ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.901.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 901/2015-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015 o dovoláních, která podali obvinění J. P. , a Š. P. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 4 To 110/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 131/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. P. a Š. P. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 3 T 131/2014, byli obvinění J. P. a Š. P. uznáni vinnými (společně s obviněným K. T.) tím, že dne 1. 3. 2014 v době od 4:00 hodin do 4:30 hodin, v běžné otevírací době za přítomnosti většího počtu hostů a obsluhy v prostoru baru Žlutá opice v ulici L. čp. … ve S., opakovaně fyzicky, strkáním a údery pěstí do obličeje, napadali J. F., kterému tím způsobili pohmoždění obličeje, bez trvalých následků a pracovní neschopnosti, s dobou léčení do jednoho týdne [bod 1)].
Obviněný Š. P. byl dále uznán vinným (společně s obviněným K. T.) tím, že dne 1. 3. 2014 v době okolo 4:30 hodiny v běžné otevírací době v prostoru chodby do baru Žlutá opice v ulici L. čp. … ve S., fyzicky, úderem pěsti do brady, napadli zaměstnance firmy Cobra Security – M. F., přivolaného tísňovým signálem k řešení výtržností v baru Žlutá opice, kterému tím způsobili pohmoždění obličeje a distorsi krční páteře, bez trvalých následků a pracovní neschopnosti, s dobou léčení do jednoho týdne [bod 2)] .
Obviněný Š. P. byl ještě sám uznán vinným tím, že dne 1. 3. 2014 v době okolo 1:00 hodiny v běžné otevírací době za přítomnosti většího počtu hostů a obsluhy v prostoru baru Žlutá opice v ulici L. čp. … ve S., fyzicky, úderem pěsti do pravého boku napadl zaměstnance baru, vyhazovače J. H., kterému tím nezpůsobil žádné zranění [bod 3)] .
Popsané jednání jmenovaný soud kvalifikoval u obviněného J. P. [bod 1)] i obviněného Š. P. [bod 1 - 3)] jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku účinného od 8. 12. 2012 ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Obviněný J. P. byl za tento přečin odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku účinného od 8. 12. 2012 k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Obviněný Š. P. byl za tento přečin odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku účinného od 8. 12. 2012 k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podle §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců, přičemž mu bylo podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby v této zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnou činností způsobil.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Š. P. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, regionální pobočce Plzeň částku 1 464 Kč.
Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a trestu obviněného K. T.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 4 To 110/2015, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podali dovolání obvinění J. P. a Š. P., přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Oba obvinění shodně vytkli odvolacímu soudu, že své rozhodnutí učinil na základě nesprávného právního posouzení skutku a jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Nesprávnost právního posouzení skutku podle svých slov dovodili jednak z toho, že skutek nebyl zjištěn způsobem, který odpovídá zásadám spravedlivého procesu, skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a ani takto popsané skutky nenaplňují znaky přečinu výtržnictví. Následně uvedli, že soudem prvního stupně vyjádřený a odvolacím soudem akceptovaný popis skutku je v rozporu s jejich tvrzením, přičemž oni se od počátku domáhali opatření kamerového záznamu průběhu incidentu, neboť ten by vyvrátil tvrzení skutečných útočníků. Kamerový záznam však Policií ČR opatřen nebyl, jeho opatření bylo zmařeno, a bylo tak hluboce zasaženo do práva obviněných na obhajobu a na spravedlivý proces. Dodali, že jejich právo na spravedlivý proces bylo popřeno i tím, že orgány činné v trestním řízení, ač deklarovaly postup v tzv. zkráceném řízení, incident z 1. 3. 2014 vyšetřovaly až do 22. 7. 2014 bez jejich účasti a tím mařily jejich právo na obhajobu.
Obvinění rovněž namítli, že soudy obou stupňů popisují skutky v extrémním rozporu s provedenými důkazy, přičemž zdůraznili, že v případě (dílčího) skutku pod bodem 1) se zdaleka nejednalo o jednostranný akt jejich či obviněného K. T. a v případě (dílčího) skutku popsaného pod bodem 2) byly obě skupiny osob od sebe odděleny dveřmi a nelze nikterak vysvětlit, že by se dostaly obě strany do kontaktu, jinak, než agresí ze strany vyhazovače H., jeho kamaráda F. a pracovníků bezpečnostní agentury, kteří jinak byli spolehlivě chráněni za uzavřenými dveřmi baru. K (dílčímu) skutku popsanému pod bodem 3) pak poznamenali, že nebylo zjištěno, kdo udeřil pěstí do boku J. H.
Dále obvinění namítli, že skutky popsané v rozsudku soudu prvního stupně by nebylo lze akceptovat jako skutky naplňující znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví, neboť nejsou hrubou neslušností ani výtržnictvím pro nedostatek intenzity, která je v soudní praxi požadována pro naplnění těchto znaků. Přitom opětovně poukázali na to, že rozhodně nebyli iniciátory incidentu a že tzv. vyhazovač ani pracovník bezpečnostní agentury nemají právo zasahovat do tělesné integrity jiného, a pokud tak činí, dopouštějí se protiprávního jednání.
Z těchto důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 2015, č. j. 4 To 110/2015-287, zrušil a jmenovanému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 4 To 110/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání splňující náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů vymezených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, naplňují (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněných směřují primárně právě do oblasti procesní a skutkové. Obvinění totiž namítají, že dosavadní řízení bylo negativně poznamenáno neúplností důkazního řízení (nebyl opatřen kamerový záznam průběhu incidentu) a neodůvodněnými průtahy mezi událostí a sdělením podezření, čímž došlo ke zmaření jejich práva na obhajobu a na opatřování důkazů na jejich obhajobu. Dále obvinění soudům vytýkají nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění ( že skutky popisují v extrémním rozporu s provedenými důkazy ). Současně prosazují vlastní hodnocení důkazů a vlastní, odlišnou verzi skutkového stavu věci. Za hmotně právní by zdánlivě bylo možno označit námitku, podle níž skutky popsané v rozsudku soudu prvního stupně by nebylo lze akceptovat jako skutky naplňující znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví, neboť nejsou hrubou neslušností ani výtržnictvím pro nedostatek intenzity, která je v soudní praxi požadována pro naplnění těchto znaků. Z kontextu odůvodnění dovolání však plyne, že i zde obvinění de facto pomíjejí podstatu skutkových zjištění soudů nižších stupňů, neboť ta modifikují a v první řadě prosazují vlastní verzi skutkového stavu věci (viz např. jejich tvrzení, že rozhodně nebyli iniciátory incidentu).
Lze tak konstatovat, že obvinění právě z procesních a skutkových námitek (sekundárně) vyvozují závěr o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tím ovšem nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
I když se obvinění svými dovolacími námitkami ocitli mimo zákonné vymezení uplatněného (i jiného) dovolacího důvodu, považoval Nejvyšší soud, za vhodné rozvést následující skutečnosti.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (v oblasti trestního soudnictví) shledal takové porušení základních práv a svobod ve smyslu zásadních požadavků spravedlivého procesu, které odůvodňují zásah dovolacího soudu do skutkových závěrů napadeného rozhodnutí soudů, v případech, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). O extrémní nesoulad se jedná tedy tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení a když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Dodat přitom lze, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud , neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 373/2009).
Jak již naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit - a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces - jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je (shora popsaný) extrémní rozpor. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
V kontextu uvedeného je namístě zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Skutková zjištění mají své obsahové zakotvení v komplexu provedených důkazů, z nichž je ve vztahu k pachatelství obviněných na místě uvést výpověď svědků J. F., M. F., J. H., V. H. a M. H. ve spojení s důkazy listinnými, zvláště lékařskými zprávami o zranění J. F. a M. F.
Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně (především to platí pro soud nalézací) logicky a srozumitelně vyložily svůj hodnotící postup. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Strakonicích, která aproboval Krajský soud v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé tak není extrémní rozpor (nesoulad) ve shora vymezeném pojetí dán.
Pouze pro úplnost lze poznamenat, že policejní orgán se krátce po činu pokusil zajistit záznam z kamerového systému baru „Žlutá opice“ ze dne 1. 3. 2014 (viz žádost ze dne 4. 3. 2014, doručená provozní vedoucí zmíněného baru dne 5. 3. 2014 – č. l . 125 spisu), avšak to se nezdařilo, neboť podle sdělení provozovatele tohoto baru již předmětný záznam nebyl k dispozici (viz úřední záznam č. l . 126). Za tohoto stavu musely soudy vycházet z dalších dostupných a pro objasnění věci potřebných důkazů, přičemž je třeba znovu konstatovat, že skutkové závěry, které soud prvního stupně učinil a odvolací soud aproboval, nejsou s provedenými důkazy v extrémním nesouladu.
Činí-li za této situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a z toho vyvozují vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Trestný čin (přečin) výtržnictví ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Ve stručnosti lze uvést, že ustanovení §358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Často jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod.
Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (zákoník příkladmo zmiňuje hanobení historické nebo kulturní památky, hrobu nebo jiného pietního místa, hrubé rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí). Může jít i o hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem aj.).
Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.).
Podle §117 tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán
a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo
b) před nejméně třemi osobami současně přítomnými.
Místem veřejnosti přístupným je třeba rozumět místo, kam má přístup široký okruh lidí, individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). Přístupností se rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo veřejnosti přístupné.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že k jednání obviněných v daném případě došlo v prostoru baru za plného provozu, tedy v kontextu výše uvedených teoretických východisek na místě veřejnosti přístupném, a za přítomnosti většího počtu osob, tedy veřejně. Tyto znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku tak byly naplněny.
V návaznosti na to je třeba konstatovat, že jednání obou obviněných bylo typickou výtržností.
Pokud jde o obviněnými namítanou nedostatečnou intenzitu výtržnosti, s ohledem na podstatu a charakter jejich jednání, jímž bylo společné (i s obviněným K. T.), opakované fyzické napadení další osoby (poškozeného J. F.), jehož důsledkem bylo (i když méně závažné) zranění napadeného, s přihlédnutím ke zvýšené míře zavinění (s ohledem na nejzávažnější formu zavinění - úmysl přímý), lze dovodit (byť ne každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, musí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku), že se jednalo o výtržnost takové závažnosti a intenzity odpovídající zákonnému znaku přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Ohledně obviněného Š. P. to platí tím spíše proto, že agresivní jednání ve formě fyzického útoku zaměřil (dílem společně s obviněným K. T. dílem sám) ještě vůči dalším dvěma osobám (poškozeným M. F. a J. H.) a jedné z nich (poškozenému M. F.) rovněž způsobil zranění.
V návaznosti na tyto skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací ani odvolací soud nepochybil, když shledal (při zjevném úmyslném zavinění obou obviněných), že skutek spáchaný obviněnými znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku naplňuje.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu