ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1574.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1574/2014-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. ledna 2015 o dovolání obviněné B. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2014, č. j. 5 To 253/2014-133, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 98/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2014, č. j. 5 To 253/2014-133, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 6. 2014, č. j. 1 T 98/2014-119, kterým byla obviněná uznána vinnou zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a odsouzena podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců a dále jí byl uložen podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (specifikovaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně).
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2014, č. j. 5 To 253/2014-133, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatelka sice uvádí, že „nemá žádných výhrad vůči skutkovým závěrům nalézacího soudu a v návaznosti na to i odvolacího soudu, avšak již svým odvoláním brojila proti právní kvalifikaci tohoto skutku“. Oběma soudům vytýká, že dospěly k závěru, že předmětný skutek spáchala v přímém úmyslu, aniž by pro takový závěr měly oporu v důkazech provedených v hlavním líčení. Poukazuje na to, že z důkazů, které měly soudy k dispozici, nemohly učinit ani závěr, že by jednala v nepřímém úmyslu. Dále obviněná argumentuje tím, že na krabičkách léků CIRRUS nebyly zajištěny žádné otisky, shodné s jejími otisky a z uvedeného plyne, že s nimi vůbec nemanipulovala. Tašku převážela z Polska a za úplatu ji měla předat u Kauflandu. Není však její vinou, že se pracovníci Celní správy na místo srazu dostavili až po dvou hodinách a na místě již nikoho nenašli – tudíž uvedená skutečnost nemůže být jí přičítána k tíži. Její tvrzení o tom, že neví, co převáží, nebylo vyvráceno. Chemikálii, která byla rovněž u ní zajištěna, převážela k čištění odpadu. Poukazuje rovněž na to, že na uvedené skutečnosti již upozorňovala ve svém odvolání, avšak soud druhého stupně její odvolání zamítl, aniž by odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídalo požadavkům trestního řádu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud nejen dovoláním napadené usnesení, ale také jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém přípisu sdělil, že s ohledem na charakter námitek, které obviněná v dovolání uplatnila, se k tomuto nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z podaného dovolání obviněné vyplývá, že tato „nemá žádných výhrad vůči skutkovým závěrům nalézacího soudu a v návaznosti na to i odvolacího soudu a měla být obžaloby zproštěna podle §226 písm. b) tr. ř.“ K uvedené základní argumentaci obviněné považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že ke zproštění podle §226 písm. b) tr. ř. přistoupí soud za situace, „že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem“. Aby soud mohl shora uvedený závěr vyslovit, musí provést dokazování a hodnotit důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Na základě vyhodnocených důkazů dospívá ke skutkovému zjištění. V daném případě soud provedl v trestní věci obviněné dokazování a důkazy vyhodnotil tak, že jimi byl prokázán skutkový stav shodný s podanou obžalobou. Vycházel jednak z výpovědi svědků – pracovníků Celního úřadu Moravskoslezského kraje, pracoviště Chotěbuz, kteří popsali, jaké věci ve vozidle obviněné a v jakém prostoru našli, výpovědi svědka B., který prověřoval výpověď obviněné, že lék CIRRUS veze pro neznámou osobu a má zmíněný lék této osobě předat v Č. T. u Kauflandu, kde se však žádná osoba, která by měla převzít léky podle jeho sdělení nenacházela. Dále z dokladu, že ve směnárně ve S. v Polské republice za částku 20.000,- Kč zakoupila 3.200 PLN, a rovněž té skutečnosti, že převážela také osm balení čističe odpadu, který je pomocnou látkou k výrobě drogy pervitin. Obviněná hodnocení uvedených důkazů zpochybňuje. Soudům vytýká, že nevzaly v úvahu např. tu skutečnost, že na žádné z krabiček léku CIRRUS nebyly nalezeny shodné otisky s jejími otisky, že ke Kauflandu se vinou Celní správy dostavil její pracovník až po několika hodinách, tudíž již na místě nemohl nikdo být. V uvedené souvislosti se pouze naskýtá otázka, jak by si např. obviněná počínala za situace, že by se zdržela např. v důsledku dopravní nehody, defektu či jiné příčiny, komu by od neznámé osoby převážené věci předala, když osobu, která si podle jejího tvrzení měla na věci počkat, také neznala. Při nastínění uvedeného se pak děj popisovaný obviněnou, při nemalé investici neznámé osoby do nákupu léku, jeví nepravděpodobný (obviněná tvrdí, že neví, co převáží, nezná osobu, která jí zboží předává, nezná osobu, které má zboží předat, při nemalé investici do zboží není ani domluveno jak s lékem CIRRUS má v případě, že kontaktní osoba se nedostaví, naložit apod.) a jako logický se pak jeví závěr soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil soud odvolací, že to byla obviněná, kdo vyměnil české koruny v Polsku za polskou měnu, za kterou nakoupila lék CIRRUS, a pokud jej nakoupila v uvedeném množství, činila tak z důvodu, aby tento byl následně užit k výrobě pervitinu, když pro uvedený závěr svědčí i ve vozidle zjištěných osm balení čističe odpadu-pomocné látky k výrobě drogy pervitin (stěží bylo možno uvěřit obhajobě obviněné, že uvedené množství čističe by potřebovala k čistění odpadu s odkazem na svoji pracovní činnost (uváděla, že je kadeřnicí, v podaném dovolání uvedla, že „je vedena na Úřadu práce, avšak mimo to provádí nehtovou modeláž, a za tímto účelem potřebovala předmětnou chemikálii“), když je od 1. 5. 2008 vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání. Pak by se naskytla otázka na základě jakého povolení tyto činnosti provozuje, zda odvádí daně a platí zdravotní a sociální pojištění, když na druhou stranu vychází z toho, že je evidována mezi uchazeči o zaměstnání.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podstatou námitek obviněné je zpochybnění hodnotících úvah soudů, které vyústily ve skutkové zjištění, že se obviněná dopustila skutku, který byl popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a kterým byla uznána vinnou. Ve vztahu k úmyslu je potřebné uvést, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Z okolností, které se staly podkladem pro skutkové zjištění o vině obviněné vyplývá, že tato jednala minimálně v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Na případ uvedených skutkových námitek dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Dále je potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann