ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.445.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 445/2015-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2015 o dovolání, které podal obviněný J. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 12 To 339/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 130/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. 4 T 130/2014, byl obviněný J. Š. uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal s obviněným J. H. tím, že „v T., případně i na jiných místech zčásti oba obvinění společně a ve vzájemném srozumění, zčásti obv. J. Š. sám v období nejméně od srpna 2013 do března 2014 si opatřovali odcizená, resp. i jinak nelegálně získaná motorová vozidla s vědomím jejich původu, na nichž následně prováděli záměny jejich VIN kódů a dalších identifikačních znaků za identifikační znaky k tomu účelu zakoupených havarovaných vozidel nebo jejich částí a poté je pod takto změněnou identitou dál užívali, resp. prodávali dalším osobám“ , a to konkrétně v případech popsaných pod body 1)/a) – f) uvedeného rozsudku. Dále byl uznán vinným přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil s obviněným J. H. tím, že „v T., případně i na jiných místech oba obvinění společně a ve vzájemném srozumění, v době od prosince 2013 do března 2014 za účelem rozebrání na náhradní díly a jejich následného prodeje, případně použití při opravách jiných vozidel, převzali odcizená vozidla s vědomím o jejich původu“ , a to nejméně v případech popsaných pod bodem 2)/a) – c) uvedeného rozsudku. Za tuto trestnou činnost byl obviněný J. Š. odsouzen podle §214 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to částky 26.000 Kč.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. H.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. Š., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 12 To 339/2014, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (a proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Semilech) podal obviněný J. Š. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
V úvodu svého dovolání obviněný vyjádřil nesouhlas s tím, že by spáchal skutky uvedené pod body 1) a 2) citovaného rozsudku soudu prvého stupně, a nedopustil se tedy přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti, ani přečinu podílnictví. Uvedl, že se nemohl před soudy ve věci činnými náležitě obhajovat, neboť na něj soud uvalil vazbu od samého počátku trestního stíhání a následně mu v této vazbě neumožnil prostudovat vyšetřovací spis za přítomnosti svého obhájce. Nebylo mu ani umožněno vyslechnout odposlechy telefonických hovorů, které jsou údajně ve spise založeny, toto pochybení ani odvolací soud nenapravil.
Konkrétně vyjádřil názor, že oba soudy dospěly k nesprávným závěrům, a to, že by spoluobžalovaný J. H. neměl důvod svalovat svoji vinu na něj, či jinak zkreslovat svoji výpověď. Zdůraznil, že to byl naopak jmenovaný spoluobviněný, který se sám přiznal, že minimálně ve dvou případech změnil na vozidlech jejich poznávací znaky. Sám dovolatel se sice v předmětnou dobu nacházel v dílně, kde se vše mělo odehrát, avšak nikdy nedělal práce automechanika, neboť je neovládal. Všechny tyto práce dělal již od počátku spoluobviněný, on sám se pouze snažil prostřednictvím inzerátů sehnat dostatek zakázek, aby se dílna uživila - nakupoval vraky vozidel, jednotlivé náhradní díly apod., aby je mohl kolega opravit a v případě zájmu uvést do normálního stavu. Při této činnosti podle svého tvrzení některá auta převedl na své jméno, jiná na kolegu či další osoby, což podle něj nebyla trestná činnost, ani činnost k ní vedoucí. Nikdy však žádné vozidlo neodcizil a ani nevěděl, že jsou některá vozidla odcizená a vzhledem ke konkurenci na trhu prodeje ojetých osobních aut a rozdílnosti cen mu tak nízké ceny nemusely signalizovat odcizená vozidla.
Oba soudy podle něj například dospěly k nesprávnému a důkazně nepodloženému závěru, že se skrýval před kupci tím, že vozidla převáděl na třetí osoby, neboť on svoji osobu neskrýval, s kupci jednal a prodej vozidla nijak nezastíral. Oponoval také názoru, že by spoluobviněný J. H. měl být vůči němu v závislém vztahu. Naopak poukázal na to, že si někteří klienti vůz nechali opravit pouze u spoluobviněného a pouze jemu za opravu zaplatili a že spoluobviněný se autoopravárenstvím živil i po uvalení vazby na obviněného v březnu 2014. Namítal také porušení práva na obhajobu z důvodu, že nebyli vyslechnuti svědci jím navrhovaní, především jeho bratr stran dalšího vývoje dílny a svědek M. Š. spolu s J. H. stran jeho absence u objednávek prací. Za naprosto nezbytné považoval zpracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie na spoluobviněného, a to zejména z důvodu zjištění věrohodnosti a zachovalosti duševních a paměťových schopností spoluobviněného. Tento posudek však nebyl přes jeho opakovanou žádost opatřen.
Pravdou podle jeho přesvědčení nebyla ani skutečnost, že měl možnost seznámit se s obsahem spisu za přítomnosti svého obhájce. V den, na nějž bylo seznámení oznámeno, měla jeho tehdejší obhájkyně kolizi a nemohla se dostavit, a to ani v časovém rozvrhu stanoveném dodatečně vyšetřovatelem. Přesto vyšetřovatel předložil obviněnému ve vazbě spis k prostudování, ignoroval přání obviněného o přítomnosti jeho obhájkyně u tohoto úkonu a do protokolu o seznámení se spisem dokonce zapsal nepravdivý údaj, že byl se spisem seznámen. Obviněný bezprostředně poté vyměnil obhájce, avšak ani tomuto, ani samotnému obviněnému, neumožnil vyšetřovatel seznámit se se spisem. Jeho stížnost na tento postup byla příslušným státním zástupcem pouze postoupena soudu, ten však přes obdobnou stížnost nezjednal nápravu. Soudce pouze nařídil hlavní líčení, zahájil řízení a prováděl důkazy i přes jeho námitky, že se nemohl s obsahem spisu seznámit. Nedostatky v řízení přípravném a před soudem prvního stupně nenapravil ani odvolací soud. Tím byla podle dovolatele opět porušena jeho práva na obhajobu, na spravedlivý proces.
Obviněný dále soudům vytkl nesprávné závěry ze skutečností vyplynuvších z domovní prohlídky u něho provedené. Shledal rovněž nevyvážený přístup policie ke své osobě s tím, že byl nařízen odposlech telekomunikačního provozu pouze jeho mobilního telefonu, nikoli však mobilního telefonu spoluobviněného J. H. Podle jeho mínění i tresty vyměřené oběma obviněným tuto hypotézu v podstatě prokázaly. Za velmi zvláštní a netypickou označil účast všech tří vyšetřovatelů Policie ČR při hlavním líčení dne 18. 8. 2014 před soudem prvního stupně a z toho dovodil, že přítomnost vyšetřovatelů měla působit na výpověď spoluobviněného J. H., který částečně svoji vinu doznával, ale především v celém rozsahu svaloval hlavní podíl viny na dovolatele. Také výslechy spoluobviněného z přípravného řízení jsou podle dovolatele velmi netypické v tom, že je jich minimálně sedm a pouze jednou byla u výslechu přítomna obhájkyně dovolatele.
Podle obviněného není také pravdou, že by se jej soud prvního stupně dotazoval, zda chce přehrát záznam z odposlechu mobilního telefonu, ve spise se žádný záznam telekomunikačního provozu nenalézá, je zde pouze jakési „vyhodnocení“ telekomunikačního provozu zpracované Policií ČR s náhodnými citacemi z odposlechů a jejími stanovisky k významu těchto citací. Součástí spisu mělo být pouze CD s těmito odposlechy, které však obhájce při nahlížení do spisu dne 8. 9. 2014 nenašel.
Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že ve věci nezjednal žádnou nápravu, nevyslechl opakovaně navrhované svědky, ani se nevypořádal s většinou námitek jeho odvolání. Doplnil ještě, že soudy také nevysvětlily, proč nařídily trest propadnutí věci (částky 26.000 Kč) nalezené při provedené domovní prohlídce, u které nebylo prokázáno, že byla získána z trestné činnosti.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu prvního stupně ve znění odvolacího rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 12 To 339/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Hradci Králové jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněná dovolací argumentace žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. neodpovídá (viz níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně právě do oblasti procesní a skutkové. Obviněný totiž orgánům činným v trestním řízení vytýká pochybení při vedení trestního stíhání (zejména tvrdí, že mu v přípravném řízení nebylo umožněno prostudovat spis za přítomnosti jeho obhájce a že toto pochybení nenapravily soudy nižších stupňů), soudům pak vytýká neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, soudu prvého stupně rovněž to, že se jej nedotázal, zda chce přehrát záznam odposlechů z jeho mobilního telefonu. Současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (nedopustil se skutků popsaných ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně). Výhradně z těchto procesních a skutkových argumentů vyvozuje závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To platí i pro námitku obviněného vůči trestu propadnutí věci, neboť i ta vychází z jiného skutkového základu, než jaký učinily soudy obou stupňů.
Obviněný tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v porušení ustanovení §166 odst. 1 tr. ř. a v ustanovení §213 odst. 2 tr. ř. per analogiam. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje i na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Obiter dictum lze stručně konstatovat následující skutečnosti.
K námitce opomenutých důkazů je možno poznamenat, že vadu tohoto charakteru a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
Je skutečností, že soud prvního stupně neprovedl obhajobou navržené důkazy, ve svém rozhodnutí ovšem vyložil jejich nadbytečnost. Odvolací soud se pak s jeho postupem ztotožnil. Nejedná se proto o opomenuté důkazy, resp. neúplně provedené dokazování, jak je ve svém dovolání obviněný namítá.
Neobstojí ani námitka obviněného, že mu nebylo umožněno prostudovat spis za přítomnosti jeho obhájce. Obviněnému byla dne 17. 7. 2014 dána možnost prostudovat spis. O možnosti prostudovat spis byla vyrozuměna i jeho tehdejší obhájkyně JUDr. Marie Nedvědová. K její žádosti policejní orgán posunul konkrétní termín úkonů spočívajících ve výslechu obviněného a navazujícím prostudování spisu, z 09.00 hodin na 11.00 hodin dne 17. 7. 2014. Tohoto dne v 08.00 hodin obhájkyně sdělila policejnímu orgánu, že jí byla obviněným vypovězena plná moc, a proto se plánovaných úkonů nezúčastní. Policejní orgán jí však zcela důvodně a přiléhavě upozornil na ustanovení §37 odst. 2 tr. ř. ( obviněný si může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce.) s tím, že by se měla úkonů nařízených na uvedený den zúčastnit. Třeba dodat, že ve vztahu k obviněnému bylo řízení vedeno ve vazebním režimu, který si žádá maximálního urychlení. Je sice skutečností, že matka obviněného kontaktovala policejní orgán s tím, že obviněný má obhájce nového - Mgr. Richarda Polmu, stalo se tak však až v průběhu dopoledních hodin dne 17. 7. 2014 (prakticky bezprostředně před stanoveným termínem prostudování spisu), tedy tento obhájce nemohl být o předmětném úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, přičemž ani dotyčný nový obhájce, ani ona sama nepředložili plnou moc. Pro úplnost je třeba dodat, že obhájce Mgr. Richard Polma plnou moc podepsanou až dne 18. 7. 2014 a předložil soudu prvního stupně teprve dne 24. 7. 2014, a to na základě výzvy samosoudce. Za tohoto stavu věci lze dovodit, že obhajobě - obviněnému a jeho tehdejší obhájkyni, která byla v uvedené době povinna jej obhajovat - byla dána možnost prostudovat spis. To je z hlediska práv obhajoby podstatné. Jestliže dané možnosti obhajoba nevyužila (obhájkyně se k prostudování nedostavila a obviněný odmítl spis prostudovat), bylo to výlučně její rozhodnutí a nelze z toho vyvozovat pochybení na straně orgánů činných v trestním řízení.
K námitkám dovolatele stran výslechu spoluobviněného J. H. v přípravném řízení postačí uvést, že těžiště řízení je v řízení před soudem, přičemž dotyčný obviněný byl vyslechnut při hlavním líčení před soudem prvého stupně dne 18. 8. 2014 za přítomnosti dovolatele i jeho obhájce, jimž byla dána možnost klást mu dotazy, resp. se k jeho výpovědi vyjádřit. Na tomto místě je rovněž vhodné zmínit další skutečnosti plynoucí z protokolu o hlavním líčení konaném Okresním soudem v Semilech dne 18. 8. 2014. Podle tohoto protokolu byly stranám ve smyslu §213 odst. 1 tr. ř. předloženy mimo jiné záznamy telekomunikačního provozu s vyhodnocením č. l . 154 – 168 spisu. Na č. l . 154 spisu je zpráva Policie České republiky, Útvaru zvláštních činností, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Ústí nad Labem o předání záznamů pořízených na specializovaném pracovišti (míněno záznamů o odposlechu telekomunikačního provozu), jejíž explicitně uvedenou přílohou je jeden kus uzavřeného nepřepisovatelného nosiče DVD-R (tento nosič je na uvedeném č. l . skutečně založen v přilepeném pouzdře). Obdobné platí i pro č. l . 168 spisu. Zde je protokol zmíněné policejní součásti o záznamu telekomunikačního provozu, k němuž je připojen (opět explicitně uvedeno) jeden kus uzavřeného nepřepisovatelného nosiče DVD-R, obsahující záznamy telekomunikačního provozu. Na č. l . 155 – 167 spisu je pak vyhodnocení pořízených záznamů telekomunikačního provozu provedené policejním orgánem. V těchto souvislostech je třeba dále zmínit, že podle protokolu o hlavním líčení procesní strany nežádaly přehrání zmíněných záznamů telekomunikačního provozu.
Ve věci nelze ani shledat tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry. Ten je dán tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Soudy obou stupňů si ovšem byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tak nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř. tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Nedošlo tedy (ani v tomto směru) k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. května 2015
Předseda senátu: JUDr. Vladimír Veselý