ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1131.2015.3
sp. zn. 6 Tdo 1131/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2015 o dovolání obviněného JUDr. V. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 5 To 49/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 95/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 12. 2014, pod sp. zn. 5 T 95/2013 byl obviněný JUDr. V. S. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3, 4 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 11. 4. 2012 v P., V J. …, jako osoba, která má zvlášť uloženou zákonnou povinnost hájit zájmy svého klienta dle §16 odst. 1, odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, svého klienta, poškozeného J. L., na základě Kupní smlouvy ze dne 11. 4. 2012, uzavřené mezi prodávajícími, poškozeným J. L., Ing. K. L., a kupující Z. R., o prodeji bytové jednotky č. … na adrese P. – P., M. …, a spoluvlastnického podílu ve společných částech domu, přijal do advokátní úschovy jako advokát registrovaný Českou advokátní komorou pod č. …, částku ve výši 250 000 Kč, která mu byla dne 13. 4. 2012 zaslána na jeho depozitní účet č. … kupující Z. R., přičemž měl dle uvedených smluvních závazků tuto částku bezvýhradně vyplatit na účet prodávajících do pěti pracovních dnů ode dne, kdy mu bude doručena uvedená kupní smlouva s vyznačením vkladu vlastnického práva pro kupujícího do katastru nemovitostí, což bylo provedeno dne 17. 5. 2012, avšak JUDr. S. to neučinil, tvrdil poškozenému J. L., že to nebylo možno učinit, neboť poškozený nemá vyřešené společné jmění manželů, a proto byl dne 18. 4. 2012 sepsán Dodatek č. 1 ke Kupní smlouvě a následně Dohoda o vypořádání společného jmění manželů zaniklého rozvodem manželství ze dne 23. 8. 2012, ze kterých je patrný závazek, že částka uložená v advokátní úschově má být vyplacena pouze poškozenému J. L., přičemž poškozenému nebyly finanční prostředky vyplaceny, a dne 13. 4. 2012, tedy v den připsání předmětu úschovy na jeho depozitní účet, tuto částku formou dvou hotovostních výběrů ve výši 200 000 Kč a 50 000 Kč z depozitního účtu vybral a použil ji pro svoji potřebu, jednal takto v úmyslu tyto prostředky neužít na určený účel, pro který mu byly svěřeny, a přisvojit si je, a způsobit tak poškozenému škodu, a svým jednáním způsobil poškozenému J. L., škodu ve výši 250 000 Kč.
Za toto jednání byl obviněnému uložen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu advokacie na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému J. L. škodu ve výši 250 000 Kč.
Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podal obviněný odvolání, které bylo Městským soudem v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 5 To 49/2015 zamítnuto.
Obviněný JUDr. V. S. napadl toto rozhodnutí dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c), g), l) tr. ř., vycházeje z přesvědčení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a zároveň s námitkou, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Obviněný prostřednictvím svého obhájce uvedl, že již v řízení před odvolacím soudem poukazoval na skutečnost, že přípravné řízení trpělo závažnými vadami, obviněný podal soudu návrh na vrácení věci státnímu zástupci k došetření z důvodu procesních vad, o tomto návrhu však nebylo rozhodnuto. Namítanou vadou byla skutečnost, že obviněný neměl v přípravném řízení obhájce, ač jej podle trestního řádu měl mít, čím došlo k porušení jeho práva na obhajobu. Zdůraznil, že poté co byl upozorněn na změnu právní kvalifikace trestného činu, za který byl následně uznán vinným, byl upozorněn rovněž na vznik nutné obhajoby. Zpochybňuje, že by se sám vzdal práva na nutnou obhajobu, jak to vyvodil odvolací soud, který konstatoval, že se jí obviněný vzdal v plné moci udělené obhájci JUDr. Moškovi, když do ní obžalovaný rukou dopsal „odmítnutí nutné obhajoby“, přičemž sám obviněný prohlašuje, že se o jeho rukopis jedná. Namítá však, že z výše uvedeného neplyne, co takovým vyjádřením zamýšlel a navíc nedošlo ke vzdání se nutné obhajoby podle §36b tr. ř. Z protokolu o výslechu obviněného pak navíc plyne, že tomuto úkonu nebyl přítomen jeho obhájce. Pochybnost činí též skutečnost, že obviněný se měl vzdát práva na nutnou obhajobu v době, kdy ještě o této okolnosti nevěděl a o jejích důvodech se dozvěděl až po udělení plné moci obhájci. Následné vzdání se nutné obhajoby bylo učiněno bez porady s obhájcem.
Obviněný dále namítal, že z doposud provedeného dokazování nelze jednoznačně dovodit, že spáchal skutek, který je mu kladen za vinu, neboť provedené důkazy jsou ve vzájemném rozporu. Nelze ani určit, jakým způsobem měla předmětná advokátní úschova probíhat, jaké konkrétní částky měly být vyplaceny, komu a kdy. Tato tvrzení opírá i o skutečnost, že výpověď poškozeného je neurčitá a zmatená, kdy sám zmínil několik částek k vyplacení. Rozpory spatřuje především mezi listinnými důkazy, tedy Kupní smlouvou, Dohodou o vypořádání SJM a Příjmovým pokladním dokladem a výpovědí poškozeného. Vytýká, že nalézací soud neodůvodnil, jakým způsobem jednotlivé důkazy hodnotil, čímž se stal rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným. K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku však odvolací soud nepřihlédl. Obviněný již při hlavním líčení navrhoval provedení důkazu znaleckým posudkem na určení pravosti podpisu poškozeného na pokladním dokladu, avšak soud tomuto návrhu bez odůvodnění nevyhověl, byť vzhledem k pochybnostem o věrohodnosti svědka byl takový postup na místě. Závěrem dovolatel poukázal na chybné právní posouzení otázky hodnocení důkazů soudem druhého stupně při neaplikování zásady in dubio pro reo. S ohledem na shora uvedené proto obviněný navrhl zrušení usnesení Městského soudu v Praze, jakož i dalšího rozhodnutí obsahově navazujícího na citované usnesení a postup podle §265m odst. 1 tr. ř., tedy, aby dovolací sám ve věci rozhodl a zprostil obžalovaného obžaloby, popř. aby po zrušení napadeného usnesení přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného ke dni rozhodování nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky, týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je pak dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k).
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, přitom pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Vzhledem k tomu, že se jedná rovněž v některých bodech o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Dovolací soud tedy musí souhrnně konstatovat, že veškeré shora uvedené námitky obviněného tento uplatnil již v řízení před soudy prvého a druhého stupně, přičemž obě tyto instance se jimi dostatečnou měrou zabývaly a s nimi vypořádaly. Konkrétně lze poukázat na odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (str. 6) a zejména pak usnesení Městského soudu v Praze (str. 5-6 k otázce nutné obhajoby a str. 6 k problematice obsahu advokátní úschovy). Přesto lze k dovolání obviněného doplnit následující. Pokud obviněný dále namítal porušení zásady in dubio pro reo z důvodu vzájemných rozporů mezi jednotlivými provedenými důkazy, zejména otázkou průběhu advokátní úschovy a vyplacení složené částky, event. pravosti podpisu poškozeného, k čemuž navrhoval provedení znaleckého posudku, pak i v tomto směru se jedná o námitky, které byly vzneseny v průběhu řízení před soudy prvého i druhého stupně a oba se s nimi adekvátním způsobem vypořádaly. Dovolací soud se tak může plně ztotožnit s argumentací, která byla podána na základě řádně provedeného dokazování a to, že na základě advokátní úschovy přijal obviněný částku 250 000 Kč od Z. R., kterou měl následně (sníženou o částku daně z převodu nemovitosti) vyplatit manželům J. a K. L. Ačkoliv následně došlo ke splnění podmínek k vyplacení částky z úschovy (doručení kupní smlouvy s vyznačeným vkladem vlastnického práva) k takovému postupu nedošlo, přičemž bankovními výpisy bylo prokázáno, že peníze do úschovy byly kupující skutečně složeny a tyto obviněný téhož dne vybral. Je sice pravdou, že v průběhu trvání úschovy došlo opakovaně – v důsledku rozvodu manželů L. – k úpravě poměru částky, která jim měla být vyplacena, když namísto původní sumy 164 500 Kč společně manželům měly být finance ve výsledku vyplaceny toliko J. L., tato skutečnost však nemění nic na tom, že obviněný o své povinnosti věděl a nevyplatil ničeho, ať již na základě původní smlouvy, tak následných změn a doplňků. Pouze přes urgence K. L. pak došlo k úhradě částky určené na daň z převodu nemovitosti, k čemuž však již nedošlo ve vztahu k poškozenému a ten tak musel daňovou povinnost splnit sám, navíc navýšenou o příslušné penále. Takové protiprávní jednání tedy bylo ze strany nalézacího soudu zcela správně kvalifikováno jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo si přisvojí (připsáním na depozitní účet) cizí věc (peníze), která mu byla svěřena (na základě kupní smlouvy mezi Z. R. a manželi L. do advokátní úschovy) a způsobí tak na cizím majetku větší škody (250 000 Kč), přičemž čin spáchá jako osoba (advokát), která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Pokud soudy prvého a druhého stupně nepřipustily doplnění dokazování o požadovaný znalecký posudek, pak svůj postup náležitě odůvodnily, když poukázaly na okolnosti, které svědčí o tom, že se jedná o falsifikát. Nelze tedy ani akceptovat námitku obviněného stran možnosti existence tzv. opomenutého důkazu, neboť jak již bylo uvedeno, rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu o tom, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Dané je zakotveno již v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) . Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v námitce, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod však nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz. rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Naplnění dovolacího důvodu však nelze spatřovat ve vlastním způsobu výkonu obhajoby ustanoveným obhájcem, např. v tom, že obhájce se v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 tr. ř. nechal zastoupit advokátním koncipientem pro všechny úkony obhajoby apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005).
Institut nutné obhajoby je presumován v §36 tr. ř., mimo jiné, za situace, kdy je vedeno řízení o tr. činu, za který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případě řízení proti JUDr. S. bylo dne 13. 5. 2013 zahájeno tr. stíhání jmenovaného pro tr. čin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, tedy protiprávní jednání, pro něž zákon stanovuje sankční limit v rozpětí od jednoho do pěti let odnětí svobody. S touto právní kvalifikací pak byla dne 3. 6. 2013 podána na obviněného obžaloba u Obvodního soudu pro Prahu 1, kterou však státní zástupce vzal dne 4. 7. 2013 zpět s odůvodněním, že jednání JUDr. S. mělo být správně kvalifikováno rovněž podle §206 odst. 4 tr. zákoníku, což vyžaduje nutnou obhajobu, jakož i senátní složení soudu. Dne 12. 8. 2013 pak obviněný udělil plnou moc k zastupování ve všech právních věcech obhájci JUDr. Michalu Moškovi (č. l. 158 tr. spisu), přičemž nad rámec obecného textu plné moci, bylo samotným obviněným doplněno (ručně), že se jedná o „ zvláštní plnou moc k trestní nutné obhajobě, kterou obviněný výslovně za přítomnost svého obhájce odmítá “. Již tímto úkonem dal obviněný předmětného dne najevo svou vůli, hájit se v případě důvodů nutné obhajoby sám, bez ingerence obhájce. O vážnosti, určitosti a srozumitelnosti vůle obviněného pak nelze mít pochybnosti vzhledem k následujícím okolnostem dne 13. 8. 2013, kdy došlo k jeho upozornění na změnu právní kvalifikace rovněž podle §206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, v jehož rámci byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody od dvou do osmi let. Orgány činné v trestním řízení přitom postupovaly procesně zcela správně, pakliže v důsledku změny této právní kvalifikace, o níž byl jmenovaný vyrozuměn téhož dne, obviněného poučily ve smyslu §36 tr. ř. o nutné obhajobě, jakož i možnosti obhájce se vzdát (§36b tr. ř.). S tímto poučením byl obviněný řádně obeznámen (č.l.157). Při následném výslechu téhož dne, se pak obviněný opětovně výslovně vzdal práva na obhájce do protokolu (č. l. 160), kdy prohlásil a své prohlášení též řádně podepsal, že se „ vzdává svého obhájce v případu nutné obhajoby a bude se ve věci obhajovat sám “. K tomu rovněž doložil shora uvedenou plnou moc sepsanou za přítomnosti obhájce a oběma subjekty řádně podepsanou.
Podle §36b tr. ř., je-li dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 nebo §36a odst. 2 písm. b), může se obviněný obhájce vzdát, nejde-li o trestný čin, za který lze uložit výjimečný trest. Vzdání se obhájce může obviněný učinit pouze výslovným písemným prohlášením nebo ústně do protokolu u orgánu činného v trestním řízení, který vede řízení; prohlášení musí být učiněno za přítomnosti obhájce a po předchozí poradě s ním.
Obviněný tedy měl po zpětvzetí původní obžaloby státním zástupcem a odvolání hlavního líčení, které bylo nařízeno na 7. 8. 2013 poznatek o změně právní kvalifikace a skutečnosti, že v důsledku toho bude dán důvod nutné obhajoby. Lze předpokládat, že jeho reakcí, podepřenou navíc skutečností, že obviněný je osobou znalou práva, která dříve působila jako advokát, bylo udělení plné moci JUDr. Moškovi s tím, že ve vztahu k trestnímu řízení nutnou obhajobu vyloučil. Tento projev vůle přitom jmenovaný učinil písemně za přítomnosti obhájce. Je sice pravdou, že daný úkon předcházel situaci, kdy důvod nutné obhajoby reálně vznikl, a to dnem 13. 8. 2013, kdy byl vyrozuměn o změně právní kvalifikace. I za této situace však při následném výslechu uvedl, že se „ vzdává svého obhájce v případu nutné obhajoby a bude se ve věci obhajovat sám “. Důsledků svého jednání si proto musel být obviněný – opět při zohlednění jeho profesní kariéry - zcela vědom. Mimo to nelze odhlédnout od skutečnosti, že při výslechu dne 13. 8. 2013 využil svého práva a odepřel vypovídat. Daný úkon tak pro následné řízení o vině obviněného neobsahoval žádné relevantní skutečnosti, o které by soudy své závěry opřely.
Je však třeba rovněž připomenout, že v dalším průběhu řízení nalézací soud dospěl k názoru, že i přes shora uvedené prohlášení obviněného by tento v důsledku trvání podmínek §36 tr. ř. měl mít obhájce, a proto jím ustanovil dne 5. 2. 2014 (č. l. 211) Mgr. Zuzanu Kulhánkovou. Toto ustanovení však bylo dne 10. 3. 2014 zrušeno (č. l. 231), a to v důsledku udělení plné moci obviněným Mgr. Janu Procházkovi. Ten pak vykonával obhajobu obviněného v průběhu celého hlavního líčení, které započalo dne 2. 6. 2014. Byť i poté došlo k zániku obhajoby na základě vypovězení plné moci obhájcem, reagoval soud prvého stupně opět správně, když neprodleně (dne 22. 10. 2014) obviněnému ustanovil obhájkyní Mgr. Moniku Švarcovou. Dovolací soud tak může k výše uvedenému uzavřít, že v průběhu trestního řízení, které svou povahou založilo od 13. 8. 2013 důvod nutné obhajoby obviněného, tento nebyl v následujícím průběhu nikterak krácen na svých právech, neboť po dobu, kdy nebyl zastoupen obhájcem – nutno podotknout, že na základě vlastního uvážení a prohlášení – až do doby, kdy mu byl soudem obhájce ustanoven (5. 2. 2014), nebyly ze strany orgánů činných v trestním řízení činěny žádné úkony, které by byly jakkoliv relevantní z hlediska rozsudku nalézacího soudu či z hlediska usnesení krajského soudu o odvolání obviněného (k tomu blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002). V průběhu dalšího řízení pak již jmenovanému byl ustanoven obhájce či tento svou činnost vykonával na základě plné moci.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutek obviněného byl kvalifikován správně, stejně jako, že v průběhu dosavadního trestního řízení nedošlo k porušení jakýchkoliv práv obviněného. Vzhledem k těmto skutečnostem, Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání odmítl, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.