ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.774.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 774/2015-14
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2015 o dovolání obviněného T. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 14 To 2/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod. sp. zn. 2 T 156/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 29. října 2014, sp. zn. 2 T 156/2014, byl obviněný T. S. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a to v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho protiprávní jednání spočívalo ve fyzickém napadení bývalé přítelkyně Ing. M. K. dne 2. 3. 2014 na veřejném prostranství před domem č. ... na ul. T. ve S. , kde je provozována restaurace Krčma krále Artuše, a to tím způsobem, že poškozenou udeřil pěstí do obličeje, čímž došlo ke zlomenině lícně-čelistního komplexu vlevo, tříštivé zlomenině spodiny očnice vlevo, drobné kožní oděrce na čele vlevo a v oblasti levého ušního boltce, otoku a krevnímu výronu obou víček levého oka, krvácení do oční spojivky levého oka, krevní podlitině na levém boku a otřesu mozku neurčeného rozsahu, což si vyžádalo hospitalizaci po dobu 8 dnů s podstatným omezením obvyklého způsobu života po dobu nejméně 4 týdnů, a poté napadl rovněž J. Z. , kterou udeřil pěstí do levé části obličeje a způsobil jí podlitinu levé tváře, která si krom ošetření v nemocnici nevyžádala další omezení způsobu života . Za toto jednání byl jmenovaný podle §146 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody, a to tak, že obžalovaný je povinen zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR na náhradě škody částku 12 386 Kč a poškozené Ing. M. K. na náhradě škody částku 732 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Ing. M. K. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Chrudimi podal obviněný odvolání, kterému Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 14 To 2/2015, zčásti vyhověl a podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, uložil obviněnému podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Obviněný T. S. podal dne 4. 5. 2015 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že v řízeních před soudy obou instancí byl zjištěn takový skutkový stav věci, který je vyjádřen ve výroku o vině obviněného, jež nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestných činů, za které je soudy pokládaly. Obviněný dále namítá, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a že soudy obou stupňů nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe, kdy měl být předmětný skutek posouzen jako přestupek. Obviněný je názoru, že skutek nevykazoval takovou společenskou škodlivost, aby mohl být posouzen jako trestný čin. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nezohlednil závěry znaleckého posudku MUDr. Radka Matlacha, který obviněný předložil soudu druhého stupně. Dosavadní znalecký posudek, provedený Okresním soudem v Chrudimi, nepovažoval obviněný za objektivní, neboť z jím předloženého znaleckého posudku jednoznačně vyplývala opačná skutková zjištění, než ta, na kterých soudy založily svá rozhodnutí a odvolací soud tak rozhodl zcela v rozporu se závěry předloženého znaleckého posudku. Obviněný od počátku popírá, že by poškozenou Ing. M. K. fyzicky napadl a pouze uznává, že reagoval na její předchozí nevhodné chování a silně ji chytl za ruku. Obviněný je přesvědčen, že poškozená upadla vlivem alkoholu a domnívá se, že v řízení nebylo prokázáno, že by zranění poškozené způsobil právě obviněný, když soudy vycházely pouze ze svědecké výpovědi svědkyně J. Z. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jakož i rozsudek Okresního soudu v Chrudimi, jak ve výroku o trestu, tak ve výroku o vině, zrušil a podle §265m tr. řádu obžalovaného zprostil obžaloby.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dále ve spojení s §265b odst. 1 písm. h) spočívá v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dále že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, přičemž v jeho průběhu musí soudy nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudu druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, je zřejmé, že by expressis verbis nepředepisoval katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora, Nejvyšší soud uvádí, že dovolací námitky týkající se hodnocení provedených důkazů a soudy zjištěnými skutkovými závěry o spáchání trestného činu ublížení na zdraví, směřují právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný jimi tak prosazuje především vlastní verzi skutkového stavu věci, a sice, že se vůči poškozené nedopustil fyzického napadení tak, jak je uvedeno ve skutkové větě výroku o vině, ale pouze poškozenou chytl za paži, načež poškozená upadla v důsledku středně těžké opilosti, což vzhledem k absenci způsobení následku poranění nemůže být kvalifikováno jako trestný čin. Na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud shrnuje, že z popisu skutků ve výrokové části rozsudku vyplývají znaky trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř.
V návaznosti na uvedenou námitku Nejvyšší soud připojuje, že v předmětné trestní věci bylo prokázáno, že obviněný zaútočil na poškozenou, a to tak, že poškozenou udeřil pěstí do obličeje a poté fyzicky napadl i její kamarádku - svědkyni J. Z. , a to rovněž jedním úderem pěstí do obličejové části, když se jej tato pokusila zadržet a zabránit mu v dalším napadání poškozené. Jak bylo prokázáno také znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, útok byl veden z pohledu poškozené zepředu shora a mechanismus poškození odpovídá úderu pěstí, tedy násilím působeným menší plochou, a to velkou intenzitou. Jakýkoliv jiný mechanismus vzniku poranění pak znalec odmítl, přičemž jeho závěry lze považovat za zcela přesvědčivé a bez jakýchkoliv rozporů.
Obviněný prostřednictvím svého obhájce u soudu prvního stupně navrhoval vypracování revizního znaleckého posudku. Důkazní návrh byl soudem zamítnut, obviněný si jej přesto opatřil a předložil soudu odvolacímu. Krajský soud tento důkaz předložený obhajobou provedl a vyjádřil se k němu zejména na str. 4-5 svého rozsudku. Odvolací soud především konstatoval, že ani nově předložený znalecký posudek nevylučuje spáchání trestného činu tak, jak je uvedeno ve skutkové větě výroku o vině. Pokud jde o pozici poškozené a trajektorii jejího pádu, nejedná se o otázku podstatnou pro rozhodnutí o spáchání předmětného trestného činu obviněného. Znaleckým posudkem Prim. MUDr. Pavla Toupalíka, Ph.D., bylo prokázáno, že pád poškozené na asfaltový chodník jakožto jediný mechanismus vzniku způsobeného poranění je nepravděpodobný. Na oblast očnice poškozené působilo z jejího pohledu zepředu shora tupé násilí o menší ploše, které odpovídá pěsti. Z lokalizace poranění lze usuzovat na čelní postavení obviněného a poškozené, což při úderu pěstí velké intenzity do levé obličejové části poškozené, konkrétně levé očnice, nevylučuje pád poškozené na levý bok.
Nejvyšší soud poznamenává, že na formu zavinění pachatele, při absenci jeho doznání, je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Z toho pohledu jsou pro náležité posouzení věci rozhodná zejména zjištění o intenzitě útoku a způsobu jeho vedení, o předvídatelnosti možných následků takového jednání pro osobní zkušenosti pachatele, případně zjištění o jeho zvláštní vybavenosti v daném směru, ale také vnímaní daného stavu ze strany poškozeného. Právě s přihlédnutím k těmto všem faktorům, které se při spáchání konkrétně posuzovaného útoku projevily, resp. byly způsobilé se projevit, je třeba také odvíjet úvahy významné pro právní posouzení skutku. Pro úplnost dovolací soud konstatuje, s odkazem na ustálenou judikaturu, zejména pak přiměřeně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 39/2008, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. V daných souvislostech také nelze opomenout, že každý skutek spáchaný obviněným má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, která na něj dopadají, neboť jen tak lze plně vystihnout jeho povahu a závažnost. Hlavním objektem ochrany společnosti před spácháním trestného činu ublížení na zdraví je zájem na lidském zdraví, tj. na řádné funkci všech orgánů, které jsou potřebné k obvyklé činnosti člověka. Z výše uvedených skutkových okolností je zřetelné, že tyto prokazují jeho vědomí o závažnosti útoku vůči poškozené a zejména jeho srozumění s tím, že útokem pěstí proti obličejové části poškozené této, coby subjektu s jinou (rozuměj nižší) tělesnou konstitucí může způsobit újmu na zdraví.
Ve vztahu k nemožnosti naplnit jednáním popsaném ve skutkové větě výroku o vině soudu prvního stupně skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví, neboť jednání obviněného nedosahovalo potřebné intenzity, Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že trestného činu výtržnictví se, mimo jiné, dopustí také ten, kdo veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném napadne jiného. Ustanovení §358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Výtržnictvím jsou zpravidla ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky. Může jít i o hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem). Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Místem veřejnosti přístupným je pak každé místo, kam má přístup široký okruh lidí, individuálně neurčených, a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). I zde se proto nižší soudy plně držely tohoto ustáleného vnímání znaků skutkové podstaty přečinu a jejich aplikace na stávající případ.
Konečně k námitce neexistence trestného činu a nerespektování zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud uvádí, že podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Je nutno zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu přivést pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů jiných právních odvětví.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným okolnostem tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutek obviněného byl oběma nižšími soudy kvalifikován zcela správně a rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo žádnou hmotněprávní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. h).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak přitom učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. června 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.