ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1548.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 1548/2015-30
USNESENÍ
11 Tdo 15
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2016 o dovolání obviněného J. Č. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 55 To 210/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 31 T 20/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 31 T 20/2014, byl obviněný J. Č. uznán vinným v bodě 1) přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. l, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 2) „přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku“, na podkladě skutkového zjištění, že:
1) od přesně nezjištěné doby do 21:45 hodin dne 30. 7. 2013 v Č. L. a následně po silnici ... od Č. L. směrem na M. B., po požití omamných a psychotropních látek řídil motocykl zn. Suzuki GSX R 600, RZ ..., nerespektoval opakované výzvy hlídky PČR, OHS Č. L. k zastavení motocyklu a následně u obce J. přejel do protisměru, kde se čelně střetl se služebním vozidlem PČR zn. Škoda Octavia, RZ ... a narazil do betonové zábrany, přičemž následnou krevní zkouškou mu byla zjištěna přítomnost metamfetaminu v krvi v koncentraci 171,87 ng/ml, amfetaminu v koncentraci 4,25 ng/ml a delta 9 tetrahydrokanabinolu v koncentraci 1,145 ng/ml, tedy v míře, v důsledku které se nacházel ve stavu, který znemožňoval bezpečné ovládání motocyklu v silničním provozu, když metamfetamin, amfetamin a delta 9 tetrahydrokanabinol jsou psychotropní látky zařazené do seznamu psychotropních látek v přílohách k zák. č.167/1998 Sb., o návykových látkách,
2) od přesně nezjištěné doby do 21:45 hodin dne 30. 7. 2013 v podsedadlovém úložném prostoru motocyklu zn. Suzuki GSX 600, RZ ..., při jízdě na komunikacích v Č. L. a následně na silnici ... z Č. L. směrem na M. B., aniž by disponoval nezbytným povolením k zacházení s omamnými a psychotropními látkami, přechovával, částečně pro jiného, pět kusů plastových sáčků s obsahem sušené rostlinné látky o celkové hmotnosti 1,5 gramů a tři sáčky s obsahem pevné krystalické látky o hmotnosti 14,67 gramů, 0,85 gramů a 0,55 gramů, s tím, že v rostlinné látce byly prokázány tetrahydrokanabinoly, které jsou obsahovými složkami konopí, omamné látky uvedené v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a v pevné krystalické látce o celkové hmotnosti 16,07 gramů byl prokázán metamfetamin zvaný pervitin, tedy psychotropní látka uvedená v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, kdy obsah účinné látky činil 12,84 gramů.
Za to byl odsouzen podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému též uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §70 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku byl současně vysloven trest propadnutí věci, blíže specifikovaných na str. 2 výroku rozsudku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozené České podnikatelské pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, škodu ve výši 33.336,51 Kč.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obviněný, jednak v neprospěch obviněného státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v České Lípě, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 55 To 210/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. k odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal v bodě 2) vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Stalo se tak na podkladě skutkového zjištění, že obviněný od přesně nezjištěné doby do 21:45 hodin dne 30. 7. 2013 v podsedadlovém úložném prostoru motocyklu zn. Suzuki GSX 600, RZ ..., při jízdě na komunikacích v Č. L. a následně na silnici ... z Č. L. směrem na M. B., aniž by disponoval nezbytným povolením k zacházení s omamnými a psychotropními látkami, přechovával, částečně pro jiného, pět kusů plastových sáčků s obsahem sušené rostlinné látky o celkové hmotnosti 1,5 gramů a tři sáčky s obsahem pevné krystalické látky o hmotnosti 14,67 gramů, 0,85 gramů a 0,55 gramů, s tím, že v rostlinné látce byly prokázány tetrahydrokanabinoly, které jsou obsahovými složkami konopí, omamné látky uvedené v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a v pevné krystalické látce o celkové hmotnosti 16,07 gramů byl prokázán metamfetamin zvaný pervitin, tedy psychotropní látka uvedená v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, kdy obsah účinné látky činil 12,84 gramů, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. května 2010, č. j. 5 T 15/2009-78, který nabyl právní moci 19. října 2010, odsouzen za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který ve věznici s ostrahou vykonal dne 5. 10. 2012, a ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. března 2013, č. j. 42 T 150/2011-72, který nabyl právní moci 21. května 2013, odsouzen za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků.
Za tento zločin a za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, který zůstal v napadeném rozsudku nedotčen, odsoudil obviněného podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let. Podle §70 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku současně vyslovil trest propadnutí věci, blíže specifikovaných na str. 2 výroku rozsudku. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změn.
Odvolání obviněného J. Č. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný po shrnutí dosavadního průběhu řízení namítá ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2) rozsudku předně extrémní nesoulad mezi provedenými (podle obviněného „spíše neprovedenými“) důkazy a skutkovým závěrem soudu o naplnění znaku přechovávání omamné a psychotropní látku a jedu „částečně pro jiného“. Uvádí, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno usnesením podle 160 odst. 1 tr. ř. pro podezření ze spáchání přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu dle §284 odst. 2, 3 tr. zákoníku, tedy, že přechovával jinou omamnou nebo psychotropní látku než konopí ve větším rozsahu. Aniž v průběhu přípravného řízení došlo ke změně důkazní situace, státní zástupkyně jeho jednání kvalifikovala jako zvlášť závažný zločin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž popis skutku v obžalobě na rozdíl od usnesení o zahájení trestního stíhání upravila tak, že „...obviněný přechovával, částečně pro jiného“… psychotropní látku, ač byl za takový skutek v posledních třech letech potrestán. Soud prvního stupně přejal popis skutku dle obžaloby a vzhledem k tomu, že v něm chyběl odkaz na jeho předchozí potrestání, kvalifikoval jeho jednání jako přečin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Podle obviněného nemůže obstát závěr soudu prvního stupně, že omamné a psychotropní látky ,,...přechovával, částečně pro jiného“, který dovodil z množství látky, přesahující obvyklou denní dávku uživatele, kterou měl obviněný u sebe, z toho, že drogy byly rozděleny do tří narkosáčků, z dalších u něj nalezených prázdných narkosáčků a digitálních vah, ze skutečnosti, že byl pro distribuci drog již v minulosti odsouzen, jakož i z úředních záznamů policie, která sledovala osoby známé jako distributory a uživatele drog v Č. L. a z tohoto místa obviněný na motocyklu odjížděl. Obviněný připouští, že při dopravní nehodě při sobě měl větší než malé množství omamné a psychotropní látky, tyto drogy si však koupil předchozího dne v Praze výlučně pro svou potřebu a zajištěné větší množství odůvodnil tím, že se jednalo o jeho měsíční dávku pervitinu. Váhy měl s sebou proto, aby ho prodejce při nákupu neošidil a prázdné malé plastové sáčky získal spolu s drogou, aby si do nich mohl z většího množství oddělovat své denní dávky tak, aby u něj nemohlo být v případě jakékoliv kontroly zajištěno množství drogy větší než malé. Poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, z níž je zřejmé, že zjištění toho, že někdo přechovává značné množství psychotropních látek nelze bez dalšího vykládat tak, že tak činí proto, aby je dále distribuoval v zištném úmyslu, neboť takový závěr musí být podložen skutkovými zjištěními (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 4 Tdo 139/2012). Je tedy přesvědčen, že závěr soudů o přechovávání drog „částečně pro jiného“ v případě skutku pod bodem 2) napadeného rozsudku vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, přičemž skutková zjištění nemají oporu v dokazování, které v tomto směru nebylo vedeno a ze strany soudů se tak jedná o pouhou hypotetickou, ničím nepodloženou spekulaci. Pokud soudy k okolnosti držení drogy „částečně i pro jiného“ odmítly bez logického vysvětlení provést důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví k prokázání jeho tvrzení, že zajištěné množství drogy představovalo zhruba takové množství, které by osobě se stupněm závislosti shodným s obviněným vydrželo na měsíc, jedná se z jeho pohledu o opomenutý důkaz, jehož neprovedení má vliv na správnost skutkových zjištění i na hmotně právní posouzení skutku. V daném případě se tedy jedná o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovým závěrem soudu. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 14. 7. 2015, č. j. 55 To 210/2015-163 v celém rozsahu a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně tvrzením, že provedenými důkazy nebyla jeho vina prokázána, že jsou nesprávné závěry soudů, že drogu přechovával i pro jiného, neboť u něj nalezené drogy měl toliko pro svou vlastní potřebu, že soudy mylně vycházely z množství u něj nalezené omamné látky a dalších předmětů - narkosáčků, digitálních vah, jakož i z jeho trestní minulosti), vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (že nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie ohledně zjištění, v jakém rozpětí může být denní dávka pervitinu pro osobu s návykem odpovídajícím návyku obviněného, resp. jeho měsíční množství) je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění odvolacího soudu nenaplňovala znaky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jinak posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. z. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
Pod žádný z dovolacích důvodů nelze rovněž podřadit ani dovolací námitku procesně právní povahy, jejímž prostřednictvím obviněný patrně vytýkal, že nebyla zachována totožnost skutku, pro který bylo u něj zahájeno trestní stíhání pod bodem 2) usnesení o zahájení trestního stíhání, byla podána obžaloba a byl rozsudkem prvostupňového soudu a následně soudem odvolacím odsouzen. Lze připomenout, že otázku zachování totožnosti skutku není možno zužovat na pouhou vnější podobnost popisu skutkového stavu mezi sdělením obvinění a konečným rozsudkem. Ve fázi sdělení obvinění nemá příslušný policejní orgán zdaleka dostatek informací pro precizní vyjádření skutkového stavu věci (čili popisu skutku ve sdělení obvinění). Naopak, jeho úkolem je tento stav zjišťovat a opatřovat o něm důkazy, na jejichž podkladě je státní zástupce při formulaci obžaloby nejen oprávněn, ale i povinen precizovat popis skutku tak, aby odpovídal obsahu dosud opatřených důkazů. Na základě výsledků dokazování provedeného soudem mohou některé skutečnosti odpadnout a jiné naopak přibýt. Skutek, který je předmětem trestního řízení, soud projednává v celé šíři. Proto přihlíží i ke změnám skutkového stavu, k nimž při projednávání věci před soudem došlo. Soud je rovněž povinen popsat stav věci podle výsledků dokazování, jež provádí v hlavním líčení (§220 odst. 1, 2 tr. ř.). Totožnost skutku je v trestním řízení zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (srov. rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Porovná-li se skutek v rozsudku soudu druhého stupně, v němž je jednání obviněného popsáno se skutkem v bodě 2) usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 29. 11. 2013, č. j. KRPL-72883-13/TČ-2013-180171-26 (č. l. 1 – 3 tr. spisu), v obžalobě Okresního státního zastupitelství v České Lípě ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 1 ZT 317/2013 (č. l. 88 – 91 tr. spisu) a v rozsudku soudu prvního stupně, nutno zdůraznit, že nedošlo k takovým změnám, aby byla porušena totožnost skutku.
V tomto ohledu odvolací soud správně odmítl závěr soudu prvního stupně, pokud oproti návrhu státního zástupce neposoudil jednání obviněného pod bodem 2) rozsudku jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, i za situace, že v popisu skutku v obžalobě absentují odsouzení podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty tohoto zločinu podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku s odůvodněním, že v popisu skutku, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání ani v obžalobě není uveden zákonný znak, a to předchozí odsouzení a potrestání, v důsledku čehož nesprávně dovodil, že dodatečným doplněním popisu skutku o předchozím odsouzení obviněného by nebyla zachována totožnost skutku, o kterém má být rozhodnuto, a pro které bylo zahájeno trestní stíhání. Naopak je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, pokud s odkazem na judikaturu, zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1049/2011, podle něhož pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, dovodil, že absence odkazu na předchozí odsouzení a potrestání obviněného v popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání či v obžalobě není překážkou k následnému doplnění speciální recidivy v právní kvalifikaci, neboť tímto se nemění samotný skutek, ale pouze jeho popis, přičemž totožnost skutku zůstává zachována. Proto odvolací soud správně na toto pochybení nalézacího soudu poukázal a jednání obviněného kvalifikoval jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Nutno dodat, že o totožnosti skutku rozhodují pouze okolnosti a závěry skutkové (i když takové, které mají právní význam), nikoli samotné závěry právní, a totožnost skutku zůstane zachována i při změně některé skutečnosti, která se vztahuje k jiným okolnostem než k relevantnímu jednání či následku.
Ani námitka týkající se neprovedení obviněným navrhovaného důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie za účelem zjištění, v jakém rozpětí může být denní dávka pervitinu pro osobu s návykem odpovídajícím návyku obviněného a z toho vyplývající zjištění měsíční spotřeby pervitinu, není svou povahou námitkou hmotně právního charakteru. Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod je nutno v tomto ohledu vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Dle názoru Nejvyššího soudu při respektování výše uvedených obecných předpokladů je v konkrétní věci vzhledem k rozsahu a povaze provedených důkazů zřejmé, že se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soudy prvního i druhého stupně řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. Takové rozhodnutí je plně v kompetenci rozhodujících soudů. Jak odvolací soud přiléhavě ve svém rozsudku uvedl, soud prvního stupně postupoval v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. tak, aby řádně zjistil skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí a skutkové závěry, ke kterým dospěl, jsou přesvědčivé a mají svůj podklad v obsahu provedených důkazů. V předmětné věci odvolací soud postupoval správně, když návrh obviněného na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie shledal nadbytečným vzhledem k existenci důkazů již provedených. Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování, jakož i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.
Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v České Lípě, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů, jež usvědčují obviněného z neoprávněného přechovávání psychotropní látky a omamné látky (pervitinu a marihuany) pro jiného. Tato zjištění dovodily jednak z množství drogy přesahující obvyklou denní dávku uživatele, kterou měl obviněný u sebe, jednak z toho, že drogy byly rozděleny do plastových uzavíratelných narkosáčků, přičemž se u obviněného našly rovněž další prázdné narkosáčky, injekční stříkačky a digitální váhy. Celkem bylo zajištěno pět plastových uzavíratelných sáčků s obsahem sušené rostlinné látky, tři plastové sáčky s obsahem krystalické látky, přičemž z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie vyplývá, že v sušeném rostlinném materiálu o celkové hmotnosti 1,5 gramů byly chromatografií na tenké vrstvě zjištěny tetrahydrokanabinoly, které jsou obsahovými složkami konopí a v pevné krystalické látce o celkové hmotnosti 16,07 gramů bylo plynovou chromatografií prokázáno 12,84 gramu čistého metamfetaminu. Tyto skutečnosti pak podle soudů nejenže jednoznačně vyvrací obhajobu obviněného, že drogy měl toliko pro svou vlastní potřebu a tyto byly rozděleny na jednotlivé dny, aby si mohl sám odsypat menší dávku, pokud šel někam ven, a digitální váhu a plastové zavírací sáčky s sebou vozil proto, aby jej prodejce drog neošidil, v žádném případě neměl drogy k dalšímu prodeji, ale naopak nasvědčují tomu, že obviněný drogy distribuoval, neboť u něj zabavené předměty představují obvyklé vybavení distributora drog. Pro tento závěr též svědčí i skutečnost vyplývající z opisu Rejstříku trestů, že obviněný byl pro distribuci drog již v minulosti odsouzen a potrestán. Citované důkazy, které si spolu navzájem korespondují, jsou též podporovány i dalšími listinnými důkazy. Lze zmínit také obsah připojených spisů Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 5 T 15/2009 a sp. zn. 42 T 150/2011. Z těchto se podává, že obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. 5. 2010, č. j. 5 T 15/2009-78, který nabyl právní moci dne 19. 10. 2010, odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb.) k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, který vykonal dne 5. 10. 2012 a rozsudkem téhož soudu ze dne 14. 3. 2013, č. j. 42 T 150/2011-72, který nabyl právní moci dne 21. 5. 2013 (tedy cca 2 měsíce před spácháním nyní posuzované trestné činnosti) byl odsouzen pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.) k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, který nyní vykonává, přičemž skutku popsaného ve výroku o vině podle bodem 2) napadeného rozsudku se dopustil krátce po tomto odsouzení. Lze tedy konstatovat, že uvedená odsouzení i potrestání zakládají zpětnost ve smyslu §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze strany ve věci činných soudů v posuzované věci jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se oba soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněného, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly a s jejichž argumentací se lze plně ztotožnit. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že v posuzovaném případě byly znaky objektivní stránky obviněnému přisouzené skutkové podstaty bezezbytku naplněny a v rozsudku odvolacího soudu i přiléhavě vyjádřeny. Po subjektivní stránce bylo v jednání obviněného správně shledáno zavinění ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což koresponduje s tím, že svým jednáním obviněný porušil zájem na ochraně života a zdraví lidí a společnosti proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného šíření a užívání omamných látek, psychotropních látek a jedů a nedovoleného nakládání s nimi.
Pokud obviněný s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 4 Tdo 139/2012, namítá, že ze zjištění, že osoba přechovává značné množství psychotropních látek nelze dovodit její záměr tyto dále v zištném úmyslu distribuovat, Nejvyšší soud konstatuje, že soudy své právní závěry učinily na základě jednoznačných, pochybnosti vylučujících skutkových zjištění objasňujících všechny potřebné okolnosti pro závěr, že obviněný J. Č. svým jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci naplnil všechny zákonné znaky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně též aplikovaná právní věta, podle níž se uvedeného jednání dopustil tím, že „neoprávněně pro jiného přechovával psychotropní látku, ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán“. Za této situace, je s ohledem na rozdílné skutkové okolnosti posuzovaných věcí nepřípadný odkaz dovolatele na výše označené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Napadené rozhodnutí netrpí žádnou z hmotně právních vad, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Č. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu