ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1641.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1641/2014-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 o dovolání obviněného J. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 4 To 10/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 7/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 11. 2013, sp. zn. 34 T 7/2012, uznal obviněného J. H. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„1.
v lednu 2006 nejprve telefonicky a posléze při osobní schůzce ve F. se záměrem vylákat finanční prostředky pod smyšlenou záminkou jejich potřeby na vedení dědického řízení po údajně zemřelém nevlastním otci J. J., a nutnosti investic do správy zděděných nemovitostí a s příslibem odměny ve výši 10% z půjčené částky oslovil I. B., v Č., bývalou pracovnici Komerční banky a.s. Frýdek-Místek, která je obžalována pro zvlášť závažný zločin podvodu dle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a trestný čin poškozování věřitele dle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona, věc nepravomocně vedenou u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 T 4/2013, s žádostí o poskytnutí půjčky v celkové výši 170.000.000 Kč na dobu tří let, přestože věděl, že žádné nemovitosti v inkriminované době nezdědil, neboť J. J. zemřel až dne 7. 12. 2009, a že vzhledem ke svým dalším závazkům peníze nevrátí, přičemž poté, kdy I. B. nabídku akceptovala, vystavil dne 9. 3. 2006 ve F. n. O. směnku na směnečnou částku 170.000.000 Kč splatnou dne 15. 5. 2009, na jejímž základě I. B. obžalovanému J. H. postupně v níže rozvedených případech v době od 9. 3. 2006 do 23. 10. 2008 půjčila celkem 170.000.000 Kč, a to:
jednak formou hotovosti předané ve F., P., O. a okolí B. ve dnech a ve výši:
9. 3. 2006 400.000,- Kč 10. 3. 2006 700.000,- Kč
26. 1. 2007 170.000,- Kč 9. 2. 2007 380.000,- Kč
29. 3. 2007 201.000,- Kč 6. 4. 2007 1.200.000,- Kč
21. 6. 2007 200.000,- Kč 21. 6. 2007 2.470.000,- Kč
11. 7. 2007 1.610.000,- Kč 17. 8. 2007 9.000.000,- Kč
5. 11. 2007 850.000,- Kč 23. 11. 2007 4.500.000,- Kč
26. 11. 2007 6.100.000,- Kč 5. 12. 2007 1.057.000,- Kč
14. 2. 2008 9.397,- Kč 4. 3. 2008 220.000,- Kč
13. 3. 2008 1.500.000,- Kč 15. 4. 2008 1.350.000,- Kč
25. 4. 2008 300.000,- Kč 9. 5. 2008 2.600.000,- Kč
9. 5. 2008 400.000,- Kč 9. 5. 2008 3.000.000,- Kč
20. 5. 2008 9.000.000,- Kč 30. 5. 2008 1.350.000,- Kč
3. 6. 2008 2.630.000,- Kč 20. 6. 2008 345.000,- Kč
11. 7. 2008 200.000,- Kč 31. 7. 2008 5.350.000,- Kč
6. 8. 2008 2.200.000,- Kč 15. 8. 2008 3.955.000,- Kč
25. 8. 2008 4.200.000,- Kč 25. 8. 2008 4.200.000,- Kč
4. 9. 2008 2.000.000,- Kč 4. 9. 2008 2.000.000,- Kč
26. 9. 2008 1.300.000,- Kč 26. 9. 2008 1.300.000,- Kč
26. 9. 2008 400.000,- Kč 29. 9. 2008 1.220.000,- Kč
10. 12. 2008 50.000,- Kč 10. 12. 2008 2.550.000,- Kč
10. 12. 2008 91.380,- Kč
celkem 82.558.777,- Kč,
jednak formou zřízení dispozičního práva k účtu, na jehož základě obžalovaný na pobočce ČSOB, a.s. v Praze 6, ul. Aviatická 12 z účtu I. B. vybral hotovost ve dnech a ve výši:
4. 7. 2006 6.200.000,- Kč
10. 7. 2006 180.000,- Kč
celkem 6.380.000,- Kč,
jednak formou hotovostních vkladů na účty obžalovaného ve dnech a ve výši:
účet vedený u Volksbank CZ a.s.
25. 5. 2006 600.000,- Kč
31. 5. 2006 150.000,- Kč
19. 3. 2008 350.000,- Kč
celkem 1.100.000,- Kč
účet vedený u ČSOB a.s.
12. 2. 2007 350.000,- Kč 12. 2. 2007 350.000,- Kč
15. 2. 2007 209.000,- Kč 9. 3. 2007 40.000,- Kč
14. 3. 2007 70.000,- Kč 19. 3. 2007 50.000,- Kč
19. 3. 2007 150.000,- Kč 21. 3. 2007 50.000,- Kč
28. 3. 2007 75.000,- Kč 27. 4. 2007 200.000,- Kč
27. 4. 2007 200.000,- Kč 2. 5. 2007 250.000,- Kč
14. 5. 2007 280.000,- Kč 15. 5. 2007 200.000,- Kč
24. 5. 2007 400.000,- Kč 8. 6. 2007 220.000,- Kč
13. 6. 2007 400.000,- Kč 13. 6. 2007 400.000,- Kč
14. 6. 2007 3.000.000,- Kč 22. 6. 2007 500.000,- Kč
10. 7. 2007 180.000,- Kč 11. 7. 2007 500.000,- Kč
12. 7. 2007 500.000,- Kč 30. 10. 2007 150.000,- Kč
7. 11. 2007 100.000,- Kč 7. 12. 2007 400.000,- Kč
11. 12. 2007 380.000,- Kč 31. 12. 2007 160.000,- Kč
3. 1. 2008 250.000,- Kč 24. 1. 2008 1.000.000,- Kč
30. 1. 2008 300.000,- Kč 24. 6. 2008 130.000,- Kč
24. 6. 2008 240.000,- Kč 2. 7. 2008 255.000,- Kč
15. 8. 2008 500.000,- Kč 23. 10. 2008 552.000,- Kč
celkem 12.991.000,- Kč
účty vedené u Raiffeisenbank a. s.
4. 10. 2006 365.000,- Kč
9. 10. 2006 20.000,- Kč
17. 10. 2006 13.000,- Kč
24. 11. 2006 30.000,- Kč
16. 11. 2006 275.000,- Kč
28. 11. 2006 90.000,- Kč
30. 11. 2006 127.000,- Kč
1. 12. 2006 54.000,- Kč
8. 12. 2006 350.000,- Kč
12. 12. 2006 330.000,- Kč
13. 12. 2006 300.000,- Kč
14. 12. 2006 341.000,- Kč
21. 12. 2006 100.000,- Kč
22. 12. 2006 500.000,- Kč
22. 12. 2006 50.000,- Kč
28. 12. 2006 260.000,- Kč
2. 1. 2007 250.000,- Kč
8. 1. 2007 333.000,- Kč
11. 1. 2007 90.000,- Kč
12. 1. 2007 120.000,- Kč
19. 1. 2007 420.000,- Kč
19. 1. 2007 420.000,- Kč
25. 1. 2007 250.000,- Kč
26. 1. 2007 330.000,- Kč
1. 2. 2007 270.000,- Kč
1. 2. 2007 270.000,- Kč
5. 2. 2007 330.000,- Kč
6. 2. 2007 125.000,- Kč
22. 2. 2007 485.000,- Kč
22. 2. 2007 485.000,- Kč
22. 2. 2007 440.000,- Kč
22. 2. 2007 440.000,- Kč
13. 3. 2007 250.000,- Kč
13. 3. 2007 250.000,- Kč
15. 3. 2007 75.000,- Kč
19. 3. 2007 250.000,- Kč
19. 3. 2007 250.000,- Kč
20. 4. 2007 300.000,- Kč
20. 4. 2007 250.000,- Kč
24. 4. 2007 335.000,- Kč
24. 4. 2007 335.000,- Kč
27. 4. 2007 200.000,- Kč
27. 4. 2007 200.000,- Kč
2. 5. 2007 200.000,- Kč
2. 5. 2007 200.000,- Kč
11. 5. 2007 200.000,- Kč
11. 5. 2007 200.000,- Kč
15. 5. 2007 200.000,- Kč
15. 5. 2007 200.000,- Kč
24. 5. 2007 200.000,- Kč
24. 5. 2007 215.000,- Kč
8. 6. 2007 100.000,- Kč
13. 6. 2007 300.000,- Kč
13. 6. 2007 300.000,- Kč
13. 6. 2007 300.000,- Kč
13. 6. 2007 300.000,- Kč
11. 7. 2007 500.000,- Kč
11. 7. 2007 500.000,- Kč
22. 6. 2007 400.000,- Kč
22. 6. 2007 400.000,- Kč
12. 7. 2007 300.000,- Kč
12. 7. 2007 250.000,- Kč
20. 7. 2007 140.000,- Kč
20. 7. 2007 200.000,- Kč
2. 8. 2007 250.000,- Kč
2. 8. 2007 250.000,- Kč
17. 8. 2007 1.300.000,- Kč
17. 8. 2007 1.300.000,- Kč
24. 8. 2007 280.000,- Kč
27. 8. 2007 400.000,- Kč
28. 8. 2007 300.000,- Kč
28. 8. 2007 300.000,- Kč
30. 8. 2007 365.000,- Kč
30. 8. 2007 365.000,- Kč
24. 9. 2007 1.900.000,- Kč
24. 9. 2007 1.900.000,- Kč
5. 10. 2007 1.000.000,- Kč
5. 10. 2007 500.000,- Kč
8. 10. 2007 500.000,- Kč
8. 10. 2007 800.000,- Kč
10. 10. 2007 490.620,- Kč
10. 10. 2007 215.000,- Kč
10. 10. 2007 994.500,- Kč
12. 10. 2007 50.000,- Kč
15. 10. 2007 650.000,- Kč
15. 10. 2007 500.000,- Kč
19. 10. 2007 30.000,- Kč
23. 10. 2007 30.000,- Kč
24. 10. 2007 500.000,- Kč
24. 10. 2007 720.000,- Kč
31. 10. 2007 499.776,- Kč
31. 10. 2007 889.965,- Kč
31. 10. 2007 499.776,- Kč
31. 10. 2007 499.776,- Kč
31. 10. 2007 2.079.276,- Kč
31. 10. 2007 499.984,- Kč
8. 11. 2007 250.000,- Kč
8. 11. 2007 300.000,- Kč
22. 11. 2007 4.000.000,- Kč
22. 11. 2007 3.503.500,- Kč
11. 12. 2007 376.050,- Kč
11. 12. 2007 316.000,- Kč
2. 1. 2008 350.000,- Kč
2. 1. 2008 350.000,- Kč
3. 1. 2008 130.000,- Kč
3. 1. 2008 130.000,- Kč
9. 1. 2008 200.000,- Kč
9. 1. 2008 200.000,- Kč
24. 1. 2008 500.000,- Kč
24. 1. 2008 500.000,- Kč
30. 1. 2008 300.000,- Kč
30. 1. 2008 300.000,- Kč
12. 2. 2008 2.500.000,- Kč
12. 2. 2008 2.000.000,- Kč
4. 3. 2008 250.000,- Kč
4. 3. 2008 250.000,- Kč
10. 4. 2008 22.000,- Kč
10. 4. 2008 23.000,- Kč
11. 4. 2008 20.000,- Kč
11. 4. 2008 20.000,- Kč
11. 4. 2008 20.000,- Kč
11. 4. 2008 20.000,- Kč
16. 6. 2008 300.000,- Kč
16. 6. 2008 290.000,- Kč
24. 6. 2008 200.000,- Kč
24. 6. 2008 200.000,- Kč
24. 6. 2008 200.000,- Kč
24. 6. 2008 200.000,- Kč
2. 7. 2008 230.000,- Kč
2. 7. 2008 230.000,- Kč
3. 7. 2008 300.000,- Kč
3. 7. 2008 300.000,- Kč
10. 7. 2008 150.000,- Kč
10. 7. 2008 150.000,- Kč
11. 7. 2008 250.000,- Kč
11. 7. 2008 250.000,- Kč
6. 8. 2008 600.000,- Kč
6. 8. 2008 600.000,- Kč
6. 8. 2008 500.000,- Kč
6. 8. 2008 500.000,- Kč
15. 8. 2008 300.000,- Kč
15. 8. 2008 300.000,- Kč
30. 9. 2008 250.000,- Kč
30. 9. 2008 250.000,- Kč
1. 10. 2008 80.000,- Kč
2. 10. 2008 700.000,- Kč
2. 10. 2008 500.000,- Kč
7. 10. 2008 150.000,- Kč
7. 10. 2008 150.000,- Kč
23. 10. 2008 499.000,- Kč
23. 10. 2008 499.000,- Kč
celkem 63.380.223,- Kč,
jednak formou bezhotovostních převodů finančních prostředků na účty obžalovaného:
- dne 8. 9. 2006 ve výši 1.290.000,- Kč z účtu u RM-Systému, a.s. registrační číslo … na účet,
- dne 30. 3. 2007 ve výši 2.300.000,- Kč z účtu na účet,
celkem 3.590.000,- Kč,
kdy z takto půjčených finančních prostředků v době od 29. 5. 2006 do 19. 10. 2010 postupně vrátil celkovou částku 12.177.000,- Kč, čímž I. B. způsobil škodu ve výši 170.000.000,- Kč ,
2.
v době od 30. 8. 2007 do 7. 9. 2007 v U., se záměrem získat majetkový prospěch na úkor J. Z., bytem Ř., M., a pod záminkou půjček k překlenutí krátkodobého nedostatku finančních prostředků způsobeného prodlením svého dlužníka, na základě písemných smluv o půjčce vylákal od J. Z.
dne 30. 8. 2007 částku 385.000,- Kč s termínem vrácení dne 21. 9. 2007,
dne 2. 9. 2007 částku 405.000,- Kč s termínem vrácení dne 27. 9. 2007,
dne 4. 9. 2007 částku 760.000,- Kč s termínem vrácení dne 11. 9. 2007,
dne 7. 9. 2007 částku 420.000,- Kč s termínem vrácení dne 13. 9. 2007,
dne 7. 9. 2007 částku 345.000,- Kč s termínem vrácení dne 28. 9. 2007,
celkem tedy 2.315.000,- Kč, přestože věděl, že vzhledem ke svým dalším dosud nesplaceným závazkům přijaté půjčky nevrátí, přičemž po splatnosti všech půjček obžalovaný v době nejméně od 25. 5. 2009 do 13. 12. 2010 vrátil nejméně 465.000,- Kč, čímž J. Z. způsobil škodu ve výši nejméně 2.315.000,- Kč ,
3.
v době od 1. 8. 2008 do 20. 8. 2008 v U., P. a K., se záměrem získat majetkový prospěch na úkor P.L., bytem Ř., a pod záminkou půjček k překlenutí krátkodobého nedostatku finančních prostředků způsobeného tím, že své peníze má vázány, a s příslibem zřízení zástavního práva na rodinném domě v U., na základě písemných smluv o půjčce vylákal od P. L.
dne 1. 8. 2008 částku 350.000,- Kč s termínem vrácení dne 8. 8. 2008,
dne 2. 8. 2008 částku 650.000,- Kč s termínem vrácení dne 22. 8. 2008,
dne 5. 8. 2008 částku 335.000,- Kč s termínem vrácení dne 21. 8. 2008,
dne 7. 8. 2008 částku 550.000,- Kč s termínem vrácení dne 21. 8. 2008,
dne 20. 8. 2008 částku 897.000,- Kč s termínem vrácení dne 30. 8. 2008,
celkem tedy 2.782.000,- Kč, přestože věděl, že vzhledem ke svým dalším dosud nesplaceným závazkům přijaté půjčky nevrátí, přičemž zástavní právo nezřídil a po splatnosti všech půjček a urgencích P. L. vrátil nejméně 923.000,- Kč, čímž P. L. způsobil škodu ve výši nejméně 2.782.000,- Kč ,
4.
ve dne 9. 4. 2010 a 10. 4. 2010 v P., se záměrem získat majetkový prospěch na úkor P. J., bytem H., Š., a pod záminkou půjček k překlenutí krátkodobého nedostatku finančních prostředků způsobeného tím, že své peníze má vázány, na základě písemných smluv o půjčce datovaných dnem 9. 4. 2010 vylákal od P. J.
dne 9. 4. 2010 částku 360.000,- Kč s termínem vrácení dne 23. 4. 2010,
dne 10. 4. 2010 částku 310.000,- Kč s termínem vrácení dne 28. 4. 2010,
celkem tedy 670.000,- Kč, přestože věděl, že vzhledem ke svým dalším dosud nesplaceným závazkům přijaté půjčky nevrátí, přičemž po splatnosti obou půjček a urgencích P. J. vrátil celkem 87.000,- Kč, čímž P. J. způsobil škodu ve výši 670.000,- Kč ,
5.
v době od 19. 5. 2010 do 1. 6. 2010 v P., se záměrem získat majetkový prospěch na úkor Ing. J. T., CSc., bytem P., P., a pod záminkou půjček k překlenutí krátkodobého nedostatku finančních prostředků, vylákal od Ing. J. T., CSc.
dne 19. 5. 2010 částku 1.200.000,- Kč s termínem vrácení dne 7. 6. 2010,
dne 20. 5. 2010 částku 600.000,- Kč s termínem vrácení dne 8. 6. 2010,
dne 24. 5. 2010 částku 480.000,- Kč s termínem vrácení dne 11. 6. 2010,
dne 1. 6. 2010 částku 696.000,- Kč s termínem vrácení dne 11. 6. 2010,
celkem 2.976.000,- Kč, přičemž k zajištění půjček vystavil jako dlužník směnky se směnečnou částkou a datem splatnosti odpovídající výši půjčky a její splatnosti, po splatnosti půjček a urgencích obžalovaný v době od 26. 10. 2010 do 16. 12. 2011 vrátil 75.000,- Kč, čímž Ing. J. T., CSc. způsobil škodu ve výši 2.976.000,- Kč ,
přičemž obžalovaný J.H. jednáním popsaným v bodech 1. až 3. způsobil celkovou škodu 175.097.000,- Kč a jednáním popsaným v bodech 4. a 5. způsobil celkovou škodu 3.646.000,- Kč .“
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval pod body 1. až 3. jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a pod body 4. a 5. jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a uložil mu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku se mu uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, a to věci: peněžní částky ve výši 14.000,- Kč, 1 ks pánský zlatý prsten zdobený po obvodu motivem drobných kroužků, 1 ks pánské hodinky zn. Breitling s koženým řemínkem, s tím, že podle §71 odst. 3 tr. zákoníku propadlá náhradní hodnota připadla státu.
Citovaným rozsudkem současně byla spoluobviněná E. H. S. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 4 KZV 46/2001, pro skutek tam uvedený, jímž měla spáchat zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, neboť soud dospěl k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození I. B., trvale bytem F. n. O., N., fakticky bytem F. n.O., M., J. Z., bytem Ř., M., P. L., bytem Ř., a Ing. J. T., CSc., bytem P., P., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byla zabrána:
- bytová jednotka … situovaná v bytovém domě … na parcele …, ul. K. a související podíl jednotky na společných částech domu o velikosti 1280/13062, zapsané na listu vlastnictví … pro katastrální území M. S., vše ve vlastnictví H. S., bytem Z., Č.,
- rodinný dům – budovy … situovaný na parcele …, a přináležejících parcel … o výměře 1.090 m2, … o výměře 518 m2, … o výměře 4.707 m2, … o výměře 3.011 m2, vše zapsané na listu vlastnictví … pro katastrální území P. u Z., vše ve vlastnictví H. S., bytem Z., Č.
Podle §104 odst. 1 tr. zákoníku obě zabrané věci připadly státu.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný, poškozená I. B., zúčastněná osoba H. S. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl rozsudkem ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 4 To 10/2014, takto: „I. Podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce a zúčastněné osoby H. S. částečně zrušuje, a to v jeho odsuzující části ve výroku o uloženém trestu ve vztahu k obžalovanému J. H. a ve výroku o ochranném opatření ve vztahu k H. S.
II. Podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody z napadeného rozsudku v jeho zrušené části se nově rozhoduje tak, že obžalovanému J. H. se podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, ukládá úhrnný trest odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon se podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku se obžalovanému ukládá trest propadnutí náhradní hodnoty, a to věcí:
- peněžní částky ve výši 14.000 Kč,
- 1 ks pánský zlatý prsten zdobený po obvodu motivem drobných kroužků,
- 1 ks pánské hodinky zn. Breitling s koženým řemínkem,
- 1 ks pánské hodinky zn. Rolex z bílého a žlutého kovu, na pásku označení …,
- 1 ks ocelový náramek zn. Baraka se vsazenými diamanty,
- 1 ks zlatý pánský prsten z bílého zlata se vsazenými diamanty,
- 1 ks zlatý náramek z bílého zlata s šesti syntetickými kameny černé barvy
- 1 ks zlatý prsten z bílého kovu se vsazenými drobnými kamínky a jedním čirým syntetickým kamenem,
- 1 ks pánské hodinky zn. Breitling,
- 1 ks řetízek z bílého kovu zn. Versace se dvěma kovovými přívěsky,
které jsou v úschově Krajského soudu v Ostravě.
Podle §71 odst. 3 tr. zákoníku propadlá náhradní hodnota připadá státu.
III. Podle §256 tr. ř. se odvolání obžalovaného J.H., poškozené I. B. a státního zástupce podané ve vztahu k obžalované E. H. S. zamítají.“
Obviněný J. H. se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájců JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc., a JUDr. Jana Skřipského podal proti němu dovolání.
V podání zpracovaném obhájcem JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., dovolatel uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. a po rekapitulaci předchozích soudních rozhodnutí uvedl, že nalézací soud neprovedl všechny důkazy nutné ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, provedené důkazy nesprávně hodnotil a porušil zásadu in dubio pro reo. Vyslovil přesvědčení, že došlo k chybnému právnímu posouzení skutku na straně nalézacího i odvolacího soudu a bylo zpochybněno jeho právo na spravedlivý proces tím, že byly odmítnuty důkazy, které uplatnil před soudem prvého stupně a v podaném odvolání. Klíčová svědkyně I. B. je stíhána Krajským soudem v Ostravě pro obdobný skutek a její výpověď tedy může být účelová a zkreslená. Svědkyně nebyla schopna popsat ani k jakému účelu při zajištění dědictví měly finanční prostředky sloužit. Sám této svědkyni půjčil částku 35 milionů korun, což doložil smlouvou, a přesto soud uvěřil svědkyni, že smlouva byla roztrhána a půjčka se neuskutečnila. Byla to právě svědkyně I. B., která přijala jeho nabídku na přijetí finančních prostředků, neboť nabízené zhodnocení se jí jevilo jako dobré. Šlo o zkušenou makléřku, která měla ve své činnosti uplatňovat zkušenosti, vysokou odbornost a pečlivost. Její počínání však o tom nesvědčilo. Není ani vyloučeno, že finanční prostředky investovala sama. Není doloženo ani její tvrzení, že (dovolatel) od ní převzal finanční hotovost.
Podle obviněného se u skutků popsaných pod body 2. až 5. rozsudku jednalo o běžné půjčky. Součástí skutkové podstaty trestného činu podvodu přitom je uvedení v omyl, přičemž na straně osoby, která má být uvedena v omyl, nelze odhlížet od znalostí a vědomostí, které má. Proto prý nebylo možné, aby vůbec mohl uvést v omyl svědkyni zkušenou v oboru bankovnictví.
Dovolatel rovněž namítl, že došlo ke zkrácení jeho procesních práv, neboť mu nebylo umožněno náležitě se seznámit s výsledky vyšetřování a soudem byl zamítnut návrh na výslech svědků Ing. J. a K. Soud porušil i princip rovnosti zbraní, když mu neumožnil provedení navrhovaných důkazů. Nebyly ani objasněny investice, které vynakládal na nemovitosti, a nebyly hodnoceny skutečnosti převodu nemovitostí na rodiče jeho manželky. Poznámky na zajištěných diářích nedokládaly závěr o jeho imperativním chování vůči I. B. U směnky na částku 170 milionů korun do ní směnečný peníz nezapsal, to udělala svědkyně I. B. Proto je přesvědčen, že nerespektováním zásady rovnosti zbraní a porušením práva na obhajobu došlo k narušení práva na spravedlivý proces.
Obviněný rovněž poukázal na skutečnosti, které podle jeho názoru měly a mohly mít vliv na nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení jeho viny, či na to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, kterým bylo odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Obecně poukázal i na zásady uvedené v §2 odst. 1, 2, 5 a 6 tr. ř., na zásady spravedlivého procesu, práva na obhajobu, presumpci neviny a „fair proces“ .
V závěru svého podání dovolatel (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení) navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a věc vrátil tomuto soudu se závaznými pokyny k dalšímu řízení.
V dovolání učiněném prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Skřipského dovolatel uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) a l ) tr. ř. a nejprve jen v obecné rovině uvedl, že má za to, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce a že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
První z uplatněných dovolacích důvodů byl podle obviněného naplněn tím, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Takovou námitku sice uplatnil již u soudu odvolacího podáním ze dne 28. 4. 2014, tento soud však jeho námitku podjatosti člena senátu odvolacího soudu zamítl usnesením ze dne 29. 4. 2014. Stížnost, kterou proti tomuto usnesení podal, následně zamítl Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. usnesením ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 11 Tvo 11/2014. Přes tato rozhodnutí je obviněný přesvědčen, že z rozhodování byl pro poměr k věci vyloučen člen senátu odvolacího soudu Mgr. Roman Raab, neboť současně u Krajského soudu v Ostravě rozhodoval jako předseda senátu v trestní věci I. B., která v jeho věci sice vystupovala jako svědkyně, ale současně je samostatně stíhána pro jednání s prakticky shodným skutkovým základem, jako byl stíhán on sám. Z tohoto důvodu byl dán důvod k tomu, aby jeho trestní stíhání a stíhání I. B. probíhalo společně. Pro tento závěr svědčí postup soudu prvního stupně v jeho trestní věci, kdy nalézací soud předvolával k hlavnímu líčení svědkyni – poškozenou I. B. „jako veřejnost“ po její výpovědi v hlavním líčení, aby se mohla účastnit hlavního líčení a soud prvního stupně případně mohl vznést dotazy na ni za účelem zjištění jejího stanoviska k provedeným důkazům. Tím jí soud de facto přiznal v hlavním líčení stejná práva jako jemu. On sám však v hlavním líčení vedeném proti I. B. taková práva neměl. Soudce Mgr. Roman Raab tedy získal poznatky o jeho trestní věci jiným způsobem než v rámci rozhodování v senátu odvolacího soudu a z tohoto důvodu nejsou vyloučeny pochybnosti o jeho nestrannosti.
V návaznosti na to obviněný zmínil, že nemá informace o trestní věci I. B., ale usuzuje, že v ní musí být prováděny prakticky totožné důkazy jako v jeho trestní věci. Odkázal rovněž na ustanovení §30 odst. 1, 3 tr. ř. a obdobnou situaci řešenou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 762/2012 (publikovaném pod č. 76/2013 Sb. rozh. trest.). Argumentaci Nejvyššího soudu v rámci odůvodnění usnesení ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 11 Tvo 11/2014, nepovažoval ve vztahu k vyloučení soudce z rozhodování jeho věci za přiléhavou. Proto je přesvědčen, že uplatněná námitka rozhodování vyloučeného soudce je na místě jako relevantní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
K namítanému nesprávnému posouzení skutku [tedy k uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.] dovolatel uvedl, že skutek, jímž byl uznán vinným, byl nesprávně právně hodnocen a nebylo na místě dojít k závěru o vyvození jeho trestní odpovědnosti. Již před soudem prvního stupně a posléze i před soudem druhého stupně argumentoval, že i kdyby byla jeho obhajoba vyvrácena, nelze jej uznat vinným spácháním trestného činu uvedeného pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně již jen proto, že poškozená I. B. nakládala s finančními prostředky v řádu desítek milionů korun s extrémní lehkomyslností a sama svou zjevnou neopatrností způsobila, že její obchodní partneři (i ona sama) o peníze přišli. I kdyby bylo pravdivé její tvrzení, že po ní požadoval finanční prostředky jakožto půjčku k odblokování a správu dědictví, resp. nemovitostí po zemřelém nevlastním otci J. J., pak si mohla snadno opatřit jakýkoliv dokument ohledně tvrzeného dědictví, resp. nemovitostí, jichž se mělo dědictví týkat, nebo mohla alespoň požadovat, aby označil nemovitosti, čímž by mohla snadno zjistit, že jde o skutečnosti, které se nezakládají na pravdě. Poškozená I. B. však nic takového nepožadovala a k transakci přistoupila pouze na základě slepé důvěry v jeho slova. Jestliže takto lehkomyslně přistoupila k nejisté finanční dispozici, pak se musí s důsledky této nejistoty také sama vypořádat, a to za použití prostředků soukromého práva. Je prý nepřijatelné, aby trestním postihem byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Trestním postihem není možno nahrazovat instituty jiných právních odvětví určené k ochraně majetkových práv a zájmů.
Podle obviněného lze stejně lehkomyslný přístup seznat rovněž v jednání investorů, kteří svěřovali své prostředky I. B. Zde poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, a uvedl, že nelze říci, že by závěry tohoto usnesení nebyly použitelné na jeho trestní věc jen proto, že na straně poškozeného v dané věci stála finanční instituce, zatímco v jeho věci stála v této pozici fyzická osoba. Nemohlo tomu tak být za situace, kdy na straně poškozeného stála fyzická osoba natolik erudovaná, že byla schopna vykonávat v rámci pracovního poměru v bance vysoce odbornou a zodpovědnou činnost pro klientelu banky. Na to dodal, že i kdyby soud dospěl k závěru, že se (obviněný) trestné činnosti dopustil, pak je nutné na jeho činnost hledět jako na porušování povinnosti při správě cizího majetku, nikoliv jako na podvod. Nicméně základem jeho argumentace zůstává, že skutek vůbec trestným činem není.
V závěru tohoto podání dovolatel navrhl (opět bez uvedení příslušných zákonných ustanovení), aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc mu přikázal k novému projednání s tím, že má věc projednat a rozhodnout v jiném složení senátu s ohledem na vyloučení Mgr. Romana Raaba z rozhodování v této věci, a aby zaujal právní názor k právnímu posouzení skutku v intencích rozboru týkajícího se právního posouzení skutku.
K podanému dovolání obviněného podala písemné vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že obě verze podaného dovolání se opírají o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl ve znění ze dne 6. 10. 2014 uplatněn v návaznosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Jeho vyhotovení ze dne 13. 10. 2014 navíc poukazuje na důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Námitku vztahující se k naposledy uvedenému dovolacímu důvodu dovolatel vznesl již ve svém podání ze dne 28. 4. 2014 a Vrchní soud v Olomouci o ní rozhodl podle §31 odst. 1 tr. ř. negativně usnesením ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 4 To 10/2014. O stížnosti obviněného rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 11 Tvo 11/2014, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Dovolatel ovšem v uvedeném směru setrval na názoru, že soudce Vrchního soudu v Olomouci Mgr. Roman Raab byl z projednávání jeho trestní věci vyloučen pro svůj poměr k této věci.
K této argumentaci státní zástupkyně uvedla, že dovolatel poukazoval na totožné skutkové okolnosti, pro které byla samostatně trestně stíhaná I. B. postavena před soud, že soudce získal poznatky v jeho trestní věci „jiným způsobem“, než v rámci rozhodování odvolacího soudu (v jeho trestní věci), kde bylo na podkladě prakticky shodného důkazního materiálu rozhodnuto způsobem, který vnímá jako újmu na své straně (jestliže byl uznán vinným a u obviněné B. naproti tomu došlo k jejímu zproštění). Aniž by bylo zapotřebí porovnání skutkových souvislostí dovolatelova jednání a jednání I. B., pro které na ně byly podány dvě samostatné obžaloby, není pochyb o tom, že v této návaznosti přijaté skutkové a právní závěry jak ve vztahu k obviněné I. B., tak i ve vztahu k dovolateli, jsou výsledkem procesního postupu soudce, směřujícího k rozhodnutí o vině či nevině toho kterého z těchto obviněných. Přitom na takový procesní postup soudce, v posledně uvedeném směru rozhodujícího také ve zjištěných skutkových souvislostech jiné jím rovněž projednávané trestní věci (v daném případě trestní věci obviněné I. B.) rozhodně nelze pohlížet jako na výraz jeho osobního vztahu k posledně uvedené trestní věci, kterým by současně měla být poznamenána míra jeho nestrannosti v dovolatelově trestní věci, pokud při posuzování jeho trestní odpovědnosti a trestní odpovědnosti obviněné B. nebyl veden shodným právním názorem.
Podle státní zástupkyně tak nemůže jít o osobní poměr soudce Mgr. Romana Raaba k věci samé, ale toliko o odlišný právní názor na výše uvedené otázky, týkající se předmětu řízení (poukázala tu na usnesení Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 4 Tvo 157/2001). V podrobnostech pak plně odkázala na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 11 Tvo 11/2014, který se zabýval otázkou postupného procesu utváření soudcova právního názoru právě se zdůrazněním jeho schopnosti jej pod vlivem nových podnětů korigovat a přehodnocovat a tak přistupovat k rozhodování o předmětu řízení s co největší mírou nestrannosti.
Státní zástupkyně zdůraznila, že důvodem pro vyloučení soudce nemohou být ani okolnosti spočívající v jeho procesním postupu v řízení o projednávané věci (nejde-li o případy stanovené v §30 odst. 2, 3 tr. ř.). O takový případ se však v posuzované věci nejednalo, neboť projednávání samostatné trestní věci I. B. na úrovni soudu prvního stupně ze strany Mgr. Romana Raaba, a jeho druhostupňové rozhodování v dovolatelově trestní věci nebylo z hlediska zákonného důvodu pro jeho vyloučení ve smyslu §30 odst. 3 tr. ř. zatíženo překážkou účasti jmenovaného soudce na rozhodování u soudu nižšího stupně v téže trestní věci , a proto se dovolatelův judikatorní odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 762/2012 (publikované pod č. 76/2013 Sb. rozh. trest.) na popsanou situaci nevztahoval.
Dále státní zástupkyně uvedla, že při namítané nesprávnosti právního posouzení skutku dovolatel prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc., poukázal na přisouzený výrok o vině pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku v části, týkající se skutku pod jeho bodem 1. (poškozená I. B.). V této souvislosti použil námitky, kterými soudům vytýkal z části vadné vyhodnocení provedeného dokazování právě ve vztahu k důkazní hodnotě výpovědi jmenované poškozené a z hlediska jeho podvodného záměru pak i neúplnost důkazního podkladu. Na podkladě takového postupu pak soudům vytýkal, že nebyly nejen naplněny znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu, ale že se přisouzené jednání ani nestalo tak, jak je popsáno ve skutkové větě ad 1. výroku o vině, a namítal vadný způsob vyhodnocení svědectví poškozené, které podle jeho názoru mohlo být účelové a zkreslené, neboť se snažila vyvinit ze svého trestného jednání, pro které proti ní bylo vedeno samostatné trestní řízení před Krajským soudem v Ostravě (pod sp. zn. 80 T 4/2013). Taková námitka však nezakládá důvod k výjimečnému přezkoumání skutkových zjištění, ke kterému lze v souladu s ustálenou judikaturou přikročit pouze v případě takového zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces, který se vedle tzv. opomenutých důkazů, nezákonného způsobu opatření a provádění důkazů týká stavu extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na tomto podkladě přijatými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 177/04) a který však dovolatel ani formálně ani obsahově nenamítl. Uvedl pouze, že jmenovaná svědkyně nebyla schopna ani popsat, k jakému účelu při zajištění dědictví měly z její strany zapůjčené finanční prostředky sloužit, a naproti tomu popřela, že jí půjčil 35.000.000 Kč, ačkoliv tuto skutečnost doložil smlouvou. Přesto soudy uvěřily této svědkyni, že se půjčka neuskutečnila a že smlouva byla roztrhána. Má tedy za to, že jeho obhajoba o tom, že okolnosti jejich finančních transakcí byly jiné, než uvádí poškozená, nebyla vyvrácena, neboť na podporu její výpovědi nebyl proveden žádný jiný důkaz. Takovými výhradami, směřujícími k míře průkaznosti skutku ad 1. výroku o vině, se však pouze zabývá protichůdnou vypovídací hodnotou své výpovědi oproti výpovědi poškozené, aniž by v duchu judikovaných pravidel takového přezkumného postupu vyložil absentující, resp. rozporuplný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení veškerých ve věci provedených důkazů na straně jedné a přijatými skutkovými závěry soudů na straně druhé.
Podle státní zástupkyně výše konstatované skutkové námitky byly obsahově shodné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a současně připomněla judikaturní řešení této problematiky v usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck). Současně však poznamenala, že takový závěr o zjevné neopodstatněnosti se týká pouze uplatněných námitek hmotně právní povahy a nikoliv námitek skutkových, jak tomu bylo v daném případě.
Proto pouze nad rámec předmětného dovolacího řízení státní zástupkyně v podrobnostech odkázala na odůvodnění rozhodnutí obou soudů, z nichž je patrný zcela transparentní způsob hodnocení výpovědi poškozené I. B., a vyloženy důvody, pro které nejen ve spojení s tam specifikovanými důkazními odkazy na listiny a podaná svědectví mohly přisvědčit věrohodnosti skutečností, které tato poškozená uváděla (blíže na stranách 31 až 34 rozsudku soudu prvního stupně a na stranách 19 až 22 rozsudku odvolacího soudu). Důkazní návrhy dovolatele na výslech realitních makléřů Ing. J. a K. nemohly být z hlediska postupu při zjišťování rozhodného skutkového stavu věci spojovány s jakýmkoliv důkazním přínosem a tedy by se v uvedeném směru ani teoreticky nemohlo jednat o takový zásah do jeho práva na spravedlivý proces, který by byl založen na fenoménu tzv. opomenutých důkazů.
Podle státní zástupkyně v porovnání se shora zmíněným způsobem odůvodnění namítané nesprávnosti právního posouzení dovolatelova dílčího skutku jeho pokračující trestné činnosti ad 1. až 3. výroku o vině bylo možno za kvalifikovanou dovolací námitku považovat tu, kterou uplatnil v obou verzích dovolání a která se týkala otázky jednání poškozené I. B. v omylu za předpokladu „pravdivosti tvrzení“, že od ní vylákal finanční prostředky pod záminkou, že jde o půjčku k odblokování a správu dědictví po zemřelém J. J. Přitom vyjádřil svoje přesvědčení, že už s ohledem na to, že poškozená zacházela s prostředky třetích osob, si mohla snadno opatřit jakýkoliv dokument stran tvrzeného dědictví, resp. nemovitostí, kterých se mělo dědictví týkat a mohla tak snadno zjistit, že jde o tvrzení, která se nezakládají na pravdě, a dále uvedl, že na straně osoby, která byla uvedena v omyl, nelze odhlížet od znalostí a vědomostí, které takový poškozený má, přičemž svědkyně I. B. měla znalosti a vědomosti v oboru bankovnictví na vysoké úrovni, a proto měly soudy zkoumat, zda ji bylo vůbec možno uvést v omyl a že nelze říci, že by judikaturní závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 nebyly použitelné na předmětnou trestní věc jen proto, že na straně poškozeného v nyní projednávaném případě stojí fyzická osoba.
K tomu ovšem státní zástupkyně uvedla, že v souvislosti s použitím zmíněného judikaturního odkazu dovolatel zřejmě přehlédl, že takto odůvodněným aspektem uplatnění principu subsidiarity trestní represe v případech výchozích soukromoprávních vztahů, ve kterých v pozici jejich účastníků vystupovali pachatel a poškozený jakožto fyzická osoba, se Nejvyšší soud již zabýval ve svém usnesení ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 4876/2010 (zřejmě myšleno 7 Tdo 486/2010), a že nedodržení podmínek obezřetného obchodního styku na straně potenciálních kupujících a následně poškozených v rozsahu složené zálohy kupní ceny, spatřoval v jejich absolutní rezignaci na možnost zjištění právních poměrů předmětu zamýšleného obchodu jednak z autentického a jednak veřejně dostupného zdroje informací, při jehož využití tak bylo možno způsobenému škodlivému následku předejít. Pokud ovšem v nyní posuzované trestní věci byla nastolena otázka, zda poškozená I. B. mohla alespoň v minimální míře dbát ochrany svých majetkových práv při tzv. obchodním kontaktu s dovolatelem, jestliže jednak byla vybavena vysokou úrovní znalostí a vědomostí v oboru bankovnictví a jednak si mohla opatřit jakýkoliv dokument ohledně jím tvrzeného dědictví, pak důvodnosti takové argumentace se závěrem o nutnosti aplikace principu „ultima ratio“ nelze přisvědčit. Byť by poškozená vzhledem ke svému bývalému profesnímu postavení byla způsobilá svůj věřitelský vztah k dovolateli formálně právně ošetřit způsobem obvyklým v bankovním sektoru, jak ostatně za pomoci směnečného zajišťovacího institutu dodatečně učinila, nemohla si ověřit jeho majetkové poměry, míru úspěšnosti jeho podnikání, jakož i jeho celkovou finanční situaci, jestliže v uvedeném směru byla (i přes jistou míru benevolentního přístupu k němu) ovlivněna prostředím a okolnostmi, za kterých se poznali a následně vedli rozhovory o rozsahu a zaměření podnikatelských aktivit jeho rodiny, jakož i o investicích s tím spojených, zejména pak ve sféře obchodování s nemovitostmi, a to v kombinaci s tomu odpovídajícím sebejistým vystupováním jeho osoby jednak znalé dané obchodní problematiky a jednak na takovém podkladě úspěšně profitující, když na tuto image, ve které vystupoval i v rámci předmětných kontaktů s poškozenou, vynakládal nejen značné úsilí, ale i nemalé finanční prostředky. Přitom přesvědčivost takto předstíraného postavení ještě utvrzoval zajištěním průběžné přítomnosti poškozené při jednání s jím oslovenými realitními makléři. Nelze také přehlédnout emotivní až teatrální způsob, jakým obviněný poškozené oznámil jednak skutečnost úmrtí jeho nevlastního otce a jednak svoji povinnost investovat do správy zděděných nemovitostí, která jej v této návaznosti stíhala, a vytýkat jí, že si za takové situace nepočínala důsledně a nevyzvala jej k objektivizaci jeho tvrzení. Je tedy zřejmé, že nelze odhlížet od použitého modu operandi, za jehož významného přispění poškozená uvěřila, že dovolateli postupně zapůjčené finanční prostředky skutečně poslouží k realizaci jím deklarovaného investičního záměru při správě zděděných nemovitostí a byla tak z jeho strany uvedena v omyl.
Zde státní zástupkyně odkázala jednak na poměrně výstižný způsob, jakým se se zcela totožnou odvolací námitkou vypořádal již soud druhého stupně (str. 21 zdola až 22 shora odůvodnění jeho rozsudku), a především akcentovala plnou použitelnost rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 1256/2003. Uvedená námitka proto neobstojí při odůvodnění dovolatelova právního názoru o tom, že skutek ad 1. výroku o jeho vině nenaplňuje znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a že by tak v rámci dotčené části uvedeného rozsudečného výroku o vině (ad 1. až 3.) postrádal na svém opodstatnění.
Státní zástupkyně nepřisvědčila dovolateli ani v tom směru, pokud měl za to, že jeho jednání pod uvedeným bodem výroku o jeho vině spočívalo ve finančních investicích a že za takového stavu by mohlo být vnímáno jako „porušování povinnosti při správě cizího majetku“ . Podstatným totiž zůstalo, že se majetek poškozené dostal do sféry jeho vlivu v důsledku jeho podvodného jednání, nikoliv na podkladě jeho smluvně převzaté povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek ve smyslu §220, §221, §255 a §255a tr. zákona.
Ze všech výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání; souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. , bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo výše uvedeno, dovolatel ve svých podáních uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) a l ) tr. ř.
Z logiky věci je třeba zmínit nejprve důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl způsobem shora uvedeným, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tedy ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci tedy s dovolacími důvody podle písm. b) a g).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Jak již bylo výše uvedeno, obviněný vznesl identickou námitku již v odvolacím řízení před Vrchním soudem v Olomouci, jenž této námitce nevyhověl a usnesením ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 4 To 10/2014, podle §31 odst. 1 tr. ř. vyslovil, že soudce Mgr. Roman Raab není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného J. H. ve smyslu §30 odst. 1, 2, 3 tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí obviněný podal stížnost, kterou Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 11 Tvo 11/2014, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Z porovnání obsahu dovolání obviněného s námitkami jím uplatněnými v předchozím řízení je zřejmé, že uvedenou námitku staví totožně na tom, že soudce Mgr. Roman Raab rozhodoval v (jiné) trestní věci I.B., která v jeho věci vystupuje jako poškozená, a domnívá se, že s ohledem na stejný skutkový základ obou trestních věcí jmenovaný soudce získal takové poznatky, které jej mohly ovlivnit při rozhodování odvolacího soudu v této trestní věci (uplatněnou námitku tedy podřadil pod ustanovení §30 odst. 1 tr. ř.).
Podle tohoto ustanovení je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
O zcela obdobné námitce Nejvyšší soud jako soud druhého stupně již dříve rozhodl (srov. shora zmíněné usnesení ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 11 Tvo 11/2014). Přestože dovolatel ve svém nynějším podání namítl, že jeho argumentace je nepřiléhavá, blíže nerozvedl, v čem konkrétně měl stížnostní soud pochybit. Dovolací soud se s obsahem odůvodnění citovaného usnesení seznámil, na jeho závěrech však neshledal nic nepřiléhavého, naopak se s nimi bez výhrad ztotožnil. Z hlediska procesní ekonomie proto nepovažuje za potřebné již jednou vyslovené argumenty opakovat a jen na ně odkazuje (stejně jako na podrobné a naprosto přiléhavé vyjádření státní zástupkyně, s nímž se rovněž bezezbytku identifikoval). Závěrem tak shrnuje, že uvedenou námitku sice považoval za relevantně uplatněnou, současně však za naprosto nedůvodnou.
Dovolatel konečně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že většinu námitek podřazených dovolatelem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba z hlediska dovolacího řízení považovat za irelevantní. Tak tomu bylo zejména tehdy, pokud namítal, že nalézací soud neprovedl všechny důkazy nutné ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, že odmítl provést navržené důkazy, že provedené důkazy nesprávně hodnotil (zejména výpověď klíčové svědkyně I. B.), nebo že porušil zásadu in dubio pro reo, čímž prý zpochybnil jeho právo na spravedlivý proces. Takovými námitkami totiž dovolatel směřoval zásadně jednak do rozsahu provedeného dokazování, jednak do oblasti skutkových zjištění. Tím ovšem napadal vlastní proces dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů, jak je upraveno v §2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Námitky skutkové však žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, a proto neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť shora uvedené dovolatelovy námitky nezakládají důvod k výjimečnému přezkoumání skutkových zjištění a z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů vyplývala zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Stěžovatel ve svých dovolacích podáních v podstatě jen pokračoval v polemice se soudy nižších instancí uplatněním námitek, které jim adresoval již dříve, a od Nejvyššího soudu nepřípustně očekával, že jejich skutkové závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však dovolacímu soudu zásadně nepřísluší.
Dovolatel však v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil i námitky, které již bylo možno za relevantní považovat. Konkrétně šlo o námitky, že
1. … nebyla naplněna skutkové podstata trestného činu podvodu, protože nebyl naplněn znak uvedení v omyl,
2. … došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe,
3. … i kdyby soud dospěl k závěru, že se (obviněný) trestné činnosti dopustil, pak je nutné na jeho činnost hledět jako na porušování povinnosti při správě cizího majetku, nikoliv jako na podvod.
Pokud dovolatel uplatnil relevantně daný dovolací důvod (za prvé) tvrzením, že jeho jednání popsané ve skutkové větě nenaplnilo znaky trestného činu, z jehož spáchání byl uznán vinným, neboť nebyl naplněn znak uvedení v omyl, pak argumentoval především tím, že na straně osoby, která má být uvedena v omyl, nelze odhlížet od znalostí a vědomostí, které má. V dané věci proto nebylo možné, aby uvedl v omyl osobu zkušenou v oblasti bankovnictví (poškozenou I. B.).
Takové argumentaci ovšem Nejvyšší soud nemohl přisvědčit, neboť tomu bylo právě naopak. Jeho jednání bylo dostatečně přesvědčivé, aby tak vylákal nezanedbatelné finanční částky od různých fyzických osob, různého věku a různého vzdělání, mezi kterými se nacházela i osoba se vzděláním vysokoškolským. Jak vyplynulo z dokazování provedeného soudy nižších stupňů, obviněný vytvořil přesvědčivý dojem, že je zkušeným podnikatelem podnikajícím ve velkém rozsahu minimálně v desítkách milionů korun, působícím ve více obchodních společnostech. Svou image dotvářel i tvrzením o tom, že jeho nevlastní otec je vlastníkem nemovitostí ve více městech České republiky, používáním osobních automobilů značky Mercedes. Vystupoval naprosto profesionálně, pro získání finančních prostředků od poškozené I. B. vytvořil mimo jiné fabulaci, že chce získat nemovitosti pro komerční účely, pro podnikání v pohostinství, jejichž cena se pohybuje v desítkách milionů korun českých. Při prezentaci historky o úmrtí svého nevlastního otce předvedl výstup, při němž přijel celý v černém, plný smutku, plakal, že mu otec umřel, třásl se. Jeho chování nebylo ani nejmenším takové, že by mohl v poškozené ihned vzbudit nedůvěru či podezření, že se stává obětí podvodu. To prostě na první pohled rozpoznatelné nebylo, mj. i proto, že jednal pod pláštíkem podnikatele působícího v několika obchodních společnostech, který hledá externí zdroje financování pro rozvoj svého podnikání. Chtít po poškozené, aby a priori očekávala, že se stává obětí podvodu, by bylo nepřiměřené i s ohledem na to, že v soukromoprávních vztazích se na straně smluvního partnera presumuje existence dobré víry, a bez dalšího nelze předpokládat, že druhá strana jedná s podvodným úmyslem.
Obviněný vystupoval tak, že jeho jednání vytvářelo falešný dojem, že směřuje ke vzniku závazkového vztahu, na jehož jedné straně mělo být poskytnutí finančních prostředků ze strany poškozené pro použití v podnikání obviněného a na druhé straně zhodnocení těchto prostředků obviněným vrácení zpět s dohodnutým finančním navýšením. Co se týče finanční výše, korespondovala tato výše tvrzení o tom, že chce investovat do komerčních nemovitostí a i tomu, že potřebuje vysokou sumu v souvislosti s dědictvím, protože součástí dědictví mělo být více nemovitostí v různých městech České republiky. S ohledem na tato tvrzení nebyla poté výše částky v řádech milionů překvapivá. Stejné závěry potom platí i ohledně jeho jednání vůči dalším poškozeným. Jak je patrno ze zjištění učiněných v předchozím řízení, obviněný opět pod formální zástěrkou podnikatelské činnosti předkládal poškozeným historku o tom, že peníze potřebuje pro překlenutí krátkodobého nedostatku finančních prostředků způsobeného prodlením svého dlužníka či způsobeného tím, že má své peníze vázány.
Poškozená I. B., ačkoliv disponovala zkušenostmi z bankovnictví, neměla takové možnosti ověřit si pravdivost tvrzení obviněného, jak se (dovolatel) snaží presentovat ve svém podání. Z veřejně dostupných rejstříků si sice mohla ověřit, zda obviněný je zapsán v některém z příslušných komerčních rejstříků (v jeho případě zejména v obchodním rejstříku), což mohlo potvrdit, že je formálně podle předpisů České republiky osobou podnikající, ale skutečný obraz jeho faktické činnosti již z těchto rejstříků zjistit nemohla. Právě naopak, co se týče zjišťování jiných údajů, např. o osobních poměrech a stavu osoby, tak danou možnost již neměla, neboť matriční údaje takto běžně dostupné nejsou. Není tak lehce možné zjistit, zda určitá osoba je či není v příbuzenském vztahu k jiné osobě (tvrzení o nevlastním otci). Stejně tak je možno ze zápisu v katastru nemovitostí zjistit, jaká osoba je vlastníkem určité nemovitosti, avšak pochopitelně již není v tomto katastru zapsáno, že je určitá komerční nemovitost na prodej. Nabídka prodeje nemusí být nikde zveřejněna, naopak proces může iniciovat potenciální kupující a jednání tak probíhá, aniž by nemovitost vstoupila na veřejný trh prostřednictvím inzerce. Poškozená tak nemohla získat jistotu o pravdivosti tvrzení obviněného, jak by se mohlo zdát z podaného dovolání.
V korelaci s uvedeným Nejvyšší soud v neposlední řadě poukazuje též na své usnesení ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, v němž judikoval, že „o podvodné jednání jde tudíž i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas.“
Druhou relevantní námitkou obviněného bylo, že v jeho věci měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, resp. princip ultima ratio. Poškozená totiž podle obviněného nakládala s finančními prostředky řádu desítek milionů korun lehkomyslně a zjevně neopatrně, čímž způsobila, že ona sama i její obchodní partneři o ně přišli. Jestliže takto sama lehkomyslně jednala, musí se také sama vypořádat s následky, a to za použití prostředků soukromého práva.
K této dovolatelově námitce směřující k tomu, že soudy měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, je zapotřebí uvést, že uvedená zásada je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. závěry publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest.).
Jestliže se obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít myšlenku, že plnění, které obdržel od poškozené I. B., získal kvůli tomu, že tato poškozená nakládala s finančními prostředky lehkomyslně, a nikoli kvůli tomu, že se stala obětí jeho podvodného jednání, nemá takové tvrzení reálný podklad. Ačkoli Nejvyšší soud nemohl pochopitelně vykreslit v tomto rozhodnutí veškeré detaily činnosti obviněného (zachycení všech rozhodných skutečností je obsaženo v rozhodnutí soudu prvého stupně, jemuž primárně přináleží zjišťování skutkového stavu), i z toho, co ve svém rozhodnutí zvýraznil, je zřejmé, že činnost obviněného nebyla v žádném případě poctivým podnikáním. Skutečnost, že byl zapsán v příslušných rejstřících coby podnikatel ve smyslu českého práva, tvořilo pouhou zástěrku pro jeho nezákonné jednání.
Ve skutkové větě rozsudku soudu prvého stupně popsané jednání obviněného bylo zcela kriminálního charakteru, u něhož by snaha poškozené I. B. (jakož i dalších poškozených) o navrácení pozbytých finančních prostředků cestou práva civilního by nepochybně byla velice složitá a zdlouhavá. Počínání jmenované poškozené (ale ani ostatních poškozených) není možno hodnotit jako lehkovážné, neboť odpovídalo přesvědčivému vystupování obviněného, který, jak patrno z výše v textu nastíněných okolností (blíže srov. odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně), vytvořil „velmi zdařilou image profesionála“ a úspěšně tak uvedl v omyl více osob. Přitom nelze říci, že by tyto fyzické osoby byly osobami naivními. Jednotliví poškození se snažili své domnělé investice podle svých možností chránit – poškozené I. B. obviněný vystavil směnku, dalším poškozeným podepsal smlouvy o půjčce nebo rovněž vystavil směnky, příp. přislíbil zřídit zástavní právo. Všechny tyto kroky ovšem činil pouze jako zastírací úkon, ve skutečnosti neměl v úmyslu řádně splnit své závazky. Jednání obviněného se proto v mantinelech soukromého práva nikdy nenacházelo. Možnost, že poškození své prostředky mohli vymoci jeho cestou, nebyla reálná. Ochrana prostředky práva civilního proto již nepostačovala.
Jako třetí a poslední relevantní námitku obviněný uplatnil tvrzení, že i kdyby soud dospěl k závěru, že se trestné činnosti dopustil, pak je nutné na jeho činnost hledět jako na porušování povinnosti při správě cizího majetku, nikoliv jako na podvod.
Ani tuto námitku však Nejvyšší soud nepovažoval za důvodnou. Jelikož se takřka bezezbytku identifikoval s vyjádřením státní zástupkyně, postačuje z hlediska procesní ekonomie na ně pouze odkázat (srov. shora) a pouze dodat, že podstatným zůstává, že se majetek poškozených dostal do sféry dovolatelova vlivu v důsledku jeho podvodného jednání, nikoliv na podkladě jím smluvně převzaté povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek ve smyslu §220 – §221 tr. zákoníku, §255, §255a tr. zákona).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a