ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.743.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 743/2015-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2015 o dovolání, které podal obviněný Mgr. T. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 61 To 23/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 101/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. T. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 11. 2014, sp. zn. 9 T 101/2014, byl obviněný Mgr. T. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 26. 2. 2014 v P., V. n. …, zprostředkoval jako zástupce realitní společnosti Express Company s. r. o. – Century 21 Reality Express, uzavření smlouvy o rezervaci na převod družstevního podílu bytu 1+0 na adrese P., U B. …, ve které uvedl účet společnosti TOMLIN, s. r. o. č. … vedený u Raiffeissen Bank a. s., kdy byl jediným disponentem předmětného účtu, a to jako jednatel společnosti, jako účet, na který má být poukázáno rezervační depozitum ve výši 50.000 Kč, následně dne 28. 2. 2014 byla tato částka připsána na tento účet, přičemž ke dni 26. 2. 2014 se toto depozitum stalo sjednanou odměnou zprostředkovatelského převodu, o inkasování této částky neinformoval společnost Express Company s. r. o., ačkoli si byl jinak vědom této povinnosti, kterou byl vázán na základě smlouvy, kterou s touto společností uzavřel dne 6. 8. 2012, a jednak skutečnosti, že v případě řádného vyúčtování tohoto obchodního případu by mu náležela pouze odměna ve výši 18.200 Kč, nicméně si celou finanční hotovost ve výši 50.000 Kč ponechal pro svou potřebu, a tímto svým jednáním způsobil poškozené společnosti Express Company s. r. o. – Century 21 Reality Express, IČ 29057752, se sídlem Praha 3, Koněvova 107, škodu v celkové výši 31.800 Kč“. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Express Company s. r. o. – Century 21 Reality Express, IČ: 29057752, se sídlem Koněvova 107, Praha 3 odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních , která proti tomuto rozsudku podali obviněný a poškozená společnost Express Company s. r. o., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 61 To 23/2015, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání , přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť byl přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V úvodu odůvodnění svého dovolání obviněný konstatoval, že obecné soudy nesprávně právně posoudily právní otázku, zda je možno ve skutkové větě napadeného rozsudku popsané jednání posoudit jako jednání, které naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, resp. zda je možno s odkazem na §12 odst. 2 tr. zákoníku posoudit toto jednání jako porušující normy trestního práva.
Obviněný polemizoval s názorem obecných soudů z hlediska naplnění subjektivní (a minimálně parciálně i objektivní) stránky trestného činu kladeného mu za vinu. Podle jeho názoru nelze ze spisu ani provedených důkazů dovodit, že by si hodlal přisvojit cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobit tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, a ani to neměl v úmyslu. Uvedl, že se v rámci spolupráce dvou samostatných podnikatelských subjektů rozhodl vzhledem k tehdejším problematickým okolnostem (viz níže), uplatnit zadržovací právo podle §1395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Uvedl, že i kdyby aplikace uvedeného zákonného ustanovení ohledně zadržovacího práva byla mylná či dokonce nezákonná, nebylo možno z toho a priori dovodit, že se dopustil soudy mu přisuzované trestné činnosti. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/03.
Následně vyjádřil stanovisko, že zadržovací právo použil důvodně a v souladu s §1395 občanského zákoníku. Obchodně právní, ale i mezilidské vztahy mezi dotčenými podnikatelskými subjekty byly v předmětné době krajně vyhrocené a obchodní spolupráce měla být v dohledné době ukončena. Vzhledem k tomu, že si nárokoval zaplacení prokazatelně splatných pohledávek v celkové výši přes 40.000 Kč, tedy výši přesahující údajně způsobenou škodu, vzhledem k tomu, že zástupce jmenované společnosti byl opakovaně v prodlení se splatností svých závazků, přičemž v budoucnu s největší pravděpodobností měly vzniknout a také obviněnému následně vznikly další pohledávky vůči jmenované společnosti, a zejména vzhledem k neochotě zástupce této společnosti naznačené skutečnosti jakkoli řešit, se relevantně a oprávněně domníval, že po ukončení spolupráce již nebude mít žádnou možnost (vyjma zdlouhavého soudního sporu) oprávněně nárokované pohledávky získat. Z výše uvedeného důvodu se rozhodl aplikovat zadržovací právo, o čemž zástupce společnosti taktéž obratem informoval. Tento svůj postoj již v průběhu prvoinstančního řízení podpořil relevantními argumenty, které však nebyly soudy adekvátně reflektovány. Připomněl, že podle zákonné úpravy je možné zajistit zadržovacím právem i nesplacený dluh, prohlásí-li dlužník, že dluh nesplní, což společnost evidentně prostřednictvím za ni jednajícího zástupce učinila. Nezavdal příčinu k domněnkám, že si hodlá přisvojit cizí věc. Zde odkázal na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 6 To 372/2013.
Dále obviněný namítl, že o kontroverzi tvrzení, že způsobil škodu, svědčil výrok o náhradě škody, kdy soud odkázal poškozenou s náhradou škody na občanskoprávní řízení. Je to však právě jasné určení výše škody, které je nutným předpokladem pro posouzení právní kvalifikace. Pokud si tedy soud nebyl jistý, měl tuto skutečnost zohlednit v právním posouzení z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu. Obviněný si peníze fakticky nepřisvojil, ani je nepoužil pro svou potřebu nebo pro jiné účely. Informoval zástupce údajné poškozené o tom, že peníze dočasně zadržel a že by se rád sešel za účelem vypořádání vzájemných obchodněprávních vztahů. Zde poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1449/2010. Z hlediska zásady in dubio pro reo podle něj nebylo prokázáno, že by finanční prostředky jakkoli použil, resp. že by je neměl připraveny k případnému předání do dispozice poškozené. Dále uvedl nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. ÚS 533/05, a ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. ÚS 37/03. Uzavřená smlouva mu nezakazovala přeposílání dotčených finančních prostředků na účet odlišný od účtu údajné poškozené, smlouva ho dokonce zmocňovala k přebírání peněz. Jeho jednáním nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu zpronevěry.
V dalším obviněný presentoval, že soudy pochybily, když na daný případ neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Vyjádřil přesvědčení, že jeho případ je sporem civilním, nespadajícím do jurisdikce trestní. Soud prvého stupně odmítl argumenty obviněného, že jsou v podstatě civilně právní. Diametrálně odlišně však přistupoval k tvrzení zástupce údajné poškozené, kdy jeho argumentaci o způsobení škody již neposuzoval jako vhodnou pro civilní řízení. To přesto, že obviněný neměl v úmyslu finanční prostředky zpronevěřit, pouze je zadržel. Zástupce poškozené společnosti formuloval názor, že si je vědom primárně civilního aspektu vzniklého sporu, ale že po poradě s právníkem se rozhodl podat trestní oznámení a teprve poté civilní žalobu. Obviněný byl přesvědčen, že údajný poškozený ani neočekával úspěch svého trestního oznámení. Projednávaný případ je podle něj příkladem, kdy jsou orgány činné v trestním řízení vtahovány do obchodně právních vztahů. Upozornil dále na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 397/2006 a na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, na jeho nález ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. „462/2002“ a na jeho nález ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/2004. Dovodil, že soudy nesprávně posoudily míru společenské škodlivosti jeho jednání, když postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu a byl tak popřen princip subsidiarity trestní represe.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 61 To 23/2015 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 11. 2014, sp. zn. 61 To 23/2015 (správně mělo být sp. zn. 9 T 101/2014), zrušil.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že použitá dovolací argumentace byla uplatněna dílem při respektu k opatřeným skutkovým zjištěním a dílem vybočujícím ze skutkového rámce posuzovaného případu (viz odkazy obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu spojené s námitkami k aplikaci zásady in dubio pro reo). Pokud dovolatel poukazoval na znění smluvního podkladu jeho vztahu s poškozeným s tím, že mu nebylo zakázáno přeposílání finančních prostředků od klientů na účet odlišný od účtu poškozené, pak mu státní zástupkyně nepřisvědčila. Ze smlouvy o spolupráci při poskytování realitních služeb, kterou obviněný s poškozenou uzavřel, vyplývalo, že veškeré platby budou prováděny ve prospěch bankovních účtů smluvních stran uvedených v záhlaví smlouvy, přitom jediným účtem uvedeným na titulní straně smlouvy v souvislosti s identifikací smluvních stran byl účet poškozené. Nasměroval-li obviněný finanční tok z klientova účtu na účet společnosti TOMLIN s. r. o., jehož byl jediným disponentem, nedošlo z jeho strany pouze k porušení dohodnutých smluvních podmínek, ale i k oné další skutečnosti, kterou nejen zmařil základní účel svěření, ale současně tak učinil takovým způsobem, kterým poškozenou trvale vyloučil z dispozice s takto inkasovanými finančními prostředky, které si tudíž přisvojil ve smyslu §206 tr. zákoníku. Pokud argumentoval, že postupoval v souladu s uplatněním svého zadržovacího práva, pak bylo podle státní zástupkyně zřejmé, že „zadržené“ prostředky hodlal použít s odkazem na zákonné podmínky tohoto institutu, tedy za účelem pokrytí svých tvrzených pohledávek za poškozenou obchodní společností, tudíž způsobem, který je spojen s vyloučením jejich vlastníka z možnosti s nimi disponovat. Vytýkal-li dovolatel soudům nereflektování námitek ohledně aplikace §1395 občanského zákoníku, nebylo mu možno přisvědčit. Nebylo možné mít důvodně za to, že dluh poškozené společnosti prokazatelně existoval, natož pak, že údajný dlužník byl za podmínek §1397 odst. 1 občanského zákoníku o zadržení jeho peněz řádně vyrozuměn.
Pokud dovolatel spatřoval kontroverzi mezi závěrem o způsobení škody ve výši 31.800 Kč a adhezním výrokem, jímž byla poškozená odkázána na občanskoprávní řízení, pak tento rozporuplný vztah podle státní zástupkyně dán byl, avšak nebylo mu možno přikládat ten význam, ze kterého by byl dovoditelný závěr o chybějícím naplnění kvalifikačního znaku škody nikoli nepatrné, a to ve výši v daném případě přisouzené. Státní zástupkyně měla za to, že podmínky pro aplikaci §228 odst. 1 tr. ř. dány byly. Taková argumentace však vyznívala v neprospěch dovolatele, aniž byly splněny podmínky zhoršení jeho právního postavení, a proto k ní nebylo možno přihlížet.
K dovolatelem namítané nutnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe státní zástupkyně uvedla, že v daném případě došlo k takovému způsobu překročení obchodněprávního rámce dovolatelova vztahu s poškozenou společností, kterým založil důvod pro vyvození jeho trestní odpovědnosti ve smyslu §206 odst. 1 tr. zákoníku, a to aniž by výsledky dokazování dovolovaly přisvědčit jeho obhajobě. Poukázala přitom na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1508/2010 a sp. zn. 8 Tdo 1035/2010.
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 61 To 23/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Je zřejmé, že obviněný i s odkazem na zásadu in dubio pro reo zpochybňuje, resp. modifikuje, skutková zjištění soudů nižších stupňů popsaná především ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, když prosazuje vlastní, odlišné skutkové závěry (viz např. jeho tvrzení, že z provedených důkazů nelze dovodit, že by si hodlal přisvojit nebo si přisvojil předmětnou finanční částku, či tvrzení, že obratem informoval zástupce shora jmenované společnosti o jejím zadržení). Též až v návaznosti na tyto výhrady (sekundárně) vyvozuje závěr, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti zčásti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud shledal, že dovolatel uplatnil formálně relevantně námitku, týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry, a námitku subsidiarity trestní represe. K podrobnostem argumentace k těmto námitkám viz výše rekapitulaci jeho podání.
V pořadí prvou námitku opřel dovolatel meritorně o tvrzení, že vůči poškozené uplatnil zadržovací právo podle ustanovení §1395 občanského zákoníku, neboť měl za poškozenou pohledávky.
K odpovědi na tuto námitku je vhodné připomenout některé okolnosti daného případu, jak byly zjištěny v předchozím řízení. Obviněný uzavřel dne 6. 8. 2012 s poškozenou společností smlouvu o spolupráci při poskytování realitních služeb. Ze znění této smlouvy dovolatel zdůrazňoval, že mu nezakazovala přeposlání dotčených finančních prostředků na účet odlišný od účtu poškozené společnosti. Vycházel přitom z toho, že podle dané smlouvy byl oprávněn uzavírat rezervace smluv a přebírat rezervační depozita (čl. II.). Zcela však opomíjí skutečnost, že ve společnosti bylo všeobecně známým (a také respektovaným) pravidlem, že rezervační zálohy poskytnuté bezhotovostní formou musí být bezvýjimečně zasílány na účet poškozené společnosti k tomu zřízený a určený. O tom svědčily výpovědi svědků J. A., L. L., D. Z. a T. N. Všichni tito svědkové uvedli, že rezervační záloha hrazená bezhotovostně měla být a byla bez výjimky zasílána na bankovní účet poškozené společnosti (viz č. l. 117 – sv. A., č. l. 112 - sv. L., č. l. 188 – sv. Z., č. l. 190 - sv. N. spisu). Např. svědek T. N. k tomu uvedl, že pokud byla rezervační depozita zasílána na bankovní účet, tak šlo o bankovní účet zřízený na Reality Express s. r. o., nebylo možné tyto peníze zasílat na svůj soukromý účet (srov. č. l. 190 spisu). Podobně vypověděla svědkyně Ing. D. Z., která uvedla, že neví o žádném případu, že by rezervační depozitum bylo zasláno přímo na soukromý účet makléře (srov. č. l. 188 spisu). Tomuto odpovídá i okolnost, že číslo daného bankovního účtu bylo vyvěšeno na nástěnce v kancelářských prostorách poškozené společnosti (viz výpověď svědkyně L. č. l. 112 spisu). Skutečnost, že obviněný nenechal zaslat předmětnou finanční částku ( rezervační depozitum ve výši 50.000 Kč ) na dotčený bankovní účet poškozené společnosti, nýbrž na účet společnosti TOMLIN s. r. o., jehož byl jediným disponentem, tak bylo nutno hodnotit jako zcela zjevné porušení uvedeného interního pravidla dané společnosti. To mělo ve spojení s okolnostmi dále rozvedenými zásadní význam pro posouzení dané věci (problematiky subjektivní stránky). Pouze na okraj lze poznamenat, že ve smlouvě o spolupráci při poskytování realitních služeb bylo stanoveno, že budou veškeré platby za plnění poskytnutá na základě této smlouvy prováděny bezhotovostním převodem ve prospěch bankovních účtů smluvních stran uvedených v záhlaví této smlouvy, to ovšem tehdy, nebude-li dohodnuto jinak (čl. VI. /1). V záhlaví smlouvy ovšem nebyl uveden bankovní účet obviněného.
Dále je důležité zmínit, že povinností obviněného bylo informovat o své činnosti poškozenou společnost, jak mimo jiné vyplývalo ze smlouvy o spolupráci při poskytování realitních služeb (viz č. l. 45, článek III. odst. 14 smlouvy). Ostatně, svědek J. A. vypověděl, že v poškozené realitní kanceláři probíhaly každé pondělí ranní porady, na kterých měli makléři informovat společnost o své činnosti a pokud se připravovala smlouva o rezervaci, měli povinnost ji dát ke schválení jednateli společnosti nebo paní L. Již ve fázi její přípravy měl obviněný (i předmětnou) rezervační smlouvu dát ke schválení (srov. č. l. 115 spisu a č. l. 116 spisu). Tuto okolnost potvrzoval i svědek T. N., který vypověděl, že pokud se sepisovala rezervační smlouva, tak vždy prošla kontrolou manažera, nebo majitele, který si číslo účtu společnosti mohl zkontrolovat (srov. č. l. 190 spisu). Obdobně vypověděla svědkyně D. Z., která uvedla, že co se týkalo účtu Century 21, kam se posílala rezervační depozita, tak číslo účtu tam doplňoval manažer T. K. (viz č. l. 188 spisu). Tyto skutečnosti mimochodem potvrzují shora zmíněné pravidlo o bezvýjimečném zasílání bezhotovostních plateb včetně rezervačních depozit na účet poškozené společnosti. Obviněný však ani uvedené informační povinnosti nedostál, naopak celý proces jednání o převodu družstevního podílu předmětného bytu mezi nabyvatelkou A. V. a převodkyní P. H. a zejména uzavření předmětné smlouvy o rezervaci včetně zaslání finanční částky ve výši 50.000 Kč na účet společnosti TOMLIN s. r. o. před společností Express Company s. r. o. – Century 21 Reality Express zatajil. O tomto jeho jednání se společnost dozvěděla až na základě svého vlastního šetření (viz výpověď svědka A., č. l. 115).
K vlastní námitce obviněného stran uplatnění zadržovacího práva ve smyslu ustanovení §1395 občanského zákoníku (podle jehož odstavce prvého, kdo má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat) je třeba připomenout zejména ustanovení §1396 odst. 1 občanského zákoníku, které stanoví, že zadržet cizí věc nesmí ten, kdo ji má u sebe neprávem, zejména zmocnil-li se jí násilně nebo lstí. Právě vzhledem k tomuto ustanovení nepřicházelo v posuzovaném případě uplatnění zadržovacího práva v úvahu. Je totiž nutno hodnotit v jeho mezích rozhodné okolnosti charakterizující počínání obviněného. Předmětné finanční prostředky se dostaly do dispozice obviněného tím způsobem, že jako osoba zastupující poškozenou společnost připravil dohodu o rezervaci (č. l. 63 spisu), v níž on sám nefiguroval. Tuto dvoustrannou dohodu podepsaly jako smluvní strany A. V. (kupující) a P. H. (prodávající). Do této smlouvy vepsal, ačkoliv pro to neexistoval žádný relevantní důvod, číslo bankovního účtu (na který měla kupující složit částku 50.000 Kč jako rezervační depozitum) , k němuž měl on sám dispoziční právo, přičemž z dalšího textu obsaženého v dané smlouvě nebylo možno jakkoli zjistit, že uvedený bankovní účet nepatří poškozené společnosti. Smluvní strany, jež vycházely z toho, že obviněný jedná za poškozenou společnost, tak jím byly oklamány, když oprávněně mohly předpokládat, že finanční prostředky budou složeny na účet poškozené společnosti a následně započteny na odměnu této společnosti za zprostředkování. V daných souvislostech je rovněž zapotřebí opětovně uvést, že obviněný daný obchodní případ před poškozenou společností tajil. Lze tedy konstatovat, že obviněný získal dotčené finanční prostředky do své dispozice lstivým způsobem. Ostatně již soud prvního stupně shledal, že obviněný danou finanční částku získal neoprávněně. Za tohoto stavu byla aplikace zadržovacího práva ve smyslu ustanovení §1395 občanského zákoníku zcela vyloučena. To muselo být obviněnému jako osobě práva dobře znalé zcela zřejmé.
Povahu a podstatu jednání obviněného pak dokreslují i další skutečnosti. Ustanovení §1397 odst. 1 občanského zákoníku ukládá tomu, kdo zadržel cizí věc, aby vyrozuměl dlužníka o jejím zadržení a jeho důvodu. Má-li věřitel věc u sebe na základě smlouvy uzavřené v písemné formě, vyžaduje i vyrozumění písemnou formu. Obviněný měl dotčené finanční prostředky ve své dispozici na základě písemné smlouvy. Zde je vhodné poznamenat, že obviněný je absolventem právnické fakulty a jestliže by na jeho straně byly dány podmínky pro uplatnění zadržovacího práva, pak by nepochybně dodržel zákonný postup a řádně vyrozuměl poškozenou společnost tak, aby nevznikly jakékoliv pochybnosti o kroku, který učinil. A bezpochyby by takovým řádným postupem argumentoval ihned od počátku trestního řízení. Ve skutečnosti však tomu tak nebylo. Na místě je rovněž připomenout, že podle soudu prvého stupně z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný v době vzájemné spolupráce rozhodně nikterak nevyčíslil své pohledávky vůči poškozené společnosti, ani tyto pohledávky vůči této společnosti neuplatnil. O tom, že by měl mít pohledávky za poškozenou společností, konkrétněji a podrobněji hovořil teprve v řízení před soudem, když uvedl, že podle jeho názoru mu nebyly řádně proplaceny realizované obchodní případy, pročež má za poškozenou společností pohledávky, které neměl v době realizace obchodů přesně vyčísleny a jejich uhrazení po poškozené nežádal. Teprve v rámci své výpovědi v řízení před soudem pouze v přibližných částkách vyčíslil několik pohledávkových částek a to tím způsobem, že uvedl „za prvé za ten nedořešený případ, to je nějakých 20.000 Kč, dalších 20.000 Kč za špatně vypočtený mentoring a když si k tomu přičtu i tuto částku, tak je to tuším 58.000 Kč“ (č. l. 106 spisu). Následně pak předkládal další vyčíslení, které však finančně bylo výrazně vyšší než uvedené částky a podstatně se tak lišilo od jeho výpovědi (č. l. 163 a násl.). Za dané situace tak z dokazování vyplynulo, že obviněný jak tvrzené pohledávky, tak ani tvrzené zadržovací právo řádně neuplatnil.
Lze tedy uzavřít, že zjištěný (shora vyložený) způsob a okolnosti jednání obviněného dostatečně zřetelně svědčí o jeho úmyslném zavinění, tedy o existenci subjektivní stránky daného přečinu. Je z nich totiž zjevný realizovaný úmysl obviněného ponechat si pro vlastní potřebu předmětné finanční prostředky, které byly ve vztahu k němu věcí cizí a jež byly v jeho dispozici, a současně z dispozice s nimi trvale vyloučit poškozenou společnost, tedy úmysl přisvojit si je a tím i způsobit na majetku této společnosti (cizím majetku) škodu.
Pokud dovolatel tvrdil kontroverzi mezi závěrem soudu o způsobení škody ve výši 31.800 Kč a výrokem o náhradě škody, jímž soud poškozenou společnost odkázal na řízení občanskoprávní (soudy nižších stupňů tento postup odůvodnily tím, že přesné vyčíslení fakticky způsobené škody by si s ohledem na obviněným tvrzené skutečnosti, že má pohledávky za poškozenou společností, vyžádalo doplnění dokazování jdoucí nad rámec trestního řízení), je možno tomuto tvrzení obecně přisvědčit, avšak pro dané dovolací řízení není tato skutečnost relevantní. Nelze jí totiž přikládat ten význam, že by snad nebyl naplněn znak škody nikoli nepatrné. Ze shora uvedených skutečností plyne, že soudy správně zjistily, že si obviněný úmyslně protiprávně přisvojil částku 50.000 Kč. O tuto částku tak dotčenou společnost poškodil. Pokud soudy zohlednily skutečnost, že v případě řádného vyúčtování daného obchodního případu by náležela obviněnému odměna ve výši 18.200 Kč, a v návaznosti na to stanovily výši škody částkou ve výši 31.800 Kč, pak takto postupovaly ve prospěch obviněného. Výše způsobené škody ovšem byla důvodně ve skutkové větě alespoň touto minimální částkou jasně určena. Za této situace měl již soud prvního stupně postupovat podle §228 odst. 1 tr. ř. a nikoli podle §229 odst. 1 tr. ř. Pokud tak neučinil, měl jeho pochybení napravit k odvolání poškozené společnosti soud odvolací. Tento závěr však jde k tíži dovolatele, přičemž za situace, kdy dovolání v jeho neprospěch nejvyšším státním zástupcem nebylo podáno, nebylo možno předmětné pochybení v dovolacím řízení napravit.
Konečně se pak Nejvyšší soud zabýval tvrzením dovolatele, že v jeho případě měly soudy aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe.
Nejprve možno připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. ultima ratio, nekoliduje. Na prvém místě možno konstatovat, že spáchání trestného činu v rámci civilněprávního vztahu není ničím neobvyklým. Lze říci, že konkrétně trestný čin zpronevěry bývá často páchán v rámci některého civilně právního vztahu. To, že čin, který obviněný spáchal, má základ v civilněprávní úpravě, neznamená, že by tím byla vyloučena aplikace trestního práva a věc by měla být řešena pouze v rovině civilního práva. Tímto skutkem naplnil znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Jak již uvedeno výše, materiální korektiv vymezený v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku se uplatní pouze v případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Tak tomu v posuzovaném případě nebylo. Co se týče tvrzení o zadržovacím právu, o tom bylo pojednáno se závěrem uvedeným výše, přičemž je třeba zdůraznit skutečnost, že uplatnění zadržovacího práva bylo vyloučeno, čehož si obviněný musel být jakožto osoba s právnickým vzděláním vědom. Dále je nutno mít na zřeteli komplex okolností charakterizujících celkové jednání obviněného, zejména skutečnost, že s cílem získat dotčené finanční prostředky do své výlučné dispozice, uvedl do příslušné jím připravované smlouvy číslo bankovního účtu, jehož správnost nemohli klienti smlouvu podepisující a ostatně ani poškozená společnost nijak ověřit, a zneužil tak jejich nevědomosti. Počínal si tedy promyšleně a se zřejmou rozhodností. Přehlédnout nelze ani fakt, že způsobil na cizím majetku škodu několikanásobně převyšující spodní hranici škody nikoli nepatrné. Tyto skutečnosti hovoří jednoznačně proti možnosti aplikace principu subsidiarity trestní represe, resp. ultima ratio. Předmětné jednání obviněného tak zcela vybočilo z mantinelů práva civilního, a dostalo se plně do oblasti práva trestního. Fakt, že svých majetkových nároků se ve formální rovině mohla poškozená domáhat též u civilního soudu, nezakládalo důvod pro to, aby nemohl být uplatněn postih trestním právem.
Rovněž námitka o nutnosti aplikace subsidiarity trestní represe tedy byla zjevně neopodstatněná. Na okraj možno poznamenat, že namístě nebyla ani aplikace zásady in dubio pro reo, neboť ta má místo tam, kde má soud pochybnost o vině obviněného, avšak v daném případě neměl soud o vině obviněného žádných pochybností.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 11. 2015
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu