ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.263.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 263/2015-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. března 2015 o dovolání obviněného Z. N. podaném proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2014, č. j. 4 To 526/2014-146, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 3 T 29/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2014, č. j. 4 To 526/2014-146, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. 7. 2014, č. j. 3 T 29/2014-115, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod 1 výroku rozsudku) a přečinem maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §196 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2014, č. j. 4 To 526/2014-146, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, a to s odkazem na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V rámci uplatněných námitek argumentuje tím, že došlo k nesprávné právní kvalifikací jeho jednání podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když správně mělo být kvalifikováno pouze podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Soudům v této souvislosti vytýká, že nerozlišily mezi základními životními podmínkami na straně jedné, a standardem běžné životní úrovně na straně druhé. Podle obviněného je mezi uvedenými termíny podstatný rozdíl, když životní úroveň dětí se odvíjí od životní úrovně jejich rodičů. Dále uvádí, že nelze přehlížet ani tu skutečnost, že podle veřejně dostupných informací na průměrnou mzdu nedosáhnou ani dvě třetiny obyvatel, a proto považuje závěry soudu o kvalifikované skutkové podstatě za nesprávné. Další výhrady obviněného spočívají v tom, že podle jeho mínění soudy nezohlednily polehčující okolnosti, ke kterým musí soudy vždy přihlédnout. Správně tedy mělo být přihlédnuto k tomu, že se k trestné činnosti doznal a ve výkonu trestu se přihlásil do zaměstnání a výživné hradí. Ve vztahu k trestnému činu podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku spočívá argumentace obviněného v tom, že „zjištěný skutkový stav neprokazuje přímý ani nepřímý úmysl mařit úřední rozhodnutí“. Vzhledem k tomu, že současně s výzvou dostal také rozhodnutí o amnestii, nemohl jako právní laik rozlišit časové souvislosti a následky mezi spácháním skutku, nabytím právní moci rozsudku a výzvou k nástupu trestu odnětí svobody. Nejednal zaviněně a odkazuje na znění §19 tr. zákoníku s tím, že nelze vyloučit jeho právní omyl, že se „amnestie vztahuje na všechny odsuzující rozsudky z roku 2012“. Pokud již odvolací soud nehodlal přijmout uvedenou verzi obviněného jeho jednání o právním omylu, měl zmíněné okolnosti posoudit jako okolnosti polehčující, což však také neučinil. Dalším důvodem, který vedl obviněného k podání dovolání, bylo porušení práva na spravedlivý proces, což spatřuje v tom, že mu v usnesení soudu druhého stupně byl k tíži „přičten cizí odsuzující rozsudek“. Zmínka soudu druhého stupně ohledně odsouzení, kterého se obviněný nedopustil, měla podle názoru obviněného za následek, že soud druhého stupně při hodnocení důkazů k této skutečnosti pro obviněného nevýhodné a nesprávné přihlédl, a odvolání obviněného zamítl. Uvedená skutečnost pak odporuje zásadě spravedlivého procesu. S ohledem na výše uvedené pochybení obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a soudu druhého stupně věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl tak, že obviněného uzná vinným přečinem podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a uloží mu přiměřený trest a zprostí obžaloby ohledně skutku kvalifikovaného podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s osobou obviněného je nutno uvést, že tento byl již v minulosti pro trestný čin zanedbání povinné výživy odsouzen, tudíž se základními kritérii uvedeného ustanovení §196 tr. zákoníku byl již zmíněnými rozhodnutími seznámen, stejně jako s povinností přispívat na své nezletilé dcery výživným k rukám matky, jak vyplývá z rozhodnutí Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 1. 4. 2010, č. j. 9 Nc 116/2010-18. Současně je nutno objektivně uvést, že obviněný nezpochybňuje základní skutkovou podstatu trestného činu, kterým byl uznán vinným, ale zpochybňuje znak „nebezpečí nouze“, jehož existence byla shledána soudy nižších stupňů a vedla soudy k aplikaci §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V rozhodnutí soudu prvního stupně je mj. konstatováno, že obviněný byl v minulosti odsouzen pro trestný čin podle §196 tr. zákoníku. V předmětné trestní věci byl odsouzen pro neplacení výživného (zanedbání povinné výživy) za období od 16. 2. 2013 do března 2014, kdy mu vznikl na výživném dluh ve výši nejméně 70.000,- Kč. Vedle skutkového zjištění ohledně doby, po kterou obviněný neplnil svoji vyživovací povinnost a dlužného výživného, obsahuje skutkové zjištění – na základě provedeného dokazování podstatné zjištění, že na chod domácnosti matce nezl. dětí musela přispívat paní R. D. (babička nezletilých dcer obviněného) měsíčně částkou nejméně 3.000,- Kč, bez nichž by nebylo možno zajišťovat běžné potřeby nezl. dětí ani na úrovni jejich nezbytných potřeb. Uvedená skutková zjištění a závěry soudů vyplývají z důkazů, které soudy zmiňují na straně 3-4 rozsudku soudu prvního stupně a na straně 4-6 usnesení soudu odvolacího. V souvislosti se znakem „nebezpečí nouze“ je nutno zmínit rozhodnutí č. 42/1982 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí, že „okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §196 odst. 3 písm. a) TrZ, že neplněním vyživovací povinnosti vydá pachatel oprávněnou osobu nebezpečí nouze, je naplněna i tehdy, když hrozící nouze byla odvrácena matkou dítěte na úkor uspokojování jejích vlastních potřeb a při mimořádném pracovním vypětí, popř. poskytnutím státního příspěvku na výživu dítěte“ . Obviněný v rámci své argumentace přehlíží své vlastní konstatování, že v době, kdy výživné neplatil, tak činil proto, že mu matka neumožňovala styk s nezletilými dcerami, resp. byl přesvědčen, že nemusí výživné platit, když mu matka styk s nezletilými neumožňuje. S ohledem k osobě obviněného a již výše zmíněným skutečnostem v rozhodnutích soudu prvního i druhého stupně zmíněných, nelze než na jejich úvahy odkázat a výpověď obviněného označit za účelovou. Stejně tak za účelovou je nutno označit i argumentaci obviněného k tomu, že nebyl naplněn znak „nebezpečí nouze“, kde obviněný odkazuje na průměrné příjmy ve společnosti, příjem manžela matky nezletilých dcer apod. Nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně lze pouze shrnout, že příjem obviněného se v rozhodné době pohyboval kolem 13.000,- Kč, příjem matky nezletilých dcer se v té době pohyboval kolem částky 4.000,- Kč, po část tohoto období jí byl vyplácen státní příspěvek na výživu dětí. Pokud snad obviněný při své argumentaci měl na mysli, že jeho příjem nedosahoval „průměrné mzdy v ČR“, a z toho dovozoval nemožnost kvalifikovat jeho jednání podle přísnějšího ustanovení (§196 odst. 3 tr. zákoníku), pak bezpochyby z důkazů, které měly soudy k dispozici a se kterými se obviněný měl možnost seznámit (zmíněny jsou rovněž v rozhodnutích soudů nižších stupňů) vyplývá, jaké byly celkové příjmy matky nezletilých dětí. Za této situace nebyla matka nezletilých schopna běžně zajišťovat běžné potřeby svých dětí ani na úrovni jejich nezbytných potřeb. Běžný chod domácnosti byla matka nezletilých dětí schopna zajistit pouze za situace, že jí měsíčně na chod domácnosti přispívala její matka (R. D.). Ve vztahu k námitce obviněného ohledně průměrné mzdy, ev. životní úrovni nezletilých dcer, ke kterým má vyživovací povinnost považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě zmínit rozhodnutí č. 23/1987 Sb. rozh. tr., kde bylo konstatováno, že „nouze ve smyslu §196 odst. 3 písm. a) TrZ znamená nedostatek základních prostředků potřebných pro život. Životní úroveň, která se považuje za nouzi, je relativní, je třeba ji posuzovat ve vztahu k současné průměrné životní úrovní občanů“.
Námitky, které obviněný uplatnil k výroku, jímž byl uznán vinným trestným činem podle §337 odst. 1 písm. f) tr. ř. lze označit rovněž za právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněné. Pokud se obviněný dovolává aplikace §19 tr. zákoníku uvádí „kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat“. Obviněný použitelnost tohoto ustanovení odvíjí od situace, kterou popisuje tak, že vzhledem k současnému doručení výzvy k nástupu trestu odnětí svobody a rozhodnutí o amnestii nabyl dojmu, že amnestie prezidenta republiky se vztahuje na „všechny jeho odsuzující rozsudky z roku 2012“. Vzhledem k tomu, že v případě námitek uplatněných k tomuto trestnému činu používá obviněný stejnou argumentaci jako v případě námitek, které uplatnil již v řízení před soudem druhého stupně považuje Nejvyšší soud za přiléhavé odkázat na rozhodnutí soudu prvního (str. 4 rozsudku) a druhého (str. 4 usnesení) stupně, kde rozvádějí své úvahy k otázce viny tímto trestným činem. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud s jejich závěry ztotožnil, postačilo by odkázat na zmíněná rozhodnutí, resp. jejich odůvodnění, neboť na takový případ dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408/, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ I přes výše uvedené považuje Nejvyšší soud zmínit jednu okolnost, kterou obviněný uvádí ve svém dovolání, kterou odůvodňuje nezbytnost zabývat se otázkou omylu. Obviněný uvádí, že mu bylo doručeno současně rozhodnutí o amnestii současně s výzvou k nástupu trestu a vzhledem k rozhodnutí o amnestii „jsou mu přečiny amnestovány a nemusí tak do výkonu trestu nastoupit“, ev. „amnestie prezidenta republiky se vztahuje na všechny odsuzující rozsudky z roku 2012“, přitom z rozhodnutí o amnestii jednoznačně vyplývá, na které rozhodnutí amnestie dopadá (OS Jindřichův Hradec, sp. zn. 1 T 9/2011), oproti tomu výzva k nástupu trestu byla vydána k rozhodnutí (OS Jindřichův Hradec, sp. zn. 3 T 24/2012 ve spojení s rozsudkem KS České Budějovice, sp. zn. 3 To 628/2012). Uvedené skutečnosti jednoznačně rozlišují uvedená rozhodnutí, vylučují možnost jakéhokoliv omylu, a jak správně poukazuje ve svém rozhodnutí soud druhého stupně, pokud by měla vzniknout jakákoliv pochybnost, nic nebránilo tomu, aby si uvedené skutečnosti obviněný ověřil u soudu, který rozhodnutí o účasti o amnestii vydal stejně jako o vydání výzvy k nástupu výkonu trestu. Za tohoto je odkaz obviněného na jeho jednání v omylu zcela účelový.
Z další argumentace obviněného není zcela zřejmé, k jakému účelu byla zvolena – nezohlednění okolností podle §41 tr. zákoníku. Z této argumentace vyplývá pouze tolik, že se obviněný doznal k trestné činnosti podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli tedy v rozsahu trestného činu podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku a ve vztahu k trestnému činu podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku se obhajoba obviněného odvíjela od uplatnění ustanovení §19 tr. zákoníku, tedy že jednal v omylu. Záměrně Nejvyšší soud zmiňuje problematiku řádného odůvodnění námitek uplatněných v dovolání a jejich podřazení k příslušnému dovolacímu důvodu, neboť není povinností Nejvyššího soudu domýšlet za obviněné skutečnosti, jimiž měl obviněný v úmyslu námitku naplnit. V této souvislosti lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/2007.
Obviněný v rámci svých námitek poukazuje na to, že odůvodnění usnesení soudu druhého stupně obsahuje nepravdivé sdělení o jeho dalším odsouzení, a toto nepravdivé sdělení mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces, přitom odkazuje na rozhodnutí (II. ÚS 855/08). Je skutečností, že v rozhodnutí soudu druhého stupně je zmíněno odsouzení obviněného (Obvodní soud pro Prahu 1 ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 6 T 24/2013), kterého se obviněný nedopustil – nebyl odsouzen. Nejvyšší soud však nesdílí názor obviněného, že pokud se uvedené rozhodnutí objevilo v usnesení soudu druhého stupně, mělo za následek, že jeho odvolání bylo zamítnuto a tím bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Z rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, že tomuto rozhodnutí byl věnován pouze jeden menší odstavec (str. 6), s konstatováním, o jakou trestnou činnost mělo jít a jaký trest měl být obviněnému uložen. Pokud soud druhého stupně v následujícím odstavci uvádí, že „žádné z předchozích odsouzení, a to ani odsouzení opakovaná k nepodmíněným sankcím za přečiny zanedbání povinné výživy, obžalovaného k nápravě nepřimělo. Za těchto okolností nelze usuzovat, že by tak mohla učinit některá z alternativních sankcí. Potrestání obžalovaného za spáchané souběžné delikty opět nepodmíněným trestem odnětí svobody je naprosto patřičně“. Ze shora uvedeného je nepochybné, že výše uvedené úvahy jsou vztahovány pouze k problematice trestu, nikoli k otázce viny. Rovněž je nezpochybnitelné, že je zdůrazněno, že ani z předchozích odsouzení pro stejnou trestnou činnosti (§196 odst. 1 tr. zákoníku), kdy mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody si obviněný nevzal ponaučení, tudíž za situace, kdy je odsuzován pro stejnou trestnou činnost v souběhu s další trestnou činností, pak je uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody namístě. Ze shora uvedené argumentace soudu druhého stupně nevyplývá, byť soud druhého stupně ve svém odůvodnění zmínil rozhodnutí, pro které měl být obviněný odsouzen, ačkoliv pro ně odsouzen ve skutečnosti nebyl, že by tato skutečnost měla vliv na otázku viny či uloženého trestu a měla dopad do oblasti práva na spravedlivý proces.
Argumentaci obviněného, že s ohledem na uvedení dalšího odsouzení soudu II. stupně, které však nemá reálný podklad, považuje Nejvyšší soud za neadekvátní a postrádající logický základ. Reálně – nikoli účelově by působila za situace, kdy by soud II. stupně obviněnému zpřísňoval trest (k odvolání státního zástupce). Avšak za situace, kdy odvolací soud zamítl odvolání obviněného a shledal správnými úvahy soudu I. stupně ohledně viny a trestu, v jehož případě soud I. stupně předmětné neexistující rozhodnutí ohledně odsouzení obviněného nezmiňuje, pak nelze hovořit o porušení práva na spravedlivý proces jak činí obviněný. Ze strany soudu II. stupně šlo o zjevnou nepřesnost, což si ověřil Nejvyšší soud i vyžádaným opisem z Rejstříku trestů.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann