ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1239.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1239/2015-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2015 o dovolání obviněné M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 13 To 170/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 55/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 7. 4. 2015 pod sp. zn. 1 T 55/2015 byla obviněná M. B. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustila tím, že „v přesně nezjištěné době od 23.00 hod. dne 12. 1. 2015 do 00:30 hod. dne 13. 1. 2015 po předchozí vzájemné dohodě s další osobou, u níž je trestní řízení vedeno samostatně, poté, co se v H. B. v baru Pendolíno seznámila s T. R., jmenovaného vylákala ven z baru a v H. B., ulici M., u mostku přes řeku Šlapanku, kde se k nim připojila další osoba (muž), se snažila s poškozeným vyvolat konflikt pod záminkou, že jím byla okradena, poškozeného pak přimáčkla na zábradlí mostku, její spolupachatel poškozeného úchytem za zátylek násilím povalil na zem, když M. B. se poškozenému snažila zakrývat rukou ústa, aby nemohl křičet, M. B. či její spolupachatel na zemi ležícího poškozeného kopl do oblasti žeber, spolupachatel obviněné pak poškozenému z upevnění kolem pasu strhl koženou pánskou tzv. ledvinku zn. Delmas s obsahem: koženou peněženkou, klíčem zn. FAB, nosičem dat – flash 16 GB, zpáteční letenkou Z. – P., finanční hotovostí ve výši nejméně 19 500 Kč, 1 400 HRK, 45 EUR, cestovním pasem a občanskými průkazy ČR a Chorvatska na jméno poškozeného, průkazy zdravotní pojišťovny ČR a Chorvatska na jeho jméno, platební kartou VISA – Mastercard, platební kartou Air Bank a dvěma mobilními telefony“ (v podrobnostech viz rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 7. 4. 2015 pod sp. zn. 1 T 55/2015), „poté koženou pánskou tzv. ledvinku spolupachatel podal obviněné a z místa činu následně oba uprchli, uvedeným jednáním způsobili T. R. odcizením věcí škodu ve výši nejméně 53 606 Kč, přičemž jmenovaný při jejich útoku utrpěl zranění, a to pohmožděniny na tváři, dolní části hrudníku vlevo a přilehlé stěně břišní, pohmoždění pravého lokte, pohmoždění kolena oboustranně a odřeniny na rukách, tato zranění si vyžádala lékařské ošetření a hospitalizaci poškozeného v Nemocnici H. B. dne 13. 1. 2015 a jeho převoz do Fakultní nemocnice v B., kde byl hospitalizován do 19. 1. 2015 k vyloučení možných dalších poranění s ohledem na jeho předchozí a stávající těžké onemocnění, bez nutnosti další následné léčby v souvislosti s utrpěným zraněním“.
Za toto jednání byl obviněné uložen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněné uložena povinnost nahradit jako způsobenou majetkovou újmu Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 42 562 Kč a T. R. částku 37 700 Kč.
Odvolání obviněné následně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 13 To 170/2015, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněná napadla toto rozhodnutí dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vycházeje z přesvědčení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněná prostřednictvím svého obhájce uvedla, že se trestného činu nedopustila a na místo činu ani s poškozeným nedošla. Vytýká, že soudy její vinu dovodily pouze z výslechu poškozeného, jehož hodnověrnost rovněž zpochybňuje. Provedenou pachovou identifikaci považuje za bezpředmětnou, neboť se s poškozeným pohybovala několik hodin před incidentem a k přenosu pachových stop tak mohlo dojít i dříve. Dále namítá, že svědci měli informace pouze z doslechu od poškozeného. Svědek L. pouze popsal průběh večera, u napadení poškozeného sám nebyl. Svá tvrzení obviněná podkládá vlastními možnými verzemi skutkového stavu. Porušení jejího práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že nebylo vyhověno návrhům na výslech poškozeného a domnělého spolupachatele pana B. Dále pak poukazuje, že ačkoliv se obhájce obviněné sice mohl účastnit výslechu poškozeného na Policii ČR, konkrétní strategii obhajoby lze určit až po prostudování spisu. Podle názoru obviněné proto nebyly splněny podmínky pro čtení protokolu o výpovědi poškozeného, neboť tento nebyl nedosažitelný pro dlouhodobý pobyt v cizině. Dále podotkla, že pan B. se na Slovensku sám přihlásil na policii a rovněž proto u něj nejsou dány důvody nedosažitelnosti. Vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého práva a k dovolání obviněné se odmítl věcně vyjadřovat. Poukázal však na svůj výslovný souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl věc za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a je založeno na dovolacím důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy pro domněnku, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Jak již bylo konstatováno, podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ač se ve skutečnosti o trestný čin nejedná, anebo sice došlo ke spáchání trestné činnosti, ale její právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, jehož stěžejní část spadá do kompetencí činnosti nalézacího soudu a v jeho průběhu je třeba nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle vnitřního přesvědčení soudu založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je následné zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudu druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud tak je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněními (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněné uvedenými v dovolání, je nutno konstatovat, že se jedná o výtky obsahově veskrze shodné s těmi, které již učinila v rámci řízení před soudy prvého a druhého stupně, přičemž tyto se s nimi vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Tyto námitky přitom nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jejího jednání, ale v tom, že soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění o nespáchání předmětného trestného činu. Jedná se tedy o předkládání vlastní verze skutkového děje, přičemž na takovou situaci dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .
Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud na další rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05 ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud přitom považuje za nezbytné doplnit, že obecné soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Nejvyšší soud proto shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
K námitkám obviněné uvedeným v jejím dovolání pak Nejvyšší soud doplňuje toliko následující. Samotné dovolání je obsahově totožné s odvoláním obviněné, poukazující primárně na porušení povinnosti orgánů činných v trestním řízení zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. Danému názoru však dovolací soud nemůže přisvědčit. Nalézací soud provedl v tomto směru adekvátní dokazování, z něhož vytěžil ucelený a logicky provázaný řetězec důkazů, jež bez důvodných pochybností umožnily učinit závěr o vině obviněné. Lze tak zejména poukázat na výpověď poškozeného, jež je podporována výpověďmi svědků (nstržm. D., L., V.) i shodou pachové stopy na místě činu z odtržené části opasku poškozeného s pachovým vzorkem odebraným obžalované. Tento posledně uvedený důkaz, který je dovoláním rovněž napadán, tak rozhodně nestojí osamoceně a bez patřičného začlenění do dalších skutkových okolností případu. Ke všem uplatněným námitkám stran výslechu svědků B. a R. se přitom dostatečným způsobem vyjádřil odvolací soud (str. 4 – 5 usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice). Nejvyšší soud se s tam prezentovaným odůvodněním plně ztotožnil, a to jak ve smyslu nadbytečnosti výslechu svědka B., který je – coby občan cizího státu, pobývající mimo území ČR – nedosažitelný, tak pokud se týče přípustnosti čtení výpovědi poškozeného z protokolu, kdy i v tomto případě pro jeho pobyt v zahraničí a nejistotu při návratu do ČR (to vše při zdůraznění jeho zdravotního stavu) došlo k naplnění podmínek pro čtení jeho výpovědi z přípravného řízení, za současného konstatování, že výslech vedený orgány činnými v trestním řízení plně respektoval veškerá procesní práva obviněné (zejména v otázce účasti obhájce danému úkonu).
Závěrem třeba připomenout, že dovolání obviněné bylo založeno na důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z výše uvedeného však vyplývá, že dovolatelka sice formálně cituje jeden z dovolacích důvodů podle §265b, ale obsah jejího dovolání je založen na skutečnostech a námitkách, které věcně nejsou podřaditelné žádnému z dovolacích důvodů, neboť ačkoli je vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, věcně se jedná toliko o výhrady proti správnosti, resp. úplnosti zjištěného skutkového stavu a proti správnosti hodnocení důkazů. Na takové dovolání je proto nutno nazírat jako na domáhající se odlišného právního posouzení jen na podkladě jiné skutkové verze založené na odchylných důkazních závěrech. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nebyl vázán povinností věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Konečně pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí s poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.