ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1617.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1617/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2015 o dovolání, které podal obviněný R. D. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 7 To 265/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 43/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 90 T 43/2014, byl obviněný R. D. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to plynové pistole – revolveru zn. ARMINIUS HW 88, ráže 9 mm Luger, výr. číslo … a 5 ks nábojů Wadie 9 mm PV. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost nahradit poškozenému E. K., škodu ve výši 315 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 7 To 265/2014, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že se plně ztotožnil s názorem nalézacího soudu na právní hodnocení jednání jeho a poškozeného E. K. dne 6. 4. 2013 na místě údajné trestné činnosti, které nesprávně právně posoudil jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. V návaznosti na to konkrétně namítl následující skutečnosti.
Odvolací soud podle jeho slov nesprávně právně posoudil jeho jednání na místě střetu s poškozeným, a to nejprve před výtahem v domě na ulici K. …, v B., jako shora uvedenou trestnou činnost, a vůbec se nezabýval, anebo odpovídajícím způsobem právně nevyloučil možnost posoudit jeho jednání jako nutnou obranu proti útoku poškozeného. Takovému závěru totiž podle názoru obviněného nasvědčuje zejména skutečnost, že měl při otevírání dveří výtahu v obou rukou igelitové tašky. Nemohl také vědět, kdo bude z výtahu vystupovat a na útok se jakkoli připravit. Co do rány loktem tvrzené poškozeným podotkl, že tato nezanechala na těle poškozeného žádný následek a zřejmě tak šlo o jeho bezděčnou a neúmyslnou obrannou reakci. Pro posouzení jeho jednání jakožto nutné obrany podle jeho mínění ukazují také jeho fyzické dispozice a tělesné schopnosti, když je v plném invalidním důchodu z důvodu operace páteře. Poznamenal, že nebylo v jeho silách a fyzických možnostech na poškozeného zaútočit tak, aby se střet přenesl až před domovní dveře domu.
Pokračoval, že střet dvou osob na místě veřejnosti přístupném je výtržnictvím obou z nich, nikoli jediného. Měl za to, že osoba fyzicky silnější - poškozený - ve větší míře svou silou může způsobit to, že se obě strkající osoby dostaly až před dům, kde na svou obranu proti fyzicky zdatnějšímu útočníkovi užil plynovou pistoli. Odvolacímu soudu dále vytkl, že se nezabýval právním zhodnocením otázky, zda poškozený útok nevyprovokoval s tím, aby mu (obviněnému), jakožto fyzicky zdatnější, ublížil, jestli poškozený věděl o tom, že u sebe na svou obranu obvykle nosí plynovou pistoli a zda poškozený svého jednání nezanechal pouze v důsledku obav z jejího dalšího použití proti své osobě. Dále konstatoval, že pokud se soud za pomoci znalce podrobně zabýval otázkou vzdálenosti obou účastníků střetu při použití plynové pistole a zkoumal jeho výpověď, pak i pokud by byla nepřesná, svědčí to o tom, že byl v takovém stresu, že si vzdálenost neuvědomoval nebo si neuvědomil zcela přesně okamžik použití plynové pistole při odvracení útoku poškozeného. Odvolací soud tedy podle jeho slov neposuzoval správně již samotný počátek střetu a jeho vývoj až po samotné použití plynové pistole, kdy mu (obviněnému) ani nic jiného nezbylo, neboť by se střet mohl vyvinout i jinak (s těžšími následky pro něho samotného). Uvedl, že první rána určuje pozici obou účastníků střetu, tj. pozici útočníka a pozici obránce, pokud útok útočníka není ukončen a stále trvá. Touto skutečností se podle jeho názoru odvolací soud nezabýval, a proto nelze jeho právní názor při hodnocení trestní odpovědnosti považovat za správný.
Obviněný rovněž namítl, že odvolací soud nesprávně právně posoudil osobnost poškozeného, a to s ohledem na jeho (obviněného) výpověď, podle níž nejen on sám, ale i ostatní spolubydlící v domě mají z poškozeného strach, a k tomu si nezajistil výpověď některých nájemníků z předmětného domu. Vyjádřil domněnku, že odpovídající právní posouzení důsledků hodnocení uvedeného hodnocení osobnosti poškozeného v místě jeho bydliště by přineslo objektivnější pohled na právní hodnocení střetu obou jeho účastníků a mělo být ze strany soudu prvého stupně provedeno. Nelze se totiž spokojit s tvrzením poškozeného, že proti němu nejsou vedena žádná přestupková řízení. V souvislosti s tím poznamenal, že soud prvního stupně pochybil, pokud zamítl jeho návrh na provedení důkazu svědeckými výpověďmi jeho sestry a paní H., jež mohly přinést nová zjištění ve věci, a toto nijak nezdůvodnil (ani v jeho rozhodnutí).
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2014, č. j. 7 To 265/2014-129, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2014, č. j. 90 T 43/2014-106, a v souladu s §265m tr. ř. ve věci sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, případně ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věcně a místně příslušnému orgánu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Námitku nutné obrany nepovažoval za důvodnou, jelikož jednání obviněného nevykazovalo základní podmínku tohoto právního institutu. Nutnou obranou ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku může totiž být jen takové jednání, kterým je odvracen přímo hrozící či trvající útok. Ze skutkových zjištění soudů, vyjádřených zejména v tzv. skutkové větě rozsudku městského soudu, však nevyplývá, že by obviněný jakýkoliv útok odvracel. Naopak z nich plyne, že sám byl útočníkem, protože na počátku celého incidentu stál jeho atak loktem vůči tělu poškozeného. S ohledem na okolnosti případu nepřipadá v úvahu ani skutkový omyl obviněného. Pokud byl některý z aktérů incidentu v pozici obránce, byl to poškozený, přičemž nebylo zjištěno, že by se dopustil jakéhokoliv excesivního jednání, které by ze strany obviněného ospravedlňovalo použití zbraně.
Pokud jde o výtku, že se soudy nezabývaly možností, že poškozený útok ze strany obviněného vyprovokoval, státní zástupce konstatoval, že tato výtka jednak zpochybňuje obhajobu obviněného, protože jí fakticky doznává, že útočníkem, byť vyprovokovaným, byl on, jednak nemá oporu ve skutkových zjištěních soudů. Pokud provokace nevyplývá z rozhodných skutkových zjištění, nelze soudům vytýkat, že se jí ve svých úvahách blíže nezaobíraly.
K námitkám stran nesprávného posouzení osobnosti poškozeného, nezajištění výpovědí některých dalších svědků a nevyhovění návrhu obviněného na provedení výslechu svědků státní zástupce podotkl, že je nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod přiřadit. Nejedná se totiž o námitky, jimiž by obviněný napadal právní posouzení skutku či jiné hmotně právní posouzení. Nad rámec toho dodal, že daným námitkám nelze přiznat důvodnost ani v obecné rovině, protože rozsah dokazování má své hranice dané zjištěním skutkového stavu bez důvodných pochybností, přičemž skutečnosti, které nejsou nezbytné pro rozhodnutí, se nedokazují (srov. §2 odst. 5 věta první tr. ř.). Poškozený a jeho osobnost nebyli předmětem trestního řízení a případné hlubší úvahy o něm stěží mohly mít dopad na trestní odpovědnost obviněného. Proto nelze soudům vytýkat, že v tomto směru nevedly dokazování. Uvedl, že pokud jde o zamítnutí návrhu obviněného na provedení dalšího dokazování - výslechem jeho sestry, ztotožňuje se s konstatováním městského soudu, že by již k věci nepřinesl nic nového. Opomenuté důkazy tedy nejsou v této věci dány.
Jelikož z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí neplyne ani existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 7 To 265/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení a také vadná skutková zjištění, když prosazuje vlastní - od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou - verzi skutkového stavu věci (pokud jde o základní okolnosti charakterizující průběh střetu s poškozeným - obviněný de facto především tvrdí, že se pouze bránil útoku poškozeného). Obviněný se tím v podstatě domáhá doplnění dokazování a přehodnocení skutkových závěrů, které měly vyplynout z dosud provedeného dokazování pro něj výhodnějším způsobem, než učinily soudy obou stupňů. Svou argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Jinak řečeno, obviněný sice zdánlivě uplatňuje hmotně právní námitku ve smyslu nutnosti posoudit jeho čin jako nutnou obranu, činí tak však bez respektu ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud nad rámec uvedeného dále (v obecné rovině) připomíná, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v opomenutých důkazech nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
V návaznosti na to je na místě uvést, že soud prvého stupně v posuzované věci zamítl návrh obhajoby na provedení shora specifikovaných důkazů s tím, že explicitně ve svém rozhodnutí vyjádřil závěr, že provedení dalšího dokazování by již k věci nepřineslo nic nového. Z kontextu odůvodnění jeho rozhodnutí přitom zřetelně plyne, že jím provedené dokazování považoval za dostatečné ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném k rozhodnutí. Pokud tedy neprovedl obhajobou navržené dokazování, pak z tohoto faktu není na místě činit závěr o pochybení v podobě opomenutých důkazů a porušení základních práv a svobod obviněného, byť nadbytečnost důkazního návrhu nebyla v rozhodnutí podrobněji vyložena. V daných souvislostech se patří připomenout, že i Ústavní soud vychází z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každý formální nedostatek v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného(-ých) rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. 1665/10). Nutno doplnit, že otázkou úplnosti důkazního řízení se zabýval také soud odvolací, který dovodil, že soud prvého stupně provedl veškeré důkazy potřebné k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou žádné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho meritorní rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.) .
Z odůvodnění soudů obou stupňů také vyplývá, jak hodnotily provedené důkazy, a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Ve věci tak není dán (obviněným ani nenamítaný) extrémní nesoulad. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně srozumitelně a logicky vyložily svůj hodnotící postup ústící do závěru, že obviněný se dopustil skutku spočívajícího v tom, že „dne 6. 4. 2013 v době od 15:00 do 15:15 hodin na chodbě domu na ulici K. …, B., u výtahu v prostoru před vchodovými dveřmi do domu vrazil loktem do poškozeného E. K., poškozený jej odstrčil, nato obžalovaný napadl poškozeného vulgárními slovními výrazy a výhrůžkou napadením či podříznutím, a dále pokračoval ve fyzickém i slovním napadání poškozeného, poškozený jej odstrkoval, až se tímto způsobem dostali ven před vchod do domu, zde obžalovaný vytáhl z náprsní kapsy své bundy plynovou pistoli zn. Arminius HW 88, výr. číslo …, a ze vzdálenosti cca 0,5 m 2x vystřelil do obličeje poškozeného K., čímž mu způsobil lehké zhmoždění okolí pravého oka se zarudnutím kůže v okolí pravého oka, zánět víček a spojivky pravého oka vyvolané vnějším vlivem neinfekčního charakteru, což bylo lékařsky ošetřeno s nutností klidového režimu po dobu 3 dnů, a dále zničil propálením fleecovou mikinu v hodnotě 315,- Kč, kterou měl poškozený na sobě, při zásahu oka výstřelem z plynové pistole přitom mohlo dojít k mnohem závažnějšímu poranění.“
Za tohoto stavu věci jsou námitky obviněného z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i ostatních důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Nad rámec uvedených skutečností lze jen stručně doplnit, že v daném případě nepřicházela podle skutkových zjištění soudu prvého stupně potvrzených rozhodnutím odvolacího soudu v úvahu ve vztahu k obviněnému aplikace ustanovení §29 tr. zákoníku o nutné obraně. Z těchto skutkových zjištění totiž plyne, že zde absentuje základní podmínka nutné obrany, to jest přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, který by obviněný svým činem měl odvracet. Naopak z nich vyplývá, že sám byl útočníkem.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý