ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.462.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 462/2015-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2015 o dovolání obviněného F. Z. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 13 To 377/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 22/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. Z. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. 2 T 22/2012, uznal obviněného F. Z. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
/ společně s obviněnou V. T. /
„ I.
v období od konce března 2010 do konce června 2010 na několika schůzkách konaných na různých místech v P. za příslib finanční odměny nejprve přesvědčil V. T., aby od prodávajícího C. M. koupila nemovitosti činžovní dům v obci Č., části obce F., a pozemky – st. p. v k. ú. Č.– F. zapsané u Katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrální pracoviště K. H., za kupní cenu 3.500.000,- Kč s tím, že koupi nemovitostí bude financovat z hypotečního úvěru jí poskytnutého, který však přislíbil sám splácet, následně se C. M. dojednal prodej výše uvedených nemovitostí, V. T. předložil k podpisu všechny listiny potřebné pro schválení hypotečního úvěru, přičemž V. T. s jeho vědomím doložila při sjednávání hypotečního úvěru zfalšované potvrzení o výši pracovního příjmu, kde je nepravdivě uvedeno, že je zaměstnancem společnosti V. K. H. s. r. o. na pozici obchodního zástupce s průměrným měsíčním příjmem 47.768,- Kč, hypoteční úvěr jí byl na základě smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 11. 6. 2010 uzavřené mezi ní a Hypoteční bankou, a. s. na pobočce ČSOB a. s. v P. poskytnut ve výši 2.826.250,- Kč, dále patrně dne 16. 6. 2010 přesvědčil V. T., aby mu udělila obecnou plnou moc, na jejímž základě mohl s výše uvedenými nemovitostmi nakládat a přijímat platby od uživatelů bytových jednotek ve výše uvedeném činžovním domě; V. T. dále poskytl finanční prostředky na úhradu splátek hypotečního úvěru v červnu a červenci 2010, následně jí však již žádné další prostředky na splácení úvěru nedal; škoda poškozené Hypoteční bance a. s. nevznikla, neboť poskytnutý hypoteční úvěr byl zajištěn zástavním právem k nemovitostem a hodnota zástavy převyšuje výši poskytnutého úvěru,
/a samostatně/
II.
1)
dne 16. 9. 2008 v P. si od poškozeného V. M. vypůjčil 600.000,- Kč za účelem jejich použití na realizaci zakázky s vínem, přičemž byla o této půjčce sepsána smlouva, ve které však byla jako dlužník uvedena přítelkyně F. Z. paní T. Z., neboť bylo dojednáno, že F. Z. bude za poskytnutou půjčku ručit osobním vozidlem zn. Peugeot 206 CC,a osobním vozidlem zn. Audi TT, které však byly zaevidovány na T. Z., přestože měla být dle dohody půjčka vrácena do 16. 11. 2008, nedošlo k tomu a vzhledem k tomu, že F. Z. potřeboval vozidla zpět, sepsal dne 16. 1. 2009 s poškozeným V. M. další smlouvu o půjčce a vzájemném vyrovnání, ve které již vystupuje jako dlužník s tím, že poskytnutá půjčka bude vyrovnána tak, že F. Z. vyrovná svůj závazek do 16. 2. 2009 v naturálním plnění a to dodávkou 11.000 ks lahvového vína, kdy následně F. Z. dodal poškozenému pouze 300 ks lahví 0,75 l vína, které byly označeny etiketami Rulandské modré a Rulandské šedé – jakostní víno s přívlastkem pozdní sběr, ročník 2007, vinařská oblast M., podoblast m., obec P., trať P. P., Plněno v: C. E. Ltd. divize, A. v J. h., ale zbylých 10.700 ks do dnešního dne přes opakované urgence nedodal, čímž způsobil poškozenému V. M. škodu v celkové výši 583.636,-Kč,
2)
dne 10. 2. 2009 uzavřel ve V. Ch. s poškozeným Mgr. A. S., zastupujícím spol. L. production P., písemnou dohodu a smlouvu o finanční půjčce ve výši 771.000,- Kč a to za účelem realizace zakázky, dodávky vína pro spol. C. E., s.r.o., se sídlem U B., H. M., následně v období únor až březen 2009 postupně převzal od poškozeného Mgr. A. S. finanční hotovost v celkové výši 763.000,-Kč, kterou měl použít při realizaci zakázky, tj. dodávku 25.700 ks lahví vína o obsahu 0,75 l pro spol. C. E. s.r.o., zároveň s tímto byla dne 18. 2. 2009 sepsána dohoda a smlouva o zakázce mezi dodavateli Vinařství Z., zastoupené F. Z. a spol. L. p. P., zastoupené poškozeným Mgr. A. S. a odběratelem spol. C. E. s.r.o. H. M. zastoupené L. V. a P. V., jejíž součástí byla objednávka ze strany spol. C. E. s.r.o. na dodání 25.700 ks lahví s vínem, do současné doby však bylo ze strany F. Z. dodáno pouze 9.208 ks lahví o objemu 0,7l s vínem, a to i přesto, že si za účelem realizace této zakázky nechal v S. O. Č – V. B., s.r.o. stočit a nalahvovat 20.982 ks 0,7l lahví vína, zbylých 16.492 ks lahví 0,7l s vínem, na jejichž realizaci mu byly svěřeny finanční prostředky do dnešního dne nedodal, ani příslušný podíl těchto prostředků nevrátil, čímž poškozenému Mgr. A. S. způsobil škodu ve výši 607.168,- Kč, “.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval
- pod bodem I. jako přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný formou organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
- pod bodem II. jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, a uložil mu podle §248 odst. 3 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 za použití §35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků, přičemž podle §59 odst. 2 tr. zákona mu uložil povinnost, jako zvláštní podmínku osvědčení, aby podle svých možností ve zkušební době nahradil škodu trestnou činností způsobenou. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit škodu poškozenému V. M., bytem R., T., okres P., ve výši 583.636 Kč, a poškozenému Mgr. A. S., bytem S., V. Ch., okres P., ve výši 607.168 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. oba tyto poškozené odkázal se zbytkem jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal na takové řízení rovněž Hypoteční banku a. s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/150.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že jednání spoluobviněné V. T. pod bodem I. rozsudku kvalifikoval soud prvého stupně jako přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku a uložil jí podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 13 To 377/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Vlasáka podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v úvodu svého podání uvedl, že odvolání, které podal, soud druhého stupně neshledal důvodným s tím, že skutkový děj popsaný u jednotlivých skutků měl za prokázaný. Konkrétními odvolacími námitkami se však v podstatě nezabýval a neshledal vady ani ve výroku o uloženém trestu (důvodným shledal i uložení podmínky pro osvědčení se ve smyslu §59 odst. 2 tr. zákoníku).
S takovým přístupem obviněný nesouhlasil a ve vztahu ke skutku pod bodem I. rozsudku měl za to, že posouzení odvolacího soudu bylo nesprávné, neboť skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností a nemohl být podkladem pro odsuzující rozsudek. Rozhodnutí o jeho vině bylo založeno toliko na výpovědi spoluobviněné V. T., která nemohla být hodnocena jako věrohodná, protože byla v několika případech usvědčena svědky, že nemluvila pravdu. Spoluobviněná se byla podívat spolu s ním na kupovanou nemovitost, svědek C. M. s ní jednal, což potvrdil i svědek L. N. Prospěch z celé operace měl pouze svědek C. M., který obdržel kupní cenu za nemovitost. Tvrzení V. T., že za vším stál on (obviněný), byla v rozporu s výsledky provedeného dokazování. Proto je přesvědčen, že nedostatky v hodnocení soudů byly takového rozsahu, že je bylo možné považovat za porušení práva na spravedlivý proces a učinit předmětem dovolacího přezkumu.
Ve vztahu ke skutku pod bodem II. rozsudku dovolatel namítl, že v jeho jednání nebylo možné shledávat porušení norem práva trestního, mohlo se jednat o obchodní, případně občanskoprávní spory. Obě záležitosti byly upraveny smluvně, poškození namítali pouze to, že smlouvy nebyly dodrženy. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 69/06 měl za to, že podmínky trestnosti měly být interpretovány ve světle principu ultima ratio. Kromě toho poukázal i na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/02, IV. ÚS 227/05, I. ÚS 4/04, z nichž některé pasáže citoval. Jednotliví poškození uváděli, že chtěli vrátit svoje peníze, proto se obrátili na policii, ani jeden z nich nepostupoval podle uzavřených smluv.
Obviněný považoval hodnocení důkazů provedené oběma soudy za nelogické a rozporné s provedeným dokazováním. Poškozený Mgr. A. S. i státní zástupce připouštěli, že víno bylo jmenovanému poškozenému dovezeno, ale on z toho nic neměl, což je protimluv. Bylo prokázáno, že zakázka (obviněného) v B. byla provedena, tj. víno stočeno v lahvích, svědkové tvrdili, že víno dovezeno bylo. Svědek Mgr. A. S. uváděl, že víno prodal minimálně za částku, kterou mu (obviněnému) poskytl. K tomu uvedl, že faktury vystavoval „jako“, ale to na věci nic nemění, mělo by to spíše vést k úvahám o hodnověrnosti svědka a jeho případném nezákonném jednání. Stejně tak výpověď svědka V. M. nebyla věrohodná. Svědek pomlčel o seznámení s ním (obviněným) ve výkonu trestu odnětí svobody, navíc bylo těžké uvěřit tomu, že by vracel zajištění půjčky ve formě dvou osobních vozidel, pokud by neměl peníze vráceny. Jeho obhajoba, že víno v požadované kvalitě tomuto poškozenému dodal a další požadavek poškozeného byl již nad rámec jejich smluvních ujednání, nebyla vyvrácena. Soud mu uložil náhradu škody, čímž poškození dosáhli toho, čeho se měli a mohli domáhat prostředky práva civilního. Navíc je soud zvýhodnil proti civilnímu rozsudku tím, že mu stanovil podmínku pro osvědčení spočívající v povinnosti „podle svých možností ve zkušební době nahradit škodu trestnou činností způsobenou“.
V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud „věc posoudil, … usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení“.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že vzhledem k zaměření nezanedbatelné části dovolací argumentace, použité ke zpochybnění právního posouzení dovolatelova jednání ad I. i ad II. výroku o jeho vině, je zapotřebí připomenout, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení a že tedy předmětem právního posouzení může být pouze skutek zjištěný soudem. Proto se námitky, které odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohou vztahovat jen k tomu, že skutky tak, jak byly zjištěny soudem, nenaplňují znaky trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným. Mimo meze uvedeného dovolacího důvodu jsou pak námitky, které směřují proti tomu, jak soud zjistil skutkový stav, jak hodnotil provedené důkazy, jak postupoval při dokazování apod.
Shora popsaný způsob odůvodnění námitky nesprávnosti právního posouzení všech tří přisouzených skutků tak podle státní zástupkyně evidentně směřoval k zásahu do rozhodného skutkového stavu věci, a proto zdůraznila, že v rámci řízení o dovolání lze k takovému rozsahu dovolacího přezkumu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu přistoupit pouze výjimečně jestliže existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, a současně je-li toto pochybení ve své řádně odůvodněné podobě předmětem dovolání. Tak tomu ovšem podle státní zástupkyně v daném případě nebylo, neboť dovolatel při zpochybnění správnosti právního posouzení svého jednání takovou námitku neuplatnil ani formálně, když se po stránce věcné zabýval jednak zpochybněním validity důkazního podkladu rozhodných skutkových zjištění a jednak se omezil pouze na vlastní způsob vyhodnocení vypovídací hodnoty některých jím označených důkazů. Takto postupoval, aniž by vzal v potaz důkazní význam veškerého ve věci provedeného dokazování a aniž by tak kvalifikovaným způsobem v duchu shora shrnutých podmínek výjimečného zásahu do skutkového stavu věci v rámci řízení o dovolání vyložil absentující, resp. rozporuplný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení nejen jím poukázaných, ale všech provedených důkazů na straně jedné a přijatými právními závěry na straně druhé. Uvedené podmínky výjimečného zásahu do skutkového stavu věci dovolatel nesplnil ani tím, že opatřená skutková zjištění zpochybnil prostřednictvím námitky, že „nedostatky v hodnocení důkazů jsou takového rozsahu, že je možné je považovat za porušení práva na spravedlivý proces a učinit je předmětem dovolacího přezkumu“.
Podle státní zástupkyně takový způsob odůvodnění namítané nesprávnosti právního posouzení dovolatelova jednání, spadajícího pod označené části výroku o jeho vině, se pro jeho výlučně skutkovou povahu nemohl stát předmětem dovolacího přezkumu a nebyly ani dány judikované důvody výjimečného zásahu do skutkového stavu věci. Proto odkázala na ty pasáže odůvodnění rozhodnutí obou soudů, ve kterých zcela jasným a srozumitelným způsobem vyložily, z jakých důkazů vycházely a z jakých důvodů neuvěřily obhajobě dovolatele o tvrzené míře jeho součinnosti při uzavření hypoteční úvěrové smlouvy ze strany spoluobviněné V. T., ani o tvrzeném rozsahu naturálního plnění ve smyslu smluvního ujednání s poškozenými V. M. a Mgr. A. S., které mělo být poskytnuto v hodnotě jimi zapůjčených finančních prostředků (strany 15 až 18 rozsudku soudu I. stupně, strany 4 a 5 usnesení odvolacího soudu).
Z hlediska odmítnutí obhajoby obviněného ve vztahu k jednání ad I. výroku o vině tak zůstala podle státní zástupkyně podstatná ta skutková zjištění, která se týkala jeho skutečné role při koupi jeho zájmového bytového domu od vlastníka C. M., do níž na pozici strany kupující formálně instaloval spoluobviněnou V. T., která také s jeho vědomím předložila zfalšované potvrzení o zaměstnání a výši dosahovaného příjmu, přičemž jí předložil k podpisu i všechny další listiny, potřebné pro schválení hypotečního úvěru, ke kterému nakonec došlo ke škodě Hypoteční banky, a. s. Zbývající část výroku o jeho vině ad II. po stránce skutkové vypovídala o tom, že svoje závazky vůči oběma poškozeným, které měly být splněny v dohodnutých termínech dodávkou dojednaného množství jakostního lahvového vína v hodnotě plnění za tímto účelem poskytnutého ze strany poškozeného Mgr. A. S. a dále jakožto naturální způsob uspokojení jeho platební povinnosti z půjčky od poškozeného V. M., nesplnil v celém dohodnutém rozsahu.
Státní zástupkyně dále uvedla, že podobným způsobem jako pod bodem I. výroku o vině a tedy výlučně ve svůj prospěch obviněný inkasoval od poškozeného V. M. zapůjčené finanční prostředky (konkrétně za účelem jejich použití na realizaci své zakázky s vínem), ačkoliv nechal smlouvu o půjčce vystavit na osobu svojí tehdejší manželky T. Z. a návratnost zapůjčených finančních prostředků zajistil prostřednictvím ručitelského vztahu k předmětům jejího výlučného osobního vlastnictví, a to ke dvěma tam specifikovaným osobním vozům. Následně došlo k nahrazení prvotního závazkového vztahu, ze kterého vyplýval svěřenecký vztah k účelově vyplaceným finančním prostředkům, nikoliv však na straně dovolatele, ale na straně T. Z., novým závazkovým vztahem, kterým sice zamýšlel převzetí dluhu (byť formálně vedené) původní dlužnice, nicméně po stránce právní nechal založit svůj závazkový vztah s V. M. na odlišném právním titulu smlouvy o půjčce s tím, že na peněžitý dluh bude poskytnuto naturální plnění. V této souvislosti se tak nabízela otázka, zda po změně typu původního závazkového vztahu, jehož předmětem byla účelová dispozice s částkou 600.000 Kč, ještě existoval na straně poškozeného V. M. svěřitelský právní vztah k vyplaceným penězům, byl-li pokryt pouhou smlouvou o půjčce. Byť by okolnosti jejího uzavření mohly spíše vypovídat o dovolatelově podvodném jednání, zůstává nade vší pochybnost rozhodným, že taková právní úvaha by vyznívala výlučně v jeho neprospěch za stavu, že se dovolací iniciativy chopil pouze on a tedy její další podrobnější komentář by nebyl z hlediska ustanovení §265p odst. 1 tr. ř. účelným.
Naproti tomu pochybnosti o existenci svěřeneckého vztahu k penězům, které dovolatel pod bodem II./2) výroku o vině inkasoval od poškozeného Mgr. A. S., podle státní zástupkyně dány nejsou a ve věci opatřená skutková zjištění vypovídají o tom, že svým smluvním povinnostem ve vztahu k účelově svěřeným finančním prostředkům nedostál, když i přes složité logistické manipulace s dohodnutým počtem lahví jakostního vína ve finále nezajistil jeho dodání jmenovitě do dispozice poškozeného tak, aby mohl být uskutečněn jeho navazující obchod směrem ke konečnému odběrateli této komodity. Přisouzené jednání ad II. výroku o vině tak sice mělo povahu „sporu o zaplacení určité částky“, i když v obou případech ve formě tzv. naturálního plnění, na straně druhé nebylo možno přehlédnout, že výchozí svěřenecký právní vztah mezi obviněným a poškozenými, týkající se vyplacených finančních prostředků, byl v obou posuzovaných případech naplněn jednáním kriminální povahy, jestliže s naturálním ekvivalentem svěřených peněz naložil proti dohodnutému účelu jejich svěření a ke škodě jejich svěřitelů.
Proto i při plné míře povinného respektu ke všem poukazovaným judikátům Ústavního soudu (viz jeho nálezy sp. zn. I. ÚS 69/06, sp. zn. IV. ÚS 469/04 , sp. zn. I. ÚS 4/04), poskytujícím autoritativní výklad právních vztahů se soukromoprávním základem ve světle zásady ultima ratio právě s akcentem na nutnost ochrany práv a oprávněných zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů přednostně za pomoci prostředků práva civilního, státní zástupkyně přisvědčila shodnému závěru obou soudů nižších instancí, že vyvození dovolatelovy trestní odpovědnosti bylo v přisouzených případech ad II. výroku o vině zcela namístě (výrok o vině ad I. výroku takovou námitkou napaden nebyl). Navíc zásadu trestní represe jako ultima ratio ochrany vztahů se soukromoprávním základem nelze uplatňovat natolik široce, aby to vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku (srov. usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1035/2010).
Státní zástupkyně se neztotožnila s použitím toho judikatorního odkazu, že trestní právo v uvedených případech posloužilo jako prostředek nahrazující ochranu práv a oprávněných zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, jestliže poškození na podkladě výsledků trestního řízení dosáhli toho, čeho se mohli domáhat prostředky práva civilního cestou své individuální právní aktivity (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04). Pokud dovolatel v této argumentační návaznosti vyslovil přesvědčení, že poškození byli zvýhodněni oproti případnému rozsudku civilnímu, a na své straně vnímal jako nepřiměřený závazek, když mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době svého podmíněného odsouzení nahradil škodu způsobenou trestným činem, pak zcela jednoznačně přehlédl, že k zásahu do majetkové sféry poškozených nedošlo pouhým nesplněním jeho smluvních povinností, ale takovým způsobem narušení původního občanskoprávního vztahu, který zakládal podmínky jeho trestní odpovědnosti v přisouzeném smyslu. Posledně uplatněnou námitku by přitom nebylo možno spojovat se zpochybněním rozsudečného výroku podle §59 odst. 2 tr. zákona cestou druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť není doprovázena žádnými samostatnými věcnými výhradami v tom smyslu, že podmínky aplikace tohoto hmotně právního ustanovení nebyly v dovolatelově případě naplněny.
Za jediný kvalifikovaný, námitkový okruh, jehož opodstatněnosti však státní zástupkyně nepřisvědčila, tak bylo třeba považovat pouze ten, který se týká absence použití zásady subsidiarity trestní represe ve vztahu k bodu II. výroku o vině. Proto v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jejihož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud je v dovolacím řízení naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že v podstatě všechny námitky vznesené dovolatelem v jeho podání ke skutku pod bodem I. výroku o vině a téměř všechny námitky jím vznesené ke skutkům pod bodem II. výroku o vině je třeba z hlediska dovolacího řízení považovat za irelevantní. Dovolatel totiž jimi zpochybňoval věrohodnost jednotlivých svědků, napadal obsah jejich výpovědí a následně i způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Nejvyššímu soudu se tím primárně snažil předkládat pozměněný obraz skutkového stavu a na tomto základu vystavěl zásadní námitku nesprávného právního posouzení skutku. Teprve na základě takovéto argumentace (tedy až sekundárně) prezentoval námitku údajně nesprávné právní kvalifikace činu, jímž byl uznán vinným. Takovýto postup však pod uplatněný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) zahrnout nelze.
Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jen pro úplnost lze konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V posuzovaném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
V podrobnostech lze v tomto směru odkázat i na výstižnou argumentaci státní zástupkyně v jejím podrobném vyjádření, s nímž se Nejvyšší soud identifikoval. Stejně tak v plné shodě s jejím vyjádřením shledal, že jedinou relevantně uplatněnou námitkou dovolatele je jeho tvrzení, že soudy nižších stupňů pochybily, pokud v případě skutků popsaných pod bodem II. výroku o vině neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
K této problematice je třeba nejprve připomenout, že trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zákona se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Cizí věcí se rozumí věc, která nenáleží pachateli, přičemž za věc se považují i peněžní prostředky. Cizí věc je pachateli svěřena , jestliže mu je odevzdána do faktické moci.
Tyto zákonné znaky byly jednáním obviněného naplněny, neboť ze skutkových zjištění soudů obou stupňů je zřejmé, že obviněný při obou dílčích útocích jednal tak, že finanční prostředky získal od poškozených na základě tvrzení o konkrétním účelu užití, kterým bylo realizace zakázek s vínem. V případě popsaném pod bodem II./1) výroku o vině přitom postupoval obdobným způsobem jako v případě pod bodem I. výroku, neboť rozhodné listiny nechal místo sebe podepsat třetí osobu, tj. T. Z., ačkoli skutečným příjemcem finančních prostředků byl on sám. Jak v případě pod bodem I. tak v případě pod bodem II./1) uvalil pasiva z daných závazků – tj. hypoteční úvěr za koupené nemovitosti [skutek pod bodem I.] a zástavu v podobě automobilů [skutek pod bodem II./1)] právě na tyto třetí osoby a sám čerpal aktiva – finanční prostředky.
V případě pod bodem II./2) obviněný opět využil třetí osoby, a to poškozeného Mgr. A. S., který poskytl finanční prostředky, za které měl (obviněný) obstarat dodávky vína, které měl převzít odběratel – společnost C. E. zastoupená bratry L. a P. V. V obou případech své jednání zastíral formálně uzavřenými smlouvami, které však neplnil a skutečný stav zastíral dalšími činnostmi. V případě pod bodem II./1) tak činil nejprve nepravdivým tvrzením T. Z., že finanční prostředky poškozenému V. M. vrátil, a poté manipulací se změnou závazku, když teprve na základě toho, že jmenovaný poškozený podal návrh na vydání platebního rozkazu, s ním uzavřel další smlouvu, která se ukázala opět jen jako formální, neboť svůj závazek podle ní nesplnil. Pokud argumentoval tím, že tomuto poškozenému určité množství vína dodal, jednalo se o zanedbatelné množství [namísto 11.000 lahví pouze 300 lahví, a to ještě velmi špatné kvality (srov. výpověď V. M. na str. 11 odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně)]. Ve finančním vyjádření k převzaté částce 600.000 Kč způsobil škodu ve výši 583.636 Kč. V případě pod bodem II./2) své jednání zastíral logisticky nepřehlednými částečnými transporty vína v různých lahvích, k nimž nebyla soudem důkazně zjištěna odpovídající přehledná evidence. Ve výsledku však opětně svůj závazek nesplnil, když dodal pouze 9.208 ks lahví o objemu 0,7 l , ačkoli měl dodat 25.700 ks lahví o objemu 0,75 l . Ve finančním vyjádření k převzaté částce 763.000 Kč způsobil škodu ve výši 607.168 Kč. Dané skutečnosti dokresluje i to, že jeho otec F. Z. starší vypověděl, že jeho vztahy se synem (tj. obviněným) jsou spíše formální, on sám ukončil činnost v oboru vinařství asi v červnu 2010, přičemž od roku 2007 již víno nevyráběl a od roku 2008 své pozemky i vinohrady pronajal, jeho syn od roku 2005 v místě bydliště nebyl a pouze po výkonu trestu v roce 2004 jej pověřil k prodeji a rozvozu vína a v této souvislosti mu vystavil plnou moc, která nebyla nikdy formálně ukončena.
Pokud jde o otázku zavinění obviněného, soud prvního stupně u něho dovodil přímý úmysl, který měl za prokázaný vzhledem k počtu útoků a systematičnosti páchání trestné činnosti. Takový závěr považuje i Nejvyšší soud za správný, neboť pokud obviněný jednal shora popsaným způsobem, činil tak nepochybně vědomě s vůlí porušit zájem chráněný trestním zákonem.
Jestliže dovolatel ve svém podání upozorňoval na více judikatorních rozhodnutí týkajících se zásady subsidiarity trestní represe, možno připomenout, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné.
Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
Dovolatel ve svém podání citoval z více judikatorních rozhodnutí Ústavního soudu, avšak k těmto citacím již nedoplnil odpovídající argumentaci, proč podle jeho názoru na jeho jednání trestní právo nedopadá, když pouze obecně proklamoval, že se mohlo jednat pouze o obchodní, příp. občanskoprávní spory. Pomíjel přitom všechny rozhodné skutečnosti, které indikovaly, že jeho jednání bylo jednáním charakteru trestního a nikoli pouze civilněprávního. Navíc je zjevné, že si zřejmě sám nebyl svým tvrzením jist, když je uplatnil pouze ve formě podmíněného způsobu (tj. „může se jednat“). Obviněný se ovšem zjištěným jednáním v hranicích civilního práva ani v nejmenším nenacházel, neboť jeho jednání již bylo jednáním charakteru kriminálního (a tedy v mantinelech práva trestního). Proto bylo namístě přikročit k použití prostředků práva trestního, když použitím pouze prostředků civilního práva by nemohlo být sledovaného účelu dosaženo.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 5. 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Bláha