ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.5653.2015.1
sp. zn. 20 Cdo 5653/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného J. M. , zastoupeného JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova 1, proti povinnému J. T. , zastoupenému JUDr. Jiřím Šmrhou, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Plánkova 600, pro 4 000 000 Kč příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 27 EXE 89/2010, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 7. 2015, č. j. 14 Co 140/2015-473, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému k rukám jeho advokáta JUDr. Jiřího Šmrhy do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 15 065 Kč .
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 5. 1. 2015, č. j. 27 EXE 89/2010-413, částečně zastavil exekuci do částky 4 000 000 Kč (výrok I.), návrh povinného na úplné zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zamítl (výrok II.) a oprávněnému uložil zaplatit povinnému k rukám jeho zástupce náklady řízení 228 869 Kč (výrok III.). Okresní soud vzal za prokázané, že povinný splatil oprávněnému v hotovosti dne 26. 1. 2010 částku 2 900 000 Kč a dne 29. 1. 2010 částku 1 100 000 Kč, že účastníci sepsali o vrácení dluhu listinu (č. l. 83) a že podle znaleckých posudků je podpis oprávněného na této listině pravý. K námitce povinného, že mu oprávněný 4 000 000 Kč nikdy nepůjčil, že exekutorský zápis neodpovídá hmotněprávním vztahům, uvedl, že uznáním dluhu v exekutorském zápise, který je v souzené věci exekučním titulem, přešlo důkazní břemeno na povinného; tomu se pak nepodařilo prokázat tvrzení, že dluh vůbec nevznikl. Proto soud exekuci podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. zastavil jen částečně. V rozsahu týkajícím se nákladů řízení oprávněného a nákladů exekuce návrh za zastavení exekuce zamítl.
Krajský soud v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce nařízená usnesením okresního soudu ze dne 22. 2. 2010, č. j. 27 EXE 89/2010-14, pro částku 4 000 000 Kč zastavuje podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (výrok I.). Oprávněnému uložil zaplatit povinnému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení 228 869 Kč, soudnímu exekutorovi JUDr. Dalimilu Mikovi, LL.M. náklady exekuce 7 865 Kč a povinnému na nákladech odvolacího řízení k rukám jeho zástupce 49 529 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, „že se vykonává závazek, který nikdy nevznikl“. Exekutorský zápis ze dne 11. 11. 2008 sice splňuje formální předpoklady a náležitosti stanovené v §79 zákona č. 120/2001 Sb., zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v tehdy platném znění (dále též jen „ex. řád“), avšak dohoda o uznání dluhu v něm obsažená je neplatná (§37 odst. 1 obč. zák.). V uznávacím projevu, který je jednostranným právním úkonem dlužníka adresovaným věřiteli, musí být obsaženy takové údaje, z nichž popřípadě i za pomoci jazykového výkladu důvod dluhu nepochybně vyplývá. Uznání dluhu lze však učinit až poté, co dluh vznikl. Ze skutkových okolností je zřejmé, že povinný se ve svém uznávacím prohlášení zavázal k úhradě dluhu, který dle oprávněného postupně vznikl v minulosti, ale podle povinného nevznikl vůbec. Přesto dle exekutorského zápisu sepsaného dne 11. 11. 2008 byla mezi účastníky téhož dne uzavřena smlouva o půjčce, jíž se oprávněný zavázal teprve dlužníkovi předat předmět půjčky ve výši 4 000 000 Kč bez toho, že by uvedl konkrétní datum či způsob předání částky. Smluvní strany se ve smlouvě mohou dohodnout, že peníze, jež byly dlužníku předány z jiného důvodu a které je povinen věřiteli vrátit, budou nadále tvořit předmět půjčky. Tato skutečnost však musí vyplývat z exekutorského zápisu, jehož součástí je smlouva o půjčce. Mezi účastníky proto nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o půjčce, když nebylo prokázáno naplnění její reálné povahy. Povinný se tudíž nemohl zavázat v uznávacím prohlášení k úhradě částky vyplývající z této neexistující půjčky. Protože je vymáháno plnění, na něž nemá oprávněný nárok, je dán důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Oprávněný spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Namítá, že jeho usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýká odvolacímu soudu nesprávný závěr, že exekutorský zápis neodpovídá skutečným hmotněprávním vztahům mezi účastníky, neboť nedošlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce (nebylo prokázáno naplnění její reálné povahy). Soud dle dovolatele také nerespektoval požadavky stanovené v §118a odst. 2, 132 až 134 o. s. ř. Odvolací soud projevy vůle účastníků v exekutorském zápisu interpretoval nesprávně (čl. I., II. a III. exekutorského zápisu vyložil izolovaně a bez vzájemných a logicky i obsahově navazujících souvislostí) a z toho vyvodil vadný skutkový závěr a následnou neplatnost právních úkonů. Dovolatel je přesvědčen, že z exekutorského zápisu vyplývá, že - ačkoli to v něm výslovně uvedeno není - před jeho sepisem došlo k předání peněz. Odvolací soud neučinil k objasnění vůle smluvních stran žádné dokazování a ignoroval výpověď svědka JUDr. M. Z., který uvedl, že mu účastníci sdělili, že došlo k předání peněz, jinak že by exekutorský zápis nesepsal. Odvolací soud i přesto ohledně platnosti exekutorského zápisu dospěl k opačnému závěru než soud prvního stupně. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 341/2001 dovolatel namítá, že nepředložil-li povinný, na němž v důsledku uznání dluhu leželo důkazní břemeno, žádný důkaz o neexistenci dluhu, odvolací soud nemohl uzavřít, že dluh neexistuje. Oprávněný rovněž namítá nesprávný postup z hlediska §35 odst. 2 obč. zák, neboť výkladem je třeba odstranit pochybnosti o úkonu, a to i v případě, že písemný projev vůle obsahuje výraz, který připouští různý výklad (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1079/99). Konečně vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a překvapivé. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Povinný považuje usnesení odvolacího soudu za správné. Smlouva o půjčce vyžaduje reálné naplnění. Z exekutorského zápisu přitom nevyplývá, že by účastníci učinili předmětem závazku povinného nějaká dřívější peněžitá plnění, a rovněž svědek JUDr. Z. popřel, že by v jeho přítomnosti k předání jakékoli (údajné poslední dílčí) částky došlo. Není-li platná smlouva o půjčce, nemůže být platné ani uznání dluhu z ní a tedy je důvodné exekuci zastavit. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Ačkoliv dovolatel ohlašuje jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., z celého obsahu dovolání vyplývá, že brojí proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud založil závěr o tom, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce (nebylo prokázáno naplnění její reálné povahy), a že tudíž oprávněný na vymáhané plnění nemá nárok (dovolatel nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak je hodnotil, přitom předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci). Zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, však není uplatněním (jediného) způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout. Platí též, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, rozsudek ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002, či usnesení ze dne 20. ledna 2016, sp. zn. 33 Cdo 3389/2015).
Dovolatel dále kritizuje i postup, jakým odvolací soud ke svým skutkovým zjištěním dospěl (zejména vytýká nedostatky v dokazování a nerespektování §118a odst. 2 a §132-134 o. s. ř.). Ani poukaz na možné vady řízení však není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání; dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázky případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, usnesení ze dne 23. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, usnesení ze dne 1. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 5147/2014, a další, event. k nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2015, sp. zn. 30 Cdo 2209/2014).
Protože dovolací námitky nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. června 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu