ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.38.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 38/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 o dovolání obviněného L. R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 61 To 346/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 122/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. R. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 5 T 122/2013, uznal obviněného L.R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„dne 22. 6. 2013 ve 13.00 hodin v P., v ulici M., oslovil poškozeného K. K. S., turistu, s nabídkou směny finanční hotovosti, kdy se dohodli na směně finanční hotovosti ve výši 300,- EUR za částku ve výši 8.400,- Kč (dle sjednaného kurzu 28,- Kč za 1,- EUR), kdy mu poškozený předal finanční hotovost ve výši 300,- EUR a poškozenému předal svazek bankovek, kdy na vrchu byla jedna bankovka v nominální hodnotě 100,- Kč, a pod touto bankovkou byla částka ve výši 8.000,- BYR (běloruských rublů), a uvedl tak poškozeného v omyl, že mu předává částku ve výši 8.400,- Kč, a takto jednal v úmyslu uvést poškozeného takto v omyl a způsobit mu tak škodu, a svým jednáním způsobil poškozenému K. K. S., škodu ve výši 7.740,- Kč“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu za to podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků, a podle §68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku mu uložil rovněž peněžitý trest ve výši 20 denních sazeb se stanovením jedné denní sazby ve výši 500,- Kč, celkem ve výši 10.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody ve výměře jednoho měsíce. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu směnárenské činnosti na dobu dvou roků. Konečně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit náhradu škody poškozenému K. K. S., bytem K., N., N., O., a to ve výši 7.740,- Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 61 To 346/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku, jímž byl obviněnému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu směnárenské činnosti na dobu dvou let.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Matouše Jíry podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podrobnostech dovolatel uvedl, že dovolání podává z důvodu porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v průběhu řízení přípravného i řízení před soudem (poukázal přitom na stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. PL-ÚS st. 38/14, na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS. 4/04, a na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Porušení jeho základního práva spatřoval v opomenutých důkazech a svévolném hodnocení důkazů ze strany soudů.
Obviněný poukázal i na to, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno na základě jeho označení jako pachatele jak ze strany poškozeného, tak ze strany zetě poškozeného. V průběhu řízení nebyly zajištěny nebo provedeny žádné jiné důkazy, i když se tyto důkazy, včetně např. kamerových záznamů, nabízely. V hlavním líčení prostřednictvím svého obhájce navrhl, aby si soud vyžádal kamerové záznamy z ulice, kde se měl odehrát skutek, a aby požádal o zaslání buněk pohybu telefonu a jeho SIM karty. Kamerové záznamy však nebyly řádně zajištěny, obsahem spisu je pouze nic neprokazující kamerový záznam a výtisk z tohoto záznamu. Důkaz záznamem telefonického provozu samosoudkyně v hlavním líčení zamítla. Orgány činné v trestním řízení se nezajímaly ani o vyměněné běloruské rubly, o jejich existenci nebo místo, kde se nacházejí. Přitom bylo možno je předložit k vyjádření z oboru daktyloskopie, které by dokládalo, že obviněný se s nimi nikdy nedostal do kontaktu.
Dovolatel dále namítl, že byl shledán vinným pouze na základě výpovědi poškozeného. Navrhoval proto provést důkaz výslechem zetě poškozeného jako svědka, případně čtením úředního záznamu o jím podaném vysvětlení. Odvolací soud se však jeho návrhy na doplnění dokazování vůbec nezabýval a nevyjádřil se k nim. Jedinou zmínku uvedl v odůvodnění napadeného usnesení, kdy se vyjádřil tak, že není důvod vyslýchat zetě poškozeného, neboť důkazní situace je jednoznačná; kamerové záznamy a záznamy telefonického provozu považoval za nadbytečné a nereálné.
K tomu obviněný uvedl, že takový přístup nemůže považovat za správný, to navíc v situaci, kdy jeho vinu soud založil na základě jediné svědecké výpovědi (poškozeného), jejíž důvěryhodnost chtěl navrhovaným důkazem zpochybnit (poukázal tu na nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 37/03). Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů ani ze soudního spisu nevyplývá, z jakého důvodu orgány činné v trestním řízení neprovedly důkaz kamerovým záznamem nebo záznamem telefonického provozu. Tímto porušily princip oficiality a princip vyhledávací, a zatížily trestní řízení vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů (připomenul zde nálezy Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 95/97, III. ÚS 87/99 a III. ÚS 464/99).
Dovolatel dále namítl, že ze strany soudů šlo o svévolné hodnocení provedených důkazů. Znovu zopakoval, že byl odsouzen pouze na základě výpovědi poškozeného. Ve věci byli vyslechnuti i policisté, kteří jej zadrželi, a tlumočnice přítomná při jeho zadržení. Odvolací soud sice odůvodnil svůj závěr o pravdivosti výpovědi poškozeného tím, že oba policisté i tlumočnice vypovídali, že poškozený i jeho zeť jej (obviněného) označili jako pachatele zcela bezpečně a jednoznačně, podle dovolatele však jejich výpovědi verzi poškozeného nijak nepotvrzují ani nevyvracejí, neboť potvrzují jen fakt, že poškozený jej (obviněného) označil za pachatele. Sám poškozený však vypovídal v hlavním líčení z převážné části jen o tom, co mu řekl jeho zeť, který jej (obviněného) měl spatřit v pizzerii a rozpoznat ho. Když však byl poškozený dotázán, jestli sám obviněného jednoznačně poznal, vypověděl pouze „když jsem se podíval po druhé, tak jsem poznal další věci a rozpoznal jsem jeho hlas“. Takové rozpoznání dovolatel nepovažoval za úplně jednoznačné. Odvolací soud přesto přiznal výpovědi poškozeného naprostou věrohodnost, přičemž zcela opomněl přihlédnout k výpovědi svědkyně E. P. a vyjádřit se k ní. Výpověď této svědkyně je ovšem podle dovolatele v rozporu s výpovědí poškozeného, jehož výpověď se tak stává nevěrohodnou.
Obviněný v další části svého podání líčil obsah výpovědí poškozeného a svědkyně E.P. Z její výpovědi údajně vyplynulo, že poškozený se v den zadržení obviněného objevil ve směnárně obviněného před příjezdem policie, a to nejméně dvakrát. Toto tvrzení je tak v rozporu s tvrzením poškozeného, který uvedl, že v ten den šel do směnárny až se svým zetěm za účasti policie. Výpovědí svědkyně E. P., se však prvostupňový soud blíže nezabýval, z obsahu její výpovědi uvedl pouze, že nepotvrdila verzi obviněného. Je zde zřejmá nedůslednost soudu hraničící s až s překroucením výpovědi. Odvolací soud se výpovědí této svědkyně nezabýval vůbec, i když na ni obhajoba poukazovala, ignoroval i namítanou skutečnost, že ze seznamu věcí, které byly nalezeny u obviněného v čase jeho zadržení, vyplynulo, že u sebe neměl žádné peníze cizí měny, ani tedy žádné rubly. Stejně tak běloruské rubly nebyly nalezeny ani v jeho směnárně. Odvolací soud své rozhodnutí podpořil domněnkou, že obviněný se ve směnárenské činnosti vyzná, neboť provozuje směnárnu a sám připustil, že mu jsou známy podvody s běloruskými rubly, a proto tyto své znalosti jistě mohl využít. Takový přístup odvolacího soudu obviněný považoval za porušující jeho základní právo na presumpci neviny.
Dovolate s poukazem na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 910/07 rovněž uvedl, že již samotné vyšetřování nebylo vedeno s pečlivostí, která by odpovídala okolnostem případu a §2 odst. 4 a 5 tr. ř. Vágní postoj zaujaly i soudy, které navíc zatížily řízení procesními vadami a porušily zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. Navíc jeho trestní stíhání bylo původně usnesením prvostupňového soudu nepravomocně zastaveno, druhostupňový soud však toto usnesení zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Prvostupňový soud pak vydal odsuzující rozsudek vázán usnesením soudu druhého stupně. Přitom je zřejmé, že odvolací soud nehodnotil relevantní skutečnosti a důkazy. Z rozsudku soudu prvého stupně jsou prý patrny prvky jakéhosi politického rozhodnutí. Poškozený je občan K. a je pochopitelné, že Česká republika se snaží udržovat dobré vztahy se západními krajinami. Tato snaha by ovšem neměla jít na úkor řádného vedení trestního řízení a dodržování jeho základních zásad. Skutečnost, že obviněný je alžírské státní příslušnosti, neopravňuje orgány činné v trestním řízení postupovat s menší pečlivostí.
K průběhu veřejného zasedání o odvolání obviněný uvedl, že proběhlo pouze formálně bez zájmu odvolacího soudu o předmětnou věc a v rozporu s ustanoveními trestního řádu. Podle §235 odst. 1 tr. ř. osoba, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, návrh přednese. Bylo tedy v rozporu se zákonem, když v průběhu přednesu odvolání byla obhajoba přerušována s tím, že opakuje důvody, které již byly soudu předloženy v písemném podání. V závěru přednesu odvolání byl ze strany obhajoby navržen nový důkaz. Aniž by se soud k návrhu na provedení nového důkazu jakkoli vyjádřil, byla obhajoba dotázána, jestli tohle byl závěrečný návrh, a při odpovědi, že nikoli, byla obhajoba rovnou vyzvána k přednesení závěrečného návrhu. Odvolací soud tak projevil naprostý nezájem o daný případ a veřejné zasedání vedl v rozporu se zákonem.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 61 To 346/2014, včetně vadného řízení jemu předcházejícího, tedy i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 5 T 122/2013, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání písemně sdělil, že svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. nevyužívá a k dovolání se nebude věcně vyjadřovat. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že všechny dovolatelovy námitky ( které jsou podrobně rekapitulovány výše ) směřovaly k důkaznímu řízení provedenému před soudy nižších stupňů, ke způsobu vedení řízení (dokonce i ve fázi přípravného řízení) a ke skutkovému zjištění, které soudy učinily. Dovolatel ve svém podání v podstatě jen zpochybňoval postup obou soudů v dosavadním řízení, když nesouhlasil především s tím, jak soudy zhodnotily provedené důkazy, přičemž zároveň zpochybňoval věrohodnost výpovědi poškozeného a poukazoval na nevyslechnutí jím navrhovaného svědka. Následně zpochybnil i úplnost, resp. správnost zjištění skutkového děje, namítl opomenutí důkazů (ačkoli soudy jejich neprovedení odůvodnily) a vyslovil odlišný hodnotící názor na provedené důkazy. Na tomto základu tvrdil, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Sumárně řečeno, dovolatel s některými důkazy polemizoval, vyslovoval k nim výhrady či nesouhlas, což činil i ke způsobu, jakým soudy jednotlivé důkazy hodnotily, a spolu s námitkami vůči poškozenému napadal jejich procesní postup (zejména neprovedení některých z navržených důkazů). Takovými námitkami však primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a procesního postupu soudů a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval porušení svých práv podle trestního řádu a Listiny základních práv a svobod a údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak konstatovat, že dovolatelem vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Uvedeným způsobem pojatými námitkami totiž směřoval do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění a napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraveno v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., i vedení řízení, tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, a ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, aj.). Rovněž námitky tvrzených procesních vad jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
K tomu lze v obecné rovině poznamenat, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a