ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.763.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 763/2015-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2015 o dovolání, které podal obviněný M. N. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 13 To 1/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 66/2014, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 13 To 1/2015, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 2 T 66/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu ve Svitavách, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 2 T 66/2014, uznal obviněného M. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„ dne 20. 7. 2013 po 22.25 hod. v Z. hospodě v M. T. na ulici Z., okr. S., v podnapilém stavu při vyvádění T. S. z restaurace cíleně nastavil ruku před hrudník T. S., který se od jeho ruky odrazil, ztratil rovnováhu a po několika krocích upadl na zem na záda, přičemž při pádu se udeřil do levé spánkové temenní části hlavy, přičemž utrpěl frakturu lebeční kosti na levé spánkové – temenní části hlavy s otřesem mozku a zhmožděním mozku, což si vyžádalo jeho okamžitou hospitalizaci ve Fakultní nemocnici O. na jednotce intenzivní péče neurochirurgického oddělení s následnou operací hlavy, následnou hospitalizací a léčbou na neurologickém oddělení ARO Nemocnice H. až do 30. 8. 2013, kdy byl propuštěn do domácího léčení, přičemž následně byl opětovně dne 13. 9. 2013 hospitalizován za účelem další plánované operace – kranioplastice na neurologické klinice Ústřední vojenské nemocnice v P.– S., odkud byl propuštěn dne 24. 9. 2013, přičemž následky se u něj projevují do současné doby “.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložil mu podle §146 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozené T. S., bytem B., N. V. (dále jen „poškozený“), a Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnu, Jeremenkova 11, Ostrava – Vítkovice, IČ: 47672234, odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 13 To 1/2015, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Rudolfa Skoupého dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku anebo jiném nesprávně hmotně právním posouzení.
Dovolatel v úvodu svého podání připomněl, že v obžalobě Okresního státního zastupitelství ve Svitavách byl skutek vymezen tak, že měl poškozeného při vyvádění z restaurace zcela bezdůvodně, úmyslně udeřit do obličeje tak silně a surově, že poškozený upadl na hranu stolu, poté na podlahu, při pádu se udeřil do levé spánkové temenní části hlavy, přičemž utrpěl výše specifikované zranění. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jeho vina nebyla jednoznačně prokázána, a proto jej původním rozsudkem ze dne 23. 4. 2014 zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 13 To 270/2014, zprošťující rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresní soud doplnil dokazování podle pokynů odvolacího soudu a především ze znaleckého posudku MUDr. Vladimíra Hrníčka, soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zjistil, že ke zranění poškozeného nemohlo dojít způsobem popsaným v obžalobě. Znalec totiž připustil, že ke zranění poškozeného mohlo dojít i čistým pádem na zem, i tím, že by jen narazil na nastavenou ruku a spadl na zem, zvláště když v době konfliktu se koncentrace etylalkoholu v jeho krvi pohybovala v rozmezí 2,89 až 3,00 g/kg (z lékařského hlediska se jedná o těžký stupeň opilosti, který se projevuje mimo jiné těžkými poruchami motorickými – potácivou chůzí, častými pády až neschopností samostatné chůze). Okresní soud pod vlivem nově provedených důkazů sice nově vymezil skutek (způsobem shora popsaným), i tak ovšem jeho jednání právně kvalifikoval jako zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku (dovodil jeho nepřímý úmysl, neboť byl se stavem poškozeného srozuměn, blíže však tuto otázku neodůvodnil). Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení, jímž jeho odvolání zamítl, uvedl, že „… je přesvědčen, že mezi aktivním jednáním obviněného a objektivně popsaným poraněním poškozeného je přímá příčinná souvislost. Bez aktivního zvednutí ruky obviněného proti poškozenému, kdy nepochybně došlo, byť k mírnému, ale přesto kontaktu mezi rukou obviněného a tělem poškozeného, bez tohoto fyzického kontaktu by nedošlo k pádu poškozeného na zem, který i v důsledku výrazné opilosti poškozeného měl poměrně razantní následek“. Odvolací soud se tak ztotožnil s právním posouzením skutku okresním soudem.
S těmito závěry odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) dovolatel vyslovil zásadní nesouhlas. Je přesvědčen, že pokud proti poškozenému, který po vykázání z restaurace jejím majitelem již odcházel, ale pak se otočil a do restaurace se vracel, pouze natáhl před sebe ruku, do které poškozený v důsledku své opilosti narazil, od ruky se odrazil a spadl na zem, kde si způsobil zjištěné zranění, nemůže být shledán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Stejně tak je názoru, že skutek zjištěný okresním soudem není trestným činem ve smyslu §13 tr. zák. (dovolatel tu měl nepochybně na mysli ustanovení §29 tr. zákoníku o nutné obraně), neboť pouhé natažení ruky bez aktivního pohybu nemůže být trestným činem, a to ani v případě, že ruka je natažena před osobu, která se svou vinou dostala do silně podnapilého stavu a má porušeny motorické schopnosti.
Z těchto důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž se s jeho právním názorem plně ztotožnil. Jeho námitku v tom smyslu, že jednáním zjištěným soudy obou stupňů nenaplnil skutkovou podstatu zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze. Rovněž tak měl za to, že tato námitka je důvodná.
Státní zástupce s poukazem na skutková zjištění nalézacího soudu uvedl, že trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, a trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku ten, kdo jednáním popsaným v odstavci 1 způsobí těžkou újmu na zdraví. Jednání pachatele tedy v tomto případě z hlediska úmyslu zjednodušeně řečeno směřuje ke způsobení „prosté“ újmy na zdraví, nicméně jakožto nedbalostní následek vznikne na zdraví újma těžká. Ublížení na zdraví a těžká újma na zdraví jsou vymezeny v §122 tr. zákoníku, z jehož odst. 1 vyplývá, že ublížením na zdraví se rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření. Pojem těžké újmy pak trestní zákoník vymezuje dvěma podmínkami, které musí být splněny současně: vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů v odst. 2 písm. a) až i) tohoto ustanovení.
Po tomto vymezení státní zástupce uvedl, že zranění nastalé u poškozeného (fraktura lebeční kosti na levé spánkové – temenní části hlavy s otřesem mozku a zhmožděním mozku) s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti bezpochyby je těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. Aby bylo možno jednání obviněného posoudit jako zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, muselo by být prokázáno, že tato újma je nedbalostním následkem jeho jednání popsaného v ustanovení §146 odst. 1 tr. zákoníku, které přitom vyžaduje jednání (konání nebo opomenutí) pachatele, jehož následkem je újma na zdraví dosahující intenzity ublížení na zdraví, přičemž musí být navíc prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku v podobě ublížení na zdraví. Ze skutkových zjištění učiněných soudem tak, jak jsou popsána v rozsudku ze dne 20. 10. 2014 však nevyplývá, že by obviněný na poškozeného fyzicky zaútočil úderem pěstí do obličeje (jak bylo původně popsáno v obžalobě), naopak bylo zjištěno, že obviněný cíleně nastavil ruku před hrudník poškozeného, který se od jeho ruky odrazil, ztratil rovnováhu a po několika krocích upadl na zem na záda.
Ačkoli obviněný znal stav poškozeného, a tedy věděl o tom, že je opilý, státní zástupce měl za to, že takové jeho jednání vyplynuvší ze skutkových zjištění, tedy „pouhé“ natažení ruky, od níž se poškozený odrazil a upadl, není pokryto úmyslným zaviněním ve vztahu k jednání vymezenému v §146 odst. 1 tr. zákoníku, jinými slovy vyjádřeno, podle jeho názoru v samotném zjištěném jednání obviněného nelze dovodit, že by jeho úmysl (ať už úmysl přímý, nebo úmysl eventuální) směřoval ke způsobení následku v podobě „prostého“ ublížení na zdraví. Takový názor vyslovil při vědomí, že pro dovození zavinění a jeho formy mohou být podstatné různé okolnosti. Např. to, že pachatel ví o tom, že osoba, vůči níž podniká útok, je tělesně či psychicky indisponována, je podnapilá, jde o osobu staršího věku a podobně. Stejně tak může být podstatné to, že je útočeno na zdraví osoby v místě a v situaci, kdy může dojít snadněji k vážnějšímu poranění (typicky např. situace, kdy pachatel na poškozeného útočí na schodech či na rušné cestě, po níž se pohybují vozidla). Nicméně protiprávní následek v podobě ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku musí mít svůj původ v takovém protiprávním jednáním, které dosahuje určitý minimální stupeň intenzity. Při výjimečně nízké intenzitě takového jednání, z něhož vzešel protiprávní následek, je třeba se zabývat i dalšími příčinami, které tento následek vyvolaly. Pouhá vědomost pachatele o tom, že by mohl za použití násilí jakékoli intenzity způsobit zranění jiné osoby, nepostačuje bez dalšího k závěru o existenci úmyslného zavinění (poukázal tu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 521/2014).
Z těchto důvodů státní zástupce vyjádřil přesvědčení (a to i s ohledem na další působící okolnosti, tj. soudem zjištěnou značnou opilost poškozeného a ovlivnění omamnými látkami), že nastavení ruky obviněným před poškozeného, od níž se poté poškozený odrazil a upadl, bylo svou povahou jednáním natolik malé intenzity, že je nebylo možno kvalifikovat jako jednání podřaditelná pod skutkovou podstatu trestného činu vymezeného v §146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ani úmysl obviněného k tomuto následku nesměřoval. Jednání obviněného proto nelze subsumovat pod skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to ani za situace, že u poškozeného došlo k velmi závažnému následku na jeho zdraví.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Svitavách, jakož aby zrušil i všechna další rozhodnutí na tato obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Svitavách věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod. Shledal přitom, že uplatněné námitky (srov. shora) jsou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Uvedený dovolací důvod je totiž dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. jeho mylnou právní kvalifikaci, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení.
To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06).
V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, a ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.
Jinými slovy vyjádřeno, Nejvyšší soud z výše uvedených hledisek přezkoumával soulad skutkového zjištění soudů nižších instancí s právním posouzením jednání obviněného. Po tomto přezkoumání dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné a argumentace v něm uvedená je v zásadě správná a výstižná. A právě proto, že se s touto argumentací v celém jejím rozsahu i provázanosti ztotožnil (stejně jako s přiléhavým vyjádřením státního zástupce), postačuje na ni (již vzhledem k zásadě procesní ekonomie) plně odkázat a pouze ji v některých ohledech doplnit či vybrané skutečnosti zdůraznit.
V přezkoumávané věci není sporu o tom, že poškozený v kritické době utrpěl zranění blíže popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, které nepochybně je těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) a i) tr. zákoníku (takový právní závěr ostatně dovolatel ani nezpochybňoval, byť mu žádný ze soudů nižších instancí nevěnoval prakticky žádnou pozornost a v odůvodnění svého rozhodnutí jej – patrně proto, že jej považoval za zcela jasný – vůbec nevyložil).
Zásadní otázkou při úvahách o právní kvalifikaci jednání obviněného proto je, zda je dáno jeho zavinění na způsobeném následku. Obecně přitom platí, že zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu.
Soud prvního stupně však ani této významné otázce žádnou pozornost nevěnoval, když zavinění obviněného odůvodnil pouze paušálním konstatováním, že poškozenému „ … úmyslně ublížil na zdraví a způsobil mu takovým činem těžkou újmu na zdraví (čímž) naplnil skutkovou podstatu zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku “ (srov. stranu 10 jeho rozsudku).
Odvolací soud, jenž nakonec také jen paušálně konstatoval, že okresní soud jednání obviněného „ … zcela správně kvalifikoval“ , sice předtím rozvedl, že je „ … přesvědčen, že mezi aktivním jednáním obviněného … a objektivně popsaným poraněním poškozeného … je přímá příčinná souvislost. Bez aktivního zvednutí ruky obviněného proti poškozenému, kdy nepochybně došlo, byť k mírnému, ale přesto kontaktu mezi rukou obviněného a tělem poškozeného, bez tohoto fyzického kontaktu by nedošlo k pádu poškozeného na zem, který i v důsledku výrazné opilosti poškozeného měl poměrně razantní následek. “ (srov. stranu 3 odůvodnění jeho usnesení), ovšem více pozornosti aplikaci ustanovení §15 a §16 tr. zákoníku na posuzovaný případ nevěnoval.
Z tohoto pohledu je zřejmé, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a zejména jemu předcházející odsuzující rozsudek soudu prvního stupně jsou rozhodnutími nepřezkoumatelnými, jejich odůvodnění nesplňuje zákonné požadavky na ně kladené (srov. §125 odst. 1 tr. ř., §138 tr. ř.).
Už proto je zapotřebí (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví.
Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví , tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Po subjektivní stránce se u trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje, aby pachatel jednal úmyslně . Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s takovým úmyslným jednáním pachatele.
Úmyslné zavinění je upraveno v ustanovení §15 odst. 1 tr. zákoníku. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem, neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takovéto srozumění je nutno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný. Pro úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, za podmínky, že taková představa se bezprostředně projevila v jednání pachatele ( srov. Šámal a kol., Trestní zákoník I., C. H. Beck, 2. vydání 2012, str. 222, 223 ).
Podle ustálené judikatury k naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, publikovaný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr., shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1962, sp. zn. 9 Tz 46/62, publikované pod č. 19/1963 Sb. rozh. tr.). Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, publikované pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Z těchto skutečností s přihlédnutím ke všem ostatním okolnostem případu je pak třeba dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele.
Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku se skládá jednak ze základní skutkové podstaty ve smyslu odst. 1 tohoto ustanovení, která spočívá v úmyslném ublížení na zdraví, a jednak ze znaku kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu jeho odst. 3, jímž je způsobení těžké újmy na zdraví z nedbalosti. Pro posouzení, zda se jedná o trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, nebo o trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 3 tr. zákoníku, je určujícím kritériem, jaká forma zavinění pachatele se vztahuje ke způsobené těžké újmě na zdraví. Způsobení těžké újmy na zdraví zde není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Vztah mezi tzv. základní skutkovou podstatou a okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, je takový, že předpokladem toho, aby mohlo být přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, je především naplnění znaků tzv. základní skutkové podstaty (srov. u snesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1035/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 49/2008, č. T 1126-I.).
Způsobí-li pachatel jinému těžší následek v podobě těžké újmy na zdraví, takže přichází v úvahu právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 3 tr. zákoníku, stačí, je-li takový následek způsoben ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku z nedbalosti (§16 tr. zákoníku). Naproti tomu není-li u pachatele dáno ve vztahu k tomuto těžšímu následku zavinění ani z nedbalosti, nelze použít tuto kvalifikovanou skutkovou podstatu a je mu možno přičítat jen trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku.
Nazíráno těmito obecnými principy na konkrétně zjištěné jednání obviněného, je třeba akcentovat skutkové zjištění soudu prvního stupně popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, s nímž se ztotožnil i soud odvolací. Nalézací soud totiž na rozdíl od podané obžaloby nedospěl k závěru, že by obviněný na poškozeného fyzicky zaútočil úderem pěstí do obličeje, naopak zjistil, že (pouze) „ … cíleně nastavil ruku před hrudník poškozeného , který se od jeho ruky odrazil, ztratil rovnováhu a po několika krocích upadl na zem na záda “. Takové jednání obviněného ovšem nelze považovat za aktivní jednání („ aktivní zvednutí ruky … proti poškozenému “), za které je měl odvolací soud (srov. stranu 3 odůvodnění jeho usnesení) ve zjevné snaze podpořit právní kvalifikaci použitou nalézacím soudem.
V pouhém natažení (resp. „cíleném nastavení“) ruky obviněného před hrudník poškozeného, které bylo jeho bezprostřední reakcí na snahu poškozeného vrátit se zpět do restaurace, z níž byl pro předchozí nevhodné jednání vykazován jejím majitelem, nelze spatřovat úmyslné jednání (ani ve formě eventuálního úmyslu, a už vůbec ve formě úmyslu přímého – srov. právní vymezení shora) směřující ke způsobení následku poškozenému v podobě ublížení na zdraví (§122 odst. 1 tr. zákoníku). Nešlo o jednání aktivní, nýbrž o víceméně obrannou reakci obviněného, která sama o sobě nemohla směřovat k ublížení na zdraví poškozeného ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku (nemohlo se přitom jednat ani o pokus způsobit poškozenému takový následek podle §21 odst. 1 tr. zákoníku). Natažená ruka obviněného nesměřovala proti citlivější a zranitelnější části těla poškozeného (např. proti jeho obličeji, příp. krku), nýbrž proti jeho hrudníku, obviněný do poškozeného ani nestrčil, neboť podle zjištění nalézacího soudu k pádu poškozeného na zem došlo v důsledku toho, že se od natažené ruky odrazil a ztratil rovnováhu (proto ani nebylo důvodu zabývat se případnou intenzitou jednání obviněného, jak tomu bývá v obdobných případech).
Nejvyšší soud při posuzování otázky zavinění samozřejmě nepřehlédl, že obviněný znal stav poškozeného (věděl o tom, že je silně opilý a zřejmě i ovlivněn omamnými látkami), přesto souhlasí s názorem státního zástupce, že zjištěné jednání obviněného není pokryto jeho úmyslným zaviněním ve vztahu k následku předpokládanému v §146 odst. 1 tr. zákoníku. Protiprávní následek v podobě ublížení na zdraví totiž musí mít svůj původ v takovém protiprávním jednání, které dosahuje určitý minimální stupeň intenzity. Při výjimečně nízké intenzitě takového jednání, z něhož vzešel protiprávní následek, je třeba se zabývat i dalšími příčinami, které tento následek vyvolaly. Pouhá vědomost pachatele o tom, že by mohl za použití násilí jakékoli intenzity způsobit zranění jiné osoby (v přezkoumávané věci nalézací soud dokonce nezjistil intenzitu žádnou), nepostačuje bez dalšího k závěru o existenci úmyslného zavinění (srov. již státním zástupcem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 521/2014).
Přitom je nutné brát v úvahu, že na pádu poškozeného se mohla podílet rovněž jeho výrazná opilost, o které se sice odvolací soud v odůvodnění týkajícího se subjektivní stránky stručně zmínil (srov. stranu 3 jeho usnesení), kterou ale dostatečně nevyhodnotil z hlediska zavinění obviněného. Z těchto důvodů je hodnocení subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku nedostatečné, neboť pouhá vědomost o možnosti obviněného, že může pád na zem i zranění způsobit k naplnění, byť nepřímého, úmyslu nepostačuje. Vedle složky vědomostní (intelektuální) je třeba se totiž zabývat i složkou volní, kterou trestní zákoník vyjadřuje u přímého úmyslu slovem „chtěl“ a u nepřímého úmyslu pojmem „byl srozuměn“. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu tak vyjadřuje jeho kladný vztah ke způsobení následku relevantnímu pro trestní právo. Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale i u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku, třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění pokrývá i následek relevantní z hlediska trestního práva (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 521/2014).
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud uzavírá, že (pouhé) nastavení ruky obviněným před poškozeného, od níž se poté poškozený odrazil a upadl na zem, nebylo svou povahou takovým jednáním, aby je bylo možno kvalifikovat jako jednání podřaditelné pod skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť úmysl obviněného (a to ani úmysl eventuální) k takovému následku nesměřoval. Je tomu tak i za situace, kdy obviněný z předchozího chování poškozeného věděl, že ten je přinejmenším značně opilý. Pokud by se totiž na jedné straně připustila nemožnost bránit se nevhodnému (v posuzované věci vyloženě obtěžujícímu) jednání opilého občana, musela by se na druhé straně současně dovodit takřka bezbřehá trestní odpovědnost toho, kdo se chce takovému jednání pouze bránit (třeba jen tím, že před sebe nastaví ruku, jak tomu bylo podle zjištění nalézacího soudu i v daném případě).
Jak již bylo shora připomenuto, skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku se skládá jednak ze základní skutkové podstaty ve smyslu odst. 1 tohoto ustanovení, jednak ze znaku kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu jeho odst. 3. Jestliže mezi nimi je takový v ztah, že předpokladem toho, aby mohlo být přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, je především naplnění znaků tzv. základní skutkové podstaty , pak z logiky věci vyplývá, že není-li zjištěno úmyslné zavinění obviněného ve vztahu k základní skutkové podstatě, pak jsou zcela bezpředmětné další úvahy o jeho případném nedbalostním zavinění ve vztahu ke znaku kvalifikované skutkové podstaty (tj. těžké újmy na zdraví). Je tomu tak bez ohledu na závažnost zranění, které poškozený v přezkoumávané věci utrpěl.
S naposledy uvedenou problematikou souvisí i dovolatelova námitka, že skutek zjištěný okresním soudem není trestným činem ve smyslu §13 tr. zák. (jak již bylo shora uvedeno, měl takovou námitkou nepochybně na mysli ustanovení §29 tr. zákoníku o nutné obraně).
K tomu je třeba uvést, že ani této problematice soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí nevěnovaly žádnou pozornost. Už proto je třeba zmínit (zase alespoň stručně a v obecné rovině), že podle §29 odst. 1 tr. zákoníku (ustanovení o nutné obraně) čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by byl jinak trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákoník, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím protiprávnost činu i jeho společenskou škodlivost. Účelem nutné obrany je dát možnost fyzickým (ale i právnickým) osobám k ochraně vlastních zájmů, zájmů jiných osob, apod., neboť na místě páchání útoku není často možné zajistit včasný zásah veřejných orgánů. Je přitom třeba vycházet ze zásady, že riziko vyvolané útokem by měl nést útočník, nikoli obránce. Útočník svým jednostranným jednáním totiž vyvolal situaci, za které bylo použito nutné obrany, a proto ustanovení §29 tr. zákoníku by se mělo uplatňovat ve prospěch obránce co nejvýrazněji a co nejšířeji, samozřejmě v souladu se zákonem (srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, Komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 399 a násl.).
Jednání v nutné obraně nemůže být považováno za útok, neboť nesplňuje podmínky protiprávnosti. Důležitou okolností pro posouzení podmínek nutné obrany je také určení postavení strany útočné, zde je rozhodující počáteční iniciativa, tedy zjištění toho, kdo začal. Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat, nesmí být ukončen nebo přerušen. V případě takovéhoto zjištění, kdy nebezpečí již přímo nehrozí, nutná obrana nepřichází v úvahu. Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, přičemž přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzívní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Nevyžaduje se taková přiměřenost obrany, která by odpovídala naprosté proporcionalitě.
V této souvislosti lze připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu, které řeší otázku tzv. vybočení z mezí nutné obrany. „Podle §29 nesmí být nutná obrana ve vztahu ke způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřená, tudíž může být nepřiměřená nebo zjevně nepřiměřená. Pro jednání v nutné obraně není podstatná ani tzv. subsidiarita, tj. nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku. Proto intenzivní exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že napadená osoba se nevyhnula útoku např. útěkem, i když byl útěk možný, anebo že nezvolila mírnější možnou obranu, pokud použitou (intenzivnější) obranu ještě nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku (viz rozhodnutí č. 20/2008 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že právní závěry tak, jak je interpretoval odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně), nejsou v souladu s tím, co bylo nalézacím soudem skutečně zjištěno. Obdobně konstatuje, že právní závěry, k nimž oba soudy nižších instancí dospěly, nejsou správné a nelze jim přisvědčit.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud uzavřel, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na nesprávném právním posouzení skutku a že byl naplněn dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 13 To 1/2015, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 2 T 66/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Okresnímu soudu ve Svitavách, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby se v dalším řízení znovu a daleko podrobněji zabýval především právními okolnostmi shora zdůrazněnými (subjektivní stránkou jednání obviněného a problematikou jeho jednání v nutné obraně). Nejvyšší soud mu v tomto směru žádné pokyny k doplnění dokazování nedává, neboť si lze jen obtížně představit, že by ještě další případné důkazy mohly jeho skutkové zjištění dále upřesnit, nicméně mu připomíná, že při svých dalších úvahách je ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. je vázán právním názorem, který Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyslovil. Odůvodnění jeho nového rozhodnutí pak musí plně respektovat již výše zmíněná zákonná ustanovení.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu