ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1592.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1592/2014-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. ledna 2015 o dovolání obviněného P. Z. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28. 5. 2014, č. j. 14 To 136/2014-166, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 86/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28. 5. 2014, č. j. 14 To 136/2014-166, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného P. Z. proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 7. 3. 2014, č. j. 1 T 86/2013-147, kterým byl uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §353 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28. 5. 2014, č. j. 14 To 136/2014-166, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle mínění obviněného je tento dovolací důvod naplněn tím, že soudy vybudovaly jeho vinu pouze na nepřímých důkazech, které však ani netvoří ucelený řetězec. V této souvislosti poukazuje na to, že od počátku popírá, že by žalovaný skutek spáchal, a jeho obhajoba je nepřímo potvrzována výpovědí svědkyně B., která potvrdila, že dne 18. 3. 2013 vyjížděl na kontrolní den nikoliv z domova nebo sídla firmy, ale z jejího bydliště v P. Žádný ze svědků nepotvrdil, že by se v uvedenou dobu nacházel v lokalitě, ze které byly telefonáty a SMS uskutečněny. Pro závěr, že se uvedeného jednání měl dopustit, nesvědčí ani pohnutka, neboť do náplně jeho práce řešení reklamace zakázek nespadá. Rovněž z výpovědí svědků podle obviněného dále vyplynulo, že k mobilnímu telefonu mohly mít přístup další osoby, které mohly výhružný telefonát a SMS zprávu uskutečnit. Následně poukazuje na to, že v daném případě existují důkazy, které svědčí v jeho neprospěch, ale také důkazy, které svědčí v jeho prospěch, a proto mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo a on měl být podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěn. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání obviněného sdělil, že s ohledem na jeho charakter a povahu uplatněných námitek nepovažuje za nutné se k němu věcně vyjadřovat a souhlasí s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám, které obviněný v dovolání uplatnil, je možno tyto shrnout v konstatování, že mu nebylo prokázáno, že by se jednání, pro které byl odsouzen, dopustil, neboť od počátku popírá zmíněnou trestnou činnost, žádným přímým důkazem mu vina nebyla prokázána, a pokud jde o důkazy nepřímé, pak tyto netvoří ucelený řetězec (poukazuje na důkazy, které jeho obhajobu podle něj podporují). Nejvyšší soud musí konstatovat, že uvedené námitky jsou z hlediska jejich povahy opakováním obhajoby, kterou obviněný uplatňoval po dobu trestního stíhání a se kterými se musely orgány činné v trestním řízení v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
S ohledem na charakter námitek uplatněných v odvolacím řízení obviněným, zrušil soud druhého stupně rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 24. 6. 2013, č. j. 1 T 86/2013-99, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a uložil soudu prvního stupně prověřit a vyhodnotit důkazy, kterými obviněný zpochybnil rozsudek soudu prvního stupně až v řízení před soudem odvolacím. Soud prvního stupně dokazování doplnil a tyto nově provedené důkazy hodnotil spolu s důkazy, které již byly v předcházejícím řízení shromážděny, aby dospěl k závěru o vině obviněného. Nelze tedy konstatovat, že by rozhodnutí soudu prvního stupně bylo překvapivé a že by soud při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soud prvního stupně ve svém rozsudku zmínil důkazy, které byly provedeny v předmětné trestní věci, aby následně na straně 5-7 tohoto rozsudku provedl jejich hodnocení. Bezpochyby lze souhlasit s obviněným, že soud prvního stupně vybudoval závěr o jeho vině na nepřímých důkazech (se závěrem o vině obviněného se ztotožnil také soud druhého stupně). Nelze však již souhlasit s argumentací obviněného, že by nepřímé důkazy netvořily ucelený řetězec, kterým byla vina obviněného prokázána. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, v kontextu s odůvodněním usnesení soudu druhého stupně, dospěl k závěru, že to byl obviněným používaný mobilní telefon, ke kterému si obviněný opatřil SIM kartu (731 867 790), kterou, pro účely výhružného telefonátu a SMS zprávy, nahradil původní SIM kartu, aby výhružný hovor uskutečnil a výhružnou SMS odeslal. Soudy hodnotily důkazy, které měly podle obviněného prokazovat jeho verzi obhajoby spočívající např. v tom, že měl v rozhodné době být na jiném místě apod. Nebylo provedeným dokazováním prokázáno, že by se obviněný v rozhodné době nacházel na jiném místě, jak tvrdil, neboť k rozhodné době žádný ze svědků verzi výpovědi obviněného nemohl potvrdit. Z uvedené skutečnosti, že výpovědi svědků jednoznačně nevyloučily možnost, že se obviněný v rozhodné době mohl nacházet na jiném místě, obviněný dovodil, že mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo a on měl být obžaloby zproštěn. Nejvyšší soud však musí upozornit na tu skutečnost, že soud prvního stupně na straně 6 svého rozsudku při hodnocení důkazů v jejich souhrnu a jednotlivě konstatoval, že k telefonu, který užíval obviněný a ze kterého bylo voláno a odeslána výhružná SMS, neměl přístup obecně každý, jak uváděl na svoji obhajobu obviněný (pokud by zůstal ležet v kanceláři, tak v pracovní době a stále byl někdo přítomen – jinak si ho bere obviněný k sobě a má ho u sebe). Dále poukázal soud na skutečnost zjištěnou z doplněného dokazování, že firma, ve které je obviněný jednatelem, získala od firmy poškozeného o milión méně, než předpokládala. Soud druhého stupně však také uvedl, že SIM karta původní byla nahrazena SIM kartou, která byla použita při předmětném telefonátu a k zaslání SMS zprávy již den předcházející dni, kdy k jednání mělo dojít. Poukázáno bylo rovněž na to, že aktivační SMS zprávy byly uskutečněny z lokality Ch. a hovor a SMS zpráva z lokality Ch. – vodojem, obě lokality v blízkosti a sídla firmy obviněného. Přehlédnuta nebyla ani skutečnost, že již cca 4 minuty po uskutečněném hovoru byla do telefonu vrácena původní SIM karta. Soud druhého stupně na straně 3-4 svého usnesení rozvedl hodnotící úvahy soudu prvního stupně k důkazům, které byly provedeny, logicky a přesvědčivě odůvodnil závěr o vině, kdy současně také poukázal na okolnosti, které zpochybňují obviněným uplatněnou obhajobu.
Při takto popsaných hodnotících úvahách soudu (ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., vyjádřených v odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §125 tr. ř.) nelze označit taková rozhodnutí za nelogická, případně trpící znaky libovůle.
Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného je primárně jeho výhrada, že se uvedeného jednání nedopustil, a dále výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy, a dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann