ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.638.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 638/2015-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2015 o dovolání, které podal obviněný M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 9 To 439/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 74/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 2 T 74/2014, byl obviněný M. P. uznán vinným pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [bod I./1)-18)], pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku [bod I./1), 3), 4)–18)], pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [bod I./2), 4), 7)], přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku [bod I./7)], přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod II.), přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (bod III.).
Za tyto přečiny byl obviněný M. P. odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šedesáti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci (věcí v rozsudku konkrétně vyjmenovaných). Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost k náhradě škody a podle §229 odst. 1 tr. ř. byli v rozsudku jmenovaní poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný M. P. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. Zt 168/2013, pro skutky (dílčí útoky) v rozsudku uvedené.
Citovaným rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. P.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný M. P. (dále jen „obviněný“) a v jeho neprospěch státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 9 To 439/2014. Podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce i odvolání obviněného „ohledně výroků uvedených v napadeném rozsudku“ zamítl (bod I.) a podle §259 odst. 2 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby rozhodl o skutku uvedeném v bodě 17) obžaloby (bod II.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu odůvodnění předeslal, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, což je podle rozhodovací praxe Ústavního soudu porušením ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Konkrétně namítl, že k zmíněnému extrémnímu rozporu došlo u skutků pod body I./2), 6), 11), 15), 17) a II. rozsudku soudu prvního stupně. V případě skutku popsaného v bodě I./2) došlo podle jeho slov k odsouzení na základě jediného nepřímého důkazu, a to daktyloskopické stopy (otisk prstu obviněného na vitríně v obývacím pokoji), která však za situace, kdy nepopíral, že by nebyl v bytě poškozené M., která potvrdila, že ji v minulosti navštěvoval, opravňuje pouze k domněnce, že by mohl být osobou, jež spáchala daný skutek. Jmenovaná poškozená mu také dříve připustila, že tento skutek mohl spáchat její syn. Usvědčujícím důkazem nemůže být výpověď svědka M., že pro něj (obviněného) vážil různé šperky, pokud konkrétní šperky nedokázal specifikovat. V daných souvislostech obviněný akcentoval, že pouhá pravděpodobnost opravňující k podezření, nikoliv jistota, pro jednoznačný závěr o vině nestačí, a poukázal na nutnost aplikace zásady presumpce neviny a z ní vyplývajících pravidel in dubio pro reo a povinnosti soudu dokázat vinu mimo jakoukoliv pochybnost. Následně dovodil, že soudy jej v daném případě považovaly za usvědčeného na podkladě důkazů, které stejně dobře připouštěly, že pachatelem nebyl. K podobným závěrům lze podle něho dospět i u skutku popsaného v bodě I./17). Extrémní rozpor shledal v tom, že skutková zjištění soudů jsou založena v rozhodující míře na jediném usvědčujícím důkazu, avšak tento důkaz není použitelný samostatně a ze zbývajících důkazů tato zjištění nijak nevyplývají. V případě skutku v bodě I./6) obviněný namítl, že skutková zjištění soudů obou stupňů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, není možné, aby byl usvědčen pouze na základě domněnky, že se pohyboval v okolí místa činu, kde byly nalezeny nedopalky cigaret. Obviněný rovněž uvedl, že ohledně skutku v bodě I./11) soud prvého stupně nepravdivě odůvodnil své rozhodnutí tím, že se měl (obviněný) k činu doznat, a dále pouze jeho pachovou stopou. Zdůraznil přitom, že není možné, aby pachová stopa byla jediným usvědčujícím důkazem, jde totiž pouze o důkaz podpůrný a nepřímý. V tomto případě tak nemůže být uznán vinným. Dodal, že mezi důkazy nebylo nic, co by jasně ukazovalo na jeho osobu jako pachatele. Podobně je tomu i u skutku popsaného v bodě I./15). Nakonec namítl, že v případě skutku popsaného pod bodem II. soudy vycházely z pouhé domněnky, že mohl vědět o původu trezoru, nicméně nemají k tomu jediný relevantní důkaz.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyslovil nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poznamenala, že obviněný na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Dále státní zástupkyně uvedla, že obviněný, který uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., předpokládající existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění, ve skutečnosti dovolání založil na námitkách, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká především způsob, jakým hodnotily provedené důkazy, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud, a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně – pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí – vyjádřila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 9 To 439/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně právě do oblasti skutkové ( procesní). Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká „pouze“ nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění (jeho námitky směřují k popření skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyjádřených ve výše označených částech skutkové věty výroku rozsudku soudu prvého stupně), přičemž prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci (předmětné dílčí skutky nespáchal). Pouze z těchto námitek vyvozuje obecné tvrzení o tom, že „ v předchozím řízení bylo porušeno hmotně právní ustanovení resp. jiné hmotně právní posouzení a došlo tak k nesprávnému rozhodnutí o vině a trestu obžalovaného“ . Obviněný tedy svojí argumentací nenamítá rozpor mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud však opakovaně připustil, že v ústavněprávní rovině se výše zmíněná zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybňovat, ostatně k tomu ani není povolán. Musí však znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud , neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 373/2009).
Z obsahu dovolání obviněného vyplývá, že ve svém podání soudům obou stupňů vytýká výlučně nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž mělo dojít v důsledku nesprávného hodnocení důkazů. Tím se v podstatě domáhá přehodnocení skutkových závěrů, které měly vyplynout z provedeného dokazování, pro něj výhodnějším způsobem, než učinily soudy obou stupňů.
Jak již naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor. Ten je dán zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna.
V návaznosti na to je na místě konstatovat, že z rozhodnutí soudů obou stupňů, především to platí pro rozhodnutí soudu odvolacího, jenž nepřehlédl jisté pochybení soudu prvního stupně spočívající v mylném konstatování, že k dílčímu skutku popsanému v bodě I./11) se obviněný doznal, je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Jak přitom přiléhavě konstatovala státní zástupkyně, obviněný ve svém dovolání uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání, jeho námitkami se však náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry (viz str. 5, 6 odůvodnění rozhodnutí) jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze odkázat. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů, zvláště odvolací soud, srozumitelně a logicky vyložily svůj hodnotící postup. Mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která aproboval odvolací soud, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé tak není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Ostatně, skutečnost, že soudy nižších stupňů náležitě hodnotily provedené důkazy, plyne i z výroku, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby pro konkrétní dílčí skutky.
Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V souvislosti se shora uvedeným lze ještě zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Tímto základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. června 2015
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu