ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1389.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1389/2015-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2015 o dovolání obviněného J. Š. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno-Bohunice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 7 To 37/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 1/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. Š. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) a obviněný M. K. (dále mnohdy jen „spoluobviněný“) byli rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 9 T 1/2015, uznáni vinnými, že
1. v přesně nezjištěné době okolo 19.00 hod. dne 12. 11. 2014, po předchozí domluvě a požití alkoholických nápojů, v úmyslu získat finanční prostředky, vešli do vlakového vagonu v objektu odstavného nádraží ČD v P., v ul. K V., P. kraj, kde po dobu cca 1 hodiny společně fyzicky napadali, střídavě, údery pěstí do hlavy poškozeného J. Š., kdy je poškozený prosil, ať ho nechají být, že žádné peníze nemá, přičemž poté z místa jednání odešli, aniž by poškozenému něco odcizili, kdy tímto jednáním poškozenému způsobili nespecifikované zranění,
2. v době okolo 22.00 hod. dne 12. 11. 2014, po předchozí domluvě, spočívající v rozhodnutí poškozeného J. Š. opětovně fyzicky napadnout a po předchozím požití alkoholických nápojů, v úmyslu usmrtit a získat finanční prostředky, opětovně vešli do vlakového vagonu nacházejícího se v objektu odstavného nádraží ČD v P., ul. K V., P. kraj, kde po dobu cca 2 hodin fyzicky střídavě napadali mnohačetnými údery dlaní a pěstí rukou a kopy do hlavy, hrudníku, břicha a dalších částí těla poškozeného J. Š., čímž mu způsobili krevní výrony v měkkých lebních pokrývkách, ložiskové krvácení pod omozečnici, více vlevo, úrazový otok mozku, drobná ložiska pohmoždění mozku, prokrvácení měkkých tkání hrudní stěny vpravo v dolní části, ložiskové prokrvácení měkkých tkání zad, pohmoždění pravé plíce, sériové zlomeniny žeber vpravo (IV. až VIII. žebro, X. až XII. žebro), trhlinu jater, zakrvácení dutiny hrudní (1300 ml tekuté krve) a další zranění, popsaná ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, kdy po útoku z místa jednání odešli a poškozeného zanechali na místě bez pomoci, když poškozený J. Š. na místě jednání zemřel v důsledku úrazového a krvácivého šoku při trhlině jater s krvácením do dutiny břišní, pohmoždění plic, nitrolebního krvácení a tupého poranění obličeje, když v rámci útoku poškozenému odcizili 80 Kč, mobilní telefon zn. Samsung a dámské náramkové hodinky značky Prim.
Takto popsané jednání obviněných soud právně kvalifikoval pod bodem 1. jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a pod bodem 2. jako zločin vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. i), j) tr. zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to uložil obviněnému J. Š. podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmnácti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou [obviněnému M. K. uložil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice shodného typu].
Proti citovanému rozsudku podal obviněný J. Š. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 7 To 37/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Pro úplnost lze dodat, že proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání i obviněný M. K., o němž odvolací soud rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný J. Š. se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Blanky Vančurové podal proti němu dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že toto rozhodnutí a rovněž rozhodnutí soudu nalézacího spočívají na nesprávném právním posouzení skutku popsaného pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně.
V podrobnostech dovolatel rozvedl, že nikdy neměl v úmyslu poškozeného J. Š. (dále jen „poškozený“) zavraždit, ani ve formě spolupachatelství, způsobit mu smrt či těžkou újmu; ačkoliv současně připustil, že si je vědom toho, že jeho jednání pomohlo spoluobviněnému M. K. poškozeného usmrtit, tvrdil, že tento následek nechtěl a nebyl s ním ani srozuměn. K předmětnému jednání s poukazem na svou výpověď a výpověď spoluobviněného uvedl, že se (po dlouhém přemlouvání spoluobviněným) rozhodli k poškozenému vrátit pro peníze, on jej pouze doprovodil a nepočítal s opětovným napadením poškozeného, a proto závěry soudů obou stupňů o jejich vině zločinem vraždy po předchozí domluvě byly zcela nelogické a neměly žádnou oporu v provedeném dokazování. Zdůraznil přitom, že na rozdíl od spoluobviněného, který si vyřizoval s poškozeným účty, neměl důvod na tohoto útočit, neboť věděl, že poškozený u sebe peníze neměl; v této souvislosti poukázal rovněž na svůj dlouhodobě špatný zdravotní stav a navíc i na věk a fyzický stav spoluobviněného s tím, že nemohl vědět, že tento bude takového násilí o takové intenzitě vůči poškozenému schopen.
Obviněný rovněž vyslovil přesvědčení, že v rozporu se skutkovým zjištěním soudů o jejich předchozí domluvě znovu poškozeného fyzicky napadnout a dokonce jej usmrtit je i jejich chování následujícího dne, kdy byli překvapeni, resp. šokováni následky svého chování a zejména on měl obavy o život poškozeného, stejně jako že z žádného důkazu nevyplývá, že se během druhého útoku snažil získat nějaký majetkový prospěch, a o tom, že spoluobviněný poškozenému něco vzal, se dozvěděl rovněž až další den. Svůj postoj ke konfliktu jmenovaných po dobu, kdy zápas mezi nimi byl vyrovnaný, označil jako lhostejný, resp. kladně se stavěl toliko k jejich rvačce a z ní případně vzešlým zraněním, byl si vědom toho, že v případě druhého útoku z objektivního hlediska sice naplnil znaky spolupachatelství, zásadně však odmítl, že by byl i jen srozuměn s těžkou újmou na zdraví, kterou by poškozený mohl utrpět, a již vůbec ne s jeho smrtí. V okamžiku, kdy poškozený získal na chvíli nad spoluobviněným převahu, šel tomuto na pomoc, ale pouze v tom smyslu, že ho chtěl ochránit (poškozenému dal čtyři rány menší intenzity do hlavy), a na poškozeného proto přestal útočit ihned poté, co bylo jasné, že již dále nebude na spoluobviněného útočit; jestliže spoluobviněný následně zintenzivnil svoje násilí vůči poškozenému, učinil tak nad rámec dohody o spolupachatelství. Obviněný připustil svou chybu, že na zemi ležícího poškozeného začal po výzvě spoluobviněného přetáčet, aby jej tento mohl kopat do bederní a břišní části těla, nevěděl však, z jakého důvodu to po něm spoluobviněný požadoval (on sám měl za to, že poškozenému se chtělo zvracet, neboť polykal krev), v této poloze jej nedržel (vzhledem ke svému celkovému zdravotnímu stavu a aktuálnímu stavu těžké opilosti by jej ani neudržel), a od dalšího útoku spoluobviněného odrazoval; vyslovil přesvědčení, že spoluobviněný svou výpovědí právě k této části skutkového děje se mu snažil přitížit, neboť až ve vazbě zjistil, že i s ním si chtěl vyřídit účty.
V závěru svého podání dovolatel shrnul, že pokud měl úmyslně spáchat nějaký trestný čin, kdy úmysl měl zahrnovat i spolupachatelství, pak by se jednalo s ohledem na výše uvedené okolnosti o trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a že za neočekávaný exces na straně spoluobviněného, jenž po poškozeném skákal, dupal a kopal ho, odmítá nést vinu s tím, že nemohl vědět, že spoluobviněný se v průběhu útoku rozhodne způsobit poškozenému těžkou újmu či smrt. Navrhl proto (aniž citoval příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ve výroku o vině pod bodem 2. a ve výroku o trestu, a rozsudek Vrchního soudu v Praze v celém rozsahu, a dále přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc ohledně skutku pod bodem 2. znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který vyslovil názor, že obviněný sice opakovaně deklaruje svoji znalost skutečnosti, že v rámci dovolacího řízení nelze provádět skutkový přezkum, obsah jeho podání však tomu příliš neodpovídá, neboť – ačkoliv formálně namítá absenci subjektivní stránky zločinu vraždy a domáhá se použití podstatně mírnější právní kvalifikace trestného činu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku – jeho námitky nevycházejí ze skutkových zjištění učiněných soudy, naopak tato, zejména pokud jde o zjištění soudů o předchozí dohodě mezi spoluobviněnými uvedené ve skutkové větě, odmítá a předkládá též vlastní skutkovou verzi průběhu fyzického útoku na poškozeného, ve které bagatelizuje svůj podíl na tomto jednání; v této souvislosti provádí vlastní hodnocení důkazů a zpochybňuje věrohodnost výpovědi spoluobviněného M. K.
Za této situace státní zástupce stručně uvedl, že mechanismus předmětného útoku popsaný v tzv. skutkové větě svědčí nepochybně jednak o tom, že oba obvinění jednali přinejmenším v eventuálním úmyslu [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] poškozeného usmrtit, a dále rovněž o tom, že čin byl spáchán zvlášť surovým a trýznivým způsobem, když poškozený byl po delší dobu trvajícím bitím a kopáním doslova ubit k smrti; takový způsob usmrcení výrazně přesáhl svojí extrémní brutalitou a intenzitou psychických a fyzických útrap takto pomalu usmrcovaného poškozeného běžný rámec obdobných trestných činů. Ze skutkových zjištění dále jednoznačně vyplývá, že obvinění jednali se zištným úmyslem, když se chtěli zmocnit částky 300 Kč, o které předpokládali, že ji má poškozený u sebe, a tento zištný záměr, byť v poněkud jiné formě, také realizovali. Obviněný se na tomto útoku podílel minimálně tak, že manipulací s poškozeným umožňoval spoluobviněnému, aby mohl do poškozeného s větším účinkem kopat (nelze tedy hovořit o nějakém excesu spoluobviněného), a dále poškozeného sám napadl údery pěstí do obličeje; jeho tvrzení, že se v určité fázi incidentu snažil spoluobviněnému bránit v dalších útocích na poškozeného, nemá oporu ve skutkových zjištěních učiněných soudy, jež odmítly i jeho (poněkud bizardní) obhajobu, podle které s poškozeným manipuloval proto, aby mu usnadnil zvracení.
Současně státní zástupce poukázal na to, že nepochybně nešlo o vraždu spáchanou v afektu (§140 odst. 1 tr. zákoníku). Šlo o racionální jednání mající svůj účel a smysl, kterému předcházelo zvážení zásadních okolností zamýšleného útoku na poškozeného oběma obviněnými, tedy o jednání učiněné s rozmyslem jako kvalifikovanou formou úmyslu. Lze připustit, že mezi obviněnými nedošlo k předchozí výslovné domluvě o tom, že poškozeného usmrtí, tj. že ho ubijí až k smrti, avšak premeditace ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku může přistoupit i k úmyslu nepřímému ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obvinění poškozeného záměrně opětovně vyhledali poté, co se dopustili již v případě skutku pod bodem 1. výroku o vině vůči němu poměrně brutálního násilí, které se ukázalo jako „nedostatečné“ k realizaci zištného záměru, a tudíž v rámci zvažování dalšího útoku předem počítali s použitím mimořádně intenzivního násilí vůči poškozenému a byli minimálně srozuměni s tím, že toto násilí může vést až k smrti poškozeného; tento minimálně nepřímý úmysl dokresluje i následné jednání obviněných, kdy poškozeného zanechali na místě činu bez jakékoli pomoci.
Státní zástupce proto dospěl k závěru, že dovolatelovo jednání v podobě vymezené v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí vykazuje všechny znaky spolupachatelství zločinu vraždy podle §23 a §140 odst. 2, 3 písm. i), j) tr. zákoníku a že námitky dovolatele, pokud je vůbec lze podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání jako neopodstatněné odmítl a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jakéhokoli jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou dne 10. 11. 2015 na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (obdržela je dne 12. 11. 2015), která však na ně ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu nereagovala.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotně právní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Ačkoliv obviněný výslovně deklaroval svou vědomost o tom, že dovolací soud nemůže přezkoumávat skutková zjištění obou soudů nižších instancí, ve svém dovolání formuloval výhrady ke skutku popsanému pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně převážně takovým způsobem, že se domáhal jejich změny, když současně předložil vlastní verzi skutkového děje, v níž především popřel společnou domluvu se spoluobviněným předcházející druhému útoku na poškozeného a zlehčoval svůj podíl na jeho fyzickém napadení, a to na základě vlastního hodnocení provedených důkazů, zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, své výpovědi a výpovědi spoluobviněného, jejíž věrohodnost zpochybnil. Takové námitky nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany obou soudů nižších stupňů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil převážně námitky skutkové, resp. procesní, které pod citovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit.
Pokud by obviněný uplatnil jen takovéto námitky, Nejvyšší soud by musel dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém podání rovněž vyjádřil názor, že jeho jednání popsané pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodujícími soudy nesprávně právně posouzeno jako zločin vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. i), j) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ačkoliv šlo o trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jedině s případným spácháním tohoto trestného činu byl jako spolupachatel srozuměn. Jen se značnou mírou tolerance (dovolatel totiž požadavek na použití mírnější právní kvalifikace jeho jednání primárně podmiňoval požadavkem na pro něho příznivější skutkové zjištění) lze mít za to, že současným poukazem na absenci subjektivní stránky zločinu vraždy spáchaného ve formě spolupachatelství podle výše uvedených zákonných ustanovení se domáhal změny právní kvalifikace předmětného skutku. Takovou jeho námitku lze považovat za relevantně uplatněnou, neboť jejím prostřednictvím vytkl rozhodnutím soudů nižších stupňů, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedená dovolatelova výhrada je zjevně neopodstatněná.
Zločinu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. i), j) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem [písm. i)], v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky [písm. j)]. Jelikož z tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že oba obvinění společným jednáním poškozeného úmyslně s rozmyslem usmrtili , že tak učinili zvlášť surovým a trýznivým způsobem a v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch , bude v další části odůvodnění tohoto usnesení věnována pozornost zejména zvýrazněným zákonným znakům.
Trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným [srov. §15 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku]. Úmysl pachatele, byť nepřímý (eventuální), musí směřovat k usmrcení člověka. Úmysl způsobit uvedený následek je třeba v případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů, zejména na něj lze usuzovat z intenzity útoku, způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z pohnutky činu a též z okolností, za kterých k útoku došlo a jaké nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo (viz rozhodnutí č. 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1085/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 537/2013, aj.).
Právě formou zavinění se trestný čin vraždy liší od trestných činů těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku. Jestliže pachatel úmyslně usmrtí jiného, aby se zmocnil cizí věci, je možné takový skutek posoudit jen jako trestný čin vraždy podle §140 odst. 1 nebo 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Jednočinný souběh tohoto trestného činu s trestným činem loupeže podle §173 odst. 1 je vyloučen (srov. rozhodnutí č. 62/1973 Sb. rozh. tr.). Nepodaří-li se z dostupných důkazů spolehlivě zjistit, jakou pohnutkou byl pachatel ke svému činu veden, nelze z toho mechanicky usuzovat na chybějící úmysl způsobit postiženému smrtelný následek, jestliže je tento úmysl dostatečně zřejmý z okolností a intenzity vykonaného útoku, zejména použije-li pachatel zbraň, o které ví, že svojí povahou je způsobilá jiného usmrtit, a útok záměrně vede proti těm částem těla, kde jsou uloženy orgány důležité pro život.
V odst. 2 §140 tr. zákoníku je uvedena samostatná skutková podstata trestného činu vraždy, která je skutkovou podstatou kvalifikovanou a jejímž znakem je premeditace ve dvou formách, a to ve formě rozmyslu (reflexe) a ve formě předchozího uvážení (premeditace v užším smyslu). Pojem premeditace se primárně vztahuje k rozhodovací fázi volního jednání a lze ji charakterizovat jako uvážený myšlenkový proces pachatele, a to na rozdíl od afektu, tj. případů, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli (§140 odst. 1 tr. zákoníku). Na premeditaci je třeba hledět jako na okolnost, jež přistupuje k úmyslu a kvalifikuje tento druh zavinění jako závažnější, neboť pachatel vraždy má nad svým jednáním vyšší míru racionální kontroly, přičemž může přistupovat nejen k úmyslu přímému, ale i k úmyslu eventuálnímu (nepřímému), neboť vůle pachatele spáchat trestný čin vraždy, která z procesu premeditace vzešla, nemusí být nutně v podobě chtění či zamířena na výsledek nebo být provázena jistotou, že pachatel svým jednáním takový výsledek způsobí; tato vůle může mít podobu chtění smrti oběti [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], tak i formu srozumění s její smrtí [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí, přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním než předchozí uvážení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1463, 1466 až 1468).
Spácháním trestného činu vraždy zvlášť surovým způsobem [§140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku] se v souladu s odbornou literaturou a judikaturou rozumí vražedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Takový útok se vyznačuje extrémně vysokou intenzitou, výraznou brutalitou a je provázen nezřídka užitím většího počtu nástrojů nebo mechanismů. Přitom bude vždy třeba přihlížet k tomu, že spáchání trestného činu vraždy v sobě nutně obsahuje určité prvky surovosti. Musí tedy jít o takovou míru surovosti, která se výrazně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Typicky půjde o takový způsob útoku, který je spojen s ubíjením oběti a nápadnější devastací jejího těla (srov. rozhodnutí č. 1/1993 Sb. rozh. tr., srov. také Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1476 až 1477).
O zvlášť trýznivý způsob vraždy [výše citované zákonné ustanovení uvádí tento znak dané skutkové podstaty ve znění „trýznivý způsob“, avšak s ohledem na gramatický výklad spojky nebo, který umožňuje zdůrazňovací příslovce „zvlášť“ vztáhnout i k přídavnému jménu „trýznivý“, a podle odborné literatury (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1936) a judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1289/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 8 Tdo 462/2014) je třeba za „trýznivý způsob“ považovat „zvlášť trýznivý způsob“ spáchání daného trestného činu] půjde, když oběť je vystavena bolestem na hranici snesitelnosti trvajícím třeba i po kratší dobu nebo sice méně intenzivním, ale zato déle trvajícím. V souladu s respektovanou judikaturou (srov. například rozhodnutí č. 42/1994-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1374/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 Tdo 964/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 537/2013, aj.) je pro naplnění tohoto znaku rozhodné zjištění, jak útok pachatele prožívala oběť. Vzhledem k tomu, že v případech dokonaných trestných činů vraždy není výpověď poškozeného k dispozici, je zpravidla pro závěr o naplnění tohoto znaku určující především znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Může se přitom jednat o působení útrap fyzických nebo psychických, zpravidla ovšem jde o jejich kombinaci.
Pro úplnost lze k právě uvedenému dodat, že okolnost, že trestný čin byl spáchán zvlášť surovým nebo zvlášť trýznivým způsobem (případně oběma současně, jak tomu bylo i v posuzovaném případě), je z hlediska zavinění jinou skutečností odůvodňující použití vyšší trestní sazby [§17 písm. b) tr. zákoníku], a tudíž není třeba, aby pachatel věděl, že jde o zvlášť surový nebo zvlášť trýznivý způsob spáchání vraždy, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl.
Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je také spáchání činu v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch podle §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. K tomu je třeba uvést, že k získání majetkového prospěchu nemusí ani dojít a také, že minimální výše majetkového prospěchu není stanovena a ani velmi malý prospěch sám o sobě neodůvodňuje nepoužití této okolnosti, neboť zásadně svědčí o tom, že pachatel si neváží lidského života a má k němu zcela bezohledný postoj (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1477).
Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství přitom předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním (objektivní podmínka) a jednak úmysl k tomu směřující (subjektivní podmínka). O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (srov. rozhodnutí č. 66/1955 Sb. rozh. tr.), anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Přitom však není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, naopak stačí i částečné přispění některého z nich, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem (viz rozhodnutí č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1433/2009, příp. jeho další usnesení ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 3 Tdo 604/2014). Kromě společného jednání se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Spolupachatelství je proto možné jen u úmyslných trestných činů. Přitom není vyžadována předchozí vzájemná výslovná dohoda spolupachatelů a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání. U trestných činů proti životu a zdraví všichni spolupachatelé odpovídají za celý následek, resp. účinek jejich společného jednání bez ohledu na to, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého spolupachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů. Při excesu (vybočení) některého ze spolupachatelů z rámce společné dohody je tento spolupachatel sám odpovědný za to, co sám zaviněně způsobil, zatímco ostatní odpovídají jen za trestnou činnost v rámci společné dohody (srov. rozhodnutí č. 41/1993 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1534/2012, a také Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 328 až 333).
Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace použitá v bodě 2. výroku rozsudku ve vztahu k dovolateli soudem prvního stupně, s níž se ztotožnil i soud odvolací (a jíž přisvědčil i státní zástupce ve svém výstižně formulovaném vyjádření), je správná a zákonná.
Ze skutkových zjištění opřených o provedené důkazy a formulovaných ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu pod bodem 2. je zřejmé, že obvinění J. Š. a M. K. po předchozí domluvě, spočívající v rozhodnutí opětovně fyzicky napadnout poškozeného J. Š., a po předchozím požití alkoholických nápojů, v úmyslu usmrtit a získat finanční prostředky, znovu vešli do vlakového vagonu nacházejícího se v objektu odstavného nádraží ČD v P., kde poškozeného po dobu cca 2 hodin fyzicky střídavě napadali mnohačetnými údery dlaní a pěstí rukou a kopy do hlavy, hrudníku, břicha a dalších částí jeho těla, čímž mu způsobili krevní výrony v měkkých lebních pokrývkách, ložiskové krvácení pod omozečnici, více vlevo, úrazový otok mozku, drobná ložiska pohmoždění mozku, prokrvácení měkkých tkání hrudní stěny vpravo v dolní části, ložiskové prokrvácení měkkých tkání zad, pohmoždění pravé plíce, sériové zlomeniny žeber vpravo (IV. až VIII. žebro, X. až XII. žebro), trhlinu jater, zakrvácení dutiny hrudní (1300 ml tekuté krve) a další zranění, kdy po útoku z místa jednání odešli a poškozeného zanechali na místě bez pomoci, když poškozený na místě jednání zemřel v důsledku úrazového a krvácivého šoku při trhlině jater s krvácením do dutiny břišní, pohmoždění plic, nitrolebního krvácení a tupého poranění obličeje, když v rámci útoku poškozenému odcizili 80 Kč, mobilní telefon zn. Samsung a dámské náramkové hodinky značky Prim. Obvinění přitom na poškozeného zaútočili téhož večera podruhé, dvě až tři hodiny poté, co jej společně fyzicky napadli tamtéž, kdy již tento útok trval asi jednu hodinu a vyznačoval se poměrně značným násilím s cílem získat od poškozeného peníze.
Je nepochybné, že za situace, kdy první společný útok nevedl k úspěchu a dovolatel se spoluobviněným opětovně vyhledal poškozeného na shodném místě, učinil tak na základě domluvy se spoluobviněným znovu jej fyzicky napadnout. Vyplývá to jednak z výpovědi spoluobviněného a dále ze znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, vypracovaného znalkyní Mgr. Lenkou Čermákovou a rovněž z její výpovědi u hlavního líčení. Jmenovaná znalkyně, z jejíhož posudku nalézací soud vycházel, zhodnotila výpověď obviněného M. K. jako věrohodnou a uvedla, že mezi obviněnými nebyl vztah nadřazenosti a podřazenosti, obviněný M. K. s obviněným J. Š. nijak nemanipuloval, v případě předmětného útoku se nejednalo o afektivní jednání, neboť mu předcházela příprava, domluva, plán i spolupráce obviněných, kteří se na místo útoku vrátili; poukázala rovněž na to, že pokud obviněný v přípravném řízení svou výpověď ve smyslu, že se ničeho nedopustil, změnil s odůvodněním, že se mu vrátila ztracená paměť, nepřipouští si tento pocit viny a snaží se veškerou vinu a zodpovědnost za spáchaný skutek přenést na spoluobviněného.
Zjištěný průběh protiprávního jednání, jehož se dovolatel následně se spoluobviněným vůči poškozenému, ležícímu již na počátku útoku na zemi, dopustil jakožto útočník a v přesile, svědčí jednoznačně (v rozporu s jeho tvrzením) o minimálně nepřímém (eventuálním) úmyslu obou obviněných poškozeného usmrtit, neboť tohoto po dobu asi dvou hodin střídavě napadali mnohačetnými údery dlaní a pěstí a kopy do hlavy, hrudníku, břicha a dalších částí těla, tj. vedenými proti těm částem těla, kde jsou uloženy orgány důležité pro život, čehož si byli vědomi, a nemění na tom ničeho skutečnost, že výrazně aktivnějším při fyzickém napadání poškozeného byl spoluobviněný a míra účasti obviněného byla menší. Obviněný, jak vyplývá i z jeho výpovědi u hlavního líčení, dal poškozenému čtyři rány do čela a na výzvu spoluobviněného poškozeného otočil a přidržel, aby tento jej mohl napadat efektivněji (kopat jej do zad, a tudíž nikoliv proto, jak tvrdil v rámci své obhajoby před soudy obou stupňů, kterou tyto důvodně odmítly, aby poškozenému usnadnil zvracení), tedy nejenže druhému útočníkovi ve vykonávaném násilí nebránil, případně mu jen nepřihlížel, ale do brutálně vedeného útoku se sám aktivně zapojil. Ačkoli se na fyzickém napadání poškozeného neúčastnil stejnou měrou, byl veden stejným úmyslem, proto odpovídá za celý vzešlý následek.
Takovému jednání přitom předcházelo vědomí obou obviněných, že proti poškozenému použijí intenzivního násilí za účelem získat od něj peníze, kterých se jim nepodařilo zmocnit při prvním útoku, čímž naplnili znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku (jestliže obviněný namítl, že nebyl motivován získáním majetkového prospěchu, neboť věřil tvrzení poškozeného, že žádné peníze nemá, je třeba v této souvislosti poznamenat, že pak by byl ke svému jednání veden toliko záměrem dopustit se na poškozeném dalšího značného násilí, resp. minimálně s tím srozuměn, což, jak vyplývá ze znaleckých posudků, odpovídá i zjištění o nízkém prahu pro uvolnění agrese, včetně násilí u tohoto obviněného). Lze připustit (shodně s názorem státního zástupce), že mezi obviněnými nedošlo k výslovné domluvě o usmrcení poškozeného jeho ubitím, avšak s ohledem na skutkové zjištění soudů nelze mít pochybnosti o tom, že spoluobvinění jednali na místě činu ve vzájemné shodě, na základě předchozí vzájemné dohody, byť co se týče intenzity užitého násilí, dohody konkludentní, jež vznikla a vyplynula z aktuálního průběhu děje. Závěr, že oba obvinění jednali s rozmyslem, na základě zvážení zásadních okolností zamýšleného útoku (a v žádném případě v afektu), je nutné učinit i z toho důvodu, že poškozeného předmětného dne záměrně vyhledali již podruhé, a jak soudy zjistily z přiléhavého závěru znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, cesta do vagonu, kde poškozený byl, jim trvala určitou dobu, během níž si jednoznačně mohli uvědomit, co se chystají udělat, a také si to uvědomovali; od předpokládaného útoku mohli upustit, stejně jako od pokračování v jeho páchání.
V této souvislosti nelze opomenout ani skutečnost, že ještě žijícího a chroptícího poškozeného zanechali na místě činu bez jakékoli pomoci (zde je zapotřebí zdůraznit, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaného znalci MUDr. Petrem Balážem a prim. MUDr. Pavlem Toupalíkem, Ph.D., je zřejmé, že v případě, že by byla poškozenému poskytnuta okamžitá laická a zejména odborná lékařská pomoc, bylo by možné jeho smrti zabránit) poté, co mu odcizili 80 Kč, mobilní telefon a dámské náramkové hodinky; tyto věci následně prodali a takto získané peníze si rozdělili. Bez významu nejsou rozhodně také skutečnosti svědčící o chování obviněných následujícího dne po činu a vyplývající z výpovědí svědků K. B. a P. H.; jmenovaný svědek uvedl, že obviněný bývá agresivní a potvrdil, že jím byl požádán o zaslání SMS zprávy uvedené svědkyni, jejímž obsahem byl vzkaz obviněného o tom, že se stal „obrovský průser“, a svědkyně K. B. vypověděla, že obviněný ji informoval o tom, že spoluobviněnému otáčel poškozeného, ten po něm dupal a šlapal, strašně jej zbil, a když odcházeli, poškozený chrčel.
Pro učinění závěru, zda zjištěné jednání obviněných naplnilo znaky kvalifikované skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, tj. spáchání činu jednak zvlášť surovým a jednak zvlášť trýznivým způsobem, je určujícím především již výše zmíněný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Z něj se podává, že bezprostřední příčinou smrti poškozeného byl úrazový a krvácivý šok při trhlině jater s krvácením do dutiny břišní, pohmoždění plic, nitrolebním poranění a tupém poranění obličeje. Poranění vznikla opakovaným tupým násilím o menší ploše a střední až velké intenzitě, které směřovalo v největší míře na obličejovou část hlavy a pravou stranu hrudníku a břicha, menší intenzitou pak na záda, krk a obě horní končetiny, a měla povahu celkové vážné poruchy zdraví, a to vzhledem k jejich rozsahu a lokalizaci, a ohrožovala poškozeného bezprostředně na životě. Poranění v obličejové části hlavy byla provázena poměrně intenzivní bolestí, ztížením dýchání a polykáním krve, nitrolební poranění bylo s velkou pravděpodobností až s jistotou provázeno kratší dobu trvajícím bezvědomím, když jinak byla schopnost jednání, vnímání a prožívání poškozeného po vzniku poranění zachována po celou další dobu, poranění hrudníku a břicha byla provázena silnou bolestí a ztížením dýchání s tím, že u tohoto poranění byla schopnost jednání, vnímání a prožívání poškozeného zachována do doby rozvoje šokového stavu, a to po dobu desítek minut až několika málo hodin.
O provedení posuzovaného činu zvlášť surovým způsobem, jak správně dovodily oba soudy nižších instancí, jednoznačně vypovídají skutečnosti uvedené znalci, kdy útok obviněných byl provázen užitím různých mechanismů (údery dlaní a pěstí, kopy), byl směřován v podstatě na všechny části těla poškozeného, kde jsou uloženy orgány důležité pro život, vyznačoval se vysokou intenzitou a výraznou brutalitou, neboť trval po dobu asi dvou hodin s tím, že obvinění pokračovali neúprosně v útoku na již zraněného poškozeného, který postupně ztratil schopnost jakékoli obrany. Takové razantní násilí se svou surovostí vymykalo z běžného rámce trestných činů tohoto druhu.
Obdobný závěr je třeba ve shodě s rozhodujícími soudy učinit i o tom, že obvinění spáchali předmětný čin zvlášť trýznivým způsobem. Poškozený byl až na krátce trvající bezvědomí vystaven po dlouhou dobu vedenému útoku ze strany obviněných, kteří jej v přesile (opakovaně) napadli v uzavřeném prostoru. Poranění, která byla provázena ztížením dýchání a polykáním krve, a v důsledku nich vzniklé silné bolesti vnímal, a to až do rozvoje šokového stavu, tj. několik desítek minut až dvě hodiny. Nelze pochybovat o tom, že za této situace byl poškozený vystaven fyzickým a psychickým útrapám, tato s výjimkou krátkého bezvědomí plně prožíval s tím, že si musel být vědom na jedné straně převahy útočníků a na straně druhé své bezmoci a nemožnosti úniku.
Nejvyšší soud proto dospěl shodně s oběma soudy nižších stupňů k závěru, že jednání spoluobviněných představují ve svém souhrnu skutkovou podstatu stejného činu, resp. zjištěné jednání obviněného popsané ve skutkové větě pod bodem 2. výroku o vině a rozvedené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a rovněž soudu odvolacího naplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. i), j) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Použití dovolatelem požadované právní kvalifikace podle §146 odst. 1 tr. zákoníku tudíž nebylo namístě.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu