ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1316.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1316/2015-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o dovolání, které podal obviněný F. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 7 To 200/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 150/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. P. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 51 T 150/2012, uznal obviněného pprap. F. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že: „dne 12. 11. 2011 mezi 07:20 – 07:45 hod. v areálu firmy Sitel, s. r. o., P., N. E. …, při zákroku Policie ČR proti osobě D. J., který ve firmě působil jako ostraha a t. č. pod vlivem alkoholu ničil zařízení firmy Sitel, poté, co byl policisty vyveden z prostoru dolní recepce před služební vozidlo PČR a stál k vozidlu zády u jeho levé části se sklopenou hlavou a bez aktivního odporu, jej úmyslně kopl velkou intenzitou pravou nohou do oblasti rozkroku a genitálií, stlačil jeho hlavu dlaní levé ruky a provedl úder pěstí pravé ruky do oblasti hlavy, strhl ho na zem a provedl kop směrem k jeho hlavě, čímž mu způsobil pohmoždění zevního genitálu s krevním výronem penisu a pravé poloviny šourku, pohmoždění pravého varlete a jeho roztržení v dolní polovině, s nálezem krevních sraženin v šourku, v důsledku čehož byl poškozený operován na urologické klinice FN N. B. a muselo mu být odebráno pravé varle pro jeho neživotnost, což ho omezilo v obvyklém způsobu života po dobu min. 2 týdnů, a ze soudně lékařského hlediska bylo znalcem označeno za vážnou poruchu zdraví, za poškození důležitého orgánu s trvalým následkem, čímž obviněný porušil zásadu přiměřenosti vyjádřenou v §11 zák. č. 273/2008 Sb. o Policii ČR a ustanovení §45 odst. 1 písm. a) a §46 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů č. 361/2003 Sb.“
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Uložil mu podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3 částku 3.334,- Kč a Pražské správě sociálního zabezpečení, se sídlem Trojská 1997/13a, Praha 8 částku 5.436,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozeného D. J., odkázal s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Pro úplnost se uvádí, že rozsudek ze dne 26. 3. 2015 není prvním rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 v posuzované věci. Nejprve totiž rozhodl dne 17. 12. 2013, kdy svým usnesením věc podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupil řediteli Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy k projednání jako kárné provinění. Toto usnesení zrušil Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 20. 2. 2014 a uložil prvostupňovému soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Podruhé soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 11. 11. 2014, kdy opět věc podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupil řediteli Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy k projednání jako kárné provinění. Toto usnesení opět zrušil Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 20. 1. 2015 a uložil prvostupňovému soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Poté Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl citovaným rozsudkem ze dne 26. 3. 2015.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku ze dne 26. 3. 2015 podali obviněný a poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 7 To 200/2015. Podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku podle §228 odst. 1 tr. ř. ohledně jmenované poškozené zdravotní pojišťovny a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočce Praha, se sídlem Na Perštýně 6, Praha 1, majetkovou škodu ve výši 8.173,- Kč. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze (ve spojení s uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10) podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Nalézací soud podle něj nepostupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. S některými důkazy se nevypořádal. Odvolací soud zamítl odvolání, aniž by byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Zdůraznil jako klíčovou výpověď poškozeného, který však byl v době činu značně opilý a na spoustu věcí si nepamatoval a uváděl i nepravdy. Zásah odvolacího soudu do §2 odst. 6 tr. ř. šel nad rámec přezkumné činnosti soudu. Jediným důkazem usvědčujícím obviněného byla výpověď poškozeného, který ji několikrát změnil a uváděl nepravdivé údaje. V dalším dovolatel prezentoval, co měl vypovědět poškozený D. J. a co měl vypovědět svědek policista M. Zdůraznil, že výpověď poškozeného je zřejmě účelová, k čemuž uváděl videozáznam z tzv. horní recepce (v areálu firmy Sitel, s. r. o.) a jeho konflikt s F. Z. K tomuto dovolatel poukázal na judikát Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09 hovořící o porušení práva na spravedlivý proces, pokud se právní závěry orgánů veřejné moci dostávají do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a o důkazní situaci s jediným usvědčujícím důkazem. Dále rozebíral výpověď svědka MUDr. K. H. ve vztahu k výpovědi poškozeného, videozáznam, na kterém je poškozený veden na Místní oddělení policie Zahradní Město. Uváděl, že závěr odvolacího soudu učiněný z daného videozáznamu (že poškozený byl veden v tzv. úlevové poloze) se mu jevil být v extrémním nesouladu s §2 odst. 5 tr. ř. Podle dovolatele byly právní závěry v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Zdůraznil, že poškozený byl natolik opilý, že si nepamatuje, kdy a kým mu bylo zranění způsobeno. Připomněl obsah přípisů rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství Policie hl. m. Prahy ve věcech služebního poměru ze dne 27. 6. 2012, č. 608/2012, a vrácení spisového materiálu po prověrce státním zástupcem ze dne 17. 4. 2012. K tomu zmínil rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/08 hovořící o rovnocenných skutkových verzích. Poté prezentoval závěr znalce (jednoho ze zpracovatelů ústavního znaleckého posudku) MUDr. Kroluppera, urologa, a vyzdvihl z něj zejména tu část, že z charakteru poranění poškozeného nelze jednoznačně určit, zda poškozený utrpěl poranění v souvislosti s policejním zákrokem proti jeho osobě, nebo zda k uvedenému poranění mohlo dojít dříve či později. Zmíněný znalec pak u hlavního líčení obecně popsal případy, které mohou způsobit předmětné zranění, mezi nimiž uvedl způsob, který je patrný na videozáznamu, s dodatkem, že v tomto konkrétním případě ale nic takového nevidí. Tento znalecký posudek podle obviněného jednoznačně potvrdil pochybnosti o průběhu skutkového děje. Obviněný zdůraznil, že závěr, že zranění způsobil poškozenému právě on, nemá oporu v provedených důkazech a existují důvodné pochybnosti o tom, že zranění jednoznačně vznikla v důsledku jeho zásahu vůči poškozenému. Namítl existenci velkých rozporů mezi znaleckými posudky a akcentoval, že všichni znalci se shodli, že takto zraněná osoba by měla velké problémy s chůzí. Zde zmínil judikát Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3741/11 hovořící o principu presumpce neviny. Na základě uvedeného dovodil, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně v jeho posledním rozhodnutí jsou v rozporu s provedenými důkazy, přičemž odvolací soud hodnotil provedené důkazy přes jejich rozpornost v jeho neprospěch. Podle obviněného nebylo možno dosáhnout praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností. Bylo nutné v souladu se zásadou presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.) a z ní vyplývající zásadou in dubio pro reo rozhodnout v jeho prospěch. Neexistoval příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem, následek nezavinil a ani nemohl (poukázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 575/01). Odůvodnění soudních rozhodnutí označil za kusá, neúplná, nejasná a nepřezkoumatelná, tedy rozporná s ustanovením §125 tr. ř.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí, tj. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 a rozsudek Městského soudu v Praze, a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám hned rozhodl ve věci rozsudkem, popř. podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, příp. Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Vyjádřil přitom souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že vzhledem k povaze obviněným uplatněných námitek se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 7 To 200/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl ve veřejném zasedání po věcném přezkoumání, je zjevné, že by tento dovolací důvod mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci tedy s dovolacím důvodem podle písmene g).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky vztažené k předmětnému dovolacímu důvodu směřují primárně do oblasti skutkové (procesní). Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný vytýká soudům obou stupňů v prvé řadě nesprávné hodnocení provedených důkazů, porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, potažmo vadná odůvodnění jejich rozhodnutí. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a s důrazem na zásadu in dubio pro reo vlastní skutkový hodnotící závěr (nebylo prokázáno, že poškozenému přivodil shora specifikované zranění). Právě z těchto skutkových (procesních) námitek pak (sekundárně) dovozuje svůj závěr o vadném hmotně právním posouzení skutku, s tím, že zde absentuje příčinný vztah mezi jeho jednáním a zjištěným následkem a jeho zavinění zahrnující tento příčinný vztah.
Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., a v porušení ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Dovolatel předložil Nejvyššímu soudu v rámci dovolání více skutkových (výše popsaných) okolností s tím, že podle jeho tvrzení ve věci existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry soudů.
V obecné rovině lze konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice lze výjimečně v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
Úvodem možno říci, že Nejvyšší soud zaregistroval, že v dané věci soudy rozhodovaly vícekrát, když rozhodnutí soudu prvního stupně soud druhého stupně dvakrát zrušil, na což dovolatel poukazoval. Nicméně z této skutečnosti nelze činit jakékoli závěry, když tato situace je právním řádem předvídána a v praxi není výjimečná. Nelze přitom dovozovat, že by odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti překročil její zákonné meze takovým způsobem, že by to mělo za následek zásadní porušení pravidel spravedlivého procesu. Podle názoru Nejvyššího soudu prvním zrušujícím rozhodnutím soudu prvního stupně vytkl neúplné důkazní řízení a současně uvedl, jakým důkazem je třeba dokazování doplnit, druhým zrušujícím rozhodnutím pak soudu prvního stupně vytkl především nesprávné hodnocení důkazů, přičemž konkrétně uvedl, v jakém směru se tak stalo.
Meritem podání dovolatele je argumentace určitými pasážemi z výpovědí některých osob v dané kauze vyslechnutých a některými závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví jednotlivých znalců či znaleckého ústavu, případně též videozáznamy z firmy Sitel, s. r. o. a lékařskými záznamy.
Na jejich vlastním hodnocení pak dovolatel založil své tvrzení o extrémním nesouladu. Tomuto však nemohl Nejvyšší soud v konfrontaci s obsahem rozhodnutí soudů nižších stupňů přisvědčit. Ačkoliv nepřehlédl, že provedené důkazy byly rozporné (např. někteří příslušníci policejních složek a lékař záchytné služby vypovídali odlišně než poškozený a názory znalců se různily), připomíná, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování.
V dané věci, v krátkosti řečeno, lze označit za nesporné, že v ranních hodinách inkriminovaného dne došlo k policejnímu zákroku vůči osobě poškozeného, který pod vlivem alkoholu ničil zařízení společnosti Sitel, s. r. o. Poškozený byl policií vyveden z prostoru uvedené společnosti, napaden obviněným, následně naložen do služebního vozidla, poté byl odvezen z místa činu na policejní služebnu a nato umístěn v záchytné protialkoholní stanici v areálu nemocnice Na Bulovce. Po propuštění z ní se odebral (v areálu téže nemocnice) na traumatologii a poté na urologii, kde byl vyšetřen lékařem. Byla shledána poranění v oblasti genitálu blíže specifikovaná ve skutkové větě. Neprodleně byl operován a muselo mu být odebráno pravé varle pro jeho neživotnost.
Poškozený vypověděl, že zraněn byl tak, že byl kopnut do genitálií policistou při zákroku po vyvedení z firmy Sitel, když stál zády k vozidlu u levé části služebního vozidla policie, přičemž na bolest si stěžoval jak policistům, tak i lékaři na záchytné stanici. Tato jeho výpověď stála v protikladu s výpověďmi většiny příslušníků policie a lékaře záchytné stanice.
Ve věci bylo k otázce zranění poškozeného a způsobu jeho vzniku pořízeno několik znaleckých posudků. V přípravném řízení vypracoval znalecký posudek MUDr. Miloš Sokol, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. V průběhu řízení před soudem vypracoval druhý znalecký posudek MUDr. Jiří Hladík, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Rovněž v průběhu řízení před soudem byl ze strany obviněného předložen znalecký posudek, který vypracoval MUDr. Přemysl Strejc, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a forenzní traumatologie. Z pokynu zrušujícího usnesení Městského soudu v Praze byl vypracován ústavní znalecký posudek, k jehož ústnímu přednesu byl pověřen znalec primář MUDr. Marek Krolupper. Znalci se v těchto posudcích ve svých závěrech neshodovali.
Pro úplnost se dodává, že mimo tyto posudky podal v přípravném řízení odborné vyjádření k otázce přiměřenosti zákroku Pplk. JUDr. David Zámek z fakulty bezpečnostně právní, Policejní akademie ČR. Obviněný předložil v řízení před soudem znalecký posudek vypracovaný JUDr. Zdeňkem Náchodským, znalcem z oboru kriminalistika, odvětví se zvláštní specializací sebeobrana a služební zákroky, vedení boje zblízka.
A právě na rozporech mezi provedenými důkazy, na důkazech resp. jejich částech, ať už přímo jdoucích proti výpovědi poškozeného či ji nepotvrzujících je založeno tvrzení dovolatele o existenci tzv. extrémního nesouladu.
Přes tyto skutečnosti však nebylo možno názoru o existenci tzv. extrémního nesouladu přisvědčit. Je totiž patrno, že soudy obou stupňů si byly vědomy složité důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi hodnocením provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Za této situace nelze soudům nižších stupňů vytýkat, že by při zjišťování skutkového stavu věci postupovaly svévolně. Svévoli nelze shledávat v tom, že skutková zjištění soudů jsou odlišná od představ obviněného, který důkazy hodnotí jinak. Soudy si nastíněné neshody nejen povšimly, nýbrž jí věnovaly patřičnou pozornost. Soud prvního stupně své závěry vyložil na stranách 9 až 12 svého rozhodnutí. Jeho závěry pak doplnil soud druhého stupně na str. 4 až 8 odůvodnění svého rozhodnutí. Z daných odůvodnění se tak podává, že neshody v důkazech soudy zaregistrovaly, zabývaly se jimi a překlenuly je logickými úvahami, kdy vysvětlily, na základě jakých důkazů a skutečností své skutkové závěry a jim odpovídající závěry právní založily.
Pouze ve stručnosti lze připomenout, že usvědčující výpověď poškozeného nebyla ve věci důkazem osamoceným. Jejímu obsahu korespondovaly zejména níže prezentované důkazy.
Soud vycházel rovněž z výpovědi svědka T. M., který vypověděl, že jeden z členů PMJ na poškozeného zaútočil tak, že k němu přistoupil, kolenem ho nakopl někam do oblasti podbřišku, následně uchopil poškozeného za rameno a strhl na zem na břicho, pak k němu přistoupil další z PMJ, dal muži ruce za záda a svědka požádal, aby mu půjčil pouta. Poškozený poté na to nic neříkal, pouze slyšel, že (poškozený) zasténal.
Této výpovědi i výpovědi poškozeného odpovídají i kamerové záznamy ve věci pořízené, s nimiž se Nejvyšší soud podrobně seznámil.
Jednalo se především o záznamy z kamerového systému firmy Sitel s. r. o. Namístě je přitom uvést, že tyto záznamy zachycovaly jednak děj v ranním čase v tzv. dolní recepci, jak v reálné podobě, tak i v podobě zkráceného záznamu zachycujícího toliko vlastní zákrok policie, jednak děj v předranním čase v tzv. horní recepci firmy Sitel a před touto recepcí.
Dále je namístě uvést, že z kamerových záznamů z tzv. horní recepce je vidět, že v době před šestou hodinou kritického dne (tj. v předranním čase) sice proběhla potyčka mezi poškozeným D. J. a spolupracovníkem F. Z., ale na žádném z obou ve věci pořízených záznamů není vidět, že by při tom poškozený D. J. byl kopnut či jinak zasažen do genitálií. Pokud obviněný doložil do spisu fotografii pořízenou z jednoho z těchto záznamů, kde je vidět zdvižená noha svědka Z. proti poškozenému J., pak tato fotografie vznikla výřezem snímku z kamerového záznamu a zachycuje pouze zdviženou nohu ve vzduchu. Na příslušném kamerovém záznamu, který Nejvyšší soud pozorně shlédl, je jasně zaznamenána situace, kdy Z. sice napřáhl nohu proti J., ale co je zásadní a je to ze záznamu bez pochyb vidět, došlo pouze ke zvednutí nohy svědka Z., která se však nedotkla těla J. Jinak řečeno, jednalo se toliko o napřažení nohy do volného prostoru před tělo poškozeného J. Navíc poškozený J. se na další stopáži záznamu pohybuje zcela běžným způsobem. Na uvedené navazuje časově pozdější záznam z tzv. dolní recepce, kam posléze přijela Policie.
Možno tak i se zřetelem k výpovědi poškozeného dovodit, že svědek F. Z. poškozenému zranění popsané ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nezpůsobil.
Tomu koresponduje zjištění ze záznamu z prvé kamery zabírající jak vnitřní prostor tzv. dolní recepce firmy Sitel s.r.o., tak i venkovní prostor před touto recepcí. Z tohoto záznamu je nejprve vidět, že zde poškozený D. J. klidně seděl až do příjezdu Policie na židli, což nenasvědčuje tomu, že by již v této době měl mít shora popsané vážné zranění. Po příjezdu Policie je dále ze záznamu dvou různých kamer, tedy ze dvou různých úhlů pohledu, patrno, že poškozený D. J. volně stál na ulici vedle policejního vozu, a poté proti němu fyzicky zakročil policista, tj. obviněný. Na dalších záznamech – šlo o kamerové záznamy z kamer umístěných před policejní služebnou, kam byl poškozený policií odvezen – pak již byl poškozený policisty veden.
V daných souvislostech je namístě zmínit závěr obsažený v ústavním znaleckém posudku Znaleckého ústavu v oboru zdravotnictví Nemocnice Na Bulovce. Podle tohoto posudku sice nelze z charakteru poranění poškozeného D. J. jednoznačně určit, zda dotyčný utrpěl předmětné poranění v souvislosti s policejním zákrokem proti jeho osobě, avšak kopnutí kolenem vedené velkou silou do oblasti rozkroku, tak jak je popisováno i zachyceno na kamerovém záznamu, může dobře vysvětlit poranění poškozeného (krevním výronem penisu a pravé poloviny šourku, pohmoždění pravého varlete a jeho roztržení v dolní polovině s nálezem krevních sraženin v šourku), které vedlo k operačnímu odejmutí varlete pro jeho odúmrť.
Dovolatel ve svém podání vykresloval rozdíly v důkazech tak, aby vytvořil obraz zásadních rozporů v důkazech a následně nelogického hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Tomuto obrazu však není možné dát za pravdu. Soudy nižších stupňů zaznamenané rozdíly reflektovaly a reagovaly na ně, přičemž jejich závěry logicky navazují na provedené důkazy a vysvětlují dovození viny obviněného.
Lze tak celkově shrnout, že v rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou dostatečně zdůvodněny závěry, které soudy učinily. Soudy nižších stupňů ve svém postupu nevybočily z mezí pravidel zakotvených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. Z těchto odůvodnění vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
V návaznosti na skutečnosti shora uvedené tedy Nejvyšší soud uzavírá, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Pokud obviněný v postupu soudů ve věci činných shledal také porušení zásady in dubio pro reo, je třeba připomenout, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Přitom ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Jak již shora uvedeno, podle názoru Nejvyššího soudu postup soudů nižších soudů nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž jimi učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu (rozporu) s provedenými důkazy. Je ostatně zjevné, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti. Za této situace nebyl v posuzované věci prostor ani k aplikaci zásady in dubio pro reo.
Na okraj možno poznamenat, že za soudy zjištěného skutkového stavu nevznikla pochybnost o příčinném vztahu mezi jednáním obviněného a následkem (účinkem) v podobě popsaného zranění poškozeného ani o úmyslném zavinění obviněného zahrnujícím tento příčinný vztah a následek (účinek).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální ; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu