ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.996.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 996/2015-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. srpna 2015 o dovolání obviněné A. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 7 To 149/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 61/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 7 To 149/2015, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné A. K. (dále jen obviněné, nebo dovolatelky) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. 50 T 61/2014, kterým byla uznána vinnou zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku a odsouzena podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 7 To 149/2015, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudu druhého stupně (stejně jako soudu prvního stupně) vytýká „nesprávné hodnocení jednotlivých důkazů“. Poukazuje v dovolání na to, že k naplnění trestného činu vydírání je nutné, aby někdo jiného pod pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal nebo trpěl. V návaznosti na toto obecné konstatování zákona cituje z rozhodnutí soudů jednotlivé pasáže, a to z výpovědi poškozeného či svědka K. a z těchto citací dovozuje existenci zásadních rozporů, kdy podle jejího mínění jedna výpověď popírá druhou. Dále poukazuje na to, že i přes existenci těchto rozporů a nejasností, soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru „..že vina obžalované byla nade vší pochybnost prokázána“. „Závěry soudu prvního stupně, obsažené ve výroku o vině a jeho odůvodnění i výrok soudu odvolacího o zamítnutí odvolání“, jsou podle mínění obviněné „značně spekulativní a ve zcela evidentním rozporu s provedenými důkazy, když výpovědi poškozeného i svědka se navzájem vylučují“. Podle dovolatelky byla porušena zásada „in dubio pro reo“, při existenci zcela evidentních pochybností, tvrzení proti tvrzení a neexistenci objektivního důkazu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněná navrhla, aby „napadený výrok o tom, že se odvolání zamítá, byl zrušen a dovolací soud rozhodl, že se zprošťuje obžaloby“.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné sdělil, že se k němu s ohledem na povahu námitek nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že základem argumentace obviněné je její tvrzení, že se nedopustila jednání, pro které byla uznána vinnou „že dne 28. 8. 2014 kolem 7:30 hod. přistoupila k poškozenému D. M., který v obchodním domě Albert v P.– Č. M., ul. B., pracoval jako obsluha zeleniny a který je svědkem v provinění loupeže, které je vedenou na Policii ČR, Obvodní ředitelství Praha III pod č. j. KRPA-254320/TČ-2014, ze které je obviněn syn obžalované ml. T. Z., a následně poškozenému řekla, že pokud nezmění svoji výpověď, tak, že ho zabije nebo nechá zlikvidovat“.
Obviněná se hájí tím, že se uvedeného jednání nedopustila (v přípravném řízení nevypovídala), pouze se s poškozeným bavila, ptala se, proč vypovídal to, co není pravda a vzhledem k tomu, že se jí vysmíval, řekla mu, že je šmejd a blbeček. Nejvyšší soud musí konstatovat, že námitky, které jsou uplatněny v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, které byly uplatněny už v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. V přípravném řízení obviněná nevypovídala – na svoji obhajobu uvedené skutečnosti neuváděla, uplatněny byly až v řízení před soudy. Soud prvního stupně ve svém rozsudku rekapituloval nejen výpověď poškozeného a svědka K. a důkazy shromážděné v přípravném řízení, ale nově se také zabýval výpovědí – uplatněnou obviněnou. Na straně 3-4 odůvodnění svého rozsudku reaguje na jednotlivé námitky obviněné, přičemž hodnocení jím provedených důkazů vychází z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., oproti tomu je nutno uvést, že výhrady, které obviněná v dovolání uplatňuje, jsou sice v rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně zmiňovány, avšak neobjektivně vytrženy z celkového kontextu hodnotících úvah soudů. Soud prvního stupně plně v souladu s ustanovením §125 tr. ř. reagoval na výhrady obviněné k rozporům ve výpovědi poškozeného a svědka K. (viz str. 3 rozsudku). Námitkami obviněné, které tato uplatnila v odvolání, se zabýval velmi podrobně také soud druhého stupně na straně 3-4 odůvodnění svého usnesení, kde rozvedl úvahy soudu prvního stupně k otázce hodnověrnosti výpovědi svědka K. a poškozeného, a to v reakci na námitky obviněné. Uvedené závěry soudu prvního a druhého stupně považuje Nejvyšší soud za plně odpovídající ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a jejich vyjádření v rozhodnutích soudů obou stupňů je plně v intencích §125 tr. ř.
Ve vztahu k obsahové shodě námitek uplatněných před soudy nižších stupňů a v dovolání před Nejvyšším soudem považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
V předmětné trestní věci není obviněnou zpochybňována právní kvalifikace jednání, pro které byla uznána vinnou, jako primární předpoklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněnou je primárně zpochybňováno hodnocení důkazů soudy a vytváření vlastní verze skutkového děje (šlo sice o komunikaci s poškozeným, kdy se ho ptala proč nemluvil pravdu a když se jí vysmíval nazvala ho blbečkem a šmejdem). Na uvedený případ pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Za takto popsané situace nelze námitky obviněné označit za právně relevantní.
V souvislosti s veškerou argumentací obviněné uplatněnou v dovolání, je třeba opětovně zdůraznit, že tato primárně nesouhlasí s tím, jak soudy provedené důkazy hodnotily. V tomto směru sama také v dovolání zmiňuje nerespektování zásady „in dubio pro reo“. Zpochybňuje závěry soudů o své vině, když znevěrohodňuje výpovědi poškozeného a svědka, kterými je na základě hodnotících úvah soudů usvědčována.
V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s příslušnými ustanoveními (§125 odst. 1 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla splňovat.
To, že námitky skutkové, které jsou pravou podstatou dovolání obviněné a jejich prostřednictvím se tato snaží dosáhnout změny skutkového zjištění a až následně právní kvalifikace, nejsou právně relevantním důvodem dovolání, vyplývá např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu