, tak ani v dovolání neuvádí žádné skutečnosti, pro které by výrok o náhradě škody považoval za nesprávný, s výjimkou těch, kterými napadá výrok o vině. K těmto skutečnostem a právním závěrům se však odvolací soud dostatečně vyjádřil, a proto lze uzavřít, že samotná absence výslovného zdůvodnění, proč výrok o náhradě škody odvolací soud považuje za správný, není dostatečným důvodem pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud k tomu považuje za potřebné uvést, že ustanovení §228 a §229 tr. ř. upravují způsob rozhodování o uplatněném nároku na náhradu škody v hlavním líčení. Jde o rozhodnutí v rámci adhezního řízení, které je součástí trestního řízení. Jeho význam spočívá v tom, že umožňuje poškozené, která je stranou v trestním řízení, aby byl souběžně s trestním stíháním obviněného objasněn i její nárok na náhradu škody, a aby poškozená na základě svého návrhu dosáhla, že jí bude zároveň s rozhodnutím o podané obžalobě přisouzena náhrada škody. V adhezním řízení rozhoduje soud o náhradě škody podle hmotného práva jiné povahy než trestní (nejčastěji podle občanského nebo obchodního zákoníku nebo zákoníku práce), ale ve formě trestního řízení, tedy procesním postupem podle trestního řádu. Soud přizná (zcela nebo částečně) nárok na náhradu škody, jestliže jsou nárok i jeho výše odůvodněny výsledky hlavního líčení (§228 tr. ř.). O tom, že v projednávané věci byl nárok uplatněn a jeho výše přiznána v souladu s provedenými důkazy, svědčí následující skutečnosti. T. S. se řádně připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, jak dokladuje úřední záznam o podání vysvětlení poškozené na č. l. 36. Podle §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného v době, kdy k incidentu došlo (a to při respektování §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014), každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti, přitom v souladu s §415 zákona č. 40/1964 Sb., je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám mj. na majetku. Bylo prokázáno, že obviněný P. N. svým nákladním automobilem dvakrát narazil do osobního automobilu poškozené, s úmyslem poškodit tento osobní automobil, který je v jejím vlastnictví. Obviněný si tedy počínal tak, že svým jednáním úmyslně na cizím majetku způsobil škodu. Je tedy zřejmé, že obviněný P. N. za škodu takto způsobenou odpovídá. Nalézací soud rovněž postupoval správně při určení rozsahu náhrady škody, když v souladu s §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., se hradí skutečná škoda a ušlý zisk. Z odborného vyjádření, ze kterého nalézací soud vyšel, vyplývá, že oprava poškozených levých předních dveří osobního automobilu, je odhadována ve výši 5 300 Kč, výměna poškozeného dílu zadních levých dveří na 12 300 Kč, oprava poškozeného dílu levého zadního blatníku na 6 000 Kč a oprava poškozeného dílu přední části osobního automobilu na 3 500 Kč, celkem byla výše skutečné škody stanovena na 28.700 Kč (k tomu srov. č. l. 39a spisu). Vzhledem k tomu, že nárok na náhradu škody byl poškozenou uplatněn ve větším rozsahu, než jak jej stanovilo odborné vyjádření, a tento větší rozsah nebyl v řízení před nalézacím soudem prokázán, správně nalézací soud v souladu s §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou se zbytkem tohoto nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Postupu nalézacího soudu proto není co vytknout, námitka je tedy nedůvodná.
Nejvyšší soud konečně jen pro úplnost v této souvislosti podotýká, že rozsudek nalézacího soudu obsahuje špatné označení svědkyně, když mimo jiné uvádí, že svědkyně K. K. vyvrací obhajobu obviněného“ (č. l. 3 rozsudku nalézacího soudu), přičemž je patrné, že správně mělo být uvedeno „svědkyně K. Š. vyvrací obhajobu obviněného“. V průběhu trestního řízení nebyla žádná svědkyně jménem K. K. vyslechnuta, navíc hodnocení svědecké výpovědi K. Š. nalézacím soudem skutečně odpovídá závěru, že vyvrací obhajobu obviněného, když uvádí, že S. do jeho řízení zasáhli až po nárazu nákladního automobilu do automobilu osobního (č. l. 96). V daném případě se však nejedná o vadu, která by měla vliv na srozumitelnost odůvodnění výroku o vině, poněvadž se jedná o zřejmou nesprávnost (srov. §131 odst. 1 tr. ř.).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po posouzení všech dovolacích námitek obviněného P. N. dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 13 To 284/2014, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 2 T 209/2013, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení ve výše uvedeném rozsudku, který posléze včetně řízení mu přecházejícího náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který mj. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí napadené dovoláním a řízení mu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného P. N. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto jej Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2015
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
předseda senátu