ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.908.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 908/2014-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2015 o dovolání obviněného R. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 1 To 5/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 53 T 12/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 53 T 12/2013, byl obviněný R. S. uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Uvedeného trestného činu se obviněný podle zestručněných skutkových zjištění soudu dopustil tím, že nejméně v době od 26. 9. 2012 ve Z. v budově skladovací haly na ulici K R. jako jednatel obchodní společnosti VERDANA, s. r. o., v úmyslu získat finanční prospěch zatajením a neodvedením daně z lihu podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen zákon o spotřebních daních), skladoval 42 238,22 litrů lihu (etanolu), aniž by k tomuto lihu vedl v rámci jmenované obchodní společnosti řádnou účetní evidenci, naopak o tomto lihu záměrně neúčtoval a přestože byl jako skladovatel plátcem spotřební daně, zatajil před správcem daně vznik daňové povinnosti, spotřební daň ze shora uvedeného lihu nepřiznal a nezaplatil, čímž způsobil České republice škodu ve výši 12 037 830 Kč.
Za to mu byl uložen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 roků. K výkonu tohoto trestu byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstvech na dobu 6 roků.
Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně podali odvolání obviněný i státní zástupce, který ho směřoval v neprospěch obviněného. Z podnětu podaných odvolání Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 1 To 5/2014, zrušil napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. řádu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného znovu uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ale upravil skutková zjištění v části týkající se rozsahu nepřiznané a nezaplacené spotřební daně v tom směru, že výši zkrácení daně snížil na 11 908 725 Kč, protože vyloučil ty lihoviny, které obsahovaly metanol v množství přesahujícím stanovené limity s tím, že nemohou být předmětem spotřební daně z lihu (etanolu).
Pokud jde o trest, vyhověl odvolací soud návrhu státního zástupce a obviněného odsoudil vedle trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti, jež mu uložil ve stejné výměře jako soud prvního stupně, podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu propadnutí majetku. Uvedený trest se týkal té části majetku obviněného, kterou odvolací soud ve výroku o trestu jmenovitě určil.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci obviněný napadl prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Šimka dovoláním, které opřel o dovolací důvod specifikovaný v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V podaném dovolání obviněný namítl vadnou právní kvalifikaci skutku s poukazem zejména na to, že ve výroku o vině absentuje odkaz na konkrétní ustanovení zákona o spotřebních daních, takže není možné učinit jasný závěr o tom, porušením kterých povinností obviněný naplnil znaky shora uvedeného trestného činu.
Dále obviněný namítl, že odvolací soud ve svém rozsudku nesprávně zaměnil a interpretoval pojem „skladovatel“ za „provozovatel daňového skladu“ ve smyslu §3 písm. h) zákona o spotřebních daních. Právě provozovateli totiž vzniká povinnost účtovat o lihu jako komoditě, která je předmětem spotřební daně z lihu (etanolu), a vést evidenci o nákupu, skladových zásobách a vyskladněném množství lihu z daňového skladu. Zde se totiž líh nachází v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a teprve jeho fyzickým vyskladněním, tedy uvedením do oběhu, vzniká povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň.
Obviněný v návaznosti na výše uvedené dále argumentoval tím, že a priory je plátcem spotřební daně ten, kdo líh do volného oběhu poprvé uvedl, a je podle §5 odst. 2 zákona o spotřebních daních povinen vystavit daňový doklad prokazující jeho zdanění. Za zásadní chybu v postupu soudů nižších stupňů proto obviněný označil to, že neprověřily, zda subjekty, které podle jeho obhajoby předmětný líh obchodní společnosti VERDANA, s. r. o., prodaly a byly tedy prvotními plátci spotřební daně, vystavily a zaúčtovaly předmětné doklady o jeho prodeji lihu. Obviněný zopakoval svá tvrzení z hlavního líčení, že vyjma cca 16 – 20 palet dodaných obchodní společností VAPA DRINK, s. r. o., potřebné doklady vždy obdržel a byl proto v dobré víře, že líh byl zdaněn již dodavatelem, který ho uvedl do oběhu. Jmenovitě obviněný poukázal na dodavatele – obchodní společnost Likérka Drak, s. r. o., z výslechu jejíhož majitele a jednatele svědka P. Č. vyplynulo, že doklady o zboží, které dodal obchodní společnosti VERDANA, s. r. o., má v rámci svého účetnictví k dispozici.
Obviněný rovněž poukázal na ustanovení §68 písm. d) zákona o spotřebních daních, podle kterého povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň z lihu vzniká také dnem nabytí, prodeje nebo zjištění nezdaněného lihu nebo lihu vyrobeného bez povolení, a to tím dnem, který nastal dříve. Podle něj i toto ustanovení vyznívá ve prospěch obhajoby, že v předmětné věci byly povinny přiznat a zaplatit spotřební daň subjekty, které líh dodaly obchodní společnosti VERDANA, s. r. o.
Soudy podle obviněného pochybily též v úvaze, zda doklady o prodeji lihu výše jmenovanými dodavateli, které předložil v průběhu řízení, jsou způsobilé a dostatečné k prokázání zdanění předmětného lihu spotřební daní. Dospěly k závěru, že nikoli, protože nebyly řádně zaúčtovány v účetnictví nabyvatele zboží obchodní společnosti VERDANA, s. r. o. Tím ale podle mínění obviněného soudy, zejména pak soud odvolací, stanovily další podmínku nad rámec zákona o spotřebních daních, který v §5 určuje, že k prokázání zdanění postačí předložení dokladu o jeho prodeji, a současně stanoví nutné náležitosti takového daňového dokladu. V důsledku chybné právní úvahy odvolací soud nepřiznal náležitou váhu důkazu znaleckým posudkem Ing. Aleše Ptáčka, který posudek zpracoval na žádost obhajoby a oproti znalkyni Haně Pechanové vycházel ze všech daňových dokladů, které byly k dispozici, a bezdůvodně nevyloučil ty, které nebyly zavedeny v účetnictví.
S poukazem na výše uvedené námitky obviněný uzavřel, že nebyla naplněna ani subjektivní stránka zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
V závěru dovolání obviněný namítl, že lhůta pro podání daňového přiznání obviněnému skončila až dne 25. 10. 2012 ve 24:00 hodin, ale již dne 25. 10. 2012 v 17:30 hodin byl zadržen policií a tím mu byla odejmuta možnost podat přiznání ke spotřební dani v čase od 17.30 do 24.00 hodin. Za takového stavu věci nelze podle obviněného jednoznačně konstatovat, že by daňové přiznání nepodal v řádném termínu elektronicky nebo prostřednictvím pošty. Proto také nelze uzavřít, že obviněný zločin kladený za vinu dokonal.
Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby dovoláním napadený rozsudek zrušil.
K dovolací argumentaci obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavel Kučera. Úvodem připomněl, že při posuzování toho, zda je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je nutné vycházet ze skutkových závěrů, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci a které jsou vyjádřeny zejména v tzv. skutkové větě výroku o vině, případně dále rozvedeny a upřesněny v odůvodnění jejich rozhodnutí. Dále státní zástupce konstatoval, že neshledal existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, který by výjimečně umožňoval přezkum správnosti skutkových zjištění i v dovolacím řízení. Naopak měl za to, že dokazování bylo soudy provedeno v rozsahu předpokládaném v §2 odst. 5 tr. řádu a důkazy hodnoceny v souladu se zásadami formální logiky.
V popisu skutku ve výroku o vině v napadeném rozsudku jsou podle státního zástupce dostatečně vyjádřeny všechny znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Znak zkrácení daně je patrný z toho, že obviněný neúčtoval o skladovaném lihu a spotřební daň z něho nepřiznal a nezaplatil. Znak spáchání zločinu ve velkém rozsahu je pak naplněn výší daňového úniku, který byl vyčíslen na 11 908 725 Kč. Skutková zjištění současně jasně vypovídají o úmyslném zavinění obviněného, který skladování předmětného líhu nezohlednil v účetnictví záměrně, aby z něj nemusel odvést a zaplatit spotřební daň, přičemž šlo o předem připravené a promyšlené jednání.
Státní zástupce proto nepřisvědčil argumentaci obviněného, že soudy pochybily při právní kvalifikaci jeho jednání.
K námitkám, které obviněný v dovolání uplatnil, státní zástupce konstatoval, že v zásadě jde o pouhé opakování obhajoby uplatněné v předchozích fázích trestního řízení, se kterou se soudy řádně vypořádaly. K výtce, že napadený rozsudek neobsahuje odkaz na konkrétní zákonná ustanovení, která měla být porušena, státní zástupce poukázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 10 a na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu taktéž na straně 10. S jejich závěry, že §240 tr. zákoníku není skutkovou podstatou s blanketní či odkazovací dispozicí na jiný právní předpis, státní zástupce souhlasil a pro úplnost odkázal na stejně vyznívající usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1392/2012.
Podle státního zástupce se odvolací soud na straně 10 odůvodnění napadeného rozsudku přesvědčivě vyrovnal s námitkami obviněného, že je nesprávně zaměňován a interpretován pojem skladovatel jako pojem provozovatel daňového skladu, že soudy pominuly ustanovení daňových předpisů, které měly být podle jeho názoru ve věci uplatněny, a že k dokonání předmětného zločinu nemohlo dojít a ani nedošlo, protože policisté obviněného zadrželi dříve, než mu uběhla lhůta, kterou měl k podání daňového přiznání. Pro stručnost státní zástupce na předmětnou část odůvodnění napadeného rozsudku odkázal s tím, že s tam uvedenými argumenty se plně ztotožňuje.
K tvrzení obviněného, že měl k dispozici doklady, na jejichž základě byl v dobré víře, že líh, který měl v držení, již byl zdaněn subjektem, který ho uvedl do volného daňového oběhu, státní zástupce uvedl, že tato námitka nemá oporu v soudy zjištěném skutkovém stavu. Vychází ze skutkového stavu, jak si jej představuje obviněný, a proto k ní nelze v rámci dovolacího řízení přihlížet. Podle státního zástupce stejně tak není možné přihlížet k výtce obviněného, že soudy neprověřily u subjektů, o kterých obhajoba tvrdila, že dodaly líh obchodní společnosti VERDANA, s. r. o., vystavení a zaúčtování daňových dokladů o prodeji. Nejde totiž o výtku hmotně právní, nýbrž se jedná o námitku, která směřuje jen proti údajně nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu.
Vyjádření k dovolání státní zástupce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. řádu, a shledal, že dovolání je ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. řádu) a splňuje náležitosti dovolání.
Poté se Nejvyšší soud zabýval tím, zda dovolatelem uplatněné námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud nejprve připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný odsouzen, nevykazuje znaky trestného činu, jaký je v něm soudy nižších stupňů spatřován, nebo vykazuje znaky jiného trestného činu anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku pak může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí i o jiném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, kdy určitá skutková okolnost byla posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Prizmatem výše uvedeného výkladu nelze mít za relevantně uplatněné ty dovolací námitky obviněného R. S., kterými se snažil zpochybnit správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů o tom, že jako jednatel obchodní společnosti VERDANA, s. r. o., záměrně zatajil a neodvedl spotřební daň ze 42 238,22 litrů lihu, který tato firma skladovala bez toho, že by ho evidovala v účetnictví, a tím způsobil Českému státu škodu ve výši nejméně 11 908 725 Kč. To se týká především námitek, kterými obviněný brojil proti chybnému procesnímu postupu odvolacího soudu v souvislosti s tím, v jakém rozsahu provedl dokazování při prověřování obhajoby obviněného, že disponoval daňovými doklady, které ho opravňovaly se domnívat, že spotřební daň byla státu odvedena těmi, kteří mu líh dodali. Konkrétně námitky podcenění důkazní hodnoty znaleckého posudku zpracovaného Ing. Alešem Ptáčkem, který byl proveden na návrh obhajoby v odvolacím řízení, a námitky, že nebylo soudy prověřeno vystavení a zaúčtování daňových dokladů o prodeji předmětných lihovin v účetnictví údajných dodavatelů lihu. Obviněný těmito námitkami totiž shledával existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve vadném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní hodnocení obviněný tedy dovozoval nikoli z argumentace odůvodňující jinou právní kvalifikaci skutku popsaného ve výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu, ale jen z jiných pro něj příznivějších skutečností, než jaké vzaly do úvahy soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud je ale vždy povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to ani tehdy, pokud by sám dospěl k jinému hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu; dále taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K zásadnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
V posuzované věci nelze učinit závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, a to s ohledem na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně a návaznost obou těchto rozhodnutí na provedené dokazování.
K námitkám vůči úplnosti provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, zejména pak odvolacím soudem, proto Nejvyšší soud uvádí zcela nad rámec dovolacích důvodů, že nejsou způsobilé zpochybnit správnost skutkových závěrů popsaných ve výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu a podrobněji rozvedených v jeho odůvodnění, a to z následujících důvodů.
Soud prvního stupně provedl v hlavním líčení důkaz znaleckým posudkem Ing. Hany Pechanové, znalkyně z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, která byla v přípravném řízení přibrána policejním orgánem k tomu, aby stručně řečeno posoudila, v jaké výši měla být odvedena spotřební daň z lihovin, které byly v této trestní věci zajištěny ve skladu provozovaném obchodní společností VERDANA, s. r. o., na adrese Z., ulice K R., v budově č. ....., a zda z účetních dokladů obchodní společnosti VERDANA, s. r. o., které byly vydány účetní firmou EKOPPA, s. r. o., a z účetních dokladů vydaných správcem spotřební daně Celním úřadem pro Zlínský kraj vyplývá, že jde o výrobky již zdaněné. Nejvyšší soud pro přehlednost připomíná, že ve skladu bylo dne 26. 9. 2012 při prohlídce nebytových prostor nařízené Okresním soudem ve Zlíně téhož dne pod sp. zn. 0 Nt 598/2012 nalezeno celkem 107 040,7 litrů lihovin různých druhů a objemů a posléze byly zajištěny ty lihoviny, které byly opatřené kontrolními páskami nepříslušejícími na etiketě deklarovanému výrobci nebo kontrolními páskami ze sérií, které byly odcizeny nebo byly vráceny (srov. č. l. 142 – 172 spisu).
Soud prvního stupně na straně 7 odůvodnění svého rozsudku uvedený znalecký posudek vyhodnotil jako spolehlivý důkaz, ze kterého vyplývá, že o zajištěných lihovinách není v dostupném účetnictví obchodní společnosti VERDANA, s. r. o., žádná zmínka a zboží nebylo evidováno ani pro potřeby daně z přidané hodnoty. Soud prvního stupně zdůraznil tu část posudku, ve které znalkyně přehledně specifikovala jednotlivé druhy zajištěných lihovin podle deklarovaného výrobce, druhu a popisu, množství a obsahu lihu a s ohledem na tyto markanty se pak snažila v účetnictví dohledat doklady prokazující nabytí tohoto zboží, přičemž vždy dospěla k negativnímu výsledku. Znalkyně proto konstatovala, že z tohoto zboží nebyla odvedena spotřební daň, a současně stanovila její výši. Vzhledem k tomu, že obviněný u hlavního líčení předložil účetní doklady, které podle něj měly prokazovat řádné nabytí předmětného zboží a odvedení spotřební daně jeho dodavatelem, soud prvního stupně vyslechl znalkyni i k těmto dokladům. Na straně 9 odůvodnění rozsudku se pak přesvědčivě vyrovnal s tím, proč akceptoval vysvětlení znalkyně, že nemá důvod měnit své závěry, protože doklady, které jí byly v hlavním líčení předloženy, nemají tzv. košilku a tak z nich nelze vyčíst, jak byly zaúčtovány. Soud prvního stupně poukázal na to, že znalkyně vycházela z účetních dokladů, které vydala účetní EKOPPA, s. r. o., jež zpracovávala účetnictví pro obchodní společnost VERDANA, s. r. o. Lze důvodně předpokládat, že obviněný této účetní firmě předával veškeré doklady, které chtěl do účetnictví promítnout. Navíc měla znalkyně k dispozici všechny účetní doklady, které obviněný předal orgánům celní správy v souvislosti se zdaněním zboží, jehož existenci přiznal, a které celní správa protokolárně předala orgánům činným v trestním řízení. Existenci jiných dokladů mimo okruh výše uvedených obviněný opakovaně popřel a až v hlavním líčení namítal, že existují ještě jiné faktury prokazující nabytí zajištěných lihovin a jejich zdanění. Je ale zřejmou skutečností, že v průběhu řízení celní úřady vrátily obviněnému originály faktur, které si ponechaly jen v kopii, a právě toho obviněný využil k tvrzení, že existují ještě další doklady, které nebyly znalkyní vzaty v potaz, přestože jde o doklady, které fakticky již jsou součástí účetnictví a byly součástí znalecky zkoumaného účetnictví. Svědčí o tom skutečnost, že na těchto dokladech je podpis účetní firmy EKOPPA, s. r. o., H. P..
Odvolací soud na straně 9 a 10 odůvodnění svého rozhodnutí pak vysvětlil, proč znalecký posudek Ing. Aleše Ptáčka, znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence (č. l. 941 až 1093 spisu), který provedl k důkazu v odvolacím řízení na návrh obhajoby, nezpochybnil správnost skutkových závěrů soudu prvního stupně. Odvolací soud zejména poukázal na to, že znalec Ing. Aleš Ptáček (stejně jako znalkyně Ing. Hana Pechanová) neměl k dispozici úplné účetnictví obchodní společnosti VERDANA, s. r. o., ale na rozdíl od znalkyně Ing. Hany Pechanové mu k závěru o tom, že o podstatné části zajištěných lihovin bylo účtováno, postačilo zjištění, že v existujících inventurních soupisech zboží nacházejícího se ve skladu ke dni 30. 9. 2012 bylo uvedeno druhově stejné zboží, přičemž počet kusů zajištěných lihovin nepřevyšoval stav stejného druhu lihovin podle skladové evidence ke dni 30. 9. 2012.
Odvolací soud navíc ve veřejném zasedání provedl důkaz nejen zmíněným znaleckým posudkem Ing. Aleše Ptáčka, ale znovu vyslechl i znalkyni Ing. Hanu Pechanovou, která vysvětlila, že při svém posudku vycházela ze stejných elektronických nosičů jako jmenovaný znalec (viz protokol na č. l. 1099 až 1105 spisu) a setrvala na tom, že v dostupném účetnictví se nenalézají prvotní doklady k zajištěným lihovinám, které by byly zaúčtovány v účetním deníku nebo v hlavní účetní knize a poté se jejich existence projevila v dalších účetních přehledech. Znalkyně zdůraznila, že bez zaúčtování daňových dokladů nelze vyloučit, že byly vystaveny fiktivně a rozhodně nejde o doklady prokazující zdanění konkrétních výrobků. Současně znalkyně poukázala na to, že znalec Ing. Aleš Ptáček vycházel z inventurních soupisek vyhotovených k datu 30. 9. 2012, ovšem k zajištění předmětných lihovin došlo dne 27. 9. 2012, takže rozhodující jsou inventurní soupisky ze dne 31. 8. 2012.
Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného poté, co se seznámil se spisovým materiálem, konstatuje, že před zpracováním znaleckého posudku byl obviněný opakovaně vyzýván k tomu, aby předložil veškeré účetní doklady, které prokazují nabytí zajištěných lihovin a jejich zdanění spotřební daní. Vždy uváděl, že všechny doklady předal správci daně Celnímu úřadu pro Zlínský kraj. Jestliže znalkyně Ing. Hana Pechanová vycházela právě z těchto účetních dokladů a přesto dospěla k závěru, že o předmětném lihu nebylo účtováno a nebyla z něj odvedena spotřební daň, není důvod pochybovat o správnosti jejích znaleckých závěrů. Obviněný sice posléze v rámci obhajoby tvrdil, že existují další daňové doklady, které mohou prokázat, že jde o lihoviny již zdaněné, které byly do volného oběhu udány jiným subjektem, ovšem znalkyně nenalezla žádné doklady, které by byly zaúčtovány v účetních knihách obchodní společnosti VERDANA, s. r. o., které byly jinak řádně vedeny najatou účetní společností, a obviněný ani dodatečně žádné takové řádně zaúčtované doklady fakticky nepředložil.
Navíc nelze ani v souvislosti s údajnou existencí daňových dokladů prokazujících, že zajištěné zboží bylo uvedeno do volného oběhu subjektem odlišným od obchodní společnosti VERDANA, s. r. o., odhlížet od zásadního zjištění soudu prvního stupně, že předmětné lihoviny byly vyrobeny mimo kontrolovaný trh s lihem a nebyly firmě obviněného dodány jejich údajným výrobcem, a to obchodní společností Likérka Drak, s. r. o. Vyplynulo to z výpovědi svědka P. Č., majitele předmětné likérky a zejména ze skutečnosti, že zajištěné zboží bylo opatřeno kontrolními páskami podle tehdy účinného zákona č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu, které tomuto výrobci buďto vůbec nepříslušely, nebo kontrolními páskami ze sérií, které mu přísluší, ale byly odcizeny nebo vráceny. Jestliže předmětné lihoviny oficiálně nepocházejí od deklarovaného výrobce, nemohly být firmě obviněného ani tímto výrobcem legálně dodány a je proto logické, že o nich obviněný neúčtoval a nemá k nim řádné prvotní doklady.
Ke znaleckému posudku Ing. Aleše Ptáčka Nejvyšší soud dodává, že se ve svém posudku zaobíral výší zdanění všech lihovin zajištěných ve skladech obchodní společnosti VERDANA, s. r. o., ale neprováděl žádné šetření k ověření pravosti, správnosti a úplnosti dokladů, které mu byly zadavatelem posudku dány k dispozici (srovnej posudek na straně 13). Při porovnání stavu zajištěných lihovin s dostupnou evidencí, pak znalec vycházel v podstatě jen ze soupisky stavu skladových zásob a z inventurních soupisek, které porovnával se zajištěným zbožím. Skladované zboží bylo ale evidováno pouze podle svého druhového označení bez poukazu na nabývací doklady k němu, takže jen ze skladové evidence rozhodně nelze dovozovat, že jde o zboží, které již bylo zdaněné. Znalec Ing. Aleš Ptáček při svém výslechu v odvolacím řízení připustil, že prvotní doklady konkrétně prokazující nabytí zajištěných lihovin neměl dispozici. Nalezl sice nějaké účetní doklady v elektronické podobě, ale v různých verzích, takže nebylo možné určit, která je správná (srovnej protokol na č. l. 1101 spisu).
V návaznosti na výše uvedená zjištění je zřejmé, že odvolací soud nepochybil ve způsobu, jakým hodnotil přínos znaleckého posudku Ing. Aleše Ptáčka pro objasnění toho, zda zajištěné skladované lihoviny byly zdaněné jinými subjekty.
Nejvyšší soud ovšem nepovažuje za důvodné ani ty dovolací námitky obviněného, které odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jimiž zpochybňuje naplnění objektivní a subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud úvodem připomíná, že uvedeného trestného činu se dopustí ten, kdo úmyslně ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, poplatek nebo jinou povinnou platbu a čin spáchá ve velkém rozsahu.
Jak je v posuzované věci zřejmé z popisu skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu, obviněný R. S. nepřiznal a nezaplatil České republice spotřební daň ve výši celkem 11 908 725 Kč z celkem 42 238,22 litrů lihu (etanolu), který skladoval a o němž úmyslně řádně neúčtoval, aby ho před správcem spotřební daně zatajil.
Z konfrontace skutkových zjištění soudů nižších stupňů v posuzované trestní věci a znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku je zřejmé, že objektivní i subjektivní stránka činu byla naplněna a soudy v právní kvalifikaci skutku nepochybily.
K námitce obviněného, že v popisu skutku nejsou specifikovány povinnosti, které měl podle zákona o spotřebních daních porušit, Nejvyšší soud uvádí, že jde o opakovanou námitku, se kterou se již soudy obou nižších stupňů řádně vypořádaly (srovnej odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 10 a napadeného rozsudku rovněž na straně 10). Nejvyšší soud proto jen stručně konstatuje, že skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku neodkazuje na určitou právní normu nebo obecně na právní předpis či jeho určitou část, takže v popise skutku nemusí být uveden odkaz na příslušná ustanovení daňových nebo jiných zákonů, jejichž porušení v posuzovaném případě vedlo k zatajení daňové povinnosti. Podstatná je v daném případě konkretizace toho, že šlo o spotřební daň, dále specifikace úkonů obviněného, kterými byl správci daně zatajen její vznik, a konečně to, že se tak stalo ve výši přesahující jedenáct milionů korun. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku na straně 10 odkázal na odpovídající ustanovení zákona o spotřebních daních, ze kterých dovodil neoprávněnost posuzovaného daňového úniku.
Rovněž námitka údajné záměny pojmu „skladovatel“ s pojmem „provozovatel daňového skladu“, který je plátcem spotřební daně podle §4 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních, je opakováním námitky uplatněné v odvolání, se kterou se odvolací soud vyrovnal správným poukazem na to, že v daném případě šlo ze strany obchodní společnosti VERDANA, s. r. o., o prosté skladování zboží odpovídající pojmu „uvádění do volného daňového oběhu“ ve smyslu §3 písm. l) zákona o spotřebních daních. Nejvyšší soud k tomu dodává, že citované ustanovení vykládá uvedení do volného oběhu tak, že je jím i každé skladování výrobku podléhajícího spotřební dani, u kterého se neprokáže, že se jedná již o výrobek zdaněný, nebo pokud se neprokáže způsob jeho nabytí oprávněně bez daně. Současně Nejvyšší soud připomíná, že podle §4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních je plátcem spotřební daně také právnická nebo fyzická osoba, která skladuje vybrané výrobky, aniž prokáže, že je to pro osobní spotřebu. Podle §66 odst. 1 zákona o spotřebních daních pak jsou plátci daně z lihu právnické nebo fyzické osoby podle §4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních, které skladují nebo uvádějí do volného oběhu líh, který je předmětem daně podle §67 zákona o spotřebních daních s výjimkou lihu od daně osvobozeného podle §71 zákona o spotřebních daních. V posuzovaném případě s ohledem na množství zajištěných lihovin a skutečnost, že nešlo o líh osvobozený od daně, je zcela zřejmé, že ho obchodní společnost VERDANA, s. r. o., jako skladovatel měla zdanit a je zcela nerozhodné, kdy mělo dojít k jeho fyzickému vyskladnění, kterážto skutečnost se zohledňuje pouze u provozovatele daňového skladu.
V návaznosti na výše citovaná ustanovení zákona o spotřebních daních Nejvyšší soud s ohledem na skutková zjištění soudů nižších stupňů shledal jako zjevně nedůvodné i ty námitky obviněného, kterými poukazoval na to, že plátcem daně je a priory ten, kdo uvede zboží podléhající spotřební dani do volného oběhu. V posuzovaném případě totiž nebylo zjištěno, že by předmětný líh byl před jeho skladováním uveden do volného oběhu a zdaněn.
K námitkám obviněného o chybějící subjektivní stránce s poukazem na to, že disponoval daňovými doklady o nákupu předmětného zboží a byl proto v dobré víře, že bylo zdaněno, Nejvyšší soud uvádí, že sice věcně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale v podstatě ji obviněný založil na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěním soudů nižších stupňů a způsobem, jakým hodnotily daňové doklady, které podle obviněného měly prokazovat dodání předmětného zboží jinými subjekty. Nejvyšší soud ale tvrzení obviněného o neprokázání úmyslného zavinění pokládá za zcela nedůvodné. Z popisu skutku v napadeném rozsudku zcela jasně vyvstává, že obviněný veden zištným motivem záměrně zatajil správci daně vznik daňové povinnosti a spotřební daň zkrátil ve velkém rozsahu. Soud prvního stupně pak závěr o zavinění ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jasně vyjádřil na straně 10 odůvodnění rozsudku a odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil na straně 12 odůvodnění napadeného rozsudku.
K tvrzení obviněného, že soudy nesprávně akceptovaly závěr znalkyně Ing. Hany Pechanové o tom, že jen zaúčtované daňové doklady mohou prokázat, že zboží bylo zdaněno spotřební daní, Nejvyšší soud uvádí, že jsou z pohledu správnosti hmotně právního posouzení skutku irelevantní, protože obviněný jimi v podstatě napadá správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Navíc jde o námitky liché, protože v posuzované věci obviněný nepředložil, jak bylo shora již podrobně rozebráno, žádné relevantní doklady, které by v souladu s ustanovením §5 a §74 zákona o spotřebních daních řádně prokazovaly zdanění právě toho lihu, který byl dne 26. 9. 2012 zajištěn ve skladu obchodní společnosti VERDANA, s. r. o., ve Z. na ulici K R., a to proto, že je neměl v rozhodné době k dispozici. Pokud by reálně disponoval prvotními doklady prokazujícími nákup předmětného lihu, nepochybně by tyto doklady soudy vzaly v potaz.
K poslední uplatněné dovolací námitce obviněného týkající se skutečnosti, že byl omezen na svobodě dne 25. 10. 2012 v 17:30 hodin a lhůta k podání daňového přiznání mu končila téhož dne až ve 24:00 hodin, takže nelze skutek právně kvalifikovat jako dokonaný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, Nejvyšší soud poukazuje na to, že v posuzované věci skutková zjištění vypovídají o tom, že šlo o nelegálně vyrobený líh, o čemž svědčí to, že byl opatřený neodpovídajícími kontrolními páskami, a je zcela evidentní, že obviněný neměl v úmyslu ho zdanit, nýbrž ho chtěl před celním úřadem zatajit, a proto o něm neúčtoval. Za této situace byl trestný čin dokonán již tím, že obviněný zatajil skladované zboží před celním úřadem a jeho trestní odpovědnost nezávisí na tom, zda mu uplynula lhůta k podání daňového přiznání či nikoli. Ostatně v průběhu několika hodin by obviněný jen obtížně mohl podat řádné přiznání ke spotřební dani ohledně předmětného zboží, protože k němu neměl potřebné daňové doklady.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného R. S. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2015
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová