ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.71.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 71/2015-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. ledna 2015 o dovolání obviněného L. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 21. 5. 2014, č. j. 14 To 127/2014-273, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 94/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 21. 5. 2014, č. j. 14 To 127/2014-273, byl z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o uloženém trestu rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 9. 1. 2014, č. j. 1 T 94/2013-229, kterým byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl obviněnému podle §81 odst. 1 a §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků za současného vyslovení dohledu a dále o nároku poškozené pojišťovny bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl za trestné činy, ohledně nichž zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, uložen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let; v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 21. 5. 2014, č. j. 14 To 127/2014-273, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s uplatněním námitek, které podřadil pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. poukazuje obviněný na to, že soud druhého stupně se nezabýval námitkou obhájce obviněného o podjatosti soudkyně soudu prvního stupně a že tudíž ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen. Na podporu své námitky uvádí, že soudkyně JUDr. H. Doubková, měla při jednání soudu uvést, že osobně poškozeného zná a na dotaz obhajoby uvedla, že poškozeného zná ze své soudní praxe. Obviněný je však přesvědčen, že existují pochybnosti o její nepodjatosti, neboť v průběhu soudního řízení poškozenému zjevně stranila, např. tím, že ho nepostihla za nepřítomnost u hlavního líčení, za situace, kdy se choval arogantně vůči obhájci obviněného a nepřipustila přibrání znalce, který by posoudil věrohodnost výpovědi obviněného a poškozeného.
Další výhrady obhajoba vznáší vůči výpovědi poškozeného, případně rozvádí jednotlivé výpovědi svědků, aby tyto následně hodnotila tak, že z nich nevyplývají závěry, které soud prvního stupně pojal do svého skutkového zjištění, tedy že nebylo důkazy prokázáno, že by poškozeného kopal, napadal tak, jak ve své výpovědi popsal poškozený a tím mu měl způsobit zranění, které je rovněž součástí popisu skutku. Poukazuje rovněž na to, že iniciátorem celého konfliktu byl právě poškozený a z výpovědí svědků vyplynulo, že byl iniciátorem i dalších agresivních jednání, přičemž ještě před konfliktem s obviněným vyprovokoval poškozený další potyčku a není tedy vyloučeno, že zranění, která jsou součástí popisu skutkového zjištění, mu byla způsobena dříve a jinou osobou. Soudům vytýká, že jejich závěry jsou pouze spekulativní, neboť on je osobou, která se konfliktům vyhýbá, o čemž svědčí bezpochyby i jeho jednání v baru, kdy byl několikrát poškozeným napaden a na to nereagoval. Za nesprávný považuje rovněž závěr soudu o naplnění znaku trestného činu výtržnictví, neboť jeho jednání nebylo závažnější než chování poškozeného, které bylo kvalifikováno pouze jako přestupek, přičemž k předmětnému jednání došlo kolem 04.00 hod. za přítomnosti pouze dvou osob. Vzhledem k tomu, že ani v případě rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nelze souhlasit se závěry soudu, že zranění zjištěná u poškozeného způsobil právě obviněný, považuje i zmíněný výrok za nesprávný. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního i druhého stupně a jej obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil, případně jeho jednání překvalifikoval na ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody odkázal na civilní řízení.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného se velmi podrobně zabývala problematikou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., aby konstatovala, že námitka obviněného ve vztahu k soudkyni JUDr. Doubkové není podřaditelná pod shora uvedený dovolací důvod. Mohla by být podřaditelná pod důvod dovolání vymezený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak za situace, že by byla řádně uplatněna. Z argumentace obviněného je však patrno, že obhájce obviněného podjatost soudkyně dovozoval z hodnocení důkazů, a proto nelze ani takto koncipované námitky podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Ve vztahu k námitkám, které byly obviněným uplatněny k dovolacímu důvodu §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně konstatovala, že jde ve své podstatě ze strany obviněného o pouhou polemiku se závěry soudů, kdy upřednostňuje vlastní verzi skutkového děje, odlišné od závěrů soudů. Státní zástupkyně je toho názoru, že skutkový děj byl provedeným dokazováním prokázán. Neboť námitky, kterými obviněný brojí proti skutkovým závěrům, nemají právní relevanci, stejně jako ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., navrhla, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který obviněný prostřednictvím obhájce uplatnil je nutno uvést, že tento je dán v případě, že „ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně“ . Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (viz §16 a 17 a komentář k nim). Prakticky se zde jedná o případ, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§12 odst. 4), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud (srov. Soubor rozh. tr. Nejvyššího soudu T-1110). Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a 35 SSZ. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (rozh. č. 36/2012-II Sb. rozh. tr.). Ze shora uvedeného je tedy nesporné, že argumentace obviněného a jeho odkaz na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., nemůže obstát.
Nejvyšší soud s ohledem na skutečnost, že dovolání se podává prostřednictvím osoby práva znalé, mohl výše uvedené považovat za dostatečné k namítanému dovolacímu důvodu, pokud by postupoval pouze formalisticky. S ohledem na obsah námitky obviněného ve vztahu k JUDr. H. Doubkové považuje však za potřebné ještě zmínit, za jakých okolností by mohla námitka obviněného naplnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (který obviněný neuplatnil). Zmíněný důvod dovolání je dán v případě, že „ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání známa již v původním řízení a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítána“. Z argumentace obviněného je nesporné, že tento své výhrady vůči soudkyni soudu prvního stupně JUDr. H. Doubkové konstruoval na tom, že není spokojen s tím, jak se chovala k poškozenému, kterému neuložila pořádkové pokuty a nezaujala ani tvrdší postoj k poškozenému, pokud se tento měl chovat agresivně a arogantně vůči obhájci obviněného. Žádná konkrétní fakta obviněný k vyloučení soudkyně nemohl předložit a vycházel tedy ze svých dedukcí, které jej k tomuto kroku opravňují a podle něj, by měly být důvodem pro podjatost soudkyně (pokud tedy Nejvyšší soud by domýšlel za obviněného tento neuplatněný dovolací důvod). Odlišný právní názor soudce nelze považovat za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. Z dikce zákona i z povahy problému vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajícím objektivně.
Nemůže proto postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku. Připuštění tohoto důvodu vyloučení soudce není možné ani v obecné rovině, neboť trestní řád v celé řadě ustanovení (§264 odst. 1, §265s odst. 1, §270 odst. 4, §314h odst. 1) přímo předpokládá, že ve věci bude rozhodovat i soudce, jehož právní názor je odlišný, a to bez ohledu na to, zda se s právním názorem soudu vyššího stupně, eventuálně Ústavního soudu vnitřně ztotožní (viz Soubor rozh. tr. Nejvyššího soudu T 339). V daném případě se obviněný neztotožnil s hodnotícími úvahami soudkyně. Ze situace „tvrdšího postihu“ vůči poškozenému v souladu s představami obviněného, nelze dovozovat konkrétní podobu a osobní rozměr, podmiňující existenci pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k předmětné věci objektivně.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněného, které uplatnil k tomuto dovolacímu důvodu, je nezbytné uvést, že ve své podstatě jde o námitky, které jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se musel v rámci obhajoby obviněného vypořádat již soud prvního a druhého stupně. Ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně je potřebné zopakovat, že tento podrobně ve svém odůvodnění rozvádí jednotlivé důkazy (pokud obhajoba poukazuje na to, že některé skutečnosti, které zazněly v ústním odůvodnění rozsudku, již nejsou obsaženy v písemném vyhotovení zmíněného rozsudku – pak taková námitka není dovolacím důvodem). Podstatné pak je, jakým způsobem soud tyto důkazy hodnotil. Z hodnotících úvah soudu prvního stupně (viz str. 13-14 rozsudku) nelze dovodit, že by soud postupoval v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Rovněž jeho odůvodnění odpovídá znění §125 tr. ř. Z rozhodnutí soudu prvního, ale i druhého stupně je patrno, jak se vypořádaly s námitkami obhajoby, a proč považovaly provedení důkazů navržených obhajobou za nadbytečné (viz str. 14-15, resp. 6).
S ohledem na charakter námitek obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky a z toho důvodu je nutno posuzovat také naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož podkladě nelze zvažovat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, jak se toho obviněný domáhá.
Námitkou obviněného, zda jeho jednání v nočních hodinách na vlakové zastávce pouze přede dvěma osobami vykazuje znaky přečinu výtržnictví se v rozsahu námitek uplatněných v dovolání (stejně jako námitky k rozhodnutí o náhradě škody) vyjádřil velmi podrobně na straně (7 a 8) soud druhého stupně. Ten poukazuje na to, že kromě poškozeného bylo jednání obviněného sledováno také T. S., K. S., R. N. a L. K. Soud druhého stupně rovněž přiléhavě a logicky odůvodnil závěr, proč jednání obviněného bylo posouzeno jako přečin výtržnictví a jednání poškozeného (který měl provokovat) posouzeno jen jako přestupek.
Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného je primárně jeho výhrada, že se uvedeného jednání nedopustil (ev. jinak než soudy rozvádějí ve skutkovém zjištění – připouští posouzení svého jednání podle §146 tr. zákoníku) a dále výhrady ke způsobu hodnocení důkazů, což vedlo podle jeho mínění k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněného spravedlivého procesu) a dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann