ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.94.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 94/2015-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2015 o dovolání, které podal obviněný D. F. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 8 To 343/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 38/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 89 T 38/2014, byl obviněný D. F. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 10. 8. 2013 v době kolem 14:51 hod. v B. na D. t. na chodníku u domu č. ...., společně se dvěma dosud neznámými spolupachateli, v úmyslu zmocnit se cenností, fyzicky napadl D. B., a to tím způsobem, že jeden z pachatelů ho v rozběhu kopem do zad srazil na zem, kde se již jen pasivně bránil dalšímu útoku, kdy jej společně kopali do těla a prohledávali, následně mu z levé přední kapsy kalhot odcizil černou koženkovou peněženku s peněžní hotovostí cca 4.500,- Kč, OP, kartou ZP, předplatní jízdenkou MHD, platební kartou České spořitelny, a.s., zn. VISA Class č. ...... a kartičkou s číslem účtu, a dále ze zadní kapsy kalhot mu odcizil krabičku cigaret zn. Camel v hodnotě minimálně 80,- Kč, čímž způsobili poškozenému lehčí zranění - oděrky na pravém a levém lokti a pod pravým okem, naražená žebra a škodu ve výši cca 4.580,- Kč a poté z místa společně utekli“ . Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2013, č. j. 91 T 168/2013-65, a za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spáchaný formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Městského soudu pro mládež v Brně ze dne 13. 12. 2013, č. j. 8 Tm 37/2013-130, byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti osmi měsíců, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu pro mládež v Brně ze dne 13. 12. 2013, č. j. 8 Tm 37/2013-130, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost nahradit poškozenému D. B. škodu ve výši 4.580 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený D. B. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 8 To 343/2014, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nemůže akceptovat zcela nedostatečná skutková zjištění soudů. Upozornil, že byl krácen na svém právu obhajoby, když odvolací soud neshledal důvody pro doplnění skutkových zjištění, tedy neprovedl navržené důkazy, které měly zásadní význam pro výsledek celého sporu. Podotkl, že napadená rozhodnutí byla v rámci prováděného řízení postižena vadami, které mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož byla vydána na základě nesprávného právního zhodnocení, kdy došlo k absenci faktické skutečnosti, na jejímž základě nemohly soudy zjistit a správně zhodnotit skutkový stav, který nebyl zjištěn řádným způsobem. Dále poznamenal, že skutek může být výjimečně předmětem právního posouzení podle hmotného práva za předpokladu, že byl zjištěn skutkový stav způsobem, který neodpovídá zásadám spravedlivého procesu. Akcentoval, že soudy při zjištěném skutkovém stavu nesprávně právně zhodnotily celý případ, když porušily zásady platné pro trestní řízení výrazně v jeho neprospěch a dospěly i k nesprávnému hmotně právnímu posouzení celého případu.
Vyjádřil domněnku, že v daném případě nedošlo z jeho strany k naplnění skutkové podstaty spáchání trestných činů kladených mu za vinu. Zopakoval přitom, že po celou dobu trestního řízení tvrdil, že nic takového neučinil a byl usvědčován pouze výpovědí poškozeného, který jej identifikoval při rekognici, je nevěrohodný, protože nemá stálé bydliště a v době spáchání zločinu byl podnapilý. Nebyly nalezeny žádné pachové ani daktyloskopické stopy či DNA, které by proti němu svědčily a ani z pořízeného kamerového záznamu nebylo možné jej identifikovat. Zdůraznil, že na základě dostatečně zjištěných skutečností byli z jeho strany k výslechu navrženi údajní pachatelé (R. P., M. T. a R. T.). Neprovedením jejich výslechu ze strany odvolacího soudu došlo podle jeho názoru k porušení zásad spravedlivého procesu. Namítl pak nedodržení jím vymezených zásad platných pro trestní řízení.
Uzavřel, že skutečnosti soudy zjištěné neodpovídají vydaným rozhodnutím, protože odvolací soud porušil jeho právo obhajoby a ústavní právo na spravedlivý proces. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, č. j. 8 To 343/2014-159, ve věci rozsudku Městského soudu v Brně, č. j. 89 T 38/2014-118, a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové aformální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 8 To 343/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí zásadně vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům nižších stupňů (zejména však soudu odvolacímu) vytýká v prvé řadě porušení jím vymezených zásad trestního řízení (včetně zásady in dubio pro reo), práva na obhajobu, neúplné důkazní řízení (neprovedení výslechu jím navržených svědků), nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a – od skutkových zjištění soudů nižších stupňů – zcela odlišnou vlastní verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že skutek, pro který byl stíhán a odsouzen, nespáchal, ale že tento skutek spáchaly jiné osoby). Pouze z těchto skutkových (procesních) námitek vyvozuje, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Svou argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován výhradně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nad uvedený rámec Nejvyšší soud v obecné rovině k otázce úplnosti dokazování připomíná, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Závisí tedy výlučně na úvaze soudu, který z vyhledávaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Uvedený závěr vyplývá i z článku 82 Ústavy, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 101/95). Není tedy povinností obecných soudů akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí odůvodnit.
V návaznosti na to lze konstatovat, že již soud prvého stupně vyložil, z jakých důvodů považoval jím provedené dokazování za úplné a dostatečné ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, a proč neakceptoval důkazní návrh obhajoby. Současně je třeba konstatovat, že tento soud náležitě vyložil své hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům, přičemž patřičně odůvodnil své skutkové závěry vyjádřené ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozhodnutí. To ostatně konstatoval již soud odvolací, který dovodil, že … soud prvého stupně dostál své povinnosti, když vyslovil nadbytečnost dalšího dokazování, což doprovodil příslušnou argumentací …. Soud prvního stupně skutkové a právní závěry přesně, jasně a přesvědčivě zdůvodnil . Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vyrovnal i s opětovně uplatněnými námitkami obviněného stran stavu podnapilosti poškozeného D. B., použitelností kamerového záznamu, jakožto důkazu potvrzujícího výpověď poškozeného o průběhu skutkového děje, a jeho věrohodnosti. Odvolací soud tedy shledal, že důkazní řízení provedené soudem prvého stupně bylo úplné a poskytlo patřičný základ pro spolehlivý závěr o vině obviněného shora popsaným skutkem. V kontextu uvedených skutečností pak neakceptoval návrh obviněného na doplnění dokazování výslechem R. P., M. T. a R. T., což v podstatě shrnul v konstatování, že neshledal důvodným důkazní návrh obžalovaného na doplnění dokazování výslechem svědků, kteří se měli dopustit nyní rozebíraného skutku. Je totiž zřejmé, že obžalovaný se předmětného jednání dopustil s dalšími spolupachateli a jejich ustanovení by ničeho nemohlo změnit na pachatelství obžalovaného, které je podepřeno přesvědčivými důkazy. Nad výše uvedené je možno poznamenat, že obsahem spisového materiálu (vyšetřovacího spisu) je rovněž úřední záznam ve smyslu §158 odst. 6 tr. ř. (sloužící k úvaze, zda bude konkrétní důkaz proveden) o podaném vysvětlení R. P., učiněném dne 1. 11. 2013 (č. l. 75), z něhož plyne, že dotyčný popřel spáchání předmětného skutku. Řízení tedy nebylo zatíženo vadou v podobě opomenutých důkazů.
Lze pak znovu uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Jejich rozhodnutí tak nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, i porušení pravidel spravedlivého procesu, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý