ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.657.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 657/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2015 o dovolání, které podal obviněný L. B. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 10 To 32/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 168/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 14 T 168/2014, byl obviněný L. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 4. 9. 2014 v 13:11 hod. v H. p. M., R., okr. P.-z. na pozemní komunikaci v Č. ulici po předchozím požití blíže nezjištěného toxikomanicky využitelného prostředku, obsahujícího psychotropní amfetamin/metamfetamin, detekovaný v jeho organismu úředním analyzátorem DrugWipe5S a pod jeho evidentním vlivem, kdy nebyl schopen souvislé a přirozené komunikace, neovládal dobře své pohyby a měl podle vlastních slov problémy s viděním, řídil osobní automobil Land Rover reg. zn.: ...., kdy tímto vozidlem přijel na Obvodní oddělení Policie ČR Hradišťko pod Medníkem oznámit údajné, aktuálně probíhající napadení jeho domácnosti značným počtem osob, které zde páchají majetkovou trestnou činnost, které se prokázalo jako naprosto zcestné“. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti čtyř měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 10 To 32/2015, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu odůvodnění svého dovolání obviněný uvedl, že jej podává s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 38/14. Konstatoval, že soudy obou stupňů na základě zjištěného skutkového stavu věci dovodily nesprávné právní posouzení skutku. Nesouhlasil se závěry obou soudů ve věci činných, které podle jeho názoru opřely svá rozhodnutí nikoli o provedené relevantní důkazy, neboť žádný provedený důkaz jeho vinu neprokazuje. Oba soudy podle něj pouze shrnuly, že jeho obhajoba je nevěrohodná a jako taková nemůže obstát. Soudu prvého stupně konkrétně vytkl, že provedené důkazy nevyvrací jeho obhajobu a taktéž nebyly vyčerpány všechny možnosti, jak zjistit skutkový stav. Oběma soudům vytkl, že jejich řízení zůstalo kusé a nepřezkoumatelné, dále není patrno, ze kterých důkazů nalézací soud při svém rozhodnutí vycházel, a z odůvodnění obou rozhodnutí nevyplývá, kterými úvahami se soudy řídily a jak se vypořádaly s jeho obhajobou. Na základě provedeného dokazování pak nebylo podle jeho názoru možné vyslovit závěr o jeho vině a trestu.
Obviněný namítl, že soud prvého stupně učinil právní závěr v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Postup soudu podle jeho přesvědčení zcela pominul reflexi a aplikaci trestní zásady in dubio pro reo, ačkoli byla zcela na místě. Soudy také nepřihlédly k námitkám, ani k jeho důkazním návrhům, a tím porušily jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný již od počátku řízení uváděl, že dne 4. 9. 2014 předmětné vozidlo neřídil on, ale jeho známý a soused, pan M. T.. Oba soudy se však po důkazní stránce spokojily pouze s kamerovým záznamem, z něhož lze konstatovat pouze to, že z vozidla vysedla blíže neurčená osoba, kterou nebylo možno identifikovat. Nevyplývá z něj však, že by vozidlo řídil obviněný. Oba soudy tak pochybily, když tuto osobu ztotožnily bez dalšího s ním, nezabývaly se jeho tvrzením, že vozidlo neřídil (na což upozorňoval již policejní orgán), nevyvrátily tedy jeho obhajobu a tvrzení. Neprovedením výslechu M. T. pak podle jeho mínění došlo k porušení vyšetřovací zásady podle §2 odst. 5 tr. ř. Za zásah do citované zásady považoval také postup policejního orgánu stran prověřování skutečností, kvůli kterým se na Policii České republiky dostavil (podezření páchání trestné činnosti v jeho domě). Policie vyšetřila jeho oznámení, které považovala za nepravdivé tvrzení člověka pod vlivem psychotropních látek, až se značným odstupem a v jeho domě nebylo žádné páchání trestné činnosti zjištěno. Tato skutečnost mu však nemůže jít k tíži.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí ze dne 27. 3. 2012, č. j. 7 Tdo 247/2012-17, v další části svého dovolání obviněný označil postup soudů za nezákonný v rozporu s judikaturou, neboť tyto svá rozhodnutí založily na svědeckých výpovědích policistů ve službě. Vzhledem k tomu, že v době, kdy měl sám uvést, že je „úplně zfetovaný“, nebyl v postavení obviněného a nebyl řádně poučen, nelze přihlížet k tvrzení svědka V., jak to soud prvého stupně chybně učinil. Současně podotkl, že soudy se zabývaly pouze důkazními prostředky svědčícími v jeho neprospěch a zcela pominuly a nikterak neprověřily a ve svém rozhodování nezohlednily okolnosti opačné (zde zmínil konstatování ve zprávě Nemocnice Na Bulovce, že jeho řeč byla normální a chůze jistá). Uzavřel, že žádný provedený důkaz jeho vinu neprokazuje a pokud by soudy věc správně právně posoudily, musely by jej zprostit obžaloby, neboť je v předmětné věci množství pochybností, přičemž měla být uplatněna zásada in dubio pro reo.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2015, č. j. 10 To 32/2015-99, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 27. 11. 2014, č. j. 14 T 168/2014-79, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Praha-západ přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze, ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 10 To 32/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně právě do oblasti procesní a skutkové. Obviněný totiž soudům vytýká neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů (v souvislosti s tím namítá, že svá rozhodnutí nezákonně založily na svědeckých výpovědích policistů ve službě, resp. že vzhledem k tomu, že v době, kdy měl sám uvést, že je „úplně zfetovaný“, nebyl v postavení obviněného a nebyl řádně poučen, nelze přihlížet k tvrzení svědka V., jak to soud prvého stupně chybně učinil), pominutí zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění. Současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci, resp. vlastní skutkový hodnotící závěr, že žádný provedený důkaz jeho vinu neprokazuje. Výhradně z těchto procesních a skutkových argumentů vyvozuje závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nad tento rámec lze k námitce opomenutého důkazu (stručně) poznamenat, že vadu tohoto charakteru a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
V dané věci skutečně nebyl proveden obhajobou navržený důkaz – výslech svědka M. T.. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je však zcela zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Soud prvního stupně konstatoval, že „Všechny (provedené) důkazy tvoří ucelený řetězec, na základě kterého lze bez pochybností učinit závěr o vině obžalovaného.“ Odvolací soud po provedeném přezkumu shledal, že „Okresní soud věnoval projednání věci potřebnou pozornost a provedl v hlavním líčení důkazy, které byly dostupné a k jejímu náležitému objasnění potřebné.“ Již z toho je tedy zřejmé, že oba soudy provádění dalších důkazů považovaly za nadbytečné. Odvolací soud pak v souvislosti s hodnocením důkazů stran otázky, zda vozidlo, jímž obviněný přijel na Obvodní oddělení Policie ČR Hradišťko pod Medníkem, řídil on sám nebo jeho známý M. T., shledal, že se zřetelem k provedeným důkazům (záznamu z kamery umístěné zvenku na policejní služebně v kontextu vysvětlení svědka V.) nevznikají žádné pochybnosti o tom, že vozidlo řídil ze svého bydliště k policejní služebně obviněný a v daných souvislostech výslovně uzavřel, že „Tvrzení o jiném řidiči je tedy zjevně nepravdivé a bylo by zcela nadbytečné vyslýchat k věci souseda obžalovaného (míněno M. T.) “ . Za popsaného stavu nelze dovozovat, že by řízení před soudy nižších stupňů trpělo z hlediska úplnosti dokazování deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
Dále je na místě k námitce stran procesní nepoužitelnosti svědeckých výpovědích policistů ve službě, poznamenat, že s touto námitkou se, byť stručně, avšak nezávadně – v souladu rozhodnutím Nejvyššího soudu, na něž upozornil obviněný ve svém dovolání – vypořádal odvolací soud: „K výtkám uvedeným v odvolání, pokud jde o použitelnost těchto výpovědí (výpovědí policistů) , lze přisvědčit pouze do té míry, že skutečně nelze použít tato svědectví, pokud uvádějí, co říkal obžalovaný sám o svém stavu. Jinak je tomu ohledně poznatků svědků, získaných pozorováním obžalovaného.“
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
V kontextu uvedeného je namístě zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Skutková zjištění mají své obsahové zakotvení v komplexu provedených důkazů, z nichž je na místě uvést především již zmíněný kamerový záznam a vysvětlení podaná svědky Mgr. A. K., J. L., M. B., L. V. a J. B. (v případě těchto svědků stran jejich použitelnosti, resp. rozsahu použitelnosti, s upřesněním podaným již odvolacím soudem – viz shora) podpořená vysvětlením svědka P. P.. Pouze na okraj lze poznamenat, že ve zprávě nemocnice Na Bulovce se skutečně uvádí, že odsouzený měl řeč normální a chůzi jistou, pokud však soudy tuto zprávu nevzaly za základ svých skutkových zjištění, nelze hovořit o tom, že by jejich hodnotící úvahy postrádaly jakoukoli logiku a že jejich skutková zjištění neměla důkazní podklad. Usvědčující důkazy v podobě výpovědí policistů o stavu a chování obviněného si vzájemně korespondovaly a byly v souladu s pozitivním výsledkem zkoušky testerem Drugwipe. Dodat je možno, že stav obviněného dokresluje zjištění soudů nižších stupňů, podle něhož jeho oznámení údajného napadení jeho domácnosti značným počtem osob, které zde páchají majetkovou trestnou činnost, se prokázalo jako naprosto zcestné. V daných souvislostech je nutno odmítnout námitku obviněného, že policie vyšetřila jeho oznámení, které považovala za nepravdivé tvrzení člověka pod vlivem psychotropních látek, až se značným odstupem. Z obsahu provedených důkazů (výpovědí policistů v kontextu předmětného kamerového záznamu) je evidentní, že k prošetření oznámení obviněného došlo bezodkladně.
Nelze tedy činit závěr, že by mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která aproboval odvolací soud, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé byl dán extrémní rozpor (nesoulad) ve shora vymezeném pojetí.
Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu