ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.332.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 332/2015-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2015 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 31. 7. 2014, č. j. 4 To 91/2014-359, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 7/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2013, č. j. 2 T 7/2012-319 , byl obviněný Ing. P. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dopustil tím, že
dne 5. září 2010 v době kolem 03.55 hodin v Č. B. řídil po předchozím požívání blíže nezjištěného množství alkoholu po ulici S. ve směru od ulice P. osobní automobil tov. zn. Nissan Pathfinder 2.5 DCI, RZ: ..., maje opakovaně provedenou dechovou zkouškou přístrojem Alkotest Dräger Printer naměřeny hodnoty alkoholu v dechu 1,65 promile v čase 04.05 hodin a 1,61 promile v čase 04.10 hodin, což vylučovalo jeho schopnosti bezpečně ovládat motorové vozidlo, přičemž v prostoru zastávky MHD V.-s. v důsledku ovlivnění alkoholem nezvládl řízení osobního automobilu, vjel na středový dělící pás, kde narazil do svislé dopravní značky č. V 4a přikázaný směr objížděl vpravo, přičemž vlivem nárazu a následného přetočení karoserie vozu přes střechu se od vozidla odpojilo rezervní kolo, které narazilo před domem č. ... v B. ulici zaparkovaného osobního automobilu tov. zn. Škoda Fabia combi RZ ..., na kterém jeho majiteli J. B., ..., způsobil škodu ve výši 18.791,- Kč, na dopravním značení způsobil Statutárnímu městu České Budějovice, IČ: 00244732 škodu ve výši 2.105,- Kč a na vozidle tov. zn. Nissan Pathfinder 2.5 DCI, RZ: ... z majetku Zemědělské služby Dynín, a. s. IČ: 60078820 škodu v přesně nezjištěné výši.
Za uvedený trestný čin byl odsouzen podle §274 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a §68 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb ve výši 300 Kč, celkem tedy 30.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 1 roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Statutární město České Budějovice a Alianz pojišťovna, a. s. odkázáni se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 31. 7. 2014, č. j. 4 To 91/2014-359 , který podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Pavlíny Pomijové dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Obviněný, vědom si postavení Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, je přesvědčen, že v daném případě jsou v procesu dokazování a utváření skutkových závěrů soudů takové nedostatky, které znamenají porušení práva odsouzeného na spravedlivý proces, vykazují prvky libovůle a zásadního deficitu zákonnosti a transparentnosti. Současně tvrdí existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a učiněnými závěry právními, jakož i v samotném procesu utváření skutkových závěrů nalézacími soudy.
Obviněný setrvává na stanovisku, že vozidlo neřídil, a proto se nemohl dopustit trestného činu, který je mu kladen za vinu. S oporou o nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, jehož příslušné závěry zmínil, namítá (část III. dovolání), že soudy překročily rámec své procesní úlohy, když do jisté míry nahrazovaly činnost obžaloby. Má za to, že následná změna skutkových zjištění provedená odvolacím soudem (který zrušil původní rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 2012, č. j. 2 T 7/2012-174, jímž tento soud rozhodl o zproštění obžaloby obviněného) byla učiněna procesně nepřijatelným způsobem. S nastíněním komentářové literatury usuzuje, že odvolací soud není oprávněn pouze na podkladě spisu zpochybňovat dosavadní skutková zjištění, aniž by sám zopakoval provedené důkazy při respektování zásad bezprostřednosti a ústnosti. Tím spíše považuje za nepřípustné, aby odvolací soud dával na podkladě spisu pokyny soudu nižšího stupně, jakým způsobem má hodnotit důkazy a k jakým závěrům má dospět.
Dovolatel míní, že postup odvolacího soudu porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť byl v rozporu s §259 odst. 3 tr. ř. Pokud odvolací soud rozhodoval v neveřejném zasedání, nemohl se z důvodu nemožnosti provedení dokazování odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně, které učinil z výpovědí svědků Ž., K. a Š. V této souvislosti odkazuje na příslušné pasáže obsažené v odůvodnění na str. 6 a 7 napadeného usnesení, resp. na str. 3, 4 a 5 prvního (zrušujícího) rozhodnutí odvolacího soudu. Jako příklad zmiňuje výpověď svědkyně V.. Postup odvolacího soudu pokládá za proces utváření skutkových zjištění, které uvedený soud učinil, aniž provedl dokazování. Z toho vyvozuje, že postupem soudu druhého stupně byla deformována skutková zjištění v jeho neprospěch. Na jeho námitky v tomto směru soud prvního stupně nereagoval a rozhodl v intencích odvolacího soudu, jako by šlo o závazné pokyny ke skutkovým zjištěním. Soudu prvního stupně obviněný vytýká, že nijak neodůvodnil, z jakých příčin došlo k odlišným skutkovým zjištěním oproti jeho dřívějšímu hodnocení, ve vztahu k soudu odvolacímu uplatňuje výhradu předpojatosti odvolacího soudu, kterou demonstruje na výslechu svědka Š.
Obviněný namítá (část IV. dovolání), že odsuzující rozsudek je založen na využití procesně nepřípustných důkazů, jimiž jsou podle něj pro rozpornost jak s judikaturou Ústavního soudu (nález ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07), tak Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1116/2012) výpovědi pprap. V., nstržm. V., prap. B., Ž. a pprap. G.. Tito svědkové jako zasahující policisté jej považovali (zejm. pprap. V.) za řidiče vozidla. Jejich vjemy měly být zaznamenány toliko v úředním záznamu podle §158 odst. 5 tr. ř., který by nemohl být jako důkaz použit. Výslechy zasahujících policistů jsou vadnými procesními úkony, z nichž soud nesmí čerpat žádná skutková zjištění a brát je v potaz při utváření svých skutkových závěrů. V daných souvislostech poukazuje obviněný na nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 418/99, otázku nepřípustnosti důkazů rozvádí poukazem na nálezy sp. zn. I. ÚS 677/03, sp. zn. III. ÚS 451/2004 a sp. zn. II. ÚS 2014/2007). Na základě nich považuje za nepřijatelné zdůvodnění odvolacího soudu, který neshledal nic závadného na tom, že soud prvního stupně využil svědectví policistů, neboť jako důkazy pouze podporují verzi o vině odsouzeného. Tomu dovolatel vytýká, že již toto je určitým skutkovým zjištěním, navíc za nepřípadné pokládá rozlišení, zda jde o jediný, případně jeden z dalších usvědčujících důkazů, neboť nepřípustný důkaz je nepoužitelný vždy.
V části V. dovolatel namítá, že zjištění o absenci DNA někoho jiného na volantu, řadící páce a bočním hlavovém airbagu, nemůže založit kategorický závěr o jeho vině, neboť jde o důkaz nepřímý. Možnost, nikoli nutnost zanesení profilu DNA při instalaci airbagu, nevylučuje, že mohlo jít o DNA svědka Š.. Sama tato úvaha vyvrací závěr soudu prvního stupně, že nebyl nalezen jiný profil DNA, než jeho (dovolatelův). Výskyt jeho DNA na airbagu koresponduje s tím, že na místo řidiče sedl po nehodě, když hledal telefon. V návaznosti na závěry znalkyně Ing. Vrzalové namítá nepodloženost spekulací soudu prvního stupně, že by nezbytně muselo dojít k přenosu DNA řidiče, pokud by tento byl osobou odlišnou od obviněného. Takový závěr je podle něj rozporný s vyjádřením znalkyně, navíc závěrem odborným, který není oprávněn soud činit. Podle názoru obviněného je nezbytné pracovat i s alternativou, že řidičem mohla být osoba třetí.
Odvolací soud se podle dovolatele nevypořádal s jeho obhajobou, že řidič J. Š. mohl použít rukavice, ani že mohlo dojít k odstranění DNA profilu otřením hadrem, či jiným způsobem, který znalkyně nevyloučila. Zároveň nebyl zcela objasněn děj uvnitř vozu. Pokud se mohly teoreticky stát všechny myslitelné varianty (uzavřel-li znalec, že reálně mohl nastat ve vozidle děj, kdy řídila třetí osoba, které se aktivovaný airbag nemusela dotknout), pak s ohledem na závěry Ústavního soudu (nález ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11) míní, že musí být tato varianta vzata v potaz v souladu se zásadou in dubio pro reo. Úvaze soudu, že by si musel všimnout vklíněného řidiče a o této skutečnosti by vypověděl během svého výslechu, vytýká, že jde toliko o libovolně vydedukovanou skutečnost. Úvaze odvolacího soudu, že by nepřipoutaná osoba musela utrpět zranění, vytýká, že tímto postupem uvedený soud utváří skutková zjištění odlišná od soudu prvního stupně, aniž by specifikoval, na základě jakých (opakovaně) provedených důkazů k nim došel.
Za nepřijatelný považuje procesní postup soudu odvolacího vůči svědku J. Š. část VI. dovolání) a jeho úvahy stran věrohodnosti tohoto svědka, který nejprve při veřejném zasedání dne 31. 7. 2014 výslovně uvedl, že vozidlo řídil a způsobil nehodu, přičemž v dalším odepřel výpověď s odůvodněním, že by si mohl způsobit trestní stíhání. V protikladu k závěru soudu druhého stupně dovozuje, že lze reálně uvažovat o variantě, že svědek nevybočil z mezí zákonného práva odepřít výpověď. Hodnocení jeho výpovědi považuje proto za nesprávné, založené na neúplných úvahách.
V části VIII. dovolání vznáší dovolatel výhradu, že soudy nedostály základním zásadám trestního řízení, zejména se neřídily zásadou in dubio pro reo. Shrnuje, že podle závěrů soudů existují v dané věci čtyři usvědčující skutečnosti, kterými jsou výpověď pprap. V., nevěrohodnost výpovědí obviněného, svědků Ž., Š. a K., ke které dospěl odvolací soud, absence stop DNA třetí osoby a skutečnost, že se obviněný nezmínil o zaklíněném řidiči. V návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08 podotýká, že nepřímé důkazy obžaloby nevytváří ucelený řetězec prokazující jeho vinu a zmiňuje opět problematiku principu presumpce neviny (s ohledem na závěry učiněné Ústavním soudem v nálezech ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98 a ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05).
Protože podle hodnocení dovolatele „činnost nalézacích soudů vykazuje prvky libovůle“ a jejich rozhodnutí je nutno považovat „za porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces“ , navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud „napadené rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. b) zrušil a přikázal věc k novému projednání.“
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání sdělil, že vzhledem k povaze obviněným vznesených námitek, se k němu Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Podstata dovolacích námitek obviněného, jak ostatně sám připouští, je ryze procesního a skutkového charakteru, neboť obsahem jeho dovolací argumentace není vznesení hmotně právních výhrad vůči právnímu posouzení soudem zjištěného skutku, jak je vyjádřen v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, nýbrž právě a jen nesouhlas se soudy vyjádřenými skutkovými zjištěními, resp. se způsobem (procesními postupy), jímž se soudy nižších stupňů ke svým skutkovým závěrům vyjádřeným ve výrokové části, případně v odůvodnění svých rozhodnutí, dobraly.
Obviněný ve svém dovolání namítá
· extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými, potažmo právními závěry soudů a obsahem provedených důkazů, resp. okruhem důkazů procesně účinných,
· extrémní nesoulad v samotném procesu utváření skutkových závěrů,
jejichž existenci přisuzuje
a) libovůli soudů projevující se
aa) v přístupu k důkazům, jenž byly opatřeny a provedeny (namítané použití důkazů procesně neúčinných a tím tvrzený zásadní deficit zákonnosti),
ab) v přístupu k hodnotícím úvahám stran užitých důkazů (namítaná nepodloženost skutkových vývodů, závěrů stran věrohodnosti a pravdivosti důkazů a nevyjádření hodnotících úvah v odůvodnění rozhodnutí a tím tvrzený zásadní deficit transparentnosti),
b) stranickosti přístupu soudů projevující se
ba) v nahrazování role veřejné žaloby (namítané provádění důkazů směřujících k odsouzení dovolatele soudem),
bb) v přesahu oprávnění plynoucího z dělby činností soudem nalézacím a odvolacím (namítané překročení oprávnění odvolacího soudu vyjadřovat se k hodnocení důkazů soudem prvního stupně),
bc) v přístupu ke svědkům obhajoby (zejména namítaná předpojatost vůči svědku Šerému).
Nejvyšší soud ve vztahu k tomuto výčtu konstatuje, že obviněný tímto způsobem sice uplatňuje námitky, které z ryze formálního hlediska nelze označit za naplňující jím uplatněný dovolací důvod určený k nápravě vad nastalých při hmotně právním posouzení soudy zjištěného skutku, resp. vad při hmotně právním posouzení jiné skutečnosti, která má význam z hlediska jimi vydaného rozhodnutí [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ], avšak na druhé straně tímto způsobem vznáší výhrady, které skrze porušení práva obviněného na spravedlivý proces, porušení presumpce neviny a s ní spojeného principu in dubio pro reo mohou obecně kasaci napadených rozhodnutí dovolacím soudem, právě z důvodu ochrany základních práv obviněného garantovaných i na úrovni ústavního práva, odůvodnit i skrze označený dovolací důvod, případně (námitka porušení principu nestrannosti) i skrze dovolací důvod, který sice obviněný explicitně jeho citací ve svém mimořádném opravném prostředku neuplatnil [§265b odst. 1 písm. b) tr. ř.], ač jeho obsahové vyjádření lze v jeho dovolací argumentaci vysledovat.
V dané souvislosti je na místě připomenout, že z hlediska ústavně právního (a z tohoto pohledu je pak ovlivněna i činnost soudu dovolacího, jako strážce zákonnosti) je podstatné posouzení, zda skutková zjištění vyjádřená v dovoláním napadených rozhodnutích mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nižších stupňů, jako orgánů veřejné moci, nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tj. zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalismu“). Připomíná se, že ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Z uvedeného lze dovodit, že Ústavní soud vyžaduje procesní zásah dovolacího soudu projevující se v kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí mj. jak v případě skutečné existence tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu tímto (Ústavním) soudem, tak též např. tehdy, pokud dojde k vybočení z kautel ústavně konformního trestního procesu postupem a argumentací odvolacího soudu při zrušení zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně.
O extrémní nesoulad mezi důkazy a z nich dovozenými skutkovými a právními závěry (ve smyslu jeho výkladu) se bude jednat tehdy, pokud bude možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak – zjednodušeně vyjádřeno – dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
V případě druhém Ústavní soud (s přihlédnutím k ustanovením §258, §259, §263 tr. ř. a s oporou o názory trestně právní nauky i praxe) zdůrazňuje dvojinstančnost řízení v trestních věcech a s ní spojenou, a zákonem předvídanou a jím upravenou, dělbu činností mezi soudem prvního a druhého stupně [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2726/14: Řízení před českými trestními soudy je vybudováno jako dvouinstanční. Soud prvního stupně je jako soud první instance odpovědný za zjištění skutkového stavu na základě důkazů před ním provedených v hlavním líčení. Z odůvodnění rozsudku musí být patrno (§125 odst. 1), jaké skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění musí být též zřejmé, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3063). Odvolací soud je jako soud druhé instance povolán k přezkumu a případné nápravě vad ohledně skutkových zjištění, jakož i hmotněprávních a procesněprávních vad rozhodnutí soudu první instance. Mezi vadná skutková zjištění patří zjištění nesprávné (zjištěná skutečnost je v rozporu se správným hodnocením důkazů), zjištění neúplné (okolnost důležitá pro rozhodnutí nebyla vůbec zjišťována), zjištění nejasné (není patrno, o jaké důkazy je zjištění opřeno, nebo na základě jakých úvah k němu soud při hodnocení dospěl), zjištění rozporné samo se sebou atp. (srov. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní, 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 634) ].
Ve vztahu ke kasačnímu oprávnění odvolacího soudu poukazuje na to, že ačkoli je možné nepravomocný zprošťující rozsudek soudu prvního stupně zvrátit v neprospěch obviněného, a to rozhodnutím soudu druhého stupně na základě odvolání podaného státním zástupcem v jeho neprospěch, musí být takový postup odůvodněn zákonnými hledisky, přičemž ve vztahu ke zdůvodnění takového procesního postupu se připomíná, že se odvolací soud musí ve svém rozhodnutí omezit na rozvedení toho, proč jsou zatímní skutková zjištění soudu prvního stupně vadná, v čem je třeba je doplnit, k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout apod., aniž by sám tento soud vytvářel závěry o skutkovém stavu věci a nahrazoval tak hlavní líčení. Pokud odvolací soud vytýká soudu prvního stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů, musí se podle Ústavního soudu jednat o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci (rozsudek nemůže zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem), přičemž musí zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory a vadné hodnocení (pouhý obecný poukaz na porušení této zásady je pro zrušení rozhodnutí nedostačující). Při vrácení věci k novému rozhodnutí může odvolací soud poukázat na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit soud prvního stupně, čím se má znovu zabývat, které skutečnosti vzít v potaz, nesmí však udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má nalézací soud dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, neboť takovým způsobem by docházelo v rozporu se zákonem k předjímání výsledku řízení.
V případě, že zproštění obviněného obžaloby je důsledkem principu in dubio pro reo, o nějž se nalézací soud při vydání takového (zprošťujícího) rozhodnutí opřel, je zdůrazňováno, že zrušení zprošťujícího rozsudku odvolacím soudem může být odůvodněno v zásadě jen tehdy, kdy pochybnosti soudu prvního stupně postrádají důvodnost.
V otázce hodnocení důkazů a principu neviny a nestranného soudu je vyzdvihováno, že se vyžaduje, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obviněného. Největší pravděpodobnost nemůže obstát jako výsledný důkazní standard pro prokázání viny, jelikož na základě zákona, judikatury i trestněprávní doktríny je za takový standard stabilně považována praktická jistota, neboli jistota bez důvodných pochybností. V průběhu provádění důkazů je žádoucí, aby se orgán činný v trestním řízení zdržel jakýchkoli projevů, z nichž lze usuzovat, jak přistupuje (z hlediska hodnocení pravdivosti) k takovému jednotlivému důkazu, neboť jeho zhodnocení mu přísluší až v souvislosti s rozhodováním (v případě rozsudku, při hodnocení provedených důkazů v rámci jejich jednotlivosti i vzájemném poměření). Jakékoli vybočení z tohoto požadavku totiž může evokovat úvahy o podjatosti rozhodujícího orgánu a jeho stranění té či oné procesní straně.
V.
Je-li s přihlédnutím k uvedenému posuzována důvodnost podaného dovolání, poté je nezbytné vyjít zejména z následujících zjištění:
K námitce využití procesně neúčinných důkazů (ad aa)
Tuto námitku uplatňuje dovolatel vůči svědeckým výpovědím pprap. M. V., nstržm. (dle rozsudku pprap.) J. V., pprap. J. B., M. Ž. a pprap. V. G., o nichž tvrdí, že výslechy těchto „zasahujících policistů jsou vadnými procesními úkony, jsou procesně nepoužitelnými a soud z těchto nesmí čerpat žádná skutková zjištění a nesmí je brát v potaz při utváření svých skutkových závěrů“.
Z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že obsah výpovědí těchto svědků soud zmiňuje na str. 6-8 rozsudku, přičemž poukázat lze na to, že uvedení svědkové byli procesním způsobem vyslechnuti v řízení soudním, a to v hlavním líčení dne 20. 6. 2012 [svědkové V. (č. l. 155), V. (č. l. 156) a B. (č. l. 157)] a dne 10. 10. 2012 [svědkové Ž. (č. l. 165) a G. (č. l. 166)]. O označené důkazní prostředky, resp. dva z nich (výpovědi svědků G., V.), se tento soud opírá na str. 13 svého rozsudku, avšak nikoli v tom smyslu, že by je označil za důkazy, jimiž je vina dovolatele prokázána (výpověď svědka G. je využita při posuzování věrohodnosti výpovědi svědka Ž., výpověď svědka V. ve vztahu k hodnocení výpovědi svědkyně V., jejíž výpověď však v této hodnotící části nikterak nezmiňuje). Pokud jde o soud odvolací, ten uzavírá (str. 6 usnesení), že z výpovědi svědkyně V. soud prvního stupně „nečiní… žádná jednoznačná skutková zjištění, pouze konstatuje, že její výpověď svědčí pro verzi, že v automobile při dopravní nehodě byla jen jedna osoba, a to obžalovaný Ing. P.. Současně nalézací soud uvádí, že tato výpověď nepřímo o této skutečnosti svědčí. Nejedná se o důkaz, na základě něhož by nalézací soud činil závěr, že havarované vozidlo řídil obžalovaný Ing. P.”. V návaznosti (str. 7 usnesení) poukazuje odvolací soud na to, že „nalézací soud zdůrazňuje nepřímost tohoto svědectví a současně nikoli závěr, že by skutečnost, že vozidlo řídil obžalovaný, bylo prokazováno touto výpovědí, ale pouze, že jde o podporu takové verze”.
Z hlediska posuzování důvodnosti mimořádného opravného prostředku je proto třeba zdůraznit, že ne každá vada, která v procesu dokazování nastane, musí nutně vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Nemá-li totiž vliv na konečné rozhodnutí, pak její pouhá existence nemůže odůvodnit jeho zrušení, neboť kromě oprávněného zájmu obviněného („fair trial“) musí být dbáno i na náležité vyvážení zájmu na stabilitě soudního rozhodnutí. V případě, že rozhodnutí nespočívá na důkazu, o němž je tvrzeno, že je procesně neúčinný a tudíž nevyužitelný pro tvorbu skutkových zjištění, pak nelze oprávněně tvrdit, že vydaným rozhodnutím došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Stran další reakce na tuto námitku odkazuje dovolací soud na skutečnosti níže (část VI.) uvedené.
K námitce nepodloženosti skutkových vývodů, nesprávnosti hodnocení důkazů a nevyjádření hodnotících úvah v odůvodnění rozhodnutí (ad ab)
Nepodloženost skutkových závěrů soudem prvního stupně shledává dovolatel zejména v tom, jaké závěry stran (ne)možnosti řízení vozidla jinou osobou (svědkem Š.) učinil v souvislosti se zhodnocením zpracovaných znaleckých posudků (zejména s vazbou na vyjádření znalkyně Ing. Vrzalové). Dovolací soud takovou nepodloženost na rozdíl od dovolatele neshledává, a jelikož není revizním soudem třetí instance, zaujímá k této námitce stanovisko níže v kontextu posouzení otázky, zda jsou napadená rozhodnutí zatížena, či nikoli extrémním nesouladem skutkových zjištění a provedených důkazů.
K otázce vyjádření hodnotících úvah nalézacím soudem lze uvést, že odůvodnění rozsudku obsahuje vyjma části zmiňující výčet důkazů, jimiž soud provedl dokazování (str. 2), a části, v níž je vyložen jejich obsah (str. 3-13), i vlastní hodnotící pasáž týkající se skutkových otázek (str. 13-14), na niž navazují odstavce týkající se právní kvalifikace, uloženého trestu a adhézního výroku. Nelze proto tvrdit, že by toto rozhodnutí v základních směrech nesplňovalo požadavky uvedené v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. S přihlédnutím k tomu, že rozsudek reaguje i na důkazy, jež byly opatřeny a provedeny až ve stadiu následujícím po zrušení zprošťujícího rozsudku soudem odvolacím (tj. po datu 19. 3. 2013), není možno uzavřít, že by bylo toliko reprodukcí názorů, které zaujal soud druhého stupně v označeném rozhodnutí. Odůvodnění tak není možno označit za netransparentní a nepřezkoumatelné, nereagující na změnu vyznění závěrů týkajících se viny dovolatele.
K námitce nahrazování role veřejné žaloby (ad ba)
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku sice tvrdí (část III.), že soudy „v rozporu s principem nestrannosti do jisté míry nahrazovaly činnost obžaloby“ , avšak tuto svoji výhradu následně nikterak nerozvádí konkretizací toho, jaké důkazy takto byly soudem opatřeny a následně provedeny . Za tohoto stavu věci nemůže obviněný očekávat detailnější reakci dovolacího soudu na takto nekonkrétně vznesenou námitku [konstatovat je třeba, že dovolateli nic nebránilo v tom, aby vymezil, v čem spatřuje nesprávnost reakce odvolacího soudu (str. 7 usnesení) na obsahově shodnou námitku odvolací], resp. očekávat, že by tato námitka mohla odůvodnit vydání jím požadovaného kasačního rozhodnutí Nejvyšším soudem.
K námitce překročení oprávnění odvolacího soudu vyjadřovat se k hodnocení důkazů soudem prvního stupně (ad bb),
Odsuzují výrok obsažený v rozsudku nalézacího soudu ze dne 30. 10. 2013, č. j. 2 T 7/2012-319, není výsledkem prejudiciálních závěrů obsažených ve zrušovacím usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2013, č. j. 4 To 37/2013-188, neboť uvedený odvolací soud ve svém rozhodnutí žádným způsobem nezavázal soud prvního stupně, jak má ve věci rozhodnout. Je sice skutečností, že odvolací soud detailnějším způsobem přistoupil k posouzení jednotlivých důkazů, jimiž bylo provedeno dokazování v období předcházejícím vydání zprošťujícího rozsudku, avšak učinil tak proto, aby demonstroval, že dosavadní hodnocení důkazů okresním soudem nesplnilo požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. a že jím učiněné skutkové závěry nelze považovat za splňující požadavek formulovaný zněním §2 odst. 5 tr. ř. V daném směru toliko přisvědčil odvolacím námitkám státního zástupce, který ve svém řádném opravném prostředku (č. l. 182-184) poukazoval na některé skutečnosti, které úplnost hodnotících úvah nalézacího soudu a tím i správnost jím vydaného rozhodnutí zpochybnily. I proto (s vlastním vyložením proč) pokládal odvolací soud dosud provedené dokazování za nedostatečné pro vydání spravedlivého meritorního rozhodnutí. Takový postup odvolacího soudu nelze pokládat za rozporný s jeho posláním, neboť jeho úkolem je náprava vad, jimiž je odvoláním napadené rozhodnutí zatíženo, způsobem zákonem upraveným, bez ohledu na to, ve prospěch jaké procesní strany se zjišťovaná vadnost napadeného rozsudku vyzněla a v čí prospěch se kasace napadeného rozhodnutí v daném okamžiku projevuje (v případě zprošťujícího rozsudku, za podmínky, že je opravný prostředek podán státním zástupcem v neprospěch obviněného).
Jinak vyjádřeno, odvolací soud se neomezil na to, že by soudu prvního stupně vytkl vadnost provedeného hodnocení a na stejném okruhu důkazů mu uložil, aby věc znovu posoudil a rozhodl (a již vůbec mu závazně neuložil, jak má hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům má po takovém hodnocení důkazů dospět). Takový postup, který by i ve shodě s obviněným citovanými prameny, bylo třeba hodnotit jako nesouladný se zákonem, není ve věci dovolatele shledáván.
Skutečností je, že ojediněle zaujal odvolací soud i jisté hodnotící závěry, jejich rozsah však není takový, aby prejudikoval rozhodnutí soudu nalézacího. Výsledek, k němuž soud prvního stupně ve stadiu následujícím po zrušení jeho zprošťujícího rozsudku ze dne 10. 10. 2012, č. j. 2 T 7/2012-174, odvolacím soudem dospěl, tak byl soudem druhého stupně ovlivněn toliko nepřímo, neboť byl výsledkem zhodnocení i takových důkazů (znalecké posudky předložené obhajobou), s jejichž existencí odvolací soud vůbec nemohl počítat a tudíž ve vztahu k nim ani zaujmout své hodnotící stanovisko.
Nelze proto klást rovnítko mezi trestní věcí dovolatele a tou, která se stala např. předmětem posouzení Ústavním soudem v již zmíněném (část IV.) nálezu sp. zn. I. ÚS 2726/14, neboť v jím posuzované věci se odvolací soud vyjádřil zcela jinak, tj. naporosto kategoricky ( „V závěru odvolací soud shrnul, že vina stěžovatele je „absolutně jasná“ a „zprošťující výrok nemůže naprosto obstát“. ), než Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém usnesení ze dne 19. 3. 2013, vůči němuž dovolatel zprostředkovaně brojí.
Namítá-li dovolatel konkrétně nepřípustný závěr odvolacího soudu, že zprostředkovaně z výpovědi svědkyně pprap. V. lze zjistit, že ve vozidle kromě něj nikdo další nebyl, pak lze poukázat na to, že nejde o nic jiného, než o to, co soud prvního stupně (s oporou o výpověď svědkyně zmíněnou na str. 4 zprošťujícího rozsudku) jinými slovy vyjádřil v hodnotící pasáži svého rozsudku na str. 7 téhož rozhodnutí ( „která uvedla, že na místě se nacházeli lidé, kteří čekali na autobus, a ti říkali, že když vozidlo havarovalo, byla tam jedna osoba, a to právě ten muž, co chodil okolo“ ) . V kontextu skutkových zjištění uvedeného soudu neplyne nic takového, že by snad měl nalézací soud jakékoli pochybnosti o tom, že mužem, pohybujícím se kolem havarovaného vozidla ( „muž, co chodil okolo“ ) byl obviněný a že tudíž on vozidlo řídil (s alternativou vozidla pohybujícího se bez řidiče nekalkuluje ani obhajoba). V daném kontextu proto nelze tvrdit, že by odvolací soud, aniž sám provedl příslušný důkaz (vyslechl svědkyni), z něj dovodil odlišný závěr, než který z něj zjistil soud prvního stupně.
K námitce o předpojatosti soudu ve vztahu k důkazům svědčících ve prospěch obhajoby (ad bc).
Tuto námitku konkretizuje dovolatel poukazem na přístup odvolacího soudu k osobě svědka Š., během jehož výslechu „nikterak neskrýval svůj nekritický názor o vině odsouzeného“ a vůči němuž „se dokonce vyjádřil ve smyslu, že pokud „bude soud muset pro křivou výpověď svědka obžalovaného zprostit, bude trestně stíhán svědek“.
Stran první výhrady lze uvést, že může být výsledkem subjektivního vnímání atmosféry jednání před soudem druhého stupně dovolatelem (resp. jeho obhájkyní, neboť obviněný se jednání odvolacího soudu osobně neúčastnil). Vzhledem k tomu, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nikterak nespecifikuje, jakými formami měl demonstrovat odvolací soud „svůj nekritický názor“ , nelze na tuto námitku nikterak reagovat, zvláště pak, když žádný podklad pro příslušné zhodnocení její důvodnosti neposkytuje ani protokol o veřejném zasedání (č. l. 350-356), resp. ani zvukový záznam zachycený na CD nosiči založeném na č. l. 357 (výslech svědka v čase 00.30-00.47).
Pokud jde o druhou výhradu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že její formulace neodráží skutečný stav věci, jak je zachycen zmíněným protokolem. Z něj je totiž zřejmé, že svědek J. Š. byl před svým výslechem poučen (str. druhá a třetí) podle příslušných ustanovení trestního řádu (§97, §99 odst. 1, 2, 3, §100 odst. 1, 2, 3, §101 odst. 1 tr. ř.) a že k jeho výslechu, nejprve zaměřenému ke zjištění jeho vztahu k osobě obviněného, došlo poté, co byl zmíněn obecný význam výpovědi svědka pro rozhodování soudu a svědku bylo sděleno, k jakým skutečnostem má být slyšen (záznam na CD), a po poučení o možnosti uložení pořádkové pokuty, případně možnosti vyvození trestní odpovědnosti svědka pro trestný čin podle §346 odst. 2 tr. zákoníku, a poté, co svědek prohlásil, že poučení porozuměl. Protože svědek odmítal k věci vypovídat s odvoláním se na své právo odepření výpovědi, přistoupil předseda senátu, jenž u svědka neshledal zákonné důvody pro odepření výpovědi, k uložení pořádkové pokuty (§66 odst. 1 tr. ř.), a poté, co již ve výslechu svědka nebylo pokračováno, se předseda senátu ve vztahu ke svědku vyjádřil způsobem, který plyne z protokolu ( „V případě, že věc nabude právní moci, i v případě, že by pan Ing. P. byl obžaloby zproštěn, podám podnět k vašemu trestnímu stíhání.“ ). Nelze proto dovozovat, jak činí mimořádný opravný prostředek, že by na svědka bylo soudem působeno (nikoli nestranně) hrozbou jeho trestního postihu „pokud bude soud muset… obžalovaného zprostit“ a že tudíž možnost vyvozování trestní odpovědnosti svědka by (jako prostředek působení na jeho vůli) byla vztahována jen k alternativě rozhodnutí spočívající ve zproštění odvolatele obžaloby.
Konečně lze poukázat i na to, že odvolací soud se neuchýlil ani k tomu, aby na podporu správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně argumentoval poznatkem (rejstřík trestů č. l. 345, trestní příkaz č. l. 347-348) o pravomocném odsouzení obviněného pro zcela shodný trestný čin [přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku], jehož se dopustil dne 24. 1. 2014 způsobem popsaným v trestním příkaze Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. 2. 2014, č. j. 11 T 11/2014-45 (havárie s vozidlem zn. Toyota Land Cruiser], a takto nepřípustně dovozoval vinu dovolatele poukazem na jiný skutek stejného charakteru.
Námitku předpojatosti odvolacího soudu je proto nezbytné pokládat za nedůvodnou.
VI.
K důvodům rozhodnutí dovolacího soudu:
Podstata, na níž je dovolací argumentace obviněného založena, spočívá na tvrzení o učinění neodpovídajících dílčích skutkových závěrů, které v pojímání obviněného vedou k závěru o neopodstatněnosti vlastního skutkového závěru týkajícího se toho, že předmětný automobil řídil. Nesprávnost takových dílčích závěrů má spočívat v tom, že neodpovídají odborným závěrům zpracovatelky odborného vyjádření (jsou s nimi nesouladné), jsou závěry odbornými, k jejichž zodpovězení není soud oprávněn, či byly vyvozeny bez tomu odpovídající procesní činnosti. Takovému hodnocení, jak částečně uvedeno již výše, nelze přisvědčit.
Obviněný opřel existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o námitku existence extrémního nesouladu. K problematice jeho obsahového vymezení lze (s ohledem na již výše uvedené) připomenout, že o takový rozpor by se ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Dovolací soud nesdílí hodnocení dovolatele, že jím napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými závěry skutkovými, potažmo právními.
Existenci extrémního nesouladu ostatně nepřímo vyvrací i sám dovolatel, pokud ve vztahu k odvolacímu soudu uvádí (str. 5), že „tyto domněnky (míněny výhrady odvolacího soudu, podle dovolatele „povětšinou v rovině spekulací…“ ) samy o sobě sice byly povětšinou logickou argumentací, prakticky v každém případě se ovšem nabízel i logický protiargument“. Jde-li totiž jistý skutkový závěr z důkazu dovodit ( „logickou argumentací“ ), pak nelze tvrdit, že skutková zjištění nemají oporu v důkazech, o které se v daném případě soud opřel, neboť extrémní nesoulad má svůj základ v tom, že skutkové zjištění postrádá jakoukoli souvztažnost s příslušným důkazem, přičemž sama skutečnost, že vyvodit lze i závěr alternativní, takový extrémní rozpor nezakládá. Důležité pro posouzení je to, zda vyvozovaná skutečnost má obsahovou návaznost na poznatek plynoucí z jiného důkazu, tj. zda (zde v případě důkazů nepřímých) jejich „zřetězení“ umožňuje učinit spolehlivý závěr o existenci prokazované skutečnosti s potřebnou mírou jistoty. Přitom právě v přístupu dovolatele (z pozice jím uplatňované obhajoby je to zcela pochopitelné a zdůvodnitelné) lze spatřovat tendenci k roztříštěnému zpochybnění důkazů, resp. k vyloučení soudy logicky dovozovaných závěrů, které k ucelenosti nepřímých důkazů, na nichž je jeho odsouzení založeno, přispívají. Aniž by dovolací soud zcela detailním způsobem reagoval na námitky obviněného, musí poukázat na to, že tento prosazením teoretické možnosti nezanechání DNA stopy na airbagu nepřipoutaným řidičem současně soudu upírá možnost, aby v rámci znalci připuštěného průběhu úrazového děje vzal v úvahu, v jakém stavu a kde by se takový řidič v takovém případě bezprostředně po havárii nacházel, jaké by byly jeho okamžité možnosti reakce (opuštění vozidla, příp. jakákoli jiná aktivita ve vozidle) a jak by asi vypadala obhajoba obviněného, pokud by tomu tak bylo. Stejně tak se nadnáší otázka možnosti nenalezení příslušné stopy tvrzeného řidiče vozidla v případě jejího setření, aniž by se brala v úvahu možnost takového počínání onou nezjištěnou, posléze ustanovenou osobou (svědek Š.), resp. důvody takového počínání jinou osobou (z pohledu obhajoby by takové jednání obviněného bylo zcela protismyslné, nic takového ani netvrdí).
Dovolací soud uzavírá, že neshledává důvod k tomu, aby zasáhl do hodnotících postupů soudu nalézacího a následně odvolacího, neboť v jejich přístupu neshledává jím vytýkaná porušení, která by měla mít za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces či porušení jiných principů ( in dubio pro reo , presumpce neviny obviněného).
Námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného – vzhledem k již výše uvedenému - nelze hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).
Soudům nižších stupňů nelze vytýkat libovůli při hodnocení důkazů, založily-li odsouzení obviněného na (ani jím nezpochybňovaném) faktu výskytu u havarovaného vozidla bezprostředně po vzniku nehody, na nálezu stop prokazujících jeho kontakt s airbagem, volantem a řadící pákou, absenci stop svědčících o kontaktu těchto míst s jinou osobou a výpovědi obviněného, který výskyt dotyčné osoby bezprostředně po havárii vozidla (resp. již v jejím průběhu – situaci ve vozidle měl začít vnímat, když vozidlo bylo ještě na boku) nezaznamenal (a to na místech, kde by se v případě nepřipoutání měla nacházet). Protože odsouzení dovolatele není založeno na důkazech, jejichž procesní neúčinnost namítá, není důvod k tomu, aby dovolací soud přistoupil ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť o něm (resp. jemu předcházejícím rozsudku soudu prvního stupně) nelze tvrdit, že je založeno na procesně neúčinných a tudíž soudně nevyužitelných usvědčujících důkazech.
Na základě dovolací argumentace vznesené obviněným Nejvyšší soud zjistil, že tento – neuspěl-li s tvrzením o existenci extrémního nesouladu – nevznesl žádnou námitku, která by byla způsobilá obsahově naplnit deklarovaný dovolací důvod. Není-li dovoláním napadené (resp. jemu předcházející) rozhodnutí zatíženo vadou zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak odvolatel tvrdil, poté je zřejmé, že ani druhý jím uplatněný dovolací důvod [podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] není dán.
Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou pod tento dovolací důvod [a ani explicitně nevyjádřený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., případně jiný, ustanovením §265b tr. ř. upravený dovolací důvod] podřaditelné, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil