ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.120.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 120/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2015 o dovolání obviněného R. C. proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 42 To 64/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 222/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. C. byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 13 T 222/2012, uznán vinným (písm. A) trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku (ad 1.), trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným (ad 2. a 4. a ad 6. a 7.) a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (ad 5.), trestným činem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (ad 2. a 5.), trestným činem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (ad 2. a 3. a 5. – 7.) a trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (ad 8.) a byl odsouzen za trestné činy (ad 1. až 7.) k souhrnnému trestu odnětí svobody podle §205 odst. 3 a §43 odst. 2 tr. zákoníku v trvání čtyřicet měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. 4. 2012, č. j. 13 T 5/2012-274, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty blíže popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem A) a dále byl odsouzen pod písm. B) podle §205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků (bod 8), pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Jihlavě podal obviněný odvolání, kterému Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 42 To 64/2013, z části vyhověl a podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu [ad B)] a nově podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že podle §205 odst. 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání tří roků (ad 8.), pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Obviněný R. C. podal dne 12. 9. 2013 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1, písm. g) tr. ř. s argumentací, že „(…) v daném případě nebyly orgány činnými v trestním řízení shromážděny takové důkazy, které by jej nepochybně a jednoznačně usvědčovaly ze spáchání skutku popsaného pod č. 2, 3, 4, 5, 7, a 8 (…)“. K vymezeným bodům výroku rozsudku obviněný soudům velmi rozsáhle vytýká nedostatky v provedeném dokazování, když např. namítá, že šroubovák ve sportovní tašce, na němž byla identifikována jeho pachová stopa, nebyl nalezen na místě činu, ale z důvodu důkazní nouze byl podstrčen orgány činnými v trestním řízení. Dále soudům vytýká chybná skutková zjištění nemající podklad v provedeném dokazování, a to zejména závěr o spáchání předmětných skutků obviněným, když závěry o jeho vině jsou založeny pouze na jediném nepřímém důkazu, a to na pachových stopách obviněného nalezených na místě činu. Obviněný dále uvádí celou řadu judikátů Nejvyššího a Ústavního soudu, které se shodně týkají použití pachových stop jako důkazu v trestním řízení, a to konkrétně zásadní nemožnosti připuštění pachové stopy jako jediného usvědčujícího důkazu, jakož i judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se rozhodnutí ve prospěch obviněného v případě jakékoliv důkazní pochybnosti. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil „v napadených výrocích rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jihlavě, a zprostil jej v tomto rozsahu (ohledně jím namítaných skutků) obžaloby a dále aby podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl o uložení nového mírnějšího trestu“.
Státní zástupce sdělil, že k dovolání obviněného se nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Z argumentace obviněného v rámci dovolání vyplývá, že tento soudům vytýká jak nedostatky v provedeném dokazování (např. neexistence šroubováku s pachovou stopou obviněného na místě činu), tak nedostatky v hodnocení důkazů (zejména nemožnost založit závěr o spáchání skutků obviněným pouze na základě nepřímého důkazu – pachové stopy). Podstatou veškeré argumentace je tedy tvrzení obviněného, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, pro které byl odsouzen. Jak již bylo shora konstatováno, zejména soud druhého stupně se ve svém rozsudku podrobně zabývá jednotlivými důkazy, které byly v předmětné trestní věci provedeny, a to na stranách 7 až 11 tohoto rozhodnutí, přičemž logicky rozvádí své úvahy k důkazům, na základě kterých považuje jednotlivé námitky obviněného, uplatněné v odvolání, za neopodstatněné. V reakci na argument obviněného týkající se nemožnosti soudů učinit závěr o jeho vině pouze na základě nepřímého důkazu – pachové stopy, Nejvyšší soud nad rámec již soudy uvedeného uvádí, že obviněný zcela zjevně přehlíží skutečnost, že závěr o spáchání skutků napadených dovoláním nebyl založen na jediném důkazu – pachové stopě, ale naopak, ostatně jak jednoznačně vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, na celé řadě dalších provedených důkazů jako jsou např. svědecké výpovědi, odborná vyjádření atd., ze kterých je zcela zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů.
Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na obviněného dovolávání se spravedlivého procesu), a dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann