ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.297.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 297/2015-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. března 2015 o dovolání, které podal obviněný J. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 9. 2014, č. j. 7 To 288/2013-168, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T 85/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 9. 2014, č. j. 7 To 288/2013-168, byl z podnětu odvolání obviněného zrušen podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestech rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 28. 3. 2013, č. j. 6 T 85/2012-143, kterým byl obviněný J. V. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, zároveň mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu povolání všeobecné zdravotní sestry ve státních i soukromých zařízeních pro seniory vyžadující celodenní péči v trvání dvou roků a nově bylo soudem druhého stupně podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §175 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 9. 2014, č. j. 7 To 288/2013-168, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudům obviněný vytýká, že se nevypořádaly s jednotlivými důkazy, skutkový stav věci byl v projednávané věci zjištěn neúplně, když nebyly vyhodnoceny stěžejní důkazy, nebyl vyšetřen na detektoru lži, výpověď údajně poškozené není podporována žádnými dalšími důkazy, naopak je vyvrácena výpovědí „jediného přímého svědka p. L., která vyvrací obvinění p. J. V.“. Vzhledem k zásadním rozporům mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obviněný „požádal, aby dovolací soud napadený rozsudek z výše uvedených důvodů zrušil a bylo rozhodnuto, se zohledněním toho, že není prokázáno, že se p. J. V. dopustil skutku, pro který byl trestně stíhán“.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělila, že se k němu nebude s ohledem na obsah podání věcně vyjadřovat a souhlasí s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Základní argumentací obviněného jsou jeho výhrady k hodnocení důkazů soudy, které považuje za nedostatečné, neboť se soudy s „jednotlivými důkazy nevypořádaly jednotlivě ani ve vzájemných souvislostech, jejich obsah nebyl řádně vyhodnocen a k závěru o vině dovolatele provedené dokazování, po jeho logické analýze nevede“. V reakci na uvedenou argumentaci obviněného je nezbytné uvést, že pokud obviněný zpochybňuje zjištěný skutkový stav, pak jde o jev zcela běžný v případě uplatněné obhajoby, neboť obvinění vycházejí z toho, že skutkový stav má být zjištěn v rozsahu, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, myšleno obviněnými. Pokud však zákonodárce v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. hovoří o „zjištěném rozsahu skutkového stavu, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti“, měl však tím na mysli, že skutkový stav věci má být zjištěn v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti pro orgán činný v trestním řízení. Soud prvního ani druhého stupně pochybnosti o vině obviněného na základě provedeného dokazování neměly a své hodnotící úvahy k provedeným důkazům vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí. Nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že by se ze strany soudů jednalo o svévolné hodnocení provedených důkazů, které postrádá racionální logický základ. Podle mínění Nejvyššího soudu je tomu právě naopak. Soud prvního stupně velmi podrobně své hodnotící úvahy rozvádí v odůvodnění svého rozsudku. Je nutno poznamenat, že s ohledem na specifičnost prostředí, ve kterém došlo ke spáchanému jednání, soud prvního stupně podrobně zmiňuje výpovědi svědků a obviněného (viz str. 2-5 rozsudku soudu prvního stupně) a následně tyto hodnotí (viz str. 5-6 rozsudku). V rámci svého hodnocení se nalézací soud musel vypořádat také s výpovědí svědkyně L., která podle názoru obviněného jako jediný svědek potvrzuje jeho verzi skutkového děje. Zmíněný soud se také vypořádal s výpovědí znalce u hlavního líčení a jím vypracovaným znaleckým posudkem (znalec z oboru zdravotnictví-odvětví psychologie). Přehlédnout nelze ani skutečnost, že výslech poškozené byl proveden v nemocničním pokoji, bez účasti obviněného, neboť to si poškozená výslovně vyžádala. Ve vztahu k tomuto procesnímu úkonu soudu prvního stupně, který obviněný zpochybňuje, lze pouze pro stručnost odkázat na znění §209 odst. 1 tr. ř., které takový postup umožňuje a s ohledem na okolnosti předmětného skutku, věk a zdravotní stav poškozené, nelze tento postup soudu prvního stupně jako nezákonný vytýkat.
Dále musí Nejvyšší soud mj. také konstatovat, že námitky, které jsou obviněným uplatněny v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musel vypořádat soud druhého stupně (skutečnost, že jde o obsahově shodné námitky, vyplývá ze str. 2-4 rozsudku soudu druhého stupně). Na tyto námitky obviněného je soudem odvolacím reagováno na str. 4-6 jeho rozsudku. Podle názoru Nejvyššího soudu je zavádějící a neobjektivní tvrzení obviněného, že jeho vina není žádným důkazem prokázána a není výpověď poškozené potvrzována výpovědí svědků. Lze konstatovat, že žádnou přímou svědeckou výpovědí, kromě výpovědi poškozené, není jednání obviněného prokazováno, ale obhajobou je záměrně přehlížen celý řetězec nepřímých důkazů, které v odůvodnění svých rozhodnutí soudy zmiňují. Vedle poškozené, vypověděly další svědkyně, že na jednání obviněného byly upozorněny a poškozená jim toto jednání popsala. Bezpochyby není zanedbatelné, že i těmto svědkyním (S., Č.) poškozená i přes svůj věk popsala jednání obviněného v zásadě shodně a ze znaleckého posudku a výpovědí znalce Mgr. P. Weisse vyplývá, že i s ohledem na věk poškozené má tato zachovány velmi dobře kognitivní funkce, včetně paměti a prostorové a časové orientace, nebyly u ní shledány zvýšené agresivní sklony v obecném smyslu, ani specifická motivace k záměrnému poškození obviněného. Soud prvního a druhého stupně (tím, že podrobně vyjádřily své úvahy k výpovědi zmíněné svědkyně) věnovaly zvýšenou míru pozornosti v rámci námitek obviněného výpovědi svědkyně L. (viz str. 6), kterou považuje obviněný za svědkyni, která svojí výpovědí prokazuje jeho verzi průběhu skutkového děje. V rámci svých hodnotících úvah k výpovědi zmíněné svědkyně poukazují na okolnost, že „dotyčná neuváděla, že by po celou dobu byl vždy obviněný přítomen a není si jistá tím, zda se vzdálil či nikoli“. Soudy při hodnocení jednání, které je popsáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pak s ohledem na další důkazy zmiňované v rozsudcích soudů nižších stupňů dospěly k logickému závěru o vině obviněného a nelze přisvědčit argumentaci obviněného, že by jejich hodnocení důkazů nebylo logické apod., neboť naopak, Nejvyšší soud je toho názoru, že hodnotící úvahy soudů odpovídají znění §2 odst. 6 tr. ř., a pokud jde o odůvodnění jejich rozhodnutí, pak tato odpovídají znění §125 tr. ř., neboť soud prvního stejně jako i soud druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí zmiňují, proč provedení důkazů navržených obhajobou považují za irelevantní a nadbytečné.
I přes skutečnost, že námitky, které obviněný v dovolání uplatnil a tyto byly obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely vypořádat soudy nižších stupňů, považoval Nejvyšší soud za potřebné, vyjádřit se k argumentaci obviněného, byť by postačovalo odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
V souvislosti s dovolací argumentací obviněného je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy . To, že námitky skutkové jsou pravou podstatou dovolání obviněného a jejich prostřednictvím se tento snaží dosáhnout změny skutkového zjištění (sám obviněný ve svém dovolání uvádí, aby napadený rozsudek byl zrušen a bylo rozhodnuto se zohledněním, že nebylo prokázáno, že se dopustil skutku, pro který byl trestně stíhán) a až následně právní kvalifikace, a že tyto námitky tudíž nejsou právně relevantním důvodem dovolání, vyplývá z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann