ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1091.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1091/2015-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. října 2015
o dovolání obviněného P. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 50 To 165/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 30/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 6 T 30/2015, byl obviněný P. Š. uznán vinným trestným činem krádeže ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, za což byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou.
Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný tím, že dne 30. března 2015 kolem 04:58 hodin v Ch., E. …, vyšplhal po hromosvodu na sedlovou střechu dvoupatrové budovy Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, zde vnikl otevřeným střešním vikýřem na půdu budovy, kterou prohledal, následně otevřel výklopné schodiště vedoucí z půdy do druhého patra budovy s cílem vniknout do těchto prostor a odcizit z nich nějaké věci, což se mu ovšem nepodařilo, neboť byl při činu vyrušen policejní hlídkou, která jej při pokusu o útěk z budovy zadržela. Uvedeného jednání se obviněný dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 4 T 28/2012, který nabyl právní moci dne 16. 10. 2013, odsouzen mimo jiné pro pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku ke společnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, který vykonal dne 3. 1. 2015.
Proti rozsudku Okresního soudu v Chebu podal obviněný odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Plzni podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. svým rozsudkem ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 50 To 165/2015 uvedené rozhodnutí zrušil ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §205 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný P. Š. podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Námitka, která byla uplatněna v rámci dovolacího důvodu pod bodem §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívala především ve skutečnosti, že obviněný nesouhlasí s právním posouzením svého jednání jako pokusu přisvojení si cizích věcí spáchaného vloupáním. Dle jeho názoru výška budovy a vikýř na její střeše nemůže být kvalifikována jako jistící překážka ve smyslu §121 tr. zákoníku, jejíž překonání vede k naplnění jednoho ze znaků krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Svá tvrzení opírá o rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, kde bylo za překonání jistící překážky považováno překonání drátěného plotu o výšce 185 cm. Obviněný má tedy za to, že vystoupání po hromosvodu na střechu a vniknutí do budovy střešním vikýřem nelze považovat za vloupání, neboť se nejedná o zařízení primárně určená k ochraně před nežádoucím vstupem osob, ale výšku budovy, jakož i nezajištěný vikýř je třeba chápat jako součást stavebního celku budovy. Soudům rovněž vytýká, že jeho jednání kvalifikovaly jako krádež ve stádiu pokusu. Samotný fakt, že vnikl do budovy, neznamená, že měl v úmyslu odcizit věci, podotýká, že byl pod vlivem návykových látek, což vysvětluje jeho chování. Zcela opomenuta byla rovněž skutečnost, jaké věci měl mít v úmyslu odcizit a jak by je transportoval z budovy ven, když u něj nebyla nalezena žádná taška či batoh. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že námitky týkající se absence znaků vloupání formálně pod uplatněný dovolací důvod podřadit lze, nepovažuje je však za důvodné. Podotýká, že vnější plášť budovy, stejně jako střechu ve spojení s výškovým rozdílem je třeba považovat za jistící překážku, která byla obviněným za použití síly překonána. K námitkám zpochybňujícím úmysl směřující k odcizení věcí uvádí, že v daném případě takové námitky nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, neboť tyto se dotýkají znaků skutkové podstaty projednávané tr. činnosti, resp. subjektivní stránky tr. činu a jsou tedy primárně skutkového, nikoli hmotněprávního charakteru. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněných jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněných nevyhovuje, a proto zpochybňují provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy, a dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nad rámec uvedeného je třeba doplnit, že jednání pachatele trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spočívá v přisvojení si cizí věci tím, že se jí zmocní a čin spáchá vloupáním. Tímto se pak rozumí, jak ostatně poukazuje též dovolatel, vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly. V řízení před nalézacím soudem bylo prokázáno, za současného přiznání obviněného, že tento vnikl do budovy tak, že nejdříve vylezl na plot, odkud se vytáhl na okap a přes něj na nižší střechu, po hromosvodu následně vyšplhal na druhou střechu, kde se nacházel otevřený vikýř, kterým proskočil na půdu. Pokud je takové jednání obviněného hodnoceno jako vloupání s použitím síly, nemá dovolací soud k takovým závěrům žádných námitek. Je třeba připomenout, že násilné působení na jistící překážku, nepředstavuje pouze např. vytržení, přeřezání nebo roztažení mříží, probourání zdi stěny, ale i jiné překonání jistící překážky s použitím síly, jako např. přelezení vysokého plotu, popř. vyšplhání se po hromosvodu nebo okapové rouře do vyšších pater domu . [srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §121. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009]. Jistící překážkou je tedy i výškový rozdíl, který musí pachatel překonat způsobem, který představuje volbu přístupové cesty, která není za běžných okolností standardní, přičemž vyvíjí sílu, jež slouží k překonání překážek či nesnází, představujících odlišnosti, pro které daná cesta není obvyklou k dosažení požadovaného místa. Pokud se týká námitky obviněného, že neměl v úmyslu žádné věci v budově odcizit, nelze jí přisvědčit, navíc se s touto námitkou již vypořádaly soudy nižších stupňů, a to především nalézací soud, který široce rozvádí a logicky vyvrací různé možnosti motivu pro vniknutí do budovy (str. 3-4 rozsudku Okresního soudu v Chebu). Fakt, že obviněný neměl u sebe tašku, do které by měl odcizené věci odkládat je v daném směru bezpředmětný. Ostatně dané skutečnosti plně odůvodňují, proč jednání obviněného bylo kvalifikováno ve stadiu pokusu a nikoli dokonané trestné činnosti.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutek obviněného byl kvalifikován správně, a že rozhodnutí nebylo zatíženo hmotně právní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. soudu prvního ani druhého stupně.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud v souladu
s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. října 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.