ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1132.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 1132/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce D. R., zastoupeného JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou se sídlem v Domažlicích, náměstí Míru 143, proti žalované I. R. , zastoupené Mgr. Alenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, K Merfánům 47, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 71/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 2015, č. j. 61 Co 146/2015-499, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 778 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované Mgr. Aleny Chaloupkové.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Domažlicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 1. 2015, č. j. 4 C 71/2012-459, vypořádal zaniklé společné jmění účastníků.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 21. 10. 2015, č. j. 61 Co 146/2015-499, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že do vlastnictví žalované přikázal pozemek parc. č. 1202/6 s rozestavěnou chatou v katastrálním území a obci H. v hodnotě 270 000 Kč (dříve přikázaný žalobci) a uložil žalobci zaplatit žalované na vyrovnání podílu částku 191 978,75 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená.
Důvodností dovolání se lze zabývat jen, je-li přípustné. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř. - k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní účinného znění občanského soudního řádu (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.
Protože v projednávaném dovolání je přípustnost odůvodněna jen tvrzením, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zabýval se dovolací soud s přihlédnutím k dalšímu obsahu dovolání otázkou, zda tomu tak je, resp. zda se z obsahu dovolání nepodává jiný důvod přípustnosti; odpověď je záporná.
K bodu 1. dovolání: Dovolatel neformuluje otázky hmotného či procesního práva, které by mohly založit přípustnost dovolání. Jde tu o to, komu z účastníků měl být přikázán pozemek s chatou.
Právní úprava společného jmění manželů ani v rámci úpravy vypořádání (§149 odst. 3 obč. zák.) nestanoví přesná kritéria pro určení toho, které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány, ani hlediska určující, k čemu má soud při vypořádání zákonného majetkového společenství manželů přihlédnout. Hlediska uvedená v §149 odst. 3 obč. zák. představují spíše hlediska rozhodná pro rozhodování o výši podílů. Jestliže v řízení o vypořádání společného jmění manželů vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011, a judikaturu tam uvedenou). Dovolatel toto pravidlo vztahuje i na poměr mezi rozhodováním v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím; rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, na které odkazuje, však řeší jen postup v dovolacím řízení. „V rámci zásady jednotnosti řízení odvolací řízení představuje s řízením před soudem prvního stupně jednotu“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 4511/2011; viz též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II, 1. vydání, C. H. Beck, 2009, s. 648); to samozřejmě neplatí pro řízení o mimořádném opravném prostředku.
Dále se podle dovolání měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3268/2010; z něj však jen vyplývá, že soud se může výjimečně odchýlit od pravidla, že se věci ze zaniklého společného jmění mají mezi účastníky rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší. To, zda podmínky pro takový výjimečný postup jsou splněny, záleží opět na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení; tuto úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě její zjevné nepřiměřenosti, zejména pokud by byla opřena o právně zcela nevýznamné skutečnosti. Tak tomu v dané věci nebylo; skutková zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel, pak nelze v dovolacím řízení zpochybnit. To platí i pro rozsudky ve věcech sp. zn. 22 Cdo 264/2001 a 22 Cdo 2731/2006, které též zdůrazňují, že věc je na uvážení soudu, které nesmí být zjevně nepřiměřené.
K bodu 2. dovolání: Dovolatel tvrdí, že odvolací soud se při řešení otázek hmotného i procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž doplnil dokazování nebo jej zopakoval, čímž podle dovolatele řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud může právní význam skutečností, zjištěných soudem prvního stupně, posoudit jinak, než soud prvního stupně, aniž by dokazování doplnil či opakoval; nejde totiž o zjišťování skutkového stavu, při kterém se uplatní zásada přímosti občanského soudního řízení, ale o jiné právní posouzení zjištěného skutkového stavu; postačí, není-li rozhodnutí odvolacího soudu pro účastníky překvapivé, tedy seznámí-li odvolací soud účastníky se svým právním názorem na věc, odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, jestliže v dané věci účastníci nemohou takové právní posouzení očekávat. Odvolací soud tak může o vypořádání SJM rozhodnout jinak než soud prvního stupně, aniž by dokazování zopakoval či doplnil, vychází-li z jeho skutkových zjištění.
Podle judikatury platí, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu. Nicméně důkaz listinou s ohledem na jeho povahu není třeba opakovat (srov. závěry rozsudku ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem 11, a shodně např. rozsudky ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 938/2005, ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 26 Cdo 228/2005, ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2363/2006, ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2401/2008, ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3345/2009, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
V dané věci odvolací soud snížil výši investic ze SJM do výlučného majetku žalované (použitých na rekonstrukci a rozšíření bytu žalované) ze 150 000 Kč na 79 291 Kč, na základě odlišného hodnocení důkazů listinami, provedenými v řízení před soudem prvního stupně; v této části se jeho rozhodnutí neodchýlilo od judikatury dovolacího soudu.
K návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem: „Účastník řízení, zatížený povinností tvrzení a důkazním břemenem, nemá právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud důkaznímu návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3096/2010). Odvolací soud rozhodnutí o neprovedení navrženého důkazu odůvodnil a není tu nic, co by v této souvislosti založilo přípustnost dovolání. Ostatně ani dovolání přípustnost v této části nijak nevymezuje a uvádí, že jde o vadu řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř.; k takovým vadám však lze přihlížet jen v případě přípustného dovolání, jak jasně vyplývá z textu uvedeného ustanovení.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu