ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.970.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 970/2015-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. září 2015 o dovolání obviněného P. Š. a obviněné L. Š. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 7 To 423/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 69/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 92 T 69/2014, byli obviněný P. Š. a L. Š. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustili tím, že za účelem majetkového prospěchu v přesně nezjištěné době od 1. 1. 2012 do 22. 11. 2012 P. Š. v rozporu s právními předpisy ČR si opakovaně v B. a na jiných místech neoprávněně opatřil a následně dodával obžalované L. Š., nar. ..., do místa jejího trvalého bydliště čirou tekutinu jím označenou jako vodka v plastových barelech bez jakéhokoliv značení, celkem v přesně nezjištěném množství, kdy L. Š. tuto dále prodávala, kdy takto v přesně nezjištěné době od 1. 9. 2012 do 22. 11. 2012 zakoupil P. Š. v provozovně společnosti PROVIAL Hranice, spol. s r. o., v B., okres P., od provozovatele obviněného Ing. P. Č., nar. ..., alkoholické nápoje vyrobené ze směsi pocházející původně od obviněných R. F., T. K. a J. V., konkrétně nejprve 5-6 ks kanystrů o obsahu 25 litrů s alkoholem (v sortimentu 4 kanystry – vodka, 2 kanystry – rum), opatřenými etiketami likérky Likérka DRAK, s. r. o., bez kontrolních pásek, a to za částku 55 Kč za jeden litr, následně pak v přesně nezjištěné době v měsíci říjnu 2012 po skončení státem vyhlášené tzv. prohibice, v době, kdy již byly známy všeobecně případy otrav metylalkoholem na území celé České republiky a v době, kdy již obžalovaný P. Š. znal výsledky protokolu o zkoušce č. ... zkušební laboratoře LABTECH, s. r. o., z 22. 10. 2011 s pozitivními nálezy metanolu ve vzorcích dodaných obžalovaným, ve společnosti Provial, s. r. o., zakoupil přesně nezjištěné množství 6ti litrových kanystrů s obsahem vodka doposud nezjištěného výrobce, dále 8 ks 6ti litrových kanystrů s obsahem rumu, opatřené etiketami Likérky DRAK, s. r. o., a to za částku 110 Kč za jeden litr, kdy vodku přelil do kanystru o obsahu 25 litrů, který v přesně nezjištěné době dodal obžalované L. Š. do místa jejího trvalého bydliště za účelem prodeje alkoholu, kdy Š. z tohoto kanystru prodala přesně nezjištěné množství vodky poškozenému P. D., nar. ..., trvale bytem D., B. – S., který byl po požití této tekutiny dne 22. 11. 2012 v 05:00 hod. hospitalizován ve Fakultní nemocnici U svaté Anny v Brně, kde byl s diagnózou intoxikace metylalkoholem léčen, avšak dne 25. 11. 2012 v přímé příčinné souvislosti s touto intoxikací zemřel, přičemž ze znaleckého zkoumání zajištěného alkoholu bylo zjištěno, že alkohol prodávaný obžalovanou L. Š. poškozenému D. (tzn. Vodka v barelu o obsahu 25 litrů) byl kontaminován látkou metylalkohol ve výši 5,2 objemových procent metylalkoholu, dále alkohol zajištěný u poškozeného D. byl kontaminován látkou metylalkohol ve výši 4,5 objemových procent metylalkoholu a dále alkohol zajištěný u obžalovaného P. Š. byl kontaminován látkou metylalkohol ve výši 3,3 až 3,6 objemových procent metylalkoholu a rovněž alkohol zajištěný v provozovně společnosti Provial, s. r. o., provozované Ing. P. Č., byl kontaminován látkou metylalkohol ve výši 5,5 objemových procent metylalkoholu, a dle poměru methanolu a ethanolu a rovněž dle izotopových parametrů všechny vzorky byly zařazeny do jedné skupiny svědčící o stejném původu, kdy tímto nakládáním s pokoutně opatřeným alkoholem od osob, které nemohly nijak garantovat jeho zdravotní nezávadnost, oba hrubě porušili hygienické a zdravotní předpisy stanovené v článku 14 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002 ze dne 28. 1. 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, podle kterého nesmí být potravina uvedena na trh, není-li bezpečná, dále porušil hygienické a zdravotní předpisy stanovené v ustanovení §10 odst. 1 písm. a) zák. č. 110/1997 Sb. „o potravinách“, čímž je zakázáno uvádět potraviny, jiné než zdravotně nezávadné, dále ustanovení §10 odst. 1 písm. d) zák. č. 110/1997 Sb. je pak zakázáno uvádět do oběhu potraviny neznámého původu, kdy byli přinejmenším srozuměni s tím, že pokud budou uvádět na trh alkohol neznámého původu a umožní jeho další šíření a požívání konečnými spotřebiteli, tak svým jednáním vystaví lidi nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví.
Obvinění byli odsouzeni podle §156 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl let (P. Š.), pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon se podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odkládá na zkušební dobu pěti let (L. Š.). Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl oběma obžalovaným uložen trest propadnutí věci (PET barelů obsahujících tekutinu), kdy bližší specifikaci obsahuje předmětný rozsudek. Podle §228 odst. 1 tr. řádu a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto, že jsou oba obvinění povinni společně a nerozdílně nahradit způsobenou škodu.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 7 To 423/2014, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obvinění následně podali prostřednictvím svých obhájců proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvod dle §265b odst. 1, písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný P. Š. v podaném dovolání namítá, že laboratorní rozbor daného alkoholu si nechal provést již v roce 2011, a tedy nikoli v roce 2012, jak uvádí odvolací soud, kdy zjistil, že dávka obsahuje metylalkohol. Tento problém měl následně skutečně řešit s panem Ing. Č., avšak veškerá uskutečněná jednání s ním byla vedena jako se statutárním orgánem společnosti PROVIAL Hranice spol. s r.o. Rovněž zdůrazňuje, že pro potřeby laboratorního rozboru alkoholu si „neodebral žádný vzorek“, ale „odebral alkohol“, u kterého si nechal provést rozbor. Obviněný vytýká soudům obou stupňů, že odůvodnění jeho viny opíraly o skutečnost, že předmětný alkohol nakupoval bez jakýchkoli dokladů, přičemž tato skutečnost není dle jeho úvah rozhodující z hlediska skutkové podstaty trestného činu, za který byl uznán vinným. Neexistuje příčinná souvislost právě mezi nákupem alkoholu bez dokladu a úmrtím poškozeného. Z výše uvedeného tak podle názoru obviněného plyne, že v úvahu přichází naplnění jiného skutku, např. „zkrácení daně“, porušením zákona o účetnictví. Rovněž dále argumentuje, že nebylo jeho povinností zjišťovat původ alkoholu, který následně dál prodával. Protože zboží nakupoval u společnosti PROVIAL Hranice spol. s r. o., jež je právnickou osobou, tak odpovědnost za kvalitu dodávek nese právě ona. V souvislosti s úmrtím poškozeného obviněný zdůrazňuje, že se soudy nezabývaly i jinými dodavateli, od kterých poškozený alkohol rovněž kupoval, neboť je možné, že závadné mohly být právě i jiné dodávky, odlišné od dodávek obviněného. Obviněný taktéž zpochybňuje výsledky provedeného znaleckého posudku, neboť nesouhlasí se závěrem, že zajištěné vzorky pocházely z jednoho zdroje. Znalci dostatečně nerozvedli míru pravděpodobnosti, která na předmětnou otázku dopadá a nelze tak vyloučit, že vzorky mohly pocházet z různých zdrojů. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ve výroku o vině a trestu rozsudek Městského soudu v Brně, jakož i usnesení Krajského soudu v Brně a přikázal soudu I. stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněná L. Š. podala své dovolání s argumentací, že skutek, jímž byla uznána vinnou, tak jak je popsán ve výroku a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu. Obviněná soudům vytýká rovněž nesprávnou interpretaci „zvláštních právních předpisů“, kterou spatřuje mimo jiné v tom, že objektivní stránka trestného činu za který byla uznána vinnou je naplněna když „… pachatel v rozporu s jinými právními předpisy má na prodej nebo pro tento účel vyrobí anebo sobě nebo jinému opatří potraviny nebo jiné předměty, jejich požití nebo užití k obvyklému účelu je nebezpečné lidskému zdraví“. Pokud však dojde k situaci, že si osoba opatří takové potraviny nebo jiné předměty pro osobní potřebu, nemůže se jednat o trestnou činnost. Obviněná zdůrazňuje, že nenaplňuje znaky provozovatele potravinářského podniku, a tak není adresátem zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a nemůže se proto dopustit jednání v rozporu s tímto právem, důsledkem čehož bylo soudy nesprávně aplikováno hmotné právo. Pokud se týká otázky prodeje bez dokladů, podle názoru obviněné nebylo prokázáno, že by s předmětným alkoholem obchodovala, když ho pouze občas předala poškozenému „kamarádovi syna“. Současně z předání neměla žádný prospěch, neboť tak činila na pokyn svého syna, obviněného Š., a pokud si peníze za prodaný alkohol někdy ponechala, jednalo se pak o jednostranný zápočet, protože jí syn už delší dobu peníze dlužil. Obviněná dále namítá, že je jí kladeno za vinu „uvádění do oběhu“, avšak alkohol měla pouze pro vlastní spotřebu a pouze několikrát ho předala poškozenému. V této souvislosti se rovněž domnívá, že alkohol uvedl na trh výrobce zboží, nikoli sama obviněná, kdy by se v jejím případě mohlo jednat pouze o „ponechávání v oběhu“. Zásadní rozpor v provedeném dokazování a závěrech soudu spatřuje obviněná v otázce nedostatečného prokázání úmyslu. Nemůže se ztotožnit se závěrem soudu, kdy byl úmysl vyvozován z informace, že obviněná o prohibici věděla a rovněž věděla, že je na trhu k dispozici alkohol obsahující metylalkohol. Vytýká i skutečnost, že z rozsudku není patrné, zda se v daném případě jednalo o úmysl přímý či nepřímý. V této souvislosti upozorňuje, že alkohol kupoval (od osob, které nemohly garantovat jeho zdravotní nezávadnost), právě poškozený, nikoli obvinění. Obdobně jako obviněný Š., argumentuje tím, že samotná vědomost o tom, že syn obchoduje s alkoholem bez dokladů, nemůže založit v daném případě úmyslné jednání a rovněž neobstojí argumentace, že si měla vyžádat od obviněného doklad o původu alkoholu. Shodně s obviněným rovněž zpochybňuje závěry znaleckého posudku, neboť dle nich nelze vyloučit pravděpodobnost, že vzorky zkoumaného alkoholu mohly být ze třech různých zdrojů a závadný alkohol, který poškozený požil, mohl pocházet ze zcela jiného zdroje. Na základě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a přikázal soudu odvolacímu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva
a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a rovněž se obecně vyjádřil k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále konstatoval, že dovolací námitky obviněného lze pod formálně deklarovaný dovolací důvod podřadit jen s velkou dávkou tolerance, neboť obviněný nevznáší žádné jasně zformulované námitky, opakuje svoji obhajobu a vede polemiku s hodnotícími úvahami nižších soudů. Podle jeho názoru je podstatné, že obviněný nakupoval alkohol neznámého původu, bez dokladů. Zdůrazňuje, že bylo učiněno jednoznačné skutkové zjištění o tom, že jednotlivé vzorky mají stejný původ, čímž je založena příčinná souvislost mezi alkoholem nakoupeným obviněným, jeho požitím a smrtí poškozeného. Vyjádřil se k časovému zařazení zkoušky, neboť podle něj došlo k písařské chybě ve skutkové větě, kdy se hovoří o protokolu o zkoušce datované do roku 2011, přičemž z označení protokolu i výpovědi obviněného jasně plyne, že k testování došlo skutečně až v roce 2012. Státní zástupce se dále vyjádřil k subjektivní stránce předmětného trestného činu, kdy vzhledem ke skutkovým okolnostem musel být obviněný minimálně srozuměn s tím, že nakládá s alkoholem nebezpečným lidskému zdraví. Státní zástupce využil svého práva a vyjádřil se také k dovolání obviněné. Opět nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a rovněž se obecně vyjádřil k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Zabýval se především námitkami obviněné, které se týkaly skutečnosti, že není adresátem právních předpisů uvedených ve skutkové větě. Tyto námitky však nepovažuje za důvodné, neboť podle výkladu obviněné by se uvedeného trestného činu mohl dopustit pouze ten, kdo by takové závadné potraviny vyrobil a zároveň by se muselo jednat o „oficiálního“ provozovatele. Obchodování „na černém trhu“ by tak nebylo danou normou postižitelné. Dále zdůraznil, že trestný čin podle §156 tr. zákoníku není trestným činem s omezeným okruhem pachatelů a ačkoli v praxi bude jeho pachatelem zpravidla osoba, která se zabývá obchodem s potravinami nebo jinými předměty, jeho pachatelem může být kdokoli, tím spíše osoba, která s potravinami fakticky obchoduje, navíc neoprávněně. Následně se vyjádřil k pojmu „uvedení do oběhu“, který je výslovně vymezen v §2 písm. o) zákona č. 110/1997 Sb. (ve znění platném do 31. 12. 2014) a podal výčet výkladů, kdy se uváděním do oběhu rozumí nabízení k prodeji, prodej nebo jiné formy nabízení ke spotřebě; skladování, přeprava pro potřeby prodeje a dovoz za účelem prodeje ode dne propuštění do volného oběhu. Podle jeho názoru tak obviněná naplnila tuto zákonnou definici, a to alespoň v části „nabízení k prodeji, prodeje nebo jiné formy nabízení ke spotřebě“.
S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud odmítnul podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Konečně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněných je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněných jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněných nevyhovuje, a proto zpochybňují provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na obviněného dovolávání se spravedlivého procesu), a dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
I přes shora uvedený fakt, že argumentace obviněných v podaném dovolání je prakticky opakováním jejich obhajoby v řízení před soudy I. a II. stupně, a lze proto v naprosté většině odkázat na odůvodnění obou předchozích rozhodnutí, která se s danými námitkami dostatečným způsobem vypořádávají, doplňuje Nejvyšší soud následující.
Zvlášť závažného zločinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v rozporu s jiným právním předpisem má na prodej nebo pro tento účel vyrobí nebo sobě nebo jinému opatří úmyslně potraviny nebo jiné předměty, jejichž požití nebo užití k obvyklému účelu je nebezpečné lidskému zdraví.
Objektem dané trestné činnosti je zájem státu na ochraně lidského zdraví před potravinami a jinými předměty, jejichž požití nebo užití k obvyklému účelu je lidskému zdraví nebezpečné. Pojmem má na prodej, je přitom rozuměno, že pachatel přechovává závadné potraviny nebo jiné předměty za účelem prodeje, přičemž nezáleží na formě prodeje, soustavnosti jednání, ani na skutečnosti, zda jde o prodej legální. Pojmem sobě nebo jinému opatří, se potom rozumí obstarání závadné potraviny nebo jiného předmětu sobě nebo jinému, a to např. ve formě prodeje, darování, směny, apod. Nebezpečnost potravin nebo jiných předmětů je pro lidské zdraví třeba posuzovat vždy v souvislosti s obvyklým účelem jejich požívání nebo jiného užívání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. S. 1618-1624). Již samotné uvození daných podmínek naplňujících znaky skutkové podstaty tedy muselo vést soudy nižších stupňů k závěru o protiprávnosti jednání obou obviněných, kteří v době tzv. „metanolové aféry“ opatřovali a dále jiným osobám poskytovali alkohol v plastových barelech bez jakéhokoliv označení. Je obecně známým faktem, že první smrtelné případy otravy metanolem Policie ČR zveřejnila počátkem září 2012, přičemž následovalo od 14. 9. 2012 opatření státu v podobě zákazu prodeje, nabízení a distribuce alkoholických nápojů s obsahem alkoholu 20 % a více. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že se obvinění dopouštěli předmětného jednání v přesně nezjištěné době od 1. 1. 2012 do 22. 11. 2012, tedy včetně období, kdy již byla mezi obyvatelstvem obecná povědomost o ohrožení nelegálně vyráběným alkoholem a proto nelze dovodit žádné skutečnosti, které by svědčily pro závěr, že se obvinění mohli spoléhat na to, že jimi distribuovaný alkohol neohrozí lidské zdraví, tedy, že nedojde k ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Pokud obviněný uvádí, že si nechal provést laboratorní rozbor odebíraného alkoholu již v roce 2011, nikoli 2012, přičemž výsledkem rozboru byl pozitivní nález metylalkoholu, v podstatě to znamená, že by obviněný celý rok věděl, že odebírá dodávky závadné, příp. potenciálně závadné, s možným obsahem jedovaté látky a přesto jej dál odebíral a distribuoval. Tuto námitku však nelze považovat za věrohodnou, neboť protokol o provedení laboratorní zkoušky je datován k 22. 10. 2012 (datum příjmu analyzovaného materiálu; č. l. 509) a lze se tak domnívat, že obviněný pouze využil písařské chyby ve skutkové větě rozsudku Městského soudu v Brně (zde je uvedeno datum 22. 10. 2011), zdánlivě ve svůj prospěch. Ve vztahu ke skutečnosti, že již ode dne 6. 9. 2012 (uveřejnění dvou úmrtí v H.) bylo obecně známou skutečností, že v oběhu se nachází alkohol ohrožující lidské zdraví, jehož požití si vyžádalo i oběti na životech a na základě daných poznatků se obvinění již nemohli spoléhat na domnělou a prozatímní nezávadnost alkoholu, ale především po provedení laboratorní zkoušky museli vědět, že alkohol jimi dodávaný vykazuje rizika a obsahuje vysoké hodnoty metylalkoholu. I přesto jej však dále nabízeli k prodeji. Poškozenému byla v krvi zjištěna hladina metanolu ve výši 800 mg/l (viz zpráva o hospitalizaci; č. l. 734), která několikanásobně převyšovala normu, která je ze soudně lékařského hlediska považována za toxickou (200 mg/l krve). Pakliže poškozený zemřel na následky otravy v nemocnici v podvečer dne 25. 11. 2012 (č. l. 262), je zcela zřejmé, že se tak stalo poté, co požil alkohol získaný od obviněných, kteří věděli o jeho závadnosti. Výtky obviněného k terminologickému označení, že si pro potřeby laboratorního rozboru alkoholu „neodebral žádný vzorek“, ale „odebral alkohol“, u kterého si nechal provést rozbor, je zcela lichá a není schopna ovlivnit žádné zjištěné skutečnosti daného případu. Rovněž skutečnost, že po zjištění metanolu v odebraném a laboratorně zkoumaném alkoholu toto řešil s Ing. Č., jakožto statutárním orgánem společnosti, od které alkohol nakupoval, nemá vliv na skutková zjištění soudu a jím zvolenou právní kvalifikaci, neboť podstatné je, že se závadným alkoholem dále obchodoval. Na straně obou obviněných je tedy dobře seznatelné obeznámení se situací na českém trhu v inkriminované době, úmrtích, k nimž docházelo v přímé souvislosti s požitím nápojů, které obsahovaly v tuzemsku získaný metanol, který byl distribuován v plastových kanistrech a barelech, kdy i přesto – a obviněný P. Š. navíc i přes informace, že tuto smrtící látku jím získané zboží obsahovalo, pokračovali v distribuci směrem k dalším subjektům (poškozenému).
Pokud obviněná polemizuje s tím, že alkohol neuváděla do oběhu, je třeba konstatovat, že za uvádění do oběhu se považuje především prodej zboží, nabízení k prodeji nebo jiná forma nabízení ke spotřebě, skladování, přeprava pro potřeby prodeje nebo dovoz za účelem prodeje ode dne propuštění do volného oběhu, i jakékoli jiné uvádění na trh, např. výměna za jiné zboží nebo i darování prodejci, který pak zboží dále prodává či jiným způsobem rozšiřuje mezi zákazníky. Uváděním do oběhu je tedy celistvá řada převodů od výrobce přes (velko)obchodníka až po poskytnutí zboží koncovému spotřebiteli. V daném postavení přitom, dle skutkových zjištění, figurovali oba obvinění.
Nejvyšší soud dále uvádí, že v řízení před soudy bylo prokázáno, že obviněný nakupoval nekolkovaný alkohol od Ing. Č. a tento dále prodával, přičemž v daných případech nelze považovat takový odběr za řádný nákup, ve smyslu vztahu podnikatelského subjektu na straně jedné a statutárního orgánu společnosti Provial, s. r. o. na straně druhé, když nákupy probíhaly tzv. „na černo“, tedy bez daňových dokladů či dokladů o původu zboží. Takovým jednáním bylo porušeno ustanovení §10 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, a čl. 14 a 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 178/2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva. Obvinění tedy získali potraviny zdravotně závadné, jejichž uvádění do oběhu je zakázáno, přičemž tím, že nabízené láhve alkoholu nebyly opatřeny kontrolními páskami, porušili ustanovení §1 a §2 zákona č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu, přičemž tento alkohol nabízeli k prodeji za nápadně výhodnou cenu a bez vystavení stvrzenek o prodeji, tedy účtenek. Obvinění si museli být vědomi toho, že prodávají nekolkovaný alkohol, a tedy že tento nemusel projít klasickou výrobou a může být potencionálně zdravotně závadný a škodlivý. Z hlediska jejich zavinění proto lze vysledovat minimálně srozumění se škodlivým následkem v podobě ohrožení života a zdraví konzumentů. Následným laboratorním zkoumáním vzorku odebraného alkoholu se obviněný dokonce utvrdil v tom, že alkohol, který odebral, je skutečně závadný.
Námitky obviněných rovněž směřovaly vůči provedenému znaleckému posudku celně technické laboratoře (č. l. 696 – 713). Znaleckým posudkem bylo prokázáno, že vzorky alkoholu odebrané u obou obviněných i poškozeného obsahují téměř identický metanol (č. l. 708) a s největší mírou pravděpodobnosti mají stejný původ (č. l. 711). Znalecký posudek byl Městským soudem v Brně náležitě vyhodnocen při objasnění skutkového stavu (str. 11 – 12), kdy z výsledků analýzy je zřejmé, že vzorky zajištěné u poškozeného, obviněných i Ing. Č. patří do jedné skupiny, včetně podobných, ne-li identických izotopových parametrů. Je však třeba zdůraznit, že vzhledem k určité míře pravděpodobnosti (jakkoliv vysoké, resp. hraničící s identičností) si byl nalézací soud této skutečnosti plně vědom, a proto neopíral své závěry toliko o tento daný důkaz. Ten tak nestojí osamoceně a je nezbytné zmínit např. úřední záznam Policie ČR, ze kterého je zřejmé, že byla vyhodnocena data uložená v mobilním telefonu obviněného v podobě komunikace mezi ním a poškozeným, ze které vyplývá, že si u něj poškozený opakovaně objednával alkohol. Z vyhodnocení dat mobilního telefonu obviněné je dále zřejmá nejen komunikace s poškozeným ohledně prodeje alkoholu, ale i termínu jeho dodání a ceny, přičemž poslední taková zpráva proběhla pouhé dva dny před hospitalizací poškozeného. Stejně tak bylo ze strany nalézacího i odvolacího soudu poukázáno na řadu dalších okolností, které jsou již rozvedeny výše v tomto odůvodnění a jež tvoří požadovaný souvislý, pevný a logicky provázaný řetězec důkazů, na jejichž základě bylo rozhodnuto o vině obou dovolatelů. Byť je uvedená námitka námitkou skutkovou, považoval Nejvyšší soud za potřebné s ohledem na charakter zvolené obhajoby i na tuto skutečnost upozornit.
Závěrem Nejvyšší soud dodává, že ve své ustálené judikatuře již dříve dovodil, že obvinění měli v uvedených případech povinnost zachovat potřebnou míru opatrnosti a mohli předvídat ohrožení zdraví lidí lihovinami, na kterých chybělo označení kontrolními páskami. Takové označení sice primárně slouží pro daňové účely, ale současně je i jistou zárukou toho, že při výrobě nápojů z lihu byly dodrženy stanovené výrobní normy a postupy (srov. str. 7 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 704/2014). Obvinění proto rovněž jednali v rozporu se zákonem č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu, ve znění účinném do 30. 11. 2013, který v ustanovení §1 zakládá povinnost značit líh ve spotřebitelském balení, vyrobený na daňovém území České republiky nebo na toto území dovezený, ale i podmínky nakládání s lihem včetně způsobu jeho značení a evidence, a výkon státní správy a kontroly nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem včetně sankcí za jejich porušení. Jestliže oba obvinění podle skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů nakládali s lahvemi (barely, kanystry) plněnými alkoholem, byli zároveň povinni dodržovat všechny shora citované předpisy.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného P. Š. a obviněné L. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nebyl zavázán k meritornímu přezkumu věci podle §265i odst. 3 tr. ř. a v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.