ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1206.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1206/2015-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2015 o dovolání obviněného E. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 6 To 99/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 4 T 55/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného E. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 12. 2014, sp. zn. 4 T 55/2014, byl obviněný E. P. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a to na skutkovém základě spočívajícím v tom, že
dne 18. 2. 2014 kolem 15.30 hod. přijel se svou družkou O. M. osobním automobilem zn. Ford Escort Combi, jenž v té době užíval, do obce H., zde kolem 15.45 hod. maskován šátkem na obličeji, kuklou a slunečními brýlemi a oblečen do maskáčové bundy vstoupil do budovy České pošty, v rukou měl krátkou střelnou zbraň nezjištěného typu, kterou namířil na K. M. sedící za přepážkou, přitom ji vyzval slovy „dej mi peníze, to je přepadení“, tato mu pak ze strachu vydala z jednoho ze šuplíků částku nejméně 19.831 Kč ke škodě České pošty, s. p., se sídlem Praha 1, Politických vězňů 909/4, IČ 47114983, poté z budovy pošty odešel, cestou ztratil dvě stokorunové bankovky, které pak byly na chodbě pošty nalezeny.
Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, a pro jeho výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rozhodnuto bylo také o náhradě škody.
Odvoláními uvedený rozsudek napadli státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech v neprospěch obviněného proti výroku o trestu a obviněný proti výroku o vině i trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 6 To 99/2015, z podnětu obou těchto odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným skutkem popsaným ve shodě s tím, jak učinil ve zrušeném rozsudku soud prvního stupně, a odsoudil ho podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále rozhodl i o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž uvedl, že ve shodě s odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně, na které odkázal, trvá na tom, že se zločinu, který mu je kladen za vinu, nedopustil, protože dne 18. 2. 2014 na poště v obci H. nebyl a přepadení neprovedl. Za nesprávné hmotně právní posouzení považoval to, že odvolací soud vyhodnotil důkaz hlasovou rekognicí v rozporu s dalšími zjištěnými skutečnostmi, aniž by dostatečně uvážil, že k němu nelze přihlížet, protože je nezákonný, a mimo to je i důkazem neobjektivním. Obviněný jako neprůkazný důkaz označil i vyhodnocení pachové stopy zajištěné na místě, neboť znalecký posudek, jenž byl za účelem vyhodnocení pachové stopy vypracován, vychází z teoretických, empiricky a vědecky dostatečně neověřených postupů, na jejichž základě jde jen o znalecké domněnky, když zatím není znám princip, jak pes umí rozeznat molekuly pachu.
Obviněný v postupu odvolacího soudu spatřoval porušení zásad spravedlivého procesu, neboť o jeho vině rozhodl bez přímých důkazů, pouze na základě neurčitých a nepřímých důkazů, a odmítl argumentaci obviněným uplatněnou v odvolání, aniž by ji řádně vyhodnotil. Rozhodnutí odvolacího soudu proto považoval za založené jen na jeho vlastních úvahách odvozených z nedostatečného dokazování.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 6 To 99/2015, jakož i další rozhodnutí na citovaný rozsudek obsahově navazující, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby byl obviněný zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř.
S poukazem na nezbytnost postarat se o výchovu nezletilé dcery P. v závěru dovolání obviněný požádal, aby Nejvyšší soud jeho dovolání přiznal odkladný účinek.
Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. doručeno k vyjádření, Nejvyššímu soudu sdělila, že po seznámení s jeho obsahem se k němu nebude písemně vyjadřovat.
Nejvyšší soud nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté zkoumal, zda obviněným formulované výhrady obsahově naplňují jím uplatněný dovolací důvod, neboť jen na podkladě dovolání, které je relevantně opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze podrobit napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející věcnému přezkoumání.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud pro toto zkoumání správnosti právního posouzení hmotněprávních otázek musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a na jeho podkladě posuzuje správnost právních závěrů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásadně tedy platí, že na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Takový přezkum skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 34, roč. 2004, pod č. 114, ve sv. 42, roč. 2006, pod č. 156, ve sv. 31, ročník 2003, pod č. 113 apod.). Z tohoto důvodu jen zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci výjimečně umožňuje, aby bylo i z podnětu tohoto, jinak na právní otázky zaměřeného dovolacího důvodu, zkoumáno, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, že obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, a zda skutek, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, a ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, uveřejněné pod č. 215 ve sv. 39 a č. 156 ve sv. 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Nejvyšší soud z hlediska těchto zásad posuzoval obsah obviněným podaného dovolání a shledal, že v něm nejsou uvedeny žádné námitky, které by bylo možné považovat za výhradu proti právnímu posouzení skutku nebo za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jak důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví. Dovolatel je soustředil výhradně proti provedenému dokazování, ať již tím, že vytýkal nesprávnost postupu při hlasové rekognici, označil za nevěrohodnou výpověď poškozené, anebo brojil proti použití závěru o vyhodnocení pachových stop. Obviněný tímto způsobem své námitky soustředil výhradně proti postupu orgánů při prováděném dokazování, což lze obecně považovat za námitky výlučně skutkové povahy, které není možné podřadit pod jakýkoliv dovolací důvod. Nejvyšší soud však se zřetelem na potřebu nepřiklánět se k restriktivnímu a doslovnému výkladu označeného dovolacího důvodu, posuzoval důvodnost vytýkaných vad, jakož i to, zda obviněným zpochybňovaný postup byl správný či naopak nesprávný, aby mohl vyloučit existenci extrémního nesouladu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. 84/1994).
Obviněný v podaném dovolání zpochybnil průběh hlasové rekognice s poškozenou a možnost použití vyhodnocení pachových stop jako důkazu, a Nejvyšší soud posuzoval, zda soudy v přezkoumávané věci dostály všem stanoveným hlediskům a zda se nezpronevěřily zásadě řádného objasnění věci (§2 odst. 5 tr. ř.), to vše při respektu k tomu, že realizace důkazního řízení včetně hodnocení důkazů je výsostným právem soudů nižších instancí (zejména soudu prvního stupně) zakotveným v §2 odst. 6 tr. ř., do kterého nemůže, vyjma zjištění již zmíněného tzv. extrémního nesouladu, zasahovat ani Nejvyšší soud.
Z obsahu předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů vzaly v potřebné míře do úvahy veškeré podstatné skutečnosti a se zřetelem na obsah provedených důkazů je zkoumaly a vyhodnotily. Zejména je patrné, že své rozhodnutí opřely nikoliv jen o jeden, byť nepřímý usvědčující důkaz, ale vinu obviněného zjistily na základě výsledku všech ve věci zajištěných a i provedených důkazů. Z obsahu provedeného dokazování plyne, že vodítkem pro ztotožnění obviněného byl jeho automobil, který ve věci vyslýchaní svědci viděli stát v době, kdy byl čin spáchán, v blízkosti místa činu. Bylo rovněž prokázáno, že obviněný „v době činu měl v užívání osobní motorové vozidlo Ford Escort Combi, r. z. 7U2 4291, … s tím, že toto vozidlo svým popisem, včetně markantu v podobě potahů opěrek hlavy, odpovídá vozidlu u místa činu“.
Soudy v rámci hlavního líčení provedly celou řadu důkazů a lze jen připomenout výpovědi pracovnice pošty K. M., svědků M. R., M. M., T. N., M. L., T. S. a opíraly se i o listinné podklady (fotodokumentace automobilu zn. Ford Escort Combi, doklady k finanční situaci obviněného, zpráva z úřadu práce, atd.), jež tvoří řetězec vzájemně na sebe navazujících důkazů vedoucích k závěru, že pachatelem činu je obviněný.
Nejvyšší soud v rámci svého posuzování správnosti postupu soudů při hodnocení věrohodnosti všech ve věci zajištěných důkazů se zřetelem na obviněným vznesené výhrady, k hlasové rekognici svědkyně K. M., zjistil, že tato při výslechu před rekognicí podrobně, srozumitelně a jasně popsala okolnosti průběhu loupežného přepadení, včetně svého vnímání osoby maskovaného pachatele, především však jeho hlasu, jejž označila za „líbivý hlas, který patřil evidentně mladší osobě, … hlas nebyl nijak drsný a osoba neměla žádný cizí přízvuk“ (č. l. 169 spisu). Při posuzování rekognice samotné, se soudy nižších stupňů nezpronevěřily své povinnosti tento důkaz posuzovat se zřetelem na podmínky stanovené v §104b tr. ř., podle něhož se tento procesní úkon provádí tehdy, pokud je nutné, aby byla znovu poznána osoba nebo věc a určila se jejich totožnost, a k provádění rekognice se vždy přibere alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna. V dané věci bylo zachováno podle §104b odst. 2 tr. ř., že podezřelý, obviněný nebo svědek, kteří mají poznat osobu nebo věc, se před rekognicí vyslechnou o okolnostech, za nichž osobu nebo věc vnímali, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat, neboť svědkyně K. M. byla v posuzované věci před započetím rekognice vyslechnuta k okolnostem, za nichž pachatele vnímala, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž v něm obviněného poznala. Neměla příležitost hlas pachatele slyšet v průběhu vyšetřování nikdy dříve. Rovněž jí byl hlas pachatele předveden ve smyslu §104b odst. 3 tr. ř. mezi dalšími hlasy.
Jestliže obviněný zpochybňoval při prováděné rekognici reakci poškozené, která, když uslyšela jeho hlas, požádala odejít na toaletu a řekla, že jej poznává z 80%, soudy správně shledaly, že chování poškozené je pochopitelné a dosvědčuje její věrohodnost. Jak totiž k průběhu rekognice poškozená vysvětlila, když podle hlasu poznala pachatele, který ji při loupežném přepadení ohrožoval zbraní, „vše se jí vrátilo“, vyvolal v ní tento hlas strach až paniku, a proto měla potřebu odejít. Právě toto její chování bylo výrazem pochopitelné emoce a negativních pocitů z blízkosti pachatele. Takový poznatek je spontánním projevem při odezvě na konkrétní zážitek, kterým je věrohodnost poškozené umocněna, což soudy zcela správně konstatovaly (viz rozsudek soudu prvního stupně strany 3 až 12 a strany 7 až 10 rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud nad rámec důkazů provedených soudem prvního stupně za účelem odstranění pochybností prezentovaných obhajobou v předchozím řízení a v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně sám doplnil dokazování a ve veřejném zasedání vyslechl por. Ing. A. H., který dne 12. 5. 2014 zmíněnou rekognici provedl, k podmínkám, za nichž rekognice probíhala, přičemž žádná pochybení neshledal (viz stranu 7 až 8, 9, 10 rozsudku odvolacího soudu).
V posuzované věci soudy všechny uvedené poznatky braly do úvahy a rovněž s ohledem na ně svá rozhodnutí učinily (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/2012).
Pokud obviněný dále zpochybnil použitelnost a objektivnost pachových stop, jakožto důkazu v trestním řízení, je třeba uvést, že právě otázce jejich zajištění a vyhodnocení věnoval soud prvního stupně náležitou pozornost a posuzoval tento důkaz nikoli samostatně, ale na základě celého rozsahu dokazovaných skutečností (č. l. 83 až 86, 99 až 109 spisu). Odvolací soud po přezkoumání postupů a na ně navazující úvahy soudu prvního stupně shledal správnými (viz stranu 10 napadeného rozsudku).
Nejvyšší soud k uvedeným závěrům jen doplňuje, že způsob, jakým byly pachové stopy v prostoru provozovny pošty zajištěny, odebrány, srovnány a vyhodnoceny, nevzbuzuje žádné pochybnosti. Vady nevykazuje ani to, jak soudy obou stupňů tento proces posoudily, a lze jen poznamenat, že zajištěné pachové stopy správně vyhodnotily ve vztahu ke všem ostatním ve věci zajištěným důkazům (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS 394/97). V rámci dokazování, které soudy provedly, respektovaly, že s pachovou zkouškou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 418/1999) jako s důkazem dále nepřezkoumatelným lze v trestním řízení zacházet jen jako s důkazem podpůrným a že na jeho základě je možno pouze dospět k závěru, že určitá osoba se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na určitém místě nacházela, neboť z něj není možné jednoznačně a bez pochybnosti dovodit, že právě ona se dopustila trestného činu, ale je třeba, aby řetězec důkazů nevykazoval mezery a nevyvolával důvodné pochybnosti. Z těchto důvodů Nejvyšší soud v postupu soudů neshledal žádné vady (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 10/02).
Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Není přitom pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých (např. pachové stopy, výpisy telekomunikačního provozu), které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou o možné souvztažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozsah provedeného dokazování i způsob, jak byly jednotlivé důkazy hodnoceny, jsou v posuzované věci plně v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a že nebyly zjištěny takové okolnosti, které by svědčily o zjevných logických nesprávnostech při vyhodnocování důkazů, ani jiné vady, které by zpochybňovaly pachatelství obviněného u posuzovaného činu, a tedy se nejedná ani o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
S ohledem na tyto závěry Nejvyšší soud považuje výhrady obviněného za uplatněné v rozporu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a protože nekorespondují ani s žádným jiným dovolacím důvodem vymezeným v §265b odst. 1, 2 tr. ř., hlouběji se správností zjištěných skutkových okolností, proti nimž je dovolání zaměřeno, nezabýval. Dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonem vymezeného dovolacího důvodu odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu